Obrana národa 4/2005, rubrika Historie

Výlety do české historie (XII.)

Ladislav Svoboda

Prázdniny definitivně skončily, a tak jako malou náplastí vezměte, prosím, zavděk také tímto seriálem - Výlety do české historie. Díl je to již dvanáctý a my si teď jako v každém čísle uděláme krátkou rekapitulaci toho nejdůležitějšího, co se v minulém pokračování událo.

Minulý díl jsme započali ve válečné vřavě, kde se jako nepřátelé utkali Přemysl Otakar I. a Konrád II. Ota. Byla to jedna z mála bitev, kterou proti sobě vedli Češi a Moravané. Žádná válka netrvá donekonečna a i tato jednou skončila. Konrád se smířil s českým knížetem Bedřichem a slavnostně vzájemně stvrdili, že Moravské markrabství zůstane i nadále pod ústřední pravomocí pražského vládce. Ve smlouvě existoval dodatek, který pravil, že v případě smrti knížete Bedřicha převezme správu nad zemí Konrád. Bedřich skutečně umírá a vlády se na dva roky ujímá Konrád II. Nesmazatelně se do dějin země zapsal jako ten, kdo vydal náš první zákoník - soubor psaného a zvykového práva. Po Konrádově smrti se trůnu ujímá Václav II. To se nelíbí Přemyslu Otakaru I. a vládu mu vyrve z rukou. Aby situace nebyla už tak dost složitá, na jeviště dějin nám vstupuje třetí aktér, kterým je Jindřich Břetislav. Ten udává císaři Jindřichu VI. Přemysla Otakara I. a za jisté drobné „všimné“ jej císař jmenuje českým knížetem. Po něm na trůn nastupuje v roce 1197 Vladislav Jindřich, který má ovšem natolik státnického ducha, že sám předává vládu Přemyslu Otakaru I. Popsali jsme si také, jak Přemysl Otakar za svého života dokázal několikrát změnit prapor. Minulý díl jsme skončili líčením, jak Ota Brunšvický v srpnu roku 1203 slavnostně potvrdil všechny výhody, které Přemysl Otakar I. obdržel od Filipa. 24. srpna 1203 je Přemysl Otakar I. také konečně korunován od papežského legáta.

Pokud bychom si mysleli, že tato korunovace utišila Přemyslův hlad po moci a úspěchu, jsme na velkém omylu. Už teď, po tomto nesporném a velkém úspěchu uvažuje, na kterou stranu teď? Stěžejní rozhodnutí na sebe nenechává dlouho čekat, protože již v roce 1204 v jedné ztracené bitvě rozhodne o vyjednávání s nepřítelem. Nepřítelem je tentokrát bývalý spojenec Filip Švábský. Filip Přemyslovu minulou zradu samozřejmě nemohl ponechat jen tak, proto prohlásil Přemysla Otakara I. za sesazeného. Na jeho místo měl nastoupit Děpolt II., také Přemyslovec. A do toho teď přišel za Filipem Přemysl Otakar I. s mírovou nabídkou, či spíše kapitulací. Kapitulace s sebou ovšem nesla i finanční odškodné, které činilo 7000 hřiven. Filip odškodné přijal a za oplátku vrátil český stát Přemyslovi. To, že de facto nic vracet nemusel, je asi každému jasné. Děpolt se totiž ani nového úřadu ujmout nestačil, vše se zkrátka událo tak nějak rychle. Doslova už jako fraška na nás může působit výzva papeže Innocence, který vyzýval Přemysla Otakara I. k co nejrychlejšímu návratu k císaři Otovi.

Vše nabírá rychlé obrátky, když do celé záležitosti zasahuje jakoby vyšší moc. Filip Švábský je zavražděn a na scéně nám tedy zůstává už jen Ota IV. Brunšvický. Jak je to najednou vše jasné. Aby novodobá spojenectví byla náležitě potvrzena, dojde i ke sňatku. Ota se zasnoubí s protivníkovou dcerou Beatricí. Innocenc III. nasazuje císařskou korunu Otovi a vše se zdá v nejlepším pořádku. Je to tak ale skutečně? V hlavě nového císaře se začíná rodit vskutku ďábelský plán. Říká si: no, když už jsem v Itálii, což si ji kus podmanit? Takto se jistě k papežově sféře vlivu nechová ten, kdo je jím po všech stranách protežován. Jak si musel papež připadat? Jako někdo, komu vrazí nůž do zad? Asi ano. Ota se rozhodne, že vypudí panovníka Království obojí Sicílie, Friedricha II. Je jasné, že tento políček papež nemohl nechat bez odezvy. Innocenc III. císaře Otu exkomunikoval z církve a sám navrhl i prosadil, aby se novým kandidátem říšského trůnu stal vypuzený Friedrich II., král sicilský. Tady nás ovšem hned může a logicky i musí napadnout: na jakou stranu se asi přidá Přemysl Otakar I.?

