„ Barevná závislost “
V době, kdy Naše země byla v počáteční fázi okupace Sovětským
Svazem a vládní „ otěže “ držela pevně v rukou slavná Komunistická Strana
Československa, za „ Velkou “ louží v městě, kde v té době ještě ani
„ Dvojčata “ nestála, vznikl dnes již těžko přehlédnutelný fenomén graffiti.
První oficiální zmínku přinesly New York Times ze dne 21. července 1971.
V jednom článku se píše o sedmnáctiletém poslíčkovi, který se den co
den podepisoval na soupravách a stanicích metra.
Jeho podpis ( tag ) byl TAKI 183. Výroba tlakových nádobek,
naplněných freonem, byla teprve v počátcích, ale i přesto se graffiti
během několika let rozmohlo nejprve po celé Americe, počátkem osmdesátých let
po Austrálii a západní Evropě a nakonec kolem roku 1987 také do tehdejší
Československé Socialistické Republiky ( původně je graffiti plně spjato
s tzv. kulturou Hip-Hop, do které patří jak hip-hopová muzika tak i Break
dance apod.). U nás první „ nástřik “ sprejovou barvou na stěnu nebyl kupodivu
vytvořen v Praze, nýbrž v Ostravě a myslím že to bylo dáno tím, že
pro Ostravana bylo lehčí dostat se do Polska, kde se v té době již o
graffiti vědělo, než Pražana do DDR. Po tzv. „ Sametové revoluci “ se
s přílivem nových barev a samosebou i otevřením hranic graffiti rozmohlo
ve větší míře, hlavně ve větších městech naší republiky (Praha, Ostrava, Brno,
Plzeň.), ale ještě stále bylo občany spíš obdivováno než zatracováno.
Ovšem postupem času, kdy se začaly ulice, metro, vlakové a tramvajové
soupravy plnit pro lidi nesmyslnými klikyháky a nápisy ( od poloviny
devadesátých let doposud ), se po této umělecké tvorbě doslova šlape a je stále
více očerňována. Není divu, tento koníček totiž začalo provozovat čím dál více
převážně mladých lidí a tudíž stále přibývá sprejem znečištěných ploch. Tím
pádem přibývá i lidí, kteří mají zkušenost s posprejovaným soukromým či
státním majetkem a není divu, že se někteří tito lidé obávají spíše sprejerů
než zlodějů, vrahů, revizorů či jiných teroristů.
Je to velice zvláštní pocit, vzít plechovku barvy do ruky a oddat se
pokušení. Dělám něco zakázaného, v krvi koluje víc adrenalinu (to není
droga!) a já vytvářím něco co ráno všichni uvidí a zvláště pak někdo koho to
osloví, i když čím déle člověk maluje tím méně ho zajímá jaký na to mají názor
ostatní a dělá to hlavně pro sebe. Stupňuje na sebe nároky, ať je lepší a
lepší, protože stále je co objevovat a vylepšovat.
Bohužel ne
každý, kdo okusí malovat, u tohoto krásného koníčku zůstane (SEEN – od r. 1973
až do dnešní doby), takže spousta nadějných writerů (sprejerů) již
skončila, ať již nadobro, nebo v lepším případě dělají pro reklamní
agentury či malují obrazy. Není divu, že ne každý maluje celý život, je zde
totiž mnoho vnějších vlivů, které ovlivňují každého writera. V prvé řadě
je to rodina a blízcí kolem nás – neboť ne každý svou barevnou „úchylku“
zatají. Když ano, tak ne nadlouho a ne každému členu rodiny se to může líbit.
Jeden z dalších důležitých aspektů jsou finanční prostředky ke koupi
plechovek s barvou – ne každý si to může dovolit. A v neposlední
řadě mnoho lidí přestalo malovat proto, neboť již měli tu možnost setkat se
osobně s některými tzv. Strážci zákona. Buď už se chtějí navždy vyvarovat
výprasku, pokuty nebo jakéhosi zesměšnění před okolím, popřípadě soudu
s hrozícím trestem až 8 let odnětí svobody. Zloděj, který ukradne část
plechové ohrady v ceně do 5 000Kč, nespáchá trestný čin; pomalování
téže věci je trestným činem (až 3 roky natvrdo). Zdá se mi to velice směšné a
v dnešní společnosti tunelářů a nájemných vrahů je samozřejmě daleko
snadnější lapit nějakého mladíka s plechovkou či fixem
v ruce.Příkladem tohoto chování našich „ Orgánů “ je toto – před vánoci
jsem četl v jednom nejmenovaném tisku, jak se chtějí zbavit neposedných
vandalů, kteří jim ničí obytné domy ve Žďáru nad Sázavou. Je to prosté – bylo
před svátky a tak stačilo jen motivovat místní strážníky nějakým tím tisícem
naší „pevné“ měny za chycení sprejera a prý hned ubylo vandalismu (
z mého pohledu je to směšný a stupidní počin ).
