Obrana národa, 5/2002, putování po zemích českých

V Hrubém Jeseníku, v říši děda Praděda se tyčí i hora nazvána po tomto mocném horském duchovi. Hora Praděd. Ta je nejvyšším vrcholem jesenického masivu a vyčnívá z hřebenu dlouhého přes 12km, jehož temeno klesá do mnoha strží a úzkých údolí. A právě v jednom takovém údolí v nadmořské výšce 520 – 590 m na soutoku Bílé, Střední a Černé Opavy leží i malé městečko

Vrbno pod Pradědem

Vrbno pod Pradědem má za sebou téměř 400 let existence. Prvopočátky města však sahají ještě dále do minulosti. Malebný kraj v podhůří Jeseníků byl osidlován v době, kdy se v řekách tohoto kraje rýžovalo zlato. Původní osada ležela na úpatí Zámecké hory pod ochranou strážního hradu Fürstenwalde. Ten byl jedním z hradů místní hradní soustavy. Na Zámeckém vrchu stál hrad Freudenštejn, nad Drakovem byl hrad Quinburk (zvaný též Sokolí) a pod vrcholem Loupežníka Rabenštejn. Původní osada pod hradem pustla a jak se můžeme dovědět v prvních písemných zprávách o hradě Fürstenwalde z roku 1348, opavský kníže Mikuláš povolil osadu obnovit a vybudovat na jejím základě hornickou osadu nesoucí název Gesenk.

V 16. století přichází do těchto končin slezský šlechtický rod Vrbnů mající ve znaku modrý heraldický štít se šesti zlatými liliemi po třech ve dvou řadách oddělených zlatým pruhem. Právo používat lilie ve znaku dostal zakladatel rodu od francouzského krále za cenné služby ve francouzsko - anglické válce. Rod opustil své původní domovy ve Wierbně ve Slezsku poblíž města Svídnice pod tlakem Řádu německých rytířů. Od posledního Přemyslovce slezské větve Arnošta koupil Jan z Vrbna Bruntál. V roce 1506 tento rod, zvaný již také jako Bruntálští z Vrbna zakoupil do dědičného držení panství a začal intenzivně podnikat. V 15 a 16. století Bruntálští z Vrbna zastávali vysoké funkce v Opavském knížectví. 

V roce 1611 byla původně hornická osada Gesenek slavnostně povýšena na svobodné horní město. Zasloužil se o to držitel bruntálského panství, nekatolický šlechtic Hynek Bruntálský z Vrbna. Osada Gesenk se podle majitelů panství přejmenovala na Vrbno. V latinských textech psáno Wrbno, v německých Würbenthal. V 17. století město také získalo svůj znak. Na modrém štítě je umístěné zlaté úzké břevno, dělící štít na dvě poloviny. V horní polovině je doprava (podle heraldické pravé strany) běžící červená liška, v dolní polovině je nalevo skála se vchodem do štoly, ze které horník vyváží na kolečku rudu. Vše je v přirozených barvách.

Protože se zde těžilo zlato, stříbro a železná ruda, byla velká část obyvatel zaměstnaná těžbou a zpracováním těchto rud a výrobou dřevěného uhlí (jak se dá odvodit i od městského znaku). A tak krátce po založení města, založil Hynek z Vrbna v roce 1613 hutě na zpracování mosazi. Ten zde také založil první školu. 

Vrbno však pod pány z Vrbna dlouho nespadalo. Luteránský šlechtický rod se aktivně zapojil do stavovského povstání a tak po bitvě na Bílé Hoře v roce 1621 přechází celé bruntálské panství jako konfiskát do vlastnictví Řádu německých rytířů. 

V roce 1635 bylo městu uděleno privilegium čtyřikrát do roka pořádat trhy. Téhož roku byl ve městě na popud Řádu německých rytířů vystavěn zděný kostel, který sloužil svému účelu asi 200 let. 

Za bojů mezi švédskými a císařskými vojsky bylo v roce 1646 město vypáleno. O 14 let později však bylo znovu vystavěno. Město začalo pomalu ožívat. V polovině 18.století byl ve městě zřízen poštovní úřad a v roce1770 byl zřízen městský chudobinec, který je dnes Školou v přírodě. Rozvíjí se také průmysl. V roce 1800 zde vznikla nejvýznamnější slezská niťařská firma Rössler und Weiss, později přejmenována na Grohmann a spol. Würbenthal, a dnes nesoucí označení Odetka a.s.. Počáteční léta výroby zapadaly do nejistých časů napoleonských válek. Vyrobené zboží se vozilo po staré císařské cestě, obtížným stoupáním kolem chudobince přes Anenský vrch. Byla potřeba schůdnější cesty a tak se v roce 1844  odstřelováním strmého skalnatého srazu před Karlovicemi započala stavba nové silnice do Bruntálu. V 19. století byla ve Vrbně rozšířena textilní výroba.

