Obrana národa 5/2005, rubrika Historie

Výlety do české historie (XIII.)

Ladislav Svoboda

Vítám Vás u třináctého pokračování a přeji pěkné čtení. O čem jsme si minule říkali? Největší část byla po právu věnována právě Zlaté bule sicilské, která je jedním ze základů naší historické státnosti. Letmo jsme se dotkli snah Oty Brunšvického, který se pokusil změnit nastalou situaci na císařském trůnu ve svůj prospěch a potrestat spojence Friedrichovy. Tím byl samozřejmě v první řadě český král Přemysl Otakar I. Ota v roce 1218 umírá a zdá se, že ve spojenectví mezi Přemyslem Otakarem I.  a Friedrichem je vše v naprostém pořádku. Ale jak se říká, všeho do času. Po nezdařených zásnubách syna Friedrichova - Jindřicha a dcery Přemysla Otakara - Anežky, kdy přednost dostala Markéta, dcera rakouského vévody Leopolda následovala msta, kdy Přemysl Otakar vtrhnul do Rakous a vojensky je poplenil. Zanedlouho ale umírá a na trůn nastupuje jeho syn Václav I. Opustili jsme jej ve chvíli, kdy jsme si řekli, že začal brát státnické povinnosti na lehkou váhu, čímž si proti sobě popudil jak šlechtu, tak dokonce i svého syna Přemysla Otakara II. A právě tady začíná náš nový výlet.

Tak tedy Přemysl Otakar II., syn Václava I. O jeho povaze nám nejvíce mohou napovědět činy z doby jeho mladosti, kdy se pod dojmem přemíry ambicí rozhodl uposlechnout našeptávání hlasu zrady šlechty a neposlušných pánů. Jeho zrada ¹⁾ spočívala v tom, že se nechal zvolit tzv. spoluvladařem a dal si titul „mladší král“. Celé se to událo 31.července 1247 za nezastírané podpory mnoha pánů.

Zdálo by se, že Václava I. definitivně opustilo vladařské štěstí, ovšem pak přišel rok 1246 a to se začalo blýskat na lepší časy. V tomto roce se jeho syn Vladislav ujímá Rakouska a Štýrska, nezapomínejme, že byl manželem Gertrudy, která byla dcera Friedricha Babenberkského. To byl udivující a omračující vývoj, který jistě vliv Václavu do žil novou krev. To, co se mu nepovedlo diplomatickou cestou, nemluvě o vojenské, to se mu povedlo řízením osudu tak nějak samo. Jenže, chyba lávky, jen nakrátko! Dříve, než se Vladislav dokázal chopit „otěží“, zasáhl opět osud. Hned v roce 1247 Vladislav umírá a s ním i nový pán rakouského vévodství. Jaké následky tato smrt musela mít na krále Václava I. si asi dokážeme představit. Ztratil svého nejmilovanějšího syna a následníka, kterého celý život vychovával ve vidině převzetí moci. Navíc se synem mizela v nenávratnu koruna jeho zahraničního úsilí - území za jižní hranicí českého státu. Do toho všeho zrada jeho mladšího syna a české šlechty... Ovšem to stále ještě nebylo všechno. Českého krále čekala další pohroma ve smrti jeho manželky, královny Kunhuty. Úmrtí spadá na 12. nebo 13. září 1248. Jak nám říká kronikář Dalimil, utrápila se uprostřed zápasu mezi panovníkem a jeho dědicem Přemyslem Otakarem II.

Dohady, jestli se ze strany Přemysla Otakara II. jednalo o zradu či pomoc otci, ponechme stranou a vycházejme z tradiční premisy zrady. Čtrnáctiletý Přemysl Otakar II. si počínal nadmíru sebevědomě a bezohledně, král Václav I. byl oslaben vojensky, politicky i osobně. Ve vojenských střetnutích se královy jednotky takřka rozpadly a jemu nezbylo, než prchnout do Míšně. Václavovi zbyly jen hrady Zvíkov, Přimda, Loket a Most. Většina pánů cítila tučný podíl na moci a správně odhadla na jakou stranu se nyní přiklonit.