Tato stránka věci se však týká tzv. ilegální formy graffiti – čili něčeho
co je pro společnost nepřípustné a co se nedá akceptovat a s čím se lidi
setkávají dnes a denně na ulicích, mostech, záchodech hospod, v klubech,
ve veřejné dopravě no zkrátka všude. Z tohoto hlediska se nedivím, že se
lidem zdá vše počmárané a zohyzděné. Avšak téměř žádný writer nejde malovat
s tím, že by chtěl něco poškodit, ale s tím, že chce vytvořit (tím
nemyslím děti které doma najdou barvu a jdou něco postříkat). A dle statistik
si nápisů kolem sebe všímá čím dál tím míň lidí. Většinou si začnou všímat až
tehdy, když se jim něco objeví na jejich domě nebo garáži.
Další formou graffiti je tzv. Legální, což znamená malování na vyhrazené
či povolené plochy, malování obrazů nebo reklamních nápisů, log apod..
Povolení určité stěny (plochy) není zas tak jednoduché jak by se na první
pohled zdálo a přitom míst, které se k tomuto účelu báječně hodí, je
opravdu dost a stále jich bude přibývat. Pokud je tato plocha soukromá je
potřeba povolení majitele, s čím není zase tak velký problém, avšak ne
každý soukromník je tomuto koníčku obzvláště nakloněn. Většinou tuto plochu
použije pro umístění své reklamní cedule nebo si nechá zaplatit za poskytnutí
plochy pro něčí reklamní billboard.
Pokud je ovšem tato plocha majetkem města nebo státu, je vyřízení
povolení ještě daleko složitější, neboť nejen že je potřeba kvůli jednomu
papíru svolávat schůze zastupitelů a různých jiných papalášů, ale hlavně si
nikdo takovouto „vážnou“ věc nevezme jak se říká „na triko“. Přitom nevím, čeho
se bojí. Ve světě (na některých místech již i u nás) je naprosto běžné, že
writeři z různých koutů státu či z ciziny se každoročně scházejí na
akcích, kde se maluje mnohdy i několik dní. Takovým akcím se říká „ Graffiti
jamy “ a ve světě je docela běžné, že takovéto akce mají své sponzory nebo
dokonce jakýsi grant, který jde z finančních prostředků města (…v poslední
době i z peněz EU – viz graffiti jam Žilina 2001, Vídeň 2000 a 2001). No
zkrátka smyslem financování takovýchto akcí je jakási částečná prevence
kriminality. Tyto akce jsou většinou pod kontrolou policie a ač maluje každý co
chce (nápisy, postavičky…), má výsledná práce určitý společný koncept např.
pozadí, styl, barevné provedení apod.. Tím ovšem nechci říct, že peníze na
barvy dostáváme dnes a denně. Pokud chceme malovat, tak si na to musíme nějakým
způsobem vydělat, a pravdou je, že tento koníček nepatří k nejlevnějším.
Takže kdo s tím chce začít měl by si uvědomit, že bude muset sáhnout hodně
hluboko do kapsy pokud chce, ať jeho ztvárnění čehosi má určitou kvalitu a
navíc „žádný učený z nebe nespadl“ – nic není tak jednoduché jak se zdá.
Vydělat si na barvy se dá samozřejmě i tak, že člověk (pokud maluje na
jakési úrovni) dělá buď v nějaké reklamní agentuře a nebo na vlastní pěst
maluje reklamy, obrázky či loga, zkrátka to, co si od něj firma nebo
jednotlivec objedná. Myslím si, že takhle vytvořených reklam je a bude stále
více, neboť legální graffiti roste
v oblibě. Člověk, který to dělá, si nejen přijde k docela slušným
penězům, které následně vydá za barvy aby si mohl jít namalovat to co chce, ale
z těchto zakázek většinou také velké množství barev zbude. Je to velice
zajímavá práce a docela dost lidí se takto živí. I když každý, kdo teď dělá
nádherné a drahé obrazy, začínal tím, že vzal jednoho dne plechovku a vyrazil
do ulic, aby někde nastříkal svou značku, svůj podpis.
Myslím si, že taková pěkně barevná stěna působí daleko estetičtěji než
nějaká přihlouplá reklama na stupidní bulvární plátek nebo na vložky. Spousta
renomovaných umělců a kritiků (Jean-Michel Basqiat – nejznámější afroamerický
umělec, původně taky maloval sprejem po stěnách a metru) má na graffiti zcela
kladný názor, neboť ví, že je to jakási forma novodobého umění a jednou snad i
nový umělecký směr.
A najednou, když člověk vidí pěkný barevný obrázek, najednou to nevadí,
už to není vandalismus a pro naši konzumní společnost je to mnohem přijatelnější,
zkrátka líbivé (kýč). A proto spousta writerů na legální způsob sebevyjádření
zanevřela, neboť malují pro sebe, to co se jim líbí a je v tom i kousek
anarchie (dělám si co chci….). Zkrátil bych to do toho, že writer = egoista.
Neznamená to však, jak uvádí média, že takovýto člověk je z rozvrácené
rodiny, nemá dobré zázemí, žije bez lásky a pochopení a má pár tříd základky.
Mnoho z nás je vysokoškoláků, někdo má rodinu, jiní zase pracují na vysoko
postavených místech a přesto se večer zajde pobavit s přáteli a
v noci vyrazí na akci, ze které vzejde něco co má rád, co má hodnotu, co
zde po něm zůstane a pro co chce žít.
Tak zkuste porozumět naši „ závislosti “…
zpět
na hlavní stranu přehled článků z Obrany národa