V roce 1849 došlo k živelné pohromě. 58 domů a 47 stodol lehlo plamenem. Pro mnohé lidi se stal nouzovým útulkem nově postavený kostel sv. Michala s atypicky umístěným oltářem na západní straně.

Za třicetileté války vyráběly hamry ve městě a okolí pro císařskou armádu muškety, krunýře a dělové koule. Je totiž pravdou, že již od roku 1811 až do roku 1853 zde byla největší zbrojovka Rakouské říše.

V roce 1855 byla ve Vrbně Moritzem Richterem založena továrna na výrobu kyseliny sírové, která byla o pět let později Richterovým synem rozšířena o sklárnu (dnešní Crystalex a.s., sklárna Vrbno p.Prad). Ve sklárně se nejdříve vyrábělo tradiční užitné sklo, postupem času se ale výroba rozšířila až k výrobě dekoračního, broušeného a malovaného skla.

Nedlouho na to, 5. listopadu 1880, byla dokončena železniční trať Milotice – Vrbno. A po dalších třiceti letech v měsíci říjnu zazářily ve městě první elektrické žárovky. Počátkem 50.let byl ve Vrbně vybudován Dřevokombinát na pozůstatcích továrny Juta. Postupně byly v Dřevokombinátu zprovozněny linky na výrobu dřevěných desek, plně mechanizovaná pila, výroba tvarovaných výlisků Werzalit a další provozy. Po povodních v roce 1997 na tom byl z vrbenských podniků nejhůře. Lidé však Dřevokombinát zachraňovali a dřeli, aby obnovili výrobu. Snaha však byla marná. V roce 1999 většinoví vlastníci prodali linku na výrobu dřevotřískových desek a laminační linku rakouské firmě, která si rychle odbourala konkurenci. A tak se podnik zařadil do dlouhé řady vytunelovaných podniků. Z původních 720 zaměstnanců, kteří zde koncem devadesátých let pracovali, jich zde nyní zůstalo pouhých čtrnáct.

Kromě tradičních průmyslových odvětví se v 60.letech začal ve Vrbně rozvíjet plastikářský průmysl. Vznikly Lisovny Nových Hmot soustřeďující se dnes na výlisky z plastů, speciální stroje, lisovací nástroje. Po roce 1989 Vznikly Lisovny Plastických Hmot s širokým sortimentem výlisků pro automobilový průmysl a zahraniční odběratele. Dnes se např. vyrábí jednorázové fotoaparáty.

Z pamětihodností stojí za zmínku zámek s barokním jádrem ze 17.století s menším parkem, nebo již níže zmíněný farní kostel sv. Michala z let 1840 – 43, vybudovaný čistě v empírovém stylu s atypicky umístěným oltářem. V kostele je např. umístěna nad hlavním oltářem 5 metrů vysoká socha archanděla Gabriela vytvořená lidovými umělci tohoto kraje Raimundem a Raphaelem Kutzerovými. Historicky hodnotný je i areál hřbitova s barokními kaplemi a náhrobky. V místní části Mnichov se nachází novogotický kostel z roku 1878. A nedaleko Vrbna zříceniny hradu Fürstenwalde, kde se však zachovalo pouze několik obvodových zdí.

Nezapomenutelné místo si ve Vrbně vybudoval Pěvecký sbor města Vrbna, který má za sebou třicetiletou existenci. Za dobu působení sboru jeho řadami prošlo 172 zpěvaček a zpěváků. Sbor se propracoval do špičky amatérských sborů  úspěšně se účastnil mezinárodních festivalů a tak jeho koncertům netleskali jenom občané Vrbna a dalších měst naší vlasti, ale i posluchači dalších 10 zemí Evropy (např. ve Švýcarsku, Finsku, Polsku, Lucembursku, Německu aj.)

Deset let své existence oslavilo Gymnázium a Sportovní gymnázium Vrbna pod Pradědem. Jehož řadami prošlo již několik nadějných sportovců. 

