Obrana národa, 3/2002, z domova
Čas opětovné realizace základního principu demokracie
je po čtyřech letech zase zde. Píše se rok 2002, jehož podtitulem je označení
VOLEBNÍ. Prezident Havel jej nazval přelomovým. Je skutečně tím, za co
jej všichni vydávají? Vystihují dostatečně volby podstatu vlády lidu?
Teoreticky snad ano, poněvadž koncepce volebního mechanismu je rozpracována
dostatečně. Prakticky však idea společenské
sféry, zvané politika, jakožto odrazu vůle lidu, není dostatečně
naplněna, neřkuli selhává. Pojďme se podívat blíže, proč tomu tak je.
Povědomí o blížícím se konci období nynější trůnící
vlády a vystřídání u politického kormidla jinou je hnacím impulsem změny
společensko-politického klimatu v následující dekádě. Co je na konci
zmiňované dekády, je jasné – faktická moc. Začíná boj o dušičky, jenž je
vyvrcholením čtyřletého snažení politických stran. A kdo jsou těmi lovci? Jsou
lidmi jako každý z nás, či snad bytostmi z nám neznámé mimozemské
civilizace?
Z hlediska toho, jak by je měl volič vnímat,
respektive jak by si přáli být vnímáni, jsou političtí představitelé, především
ti nejznámější, ryze profesionální lidé. Zmiňovaná profesionalita je nezbytným
základem pro výkon jejich práce; bez ní by totiž těžko mohli být považováni za
elitu státu. A co obnáší? Především specificky vybroušené vyjadřování, i když
někteří z nich ovládají zvláštní metody “odpovědět, ale prakticky neříct
nic, nebo vymlouvat se a zatloukat“. Dalším nezanedbatelným znakem je určitá
úroveň oblékání a samozřejmě celkové chování. Tímto formalismem se odlišují od
“normální“ (pro kulturní relativisty to dávám raději do uvozovek) většinové
společnosti a vytvářejí kolem sebe jistou gloriolu elitářství a povýšenosti.
Samozřejmě je patrná vysoká společenská pozice, především díky závažnosti
funkce reprezentanta státu, domnívám se však, že hranice formálnosti a
profesionality je často překračována, a politikovi nikdo nebrání dělat ze sebe
nadčlověka ve stylu “Vy jste pouhými voliči, zajímáte mě pouze jednou za 4
roky, JÁ jsem však něco víc.“ A právě to je další krok ve stále se zvětšujícím
odstupu politika od voliče, jenž pak má k politickému dění stále menší
důvěru, a princip demokracie tak dostává pořádnou facku. Je namístě v rámci
objektivity poznamenat, že někteří z politiků takovýto přístup zdaleka
nemají; to, že jsou profesionálními rutinéry, bravurně skryjí, a svým
přirozeným a lidem přístupným způsobem si vytvářejí vřelý vztah k voličům,
bez ohledu na to, zda se blíží volby či ne. Takto vědomé potlačení politické
profesionality vytváří vztah pozitivní. Za nevědomé potlačení však zcela jistě
mohu považovat různé pospávání v Parlamentu, aférky, korupční skandály a
nespolečenské chování aj., což je vnímáno jednoznačně negativně.
K diferenciaci však zcela zásadní měrou přispívá
fakt informovanosti. Politický představitel by měl být dobře obeznámen
s otázkami fungování státu a jeho důležité role v této hierarchii,
neboť je to jeho práce. K porozumění politické, hospodářské a jiným
problematikám státu a společnosti si bere často na pomoc odborníky, aby pak byl
díky nim dostatečně znalý věci (alespoň někteří). A kdo stojí proti nim? Občané
s povrchními znalostmi věci, nedostatečně informovaní, a kteří by
v názorové konfrontaci s politikem neobstáli (viz pořad Kotel). Těmto
lidem mnohdy poslouží pouhý jeden informační zdroj k zaujmutí stanoviska
jednoznačného stanoviska, dalších již netřeba hledat… . Stačí někdy shlédnout
TV či přečíst noviny a povšimnete si zajímavého slovního ping-pongu.
