Obrana národa 2/2002, rubrika „Zločiny komunismu“

Československé pohledy

Miesto úvodu:

Všetkým západným politikom a intelektuálom, ktorí bohorovne tvrdia, ako sa bývalá ČSSR zamatovo a demokraticky zbavila komunistického jarma doporučujem čo najrychlejšie politický budíček. To isté doporučujem aj Václavovi Havlovi a jeho hradným poklonkovačom. Tzv. vďaku vyjadrujem aj slovenskému kardinálovi Korcovi, ktorý povedal, že Boh vypočul modlitby veriacich za slobodu a demokraciu.

Krutá realita

Otci Josefa Koudelky komunisté hned po válce zabavili truhlářství, proto mladý Josef vstupoval do života s přitěžující nálepkou „syn živnostníka“. Policie ho zatkla poprvé v 19ti letech v Mikulově, když si tam hledal brigádu. V komunistických věznicích pak prožil 15 let. Připočteme-li k tomu dobu pobytu v převýchovných táborech nucených prací, pak byl tehdejší demokracií internován přesně 18 let, 11 měsíců a 20 dní.

V máji 1949 ako 19ročný mladík bol dvojicou prislušníkov ZNB zadržaný pri Mikulove a odvedený na ich úradovňu. Po zisťovaní formálnych úkonov za pomoci faciek a kopancov ho dali do cely a obvinili z prípravy ilegálného prechodu hraníc. V cele bol mesiac a pak bez súdu, len výmerom Krajskej komisie č.13 v Brne, bol poslaný do tábora nútených prác a eskortovaný do Svatého Jánu pri Beroune. Tam, v bývalom kláštore bolo zriadené stredisko tzv. chovancov. Po niekoľkých dňoch bol s daľšími určenými k tzv. prevýchove prevezený na bývalý zámok v Oslavanoch u Rosic. Náčelníkom tu bol por. Hartviger. Pracoval v uholnej bani V.Noska.

V októbri 1949 sa pokúsil o útek. Za trest mu bol predlžený pobyt a v polovici roku 1950 bol prevezený na Příbramsko, do lágrov Vojna I. a II., kde bol náčelníkom štábny strážmajster Vojík. Spolu so svojimi spoluväzňami ťažil uránovú rudu pre veľkého sovietskeho brata, pod ostrým dohľadom ruského inžiniera Loginova. Prepustený bol 23.6.1951. Dlho sa ovšem zo slobody netešil.

Dňa 1.10.1951 bol povolaný do PTP. Po šesťtýždňovom výcviku bez zbrane bol premiestnený do Hornej Suchej pri Karvinej. Fáral na bani Klement Gottwald. Samozrejmne, ľudia jeho typu boli pod neustálým dozorom ŠtB a VKR, ktorí mali aj medzi petepákmi svojich agentov. Na základe vykonštruovaneho udania jedného z nich, súdruha Šíbla, ktorý za to získaval mimoriadne dovolenky, bol pán Koudelka spolu so svojimi priateľmi p. Ivanom, p. Hamplom a p. Zelenkom 30.8.1953 v blízkosti kasární prepadnutý komandom ŠtB. Tým skončila komunistická prevýchova a začalo obdobie 15. rokov väzenia. S pútami na rukách a so zaviazanými očami boli odvlečení do vyšetrovaciej väzby do Prahy na Ruzyň. Nasledovala skoro poloročná samoväzba. Tu mal možnosť zakúsiť brutálne metódy vyšetrovacieho komanda pod vedením kpt. Hrušku.

Dňa 18.2.1954 Vyšší vojenský súd v Trenčíně za predsedníctva mjr. Mertu vyniesol tieto rozsudky: p.Koudelka 13 rokov, p.Ivan 11 rokov, p.Hampl 10 rokov a p.Zelenka 10 rokov. Po rozsudku bol odeskortovaný na baňu v Rtyni v Podkrkonoší, kde bol náčelníkom súdruh Bydžovský. V roku 1956 bol premiesteny do Valdic.

O tri roky neskôr. Dňa 9.8.1959, po dohode so spoluväzňami Šindlerom, Kmentom, Dobrým, Ondráčkom a Synákom ukradli z miestnej garáže nákladný voz, zn. Praga RND, č. B 314 34 a sanitný voz, zn. Škoda 1200, č. B 581 45. Nákladným vozom prerezili závoru, no v zákrute havarovali a o pár hodín boli chýtení.

Nasledoval celomesačný pobyt v cele s betónovou podlahou, kde prvých päť dní nedostal ani stravu, ani pitie. Desať dní si nesmel ľahnúť, ani spať na holej „posteli“. Po celú dobu pobytu mal nepretržitě púta na rukách. Vypočúvali ho len v nočných hodinách, za pomoci bitky a kopancov. Toto svinstvo sa robilo v méně vtedajšieho náčalníka Stanislava Krála, toho času bývajúceho v Brne-Žabovresky.

Súd sa konal 7.1.1960 za predsedníctva Františka Přibyla a pán Kodelka dostal ďalších sedem rokov naviac. Jeho spoluväzni, p.Kment 7 rokov, p.Dobrý 7 rokov, p.Synek 5 rokov a p.Ondráček 5 rokov. O pár mesiacov bol prevezený do Leopoldova, kde väčšinu z troch rokov strávil na samotkách. V roku 1963 ho previezli do Valdíc. V posledný augustový deň roku 1968, tj. po 15 rokoch, bol prepustený na amnestiu.

Po novembrovom komunistickom prevrate a intelektuálskej zrade, z ktorých sa urobila tzv. nežná revolucia, požiadal pán Koudelka o rehabilitáciu a potrestanie zločincov, ktorí mu zničili život.

Ponovembrové potvrdenie komunistických zločinov

V rámci konania o súdnej rehabilitácii v zmysle zákona č.119/90, prebehlo na Vyššom vojenskom súde v Trenčíne rehabilitačné konanie, kde pod č.j. 2RTv 120/99 bol dňa 13.2.1991 vydaný rozsudok v méně republiky, na základe ktorého bol pán Koudelka oslobodený podľa § 226 písm. a) tr.por. spod obžaloby Vyššieho vojenského prokurátora v Trenčíně pre horeuvedené trestné činy, nakoľko nebolo preukázané, že sa stali skutky, pre ktoré bol obžalovaný stíhaný. No k potrestaniu zločincov, ktorí pánovi Koudelkovi zničili život, zatiaľ nedošlo. Odcitujem zo šalamúnského uznesenia Vojenskej obvodovej prokuratúry v Bratislave, pod zn. Opv 650/93, pod které sa podpísal npor. JUDr.Dobroslav Trnka.

Citujem: „...Prokurátor Vyššej vojenskej prokuratúry Trenčín, ako aj senát Vyššieho vojenského súdu v Trenčíne, počas rehabilitačného konania nezistili také nezákonnosti zo strany sudcov, ktorí rozhodovali v pôvodnom konaní, na základe ktorých by bolo možné voči nim vyvodiť trestnoprávne dôsledky. Nezistili, že vtedy platné zákony vedome, alebo hrubo porušovali, a to aj napriek tomu, že v rehabilitačnom konaní bolo konštatované. Že pôvodný rozsudok ako súdny akt v súčasnej dobe memôže obstáť...“

Pokračujme ďalej z tohoto uznesenia, kde často jedna veta degraduje druhú. Citujem: ...“Hodnotiť podľa podnetu Jozefa Koudelku zločinnosť bývalej KSČ an block v súvislosi s pôvodným rozhodnutím orgánov činných v trestnom konání v roku 1954 nemá právnu oporu a súčasnej vojenskej jistícii neprislúcha. V prípade, že by sa tak stalo, išlo by o potvrdenie nepriateľnej zásady kolektívnej viny.

Pokiaľ by prichádzali do úvahy trestné činy podľa § 175, § 176, § 158, alebo § 159 Tr.zákona, treba konštatovať, že od doby pôvodného rozsudku uplynulo 39 rokov a aj v prípade, že by boli tieto tresté činy preukázané, sú vzhľadom na odstup času premlčané.

Vzhľadom na uvedné skutečné skutočnosti rozhodol o odložení veci tak, ako je uvedené vo výrokovej časti uznesenia, pretože som nezistil, že by konanie bývalých sudcov Vyššieho vojenského súdu v Trenčíne a najmä JUDr. Antonína Mertu bolo trestým činom a nie na mieste vec vybviť inak...“

Tak čo povieš, vážený čitatieľ, na ponovembrový „fašisticko-komunistický“ zamet?

Proti tomuto uzneseniu podal pán Koudelkav zakonnej lehote sťažnosť, v ktorej mimo iného uvádza, citujem: „...Kontinuita moci KSČ splývala s praxí vazební ve věznici StB Ruzyně v roce 1953.

Zcela probíhala a shodovala se s koncepcí Vyšiňského: „Obviněný je vinen, nemůže-li prokázat vlastní nevinu.“ A tato vina byla vynucována i v mém případě zločineckým vytřovatelem kpt. Hruškou.“

Jetliže soud v té době postupoval dle předložených ‘důkazů’ dle vlastního přesvědčení, byl si plně vědom, komu posluhuje a proč mu posluhuje. I nacističtí soudci byli povinni postupovat dle tehdy platných zákonů.

Pokud v usnesení přichází do úvahy trestné činy dle § 175, § 176, § 158, nebo § 159 tr. zákona, pak vzhledem na odstup času nemohou být promlčené, protože dle Zákona o protiprávnosti komunistického režimu nabývajícího účinnosti dnem 1.srpna 1993, § 5 se uvádí: ‘Do promlčecí doby trestných činů se nezapočítává doba od 25.února 1948 do prosince 1989.’

Na závěr tudíž žádám, aby nedocházelo ke zbytečným průtahům a s přihlédnutím ke shora uvedeným  okolnostem došlo k zahájení trestního řízení, kterému podléhá: bývalý kapitán StB Hruška (vyšetřovatel), mjr. VKR Hanák, Bumbálek a mjr. JUDr. Antonín Merta. Jejich zásluhou byl jsem od 30.srpna 1953 do 31.srpna 1968 v komunistických věznicích. Jejich zásluhou jsem byl po návratu i s později založenou rodinou předmětem soustavného šikanování a perzekucí. K tomu mohu doložit i dokumentaci...“

Kladného vyřízení se Josef Koudelka nikdy nedočkal. Stejně – s odvoláním na promlčení – skončilo i jeho podání týkající nelidského zacházení ve vězení. Konec konců ostudný průběh soudu s B.Vláčihou, dozorcem střílejícím na nehybného živého vězně, potvruje, že dnešní soudy považují činy proti lidskosti za promlčené.

Čo k tomu dodať. Možno len toľko: Hanbite sa ponovembroví podvodníci, preoblečení do rúcha tzv. demokratov. Ako vidieť, Gottwald Novotný a Husák nemusia mať obavy ani na onom svete.

Odškodnění?

Poté, co byl Josef Koudelka v plném rozsahu zproštěn obžaloby, byl ministerstvem spravedlnosti „odškodněn“. Náhradou za podlomené zdraví za každý měsíc ponižování a otrocké práce obdržel od státu paušální částku 2 500 Kč - splatnou ve státních dluhopisech. Podle mezinárodního paktu o občanských a politických právech však má každý, kdo se stal obětí nezákonného zatčení, vymahatelné právo na skutečné, nikoli jen symbolické odškodnění. Naše polistopadové zákony ale tu směšnou almužnu vydávají za odškodnění a negují tak zákonem zaručená lidská práva, konkrétně čl. 36 LZPS, čl. 2a MPOPP a čl. 10 Ústavy ČR.

Proto Josef Koudelka jako první Čech požaduje po státu, který převzal majetek KSČ, odškodnění skutečné, a to ve výši 5 milionů Kč celkem (tj. 75 EURO za měsíc) za protiprávní zbavení osobní svobody a internaci spojenou s těžkou fyzickou prací. Současně žádá Ústavní soud ČR, aby zrušil zákony 58/69 Sb. a 119/90 Sb., podle kterých jsou Češi odškodňováni dnes.

Předseda Konfederace politických vězňů je pesimista; míní, že občan Koudelka se svých zaručených práv u soudů nedovolá. KPV podle MF DNES (19.2.2002) žádá plošné odškodnění pro všechny lidi, které komunisté poslali do kriminálů nebo pracovních táborů. To by ovšem zločiny komunismu nejen potvrdilo, ale povýšilo. Každý zloděj a vrah by byl odškodněn stejně jako skutečně politický vězeň. Ale proč se divit, vždyť po 2.světové válce se i koncentráčníci odsouzení za zlodějinu stali „obětmi nacismu“!

Z materiálů Vladimíra Pavlíka a Josefa Koudelky poskytnutých Obraně národa zpracoval ROF

zpět na hlavní stranu                                                 přehled článků z Obrany národa