Zdálo se, že ambiciózního Přemysla Otakara II. nic nemůže zastavit. Na podzim r.1248 se rozhodl vytáhnout vojensky na poslední opěrné cíle věrné králi, a jako první si vybral Most. Ještě než řádně připravil vojsko k boji, ze zálohy mu vpadl do zad Boreš z Riesenburka ²⁾ a uštědřil mu nevídaný výprask, armádu rozprášil. Co porážka udělala s táborem Přemyslových věrných, si jistě dokážete představit. Začali přebíhat na královu stranu. Za několik měsíců začal syn s otcem vyjednávat a asi považoval za úspěch, když mu Václav ponechal titul mladšího krále a dokonce i část vladařských práv. Pochopila mladá horká hlava, že kdyby měla trochu trpělivosti, že by jej královská koruna stejně neminula? ³⁾

V srpnu 1249 oblehlo zmohutnělé královo vojsko Pražský hrad a zaútočilo na něj. Po deseti dnech vzbouřený syn kapituloval a okusil pokoření. V klášteře na Františku přichystal král Václav I. velkou děkovnou mši s následnou velkolepou hostinou. Rituál kapitulace vypadal asi takto: sedmnáctiletý králův syn k němu přistoupil se skloněnou hlavou a na kolenou složil slib poslušnosti. Vzdal se svévolně přisvojeného královského titulu, všech vladařských práv a nabytých statků. Pokusil se vzít všechnu odpovědnost na sebe a orodovat za své stoupence. Václav na synovy prosby na oko přitakal, ale jednalo se o jakýsi odklad. Za čas král vyhlásil jednání o amnestii a sezval hlavní protagonisty na hrad Týřov. Když páni vstoupili, vrhli se na ně ozbrojenci a uvěznili je. Na dva čelní iniciátory čekal rozsudek smrti, ostatní si pobyli nějaký čas v žaláři. I Přemysl Otakar II. strávil jistý čas v žaláři na Přimdě. Samozřejmě, jednalo se o trest symbolický, nesmíme zapomínat, že Přemysl Otakar II. byl poslední Václavův syn a následník.

Hned v roce 1249 Přemysl Otakar II. opouští vězení na hradě Přimda a je králi Václavovi I. ke cti, že až do konce života se k Přemyslu Otakarovi choval, jako by tato životní etapa vůbec nenastala. Jaké další osudy čekaly na Přemysla za života jeho otce? Král Václav I. jej vyslal na Moravu a svěřil mu markrabství. To ovšem neznamenalo konec Václavovým ambicím zahraničněpolitickým. Připomeňme si, kdy jsme opustili Rakousko a Štýrsko. Bylo to po smrti Vladislava a je jasné, že toto tučné sousto se zamlouvalo mnoha jedlíkům. Jedním z nich byl uherský král Béla IV. S tím ovšem měli rakouští a štýrští feudálové neblahé zkušenosti a tak se rozhodli, že nabídnou vládu českému králi pro jeho syna. Jaksi samozřejmou podmínkou bylo, že se ožení s Markétou Babenberskou ⁴⁾, vdovou po římském králi Jindřichovi. Král Václav I. i Přemysl Otakar II. samozřejmě nadšeně souhlasili. U krále to samozřejmě chápat lze, ale kralevic jistě jisté rozpaky měl. Markétě bylo k padesáti letům a on měl devatenáct, takže sňatek to byl jistě nerovný. Politika je ovšem politika a tak v roce 1252 se v Hainburgu uskutečnila slavná svatba, která sice budila veřejný posměch, ale zároveň vzbudila i respekt vůči Přemyslovi. Co za „podivný“ sňatek to byl, nám nejlépe dokládá skutečnost, že nevěsta - Markéta opustila kvůli tomuto sňatku klášter a na Přemysla si prý činila v soukromém životě manželský nárok. Ten ovšem vévodkyni tento zájem odmítal a když se ukázalo, že Markéta mu nemůže dát potomka, tak na ni zanevřel zcela. Přemysl patrně od samého počátku kalkuloval s rozvodem, je možné, že také kvůli tomu neustále odkládal korunovaci s Markétou. Formální manželství ovšem trvalo, a Přemysl Otakar II. si našel milenku blízkou svému věku. Jednalo se o jistou Anežku z Kuenringu. Měl s ní tři děti, mezi nimi i pozdějšího vévodu Mikuláše Opavského.

V roce 1261 se konečně uskutečnil rozvod Přemysla Otakara II. a Markéty Babenberské. Ta zanedlouho skončila opět za zdmi kláštera a kdo by čekal, že teď bude další svatba, tentokrát s Anežkou z Kuenringu, bude zklamán. To jsme ale poněkud předběhli události, vraťme se o chvíli zpět do let 1252 - 1253.

Je třeba si říci, že ve střední Evropě té doby proti sobě stály přibližně stejně silné dva státy. Prvním byl stát český a druhým uherský. Sňatkem s Markétou Přemysl Otakar II. získal výhodu a rovnováha byla narušena. Toto uherský král Béla IV. nemohl ponechat jen tak a pokusil se situaci řešit diplomaticky, opět svatbou. Oženil svého příbuzného Romana Ruského se sestrou Markéty, Gertrudou Babenberskou ⁵⁾. Nu a už si obě strany mohly na alpské země začít činit nárok a taky si jej činily. Argumentace byla podobná a síly vyrovnané, rozhodly zbraně. Bojovalo se v letech 1252 - 1254 v Rakousku, Uhersku, Štýrsku i na Moravě. Do sporu zasáhl i papež Inocenc IV. a pomohl sjednat kompromisní mír ⁶⁾, Přemysl Otakar II. postoupil Štýrsko v Bélův prospěch.

Ještě v průběhu války zasáhla Přemysla Otakara II. smutná zpráva o smrti jeho otce. Český král Václav I. zemřel 22. září 1253 v Králově Dvoře u Berouna. Novým českým králem se tak stal jediný žijící muž přemyslovské dynastie Přemysl Otakar II. Jeho vláda trvala úctyhodných 25 roků, do roku 1278. Škoda, že projevil po nástupu tak málo státnického taktu, když velmi rychle skoncoval s příznivci svého otce, kteří jej podporovali v době, když byl se synem ve sporu. Hlavně neopomněl na trpkou porážku v bitvě u Mostu, kde dostal co proto od Boreše z Riesenburka. Nástup na trůn „oslavil“ Přemysl Otakar II. způsobem hodným středověkého rytíře. Splnil slib daný Svatému Otci a v roce 1254 se vydal na křížovou výpravu proti pohanským Prusům. Jak dalece se jednalo o zvěstování evangelia pohanům, nebo šlo spíše o politickou obhlídku nového málo prozkoumaného území? Asi od každého něco. Nesmíme také zapomínat, že ještě stále byl ženatý s Markétou a toužil po rozvodu, jistě doufal, že křížovou výpravou papež změkne a snáze svolí k rozvodu. Tažení spíše připomínalo výletní jízdu. S velkým odporem se Přemyslovo vojsko nesetkalo, za tři měsíce byli rytíři doma. Mnoho Prusů přijalo křest a Přemysl položil základní kámen města Královec.

Po návratu domů ještě více stoupla Přemyslova popularita a on začal pohlížet k metě nejvyšší, po císařské koruně. Politická situace ovšem byla více než složitá a do cesty se postavil Přemyslovi papež. To ovšem nebyla překážka jediná. V podstatě nikdo netoužil po silné a vůdčí osobnosti. Říšským knížatům vyhovovali spíše kandidáti, kterými mohli jednoduše manipulovat. Silní a mocní byli rychle odklízeni z cesty. Přemysl Otakar II. celou zákulisní hru prohlédl a když Vilém Holandský v roce 1256 zemřel, o císařský trůn se už neucházel. Momentálně jej začala trápit opět otázka kolem Štýrska, nehodlal jej ponechat uherskému králi Bélovi IV.

Konflikt se rozhořel nanovo r.1257, když Přemysl Otakar II. zaútočil na Bavorsko ⁷⁾. Byl se jist vítězstvím, ale česká armáda naprosto selhala a prý to zavinil nemalou měrou její nejvyšší velitel. Když zjistil, že Jindřich Dolnobavorský má lepší a větší vojsko, rozhodl se k ústupu. Z ústupu se ovšem stal spíše úprk a to takový, že se pod nimi dokonce prolomil i most přes řeku Inn. Nakonec byla česká armáda ráda, že nalezla útočiště za hradbami Mühldorfu. Protivník se pustil do obléhání a Přemysl Otakar II. se nakonec vzdal a odevzdal Sušicko. Konflikt byl zamýšlen jako předehra ke střetu s Uhry a celé se to příliš nevyvedlo. Jaké to mělo vlastně politické pozadí? Jindřich Dolnobavorský byl zetěm krále uherského Bély IV. Pomsta na sebe z této strany nedala dlouho čekat.

Signálem k novému střetu se stal vpád Uhrů do Korutan ⁸⁾ . Přemysl neváhal a poslal vojenskou pomoc. Ujal se štýrské šlechty, která nebyla příliš spokojená s uherskou vládou. R.1260 vpochodovalo české vojsko do Štýrska a vyhnalo spolu s místními feudály Uhry ze země. Babenberské dědictví se opět spojilo v jedno. Na obou stranách pak nastalo mohutné zbrojení a v zimě roku 1260 se dvě ohromné armády opět vydaly proti sobě. Oba vládcové si uvědomili, že se jednalo o nejméně vhodnou dobu, a vyjednali odklad do 24. června 1260. Ten oba využili k ještě většímu posílení a získání dalších spojenců. Zprávy uvádějí, že proti sobě stálo přibližně 100 000 vojáků českého vojska a 140 000 vojáků uherských, takové armády už dlouho nebyly v Evropě k vidění. Obě armády stály proti sobě na březích řeky Moravy a nikdo nechtěl udělat krok jako první. Po čtrnácti dnech nabídl český král řešení. Jedna armáda ustoupí a druhá se přebrodí a voje se pokojně nově sešikují. Béla IV. nabídku přijal a dohodli se, že bojovat se bude na české straně.

12. července 1260 se uherské vojsko dalo do pohybu a stala se věc, kterou nikdo neočekával, anebo se pletu? Každá strana onen moment pochopitelně interpretovala po svém. Uhři tvrdili, že česká strana nedodržela úmluvu, Češi zase, že Uhři v rozporu s dohodou začali okamžitě po přebrodění obkličovat česká postavení. Jaká je pravda se už asi nedozvíme, co ale víme, je to, že se strhla krutá bitva ⁹⁾, ve které byli Uhrové vehnáni do řeky Moravy. Morava se stala pro ně jedním ohromným hrobem. Česká armáda se zastavila při pronásledování až v Prešpurku ¹⁰⁾. Přemysl Otakar II. se v listu papeži neopomněl pochlubit tím, že kdyby chtěl, mohl usednout na uherský trůn, ale že dal průchod své velkomyslnosti a že se spokojil pouze s tím, že Béla IV. vrátil to, oč jej před sedmi lety připravil. A tak se prešpurským mírem Štýrsko opět dostalo do rukou Přemysla Otakara II. ¹¹⁾

Dnešní „výlet“ skončíme tímto velkým vítězstvím a zároveň se s Vámi chci rozloučit. Výlety do české historie jako seriál, který vychází na stránkách Obrany národa končí, a od příště budou vycházet na stránkách časopisu Svědomí. Na další setkání s Vámi, čtenáři, milovníky českých dějin, se budu těšit již na stránkách Svědomí.

¹⁾ podobné zrady se sám ve stáří také dočká. Někteří historici, jako například V. Novotný vyjadřují názor, že se ve skutečnosti nejednalo o zradu, ale o svépomoc při selhání krále Václava I.

²⁾ další významný český šlechtic, který zůstal královi věrný, se jmenoval Havel z Lemberka.

³⁾ tyto dohody král chápal jako vynucené a nemínil se jimi do budoucna řídit.

⁴⁾ jedná se právě o tu Markétu, díky níž králova sestra Anežka zůstala "na ocet".

⁵⁾ ano, byla to vdova po Přemyslovu bratru Vladislavovi.

⁶⁾ mír byl sjednán v roce 1254.

⁷⁾ na první pohled šlo o okrajovou válku, která příliš nesouvisela s hlavním problémem českého krále. Král tím chtěl vyřešit starý spor s knížetem Jindřichem Dolnobavorským.

⁸⁾ v Korutanském vévodství vládl Oldřich, bratranec Přemysla Otakara II.

⁹⁾ dějiny ji znají jako bitvu u Kressenbrunnu.

¹⁰⁾ dnes jej známe pod jménem Bratislava.

¹¹⁾ jednání o míru bude končit svatbou, ale o tom až příště.

Ladislav Svoboda

Navzdory původním plánům už seriál nepokračoval.

 zpět na hlavní stranu            na předchozí Výlet do české historie v ON             přehled článků z Obrany národa