Představitel jedné politické strany se ohání jedním způsobem řešení, kdežto
jiný činitel má opačný přístup. Mezi nimi stojí volič neznalý věci, nestačí se
divit a vyčkává, který návrh je líbivější, nikoli efektnější. Pochopitelně celá
občanská společnost není tupým stádem, někteří jsou dostatečně fundovaní a
informovaní, takže ví, o co běží. Těch je ale bohužel menšina.
To není ta správná cesta. Něco skutečně je na výroku
„Demokracie je velmi špatný způsob vlády, ovšem lepší nikdo nikdy nevymyslel“, jak
tvrdil W. Churchill. Pomalu se dostáváme k tomu, jak by měl vztah politik
versus lid vypadat. A abychom se dobrali fungující demokracie, je nutné věcně
kriticky a racionálně posuzovat každé rozhodnutí vládnoucích reprezentantů,
nesedat jim na populistický lep a šlapat jim na paty. Zvýšenou míru podobného
občanského dohledu přesto postrádám a politikům je tak umožněno rejdit
si na svých kolbištích bez dozoru společnosti. Stali se jakousi kastou,
schovanou za občas se pootevřevšími dveřmi, což není dobré. Ty dveře, obrazně
řečeno, by měly být neustále dokořán. Nechat dveře dokořán znamená větší
možnosti regulace ze strany voličů. Nebylo by od věci učinit poslance
odpovědnými za jejich (ne)činnost; měli by prosazovat skutečně jen to, co
proklamovali ve svém volebním programu, ne něco navíc. Opětovné zavedení
možnosti odvolatelnosti poslance by taktéž neškodilo.
O tom, jaký pozitivní tlak na politickou scénu bude
vytvářen, rozhoduje společnost ve své angažovanosti. V dobře fungujícím
státě by měla politika vytvářet kostru vlády lidu, ale všechno kolem – svaly,
tkáně, atd. – musí vyplňovat občanská společnost. Ale i to je v lidech
samotných, jejichž myšlenkové pochody se pohybují asi v těchto
mantinelech: „Buď do vysoké politiky, nebo nikam. A protože na to nemám,
kašlu na to úplně…“ Ti ale zapomínají na další možnost – komunální politika.
Sice není tak na očích (pro milovníky popularity), ale neklade větší požadavky
na jednotlivce. Zdůrazňuji to hlavně kvůli probíhající decentralizaci moci a
vzrůstu významu menších územních celků. Pokud by to fungovalo, označil bych ji
za tzv. zúčastněnou společnost.
Politik – zástupce moci, kterou mu uděluje lid.
Zastupuje tedy určitou sortu obyvatel. Sám o sobě by neměl valný význam, proto
je potřeba sdružení jemu podobných občanů, jež staví na nějaké názorové
platformě. Ano, mám na mysli politické strany. Ty jsou dalším problémem. Někdy
to totiž vypadá, jako by existovaly pouze ony a nic jiného. Žádná občanská
společnost. Podle posledních průzkumů překročí magickou hranici 5% nutných ke
vstupu do Parlamentu jen 3 strany + Koalice. Mám za to, že je to málo. Existuje
totiž mnoho voličů, jimž větší pluralita názoru chybí a jsou nuceni volit jen
menší zlo. Značná část voličské základny je ryze materialistická (i když se
v současné době není co divit) a tato cílová skupina se pak stává kořistí
libozvučných předvolebních slibů. To vše směřuje k partajnictví,
nelichotivém to pojmu. Oponentem by měla být právě zúčastněná společnost.
V tomto směru mě zaujal názor předsedy Senátu Pitharta, který prezentoval
před nějakou dobou: „Přirozené rozpínavosti politických stran by zabránilo to,
kdyby co největší prostor dostaly občanské organizace a iniciativy.“ Pithart
existenci politických stran neodmítl, ale řekl, že je třeba rozlišovat ty, které
občanskému sektoru přejí a které nikoli. „Ty druhé si myslí, že občanská
společnost ohrožuje parlamentní demokracii. Neohrožuje, ale staví nutné zdravé
bariéry proti zmiňované rozpínavosti.“ Co myslíte, má občanská společnost na
to, aby převzala skutečné otěže moci ve státě, aby vyplnila to vakuum, nebo to
nechá vše plně v rukou profesionálních byrokratů – politiků?
zpět
na hlavní stranu přehled článků z Obrany národa