Obrana národa, 2/2002

Velikonoce mezi krajany v Banátu

Banát - historické území ležící mezi řekami Dunajem, Tisou, Maruší (v Rrumunsku Mureş, v Maďarsku Maros), a Karpaty; je dnes rozděleno mezi Srbsko, Rumunsko a Maďarsko. Krajina je tam na pohled malebná a zjevně ekologicky málo zatížená krajina (tovární komíny není vidět). V kopcích s mnoha vápencovými útvary je dodnes řada ryze českých vesnic. Já mířím do těch rumunských – v Rumunsku se při sčítání lidu v roce 1992 k české národnosti přihlásilo 5800 osob, po dalším sčítání, které proběhlo koncem letošního března, bude toto číslo jistě menší. 

První české osadníky do Banátu nalákal podnikatel se dřevem jménem Magyarly – prý pocházející z Oravice. Rodiny českých dřevorubců tak zamířily do oblasti, kde Dunaj odděluje rumunské jižní Karpaty od pohoří Balkán v Srbsku. Zde založily roku 1823 první českou vesnici, nazvanou Sv. Alžběta podle dcery pana Magyarlyho. Po vykácení stromů v krasovém území okolo osady se ve Sv.Alžbětě ztratily prameny vody, zmizel však i podnikatel Magyarly. Katoličtí osadníci ze Sv.Alžběty totiž přesídlili do nedaleké Sv.Heleny, založené roku 1824 českobratrskými evangelíky a pojmenované podle druhé Magyarlyho dcery. Společně pak hledali nový způsob obživy. Obrázek z místa, kde kdysi Sv.Alžběta stála, dokazuje, že po bývalé osadě nezbyla žádná viditelná stopa.

Mne zlákala možnost strávit velikonoční týden, zvaný pašijový, svatý nebo veliký, mezi jejich potomky. Cestuji rychleji a pohodlněji než první čeští kolonisté, ranní rozbřesk zastihl můj autobus v rumunském Aradu u zbytků rakouské pevnosti postavené na obranu před nájezdy Turků. Bylo to symbolické, první čeští osadníci se totiž v nouzi přihlásili právě k ochraně hranic. Druhá vlna českých kolonistů v letech 1827-1828 byla již organizována vojenskými úřady, které si tak zajišťovaly pohraničníky pro službu na neobydleném území. Podle vojenských plánů byly založeny další dodnes existující české vesnice: Bígr, Eibenthal, Rovensko, Šumice a (největší z nich) Gernik. V kraji nakonec žilo vedle sebe 8 komunit. Krom Čechů Bulhaři, Cikáni, Maďaři, Němci, Rumuni, Slováci a Srbové. Žádná z nich nebyla majoritní, a žily bez větších vzájemných konfliktů. Společné ohrožení v pohraničí vykonalo své. Občas na sebe sice zanadávaly, ale nikdo je nezavíral za podněcování k národností či rasové nenávisti.

Autobus mě veze dál do někdejšího hlavního města této vojenské oblasti – Temešváru. Od roku 1920 je městem rumunským, jeho krásné paláce však nechali postavit ještě architekti vídeňští. Pravoslavní věřící si právě nechávají v chrámech světit potraviny, tento obyčej u nás býval spjat až s Velikonocemi. Nacházím památníky krvavých událostí z prosince 1989, které odstartovaly rumunský „Samet“. Ve zdejším divadle hned po rumunském Sametu začali hrát hry Václava Havla, dnes již je nehrají.

Pak jedeme do obce Coronini. U silnice stojí domy obložené mramorem. Jejich majitelé vydělali na pašování ropných produktů do Srbska v době embarga, pak však tento kšeft skončil a oni dnes skryti za mramorem občas nemají co dát do úst. Dunaj se zde začíná zařezávat do hor, proto bratrské socialistické státy Rumunsko a Jugoslávie zlepšily splavnost Dunaje přehradou Železná vrata, 120 km dlouhé vzdutí sahá až sem. Při rumunském břehu i po letech z vody stále něco kouká, a není to jen strom a obrázku. Coronini je, řečeno po našem, středisková obec, pod níž spadá i na kopcích položená Svatá Helena, náš cíl. Do ní stoupáme po svých. Vítají nás – a určitě ne proto, že 100 Kč za osobu a noc za postel a jídlo je pro ně vítaným finančním přilepšením.

Začíná Květná neděle. Připomíná triumfální příchod Ježíše do Jeruzaléma. Na Sv.Heleně jsou ze dvou třetin katolíci, ti jdou s farářem procesím se svěcenými kočičkami, v kázání znovu žádají překout meče v rádla. O kousek výš (v někdejším evangelickém svatostánku) se méně formálně schází s mandolínami baptisté, připomínají, že Židé se po odpykání své viny směli vrátit do Jeruzaléma až v polovině minulého století - venku se pak rozproudila debata, jak tento „návrat“ poznamená dnešní lidstvo. Netuším, kde byli ti, kteří se při březnovém sčítání lidu přihlásili k evangelíkům (3) nebo jako bezvěrec (1). Pro „domácí“ je postní doba, ale česká cestovka po mši zve na bečku na skále vysoko nad Dunajem.

V pondělí ráno sněží. Vyrážíme na výlet ke Kulhavé skále, do svých dočasných domovů pak přinášíme dost bláta. Bavíme se s domácími, jak žijí. Práci má v této době málokdo, jen hoši se těší, že pojedou pracovat do pražské Mitasky za 10-20 tisíc Kč měsíčně. Jedinou jistotou pro všechny je jejich hospodářství. Pěstují vše potřebné pro sebe i svá zvířata. Každý nemá stroje, koňské potahy, mlýn či dobrou pec na chleba, a tak pomáhají rodiče nebo přátelé. Světí se neděle a svátky, jinak se dře do úmoru – na svém.

V úterý má většina českých dětí další den velikonočních prázdnin, pouze v Rovensku to školské úřady nedovolily – pravoslavná většina letos slaví Velikonoce až 6 týdnů po nás (loni slavili stejně, letos o 6 týdnů později, příští rok o 5 týdnů později, spočítejte sami, kdy se zase svátky obou komunit sejdou). Učitelka Lenka nás provede místní dvoutřídkou. Na prvním stupni (1.-4.třída) 4 lavice o 2 řadách jak z kreseb J.Lady, učí se česky (děti v českých vesnicích při nástupu do 1. třídy neumí ani slovo rumunsky). Sem přichází i děti věkem patřící do školky, jejichž rodiče jsou na políčku. Letos naposledy je učí za peníze našeho státu česká učitelka - se vzrůstem nákladů na silové resorty nezbývá na financování učitelky v Rovensku. Na druhém stupni se učí v rumunštině, češtinu mají jako druhý jazyk. Všichni to chápou jako nutnost – většina dětí po ukončení základní školy (8 let, vbrzku již 9 let) začíná hledat práci mezi Rumuny, špatná znalost rumunštiny by je hendikepovala. Domy v Rovensku leží pouze na hřebenech místních hor, na otázku proč  místní odpovídají s úsměvem „výš už to nešlo“ A pouze v Rovensku vidíme na ulicích volně „korzovat“ všechna domácí zvířata včetně prasat.

Na škaredou středu přecházíme do největší české obce Gernik. Cestou prohlížíme vodenice u Petra. Tedy 5 vodních mlýnků na mletí zrna. Každá rodina z Gerniku má podíl na jednom z nich, a když na ni vyjde řada, může mlít od rána až do rána příštího. Mlýnek na obrázku není odtud, ty české u Petra jsou lépe udržované a jejich součástí je i stáj pro koně. Míjíme i zdobené křížky, o které pečují svobodná děvčata. Poprvé vidíme v české obci vyasfaltovanou ulici (alespoň tu hlavní). Vyasfaltována byla za peníze z finanční pomoci, kterou českým obcím začátkem 90.let poskytla česká vláda prostřednictvím nadace „Člověk v tísni“ (na Svaté Heleně si za tytéž peníze nechali postavit školu). Loni proběhl v Gerniku 1.ročník Festivalu českého folklóru – tamní čeští hoši chtějí česká děvčata a nejlepší způsob jak se najít, je takové setkání celé české komunity. Režim pořádá jen Festival etnických menšin, kde se scházejí všechny menšiny, od Židů řekněme po Čechy.

V Gerniku je 150 let stará kovárna, sjíždí se sem zuřiví fotografové na Křížovou cestu, my začínáme Zelený čtvrtek návštěvou pana Josefa Křeše v domě číslo 1A. Ručně vyrábí lískové nůše s životností 20 let. Každá mu dá více než 1 den práce, překupníci je prodávají po 250 až 300 korunách dle velikosti. Svou práci, kterou tam už nikdo jiný neumí, má rád. Svou ženu také. Když nás ale viděl s foťáky, přál si je fotku se svými koňmi. Ještě nedávno měl 3, dnes už jen 2. Zelenající se přírodou se vracíme do Svaté Heleny, a protože i jídlo má být zelené, čeká nás výborný „špenát“ z kopřiv.

Na Velký pátek se v kostelech nezvoní – zvony přeci odlétly do Říma. Do kostela zvou řehtačky. Na Sv.Heleně jen jedna velká před kostelem, starý zvyk, kdy děcka s řehtačkami oběhla celou dědinu, jsme poznali jen z fotek v Rovensku. V kostele k uctění svatého kříže se schází všichni v černém, mladí i staří.

Bílá sobota začíná výletem na dobytčí trh. Velikonoční beránci byli k vidění pouze v kufrech všudypřítomných Dacií. Prasátka měla v Daciích i podestýlku. „Půlnoční“ mše připomínající Vzkříšení, začíná trochu dříve, aby na ní mohli i děti (tj. za soumraku). Tentokrát jsou všechny ženy v bílém, páni alespoň ve světlém. Bílá symbolizuje nový život. O Velikonocích se přeci zvěstuje, že život zvítězil nad smrtí, pravda nad lží, spravedlnost nad nespravedlností a láska nad nenávistí. (Kéž by k tomu jednou došlo!)

Pomlázku ve Sv.Heleně poznali až od českých turistů. Na hlavní třídě stojí Rumun s povozem, a nabízí kozičku. My si prohlížíme školu, kterou otevíral užnésoudruh P.Pithart. Po dlouhé době vidíme splachovací záchody a ústřední topení. Pak se s námi domácí loučí: Pozdravujte všechny u vás v Čechách. .. My máme doma v občanských průkazech, že jsme Češi. Když přijedeme k vám s pasy, máme tam napsáno jen, že jsme Rumuni. Tedy Cikáni. Naší jedinou výhodou je, že umíme česky.

Banátští Češi se o nás starali dobře. Jak můžeme pomoci my jim? Stačí snad přijíždět a zaplatit za exkluzivní pobyt bez komfortu 21.století? Stejně by nám to EU svými normami zakázala. Nebo pozvat omladinu pracovat do pražské Mitasky? Ta si rychle zvyká na náš způsob života a chce tu zůstat, a česká menšina se postupně stěhuje do ČR, „doma“ zůstávají staří. Co takhle vynutit pro krajany Průkazy zahraničního Čecha, aby si krajané, kteří tu mají řadu příbuzných, nemuseli poníženě předem vyřizovat pozvání nebo prokazovat na hranicích „dostatek peněz na pobyt“. Nebo k nim vyslat skupinku odborníků, kteří by zmapovali, co krajané umí, a dokázali jejich schopnosti uplatnit u nás doma nebo i na širším trhu globalizovaného světa?

František Rozhoň, autor je zástupcem šéfredaktora Obrany národa

 zpět na hlavní stranu                                            přehled článků z Obrany národa