Obrana národa, V/listopad 2002, československé legie

Symboly prvního odboje 1914 – 1918 

Symboly našeho zahraničního odboje vznikaly s velkým nadšením a zanícením jak z kruhů profesionálních, tak amatérských výtvarníků. Vznikaly všude tam, kde se formovaly a vyrůstaly buňky našeho odbojového hnutí. Základem pro odbojové symboly byly zemské znaky a barvy, velice často kombinované s lipovými listy a ratolestmi, svatováclavskou korunou, husitskými palcáty, kalichy, sudlicemi a řemdihy.

První odbojové použití českého lva a zemských znaků jako národněosvobozeneckých symbolů se samozřejmě nejdříve realizovalo na dobrovolnických vojenských praporech. Prakticky nejstarším symbolem je prapor České družiny, zformované v Rusku. Tato jednotka přísahala na prapor symbolizující cíle odboje. Na líci praporu, jenž byl bílo červený, byla na středu vyšita svatováclavská koruna s lipovými ratolestmi. Rub tvořila bílo-modro-červená trikolóra, mající dvojí význam. Pro ruské velení to byly barvy ruské národní vlajky a zároveň to byly barvy panslovanské. Později byl tento prapor doplněn našitím znaků jednotlivých zemí - Čech, Moravy, Slezska a Slovenska.

Ve Francii se Čeští dobrovolníci do francouzské armády přihlásili pod praporem pařížského Sokola. Z těchto krajanů byla vytvořena první jednotka, rota Nazdar, jejichž vojáci složili přísahu na červenou korouhev s bílým lvem.

Na rozdíl od armád velmocí nebyly prapory našeho zahraničního odboje jednotné, každý byl unikátem zhotoveným pro určitý pluk.

Na Sibiři byly velice často používány jako plukovní prapory a válečné prapory tzv. Štefánikovy prapory, oficiální symboly Československé národní rady. Na sklonku roku 1918 jako československý válečný prapor. Skládal se  z horního bílého a dolního červeného pole, ve středu se žlutými písmeny ČS. Prapor byl široce lemován modře na horním, dolním a vlajícím okraji,  zatímco bílo-červené pole bylo zakončeno tupým klínem. Štefánik vysvětlil - „válečná vlajka československé armády je prostá: barva bílá, červená a modrá v podobě klínu, jim lámali jsme ledy nepochopení, nepřízně, zášti a zloby. Bílá a červená naše barva stkví se ne modrém pozadí jako na blankytné obloze, z niž bohdá navždy zahnány mraky poroby.“

V Itálii, kde dlouho nebylo pro boj Čechoslováků pochopení, se staly základním propagačním symbolem různě modifikované sdružené znaky odboje.

Symboly se objevovaly všude – na praporech, odbojových dokumentech plakátech, v tiscích. 

To dalo po čase vzniknout sdruženému odbojovému znaku, charakteristickému kombinací čtyř erbů, zemských znaků, doplněných obloženými lipovými listy či ratolestmi. Někdy se erby překrývaly, většinou byly sestaveny do kruhu, čtverce nebo kosočtverce. U tohoto sdruženého znaku měly často heraldické figury korunky. Přesná podoba však nebyla stanovena.

Nejvyhraněnější a oficiální formou sdruženého znaku se stal tzv. znak legionářský . Jeho autory byli E.Purghardt a L. Strimpl, žijící v Paříži, kde velice aktivně propagovali boj za svobodu našich národů. Tento znak byl typický svou sevřenou výraznou formou, a to především tím, že ve smyslu odboje jako revoluce vůči monarchismu Rakousko-Uherské říše byly heraldické figury bez korunek.

zpracoval Miroslav Hlinka

 zpět na hlavní stranu                                                přehled článků z Obrany národa