Je jasné, že většina německých knížat nemohla jinak, než věrolomné jednání císaře odsoudit. Proto když Friedrich táhl do střední Evropy, byl vítán skoro jako osvoboditel. 24. září 1212 se objevil v Basileji. Mezi knížaty a králi, kteří jej vítali, stál také, kdo myslíte? Ano, otázka nebyla vůbec těžká! Stál tam také Přemysl Otakar I. Téměř okamžitě došlo k odměňování věrných poddaných. Přemysl Otakar obdržel také “maličkost”. Ta maličkost byla ale pěkně významná. Jednalo se totiž o pověstnou “Zlatou bulu sicilskou”.

Co tento dokument obsahoval? Proč se vlastně jmenoval sicilská? Takže v krátkosti a popořadě. Obsahovala například, že volba panovníka není závislá na mínění zahraničí a je plně v domácí režii. Dále investituru biskupů 1). Neméně důležité bylo prohlášení územní celistvosti a nedělitelnosti Českého státu. Proč název sicilská? Protože byla stvrzena sicilskou pečetí. Friedrich II. zkrátka ještě v té době jinou pečeť neměl! V příloze si představíme Zlatou Bulu sicilskou podrobněji, i s jejím překladem, jak jej lze nalézt na stránkách Koruny České.

Možná se někdo zeptáte: a co dělal “chudák” Ota Brunšvický? Pochopitelně to nechtěl nechat jen tak a spěchal domů, seč to šlo. Pokoušel se ještě o jakousi odplatu, ale moc už to nešlo. Například “papírově” sesadil Přemysla Otakara I. Na jeho místo dosadil syna Vratislava. Samozřejmě se jednalo jen o gesto, které už nic nemohlo změnit. Ota se pokusil o větší vojenskou akci proti Friedrichovi. V té ovšem zasáhl i český král; je jasné, že na straně Friedrichově. Ota byl zahnán v r.1213 na útěk a v r.1218 zcela zapomenut umírá.

Mezitím se přátelství mezi Přemyslem Otakarem I. a Friedrichem neustále rozvíjí a zdá se, že jej nic nemůže narušit. Přemysl pevnost přátelství záhy otestuje, když svého syna Václava nechá korunovat českým králem. Friedrich volbu bez okolků potvrzuje. Nezapomínejme, že Václav nebyl prvorozeným synem, tím byl Vratislav z jeho manželství s Adlétou. Vraťme se ale k Friedrichově potvrzení. Nejen že volbu potvrzuje, ale dokonce označuje Václava za prvorozeného syna, čímž Vratislava vyšachuje ze hry. To ale ještě stále není všechno. Friedrich Václavovi odpustil i povinnou cestu spojenou se složením holdu a formálním jmenováním.2)

Přemysl Otakar ovšem kul železo, dokud bylo tvárné, a rozhodl se přátelský svazek s Friedrichem spojit vazbou nejpevnější – příbuzeneckou. Svoji dceru, Václavovu sestru Anežku zasnoubil se synem Friedricha – Jindřichem, jinak také též čekatelem na císařský trůn, což bylo na celé záležitosti pochopitelně nejlákavější. To, že Anežka nic nenamítala, je vcelku jasné, protože ji bylo teprve osm let. Nastávající sňatek ovšem vzbudil v okolních zemích velkou závist, a tak se jednotlivé dvory se svými princeznami začaly přímo předhánět. Vážné uchazečky nakonec i s Anežkou zbyly čtyři. Anglická princezna, uherská princezna, Anežka a dcera rakouského vévody Leopolda, jakási Markéta Babenberská. Štěstí se přiklonilo k Markétě a po menších problémech s církví se v r.1225 udála v Norimberku velká svatba Markéty a Jindřicha. Jak se asi musela cítit chudák Anežka a její otec Přemysl Otakar I.?

Anežka 3) jistě prachbídně, ale zase na druhou stranu to v jejím věku jistě přežila. Horší to už ale bylo s jejím otcem. Ten to bral jako záležitost rytířské cti. Logicky tedy muselo dojít k ochlazení vztahů mezi Přemyslem Otakarem I. a Friedrichem. Toto ochladnutí, či spíše jakési nepřátelství poznamenalo i následující éru jeho syna, krále Václava I. Vojensky napadnout císaře to ovšem nešlo, takže kdo se naskýtal jako další na ráně? No jistě, otec nevěsty – rakouský vévoda Leopold. Když vévoda opustil svoje území, vtrhnul Přemysl Otakar do Rakous a podnikl tam v roce 1226 plenivý nájezd. Takovýto výpad samozřejmě volal po pomstě a ta na sebe nenechala dlouho čekat. Rakušané na oplátku poplenili Moravu. A české vojsko zase v roce 1230 tentokrát již pod vedením Václavovým, Rakousy. Tam plenili a loupili pět týdnů, bez toho, že by narazili na nějaký odpor. Přemysl Otakar I. se dožívá jedné ze svých posledních radostí, když se dozvídá, že umírá Leopold Babenberský. Toho ovšem král příliš dlouho nepřežije, sám odchází na věčnost 15. prosince 1230.