Pobyt ve Vrbně je krásný a příjemný ve všech ročních obdobích, a doporučuji všem aby alespoň jednou zavítali do tohoto malého městečka a poznali jeho blízké hornaté okolí. Pro Vrbno je charakteristický přírodní ráz podnebí s chladnými, vlhkými klimatickými poměry. V zimě je to kraj plný sněhu, kdy pod tíhou bílého příkrovu se prohýbají vrcholky stromů. Asi největší sněhová nadílka zde byla v roce 1895, kdy tady byly devítimetrové závěje.

O Heleně z Vrbna

Na panství Bruntálském měl své výsadní místo Hanuš z Vrbna, nekatolický šlechtic. Ten nechtěje stát stranou událostí aktivně se podílel na stavovském povstání. Povstání bylo potlačeno a Hanuš, jako jeden z mnoha šlechticů, padl do rukou Habsburské monarchii. Hlava jeho padla na popravišti v Praze 1621 po bitvě na Bílé Hoře. Tehdy byla Helena z Vrbna, dcera Hanuše z Vrbna, sotva ročním dítětem. Hořký úděl provázel Helenu již od dětství, po smrti otce byla se svou matkou vdovou po Hanušovi a hrstkou věrných sloužících nucena uchýlit se do ústraní na starý hrad nad Vrbnem. Zde, v krásné přírodě, v horách plných lesů a jiskřivých bystřin, prožívala Helena své dětství. Bylo ji však pouhých jedenáct let, když ze světa pozemského odešla i Helenina matka.

V ústraní v němž Helena žila, jí vadila pouze izolace od okolního světa. Tajné kontakty s obyvateli hradu navazovali pouze místní horníci, kteří přes násilnou katolizaci zůstali v skrytu duše protestanty a pokud to situace dovolovala, obyvatelům hradu pomáhali. 

Navzdory všem neštěstím z Heleny vyrostla panna. o jejíž ušlechtilosti a kráse se po celém kraji vyprávělo. Tou dobou táhla krajem švédská vojska. Ta vypálila Bruntál, psal se tehdy rok 1641, a jeden z oddílů si vybudoval opevněný tábor na svahu u Vrbna. Švédové dali se do obléhání hradu, který drželi císařští. Protestantští obyvatelé malého městečka, stejně jako původní obyvatelé hradu - Helena z Vrbna se svými blízkými - měli svůj důvod sympatizovat se Švédy. Říká se také, že Helena byla zahleděna do mladého švédského důstojníka, který za ni v přestrojení za havíře přicházel. A tak se došlo k rozhodnutí oblehatelům pomoci. Poskytly jim k tomu příležitost Heleniny narozeniny. Od rána do večera Helena hostila císařské žoldnéře jídlem a pitím, až dostali se do stavu, kdy nemhli nic dělat. Tehdy Helena pustila tajnou brankou Švédy do hradu.

Válka však žádala časté přesuny švédských vojsk a tak velká část posádky odešla do Čech. V té chvíli přihnaly se k hradu císařské oddíly, které se chtěli pomstít obyvatelům hradu za jejich vstřícnost vůči Švédům. Hrad měl ale velice pevné hradby a ke střežení stačila malá posádka. Nastalo obléhání. Oblehatelé se snažili obyvatele hradu vyhladovět, nechtěli plýtvat vlastními životy a chtěli, aby se posádka sama vzdala.

Část místních horníků, kteří již dříve udržovali s obyvateli hradu kontakty, znala tajné chodby na hrad. Rozhodli se obléhaným pomoci tím, že na hrad touto cestou donesou zásoby potravin. To však posádka hradu vůbec netušila. A když se v noci osvětlené pouze chladným svitem měsíce na nádvoří začali vynořovat horníci s pytli potravin, vznikla na nádvoří panika mezi málo početnými obránci. Sama Helena domnívající se, že císařští vnikli do hradu, propadla bezmeznému zoufalství a představovala si osud, který by je čekal. V návaznosti na osud otce i kontaktu hradních se Švédy, předpokládala nelidské mučení a potupnou smrt. Proto uchopila hořící louč a vběhla s ní do hradního sklepení plného střelného prachu. Noční oblohu rozčísl záblesk výbuchu a noční nebe zaplnil černý dým a hrad se v plamenech zřítil.

Dodnes se vypráví, že za bouří pobíhá po starých hradbách nešťastná Helena jako Bílá paní.

Miroslav Hlinka

zpět na hlavní stranu                                                    přehled článků z Obrany národa