Po Přemyslu Otakaru I. nastoupil na královský trůn jeho syn Václav I. Hned na úvod je třeba předeslat, že jeho panovnických kvalit zdaleka nedosahoval. Podle zálib, které pěstoval, by se spíše hodil do renesanční doby. Miloval lov, zábavy, nesnášel kostelní zvony, zbožňoval přírodu, byl štědrý až velkomyslný. Za jeho vlády přišlo do Čech velké množství Němců. Ovšem život v té době nebyl jen samá zábava. Problémy s jižním sousedem ještě zdaleka neskončily! Štěstím pro Václava bylo, že se jednalo o výjimečného vládce Rakous. Výjimečného ovšem v krutosti, násilnostech, sadismu a dalších nedobrých vlastnostech. Byl tak domýšlivý, že začal bojové akce i proti manželovi své sestry, císaři Friedrichu II. Císař se pokoušel o smírné řešení, leč marně. Uvalil tedy na Friedricha Babenberského říšský acht, jakousi světskou klatbu, jejímž provedením pověřil právě krále Václava I.

Václav v roce 1236 se svými spojenci vtrhnul opět do Rakous. Vídeň jej vítala v podstatě jako osvoboditele, obránci sami nechali otevřít brány se slávou a radostí. Císař snadného vítězství využil a Rakousy připojil bezprostředně k Říši. Prameny mlčí, co za vítězství měl slíbeno český král. Jisté ale je, že nedostal nic, a to jej muselo dost ranit, protože na základě toho se rozhodl změnit spojence. Přidal se na stranu papeže Řehoře IX., který předtím prohlásil císaře za kacíře. A teď se podržte! Papež přiměl Václava I., aby se usmířil s Friedrichem Babenberským. Český král dokonce rakouskému vévodovi slíbil, že mu opět dopomůže nabýt ztracená území. Friedrich ochotně přijal, a dokonce přislíbil, že králi postoupí území na levém břehu Dunaje. Aby spojenectví bylo upevněno maximálně, mělo dojít i ke svatbě. Vévodova dcera Gertruda si měla vzít za muže králova syna Vladislava.

Jak taková spojenectví končívají, to si jistě dovedete představit. Když král splnil, co slíbil, Friedrich Babenberský přeběhl do císařského tábora… Celá záležitost se normalizovala až v roce 1246, kdy vévoda padl při boji s Uhry. Podle dojednání si jeho dcera vzala za muže Vladislava a Českému království připadly rakouské země.

V tomto díle bych ještě rád zmínil, že představovat si krále Václava jako slabocha není správné. Byl totiž jeden z mála panovníků křesťanské Evropy, který bez zbytečných řečí dokázal mobilizovat své síly z důvodu ochrany proti mongolským hordám.4) Na druhou stranu vykreslovat krále Václava jako neohroženého reka, který se zásadním způsobem zapojil do bojů, není možné. Nelze to jednoduše proto, že k velkému střetnutí s Mongoly, kterého by se účastnil, nedošlo. Tak jako projevil rozhodnost v budování obrany vůči žlutému nebezpečí, tak jakmile polevilo, polevil i on ve svých státnických povinnostech. Polevení bylo tak výrazné, že proti sobě popudil šlechtu, a dokonce i svého syna Přemysla Otakara II. O tom už ale příště…

1) dosazování do církevních úřadů bylo nadále v domácích rukou.

2) celá tato korunovace ale neznamenala, že by se Přemysl Otakar I. hodlal v dohledné době odebrat na odpočinek.

3) jistě si v duchu říkáte, je to ta Anežka, co je svatá, nebo ne? Ano je. Cesty osudu jsou skutečně mnohdy podivné. Ještě jednou se jí vyskytla šance na důstojný sňatek, tentokrát s anglickým králem Jindřichem III. I z toho ale sešlo, pro Anežku byla zkrátka nachystána jiná cesta. A tak Anežka “jako holubice ulétla z potopy ničemného světa do archy svatého řádu”. Asi budete vědět, že si dopisovala s učednicí svatého Františka z Assisi, svatou Klárou. Dle jejího návodu potom v Praze založila řád klarisek. To ovšem nebylo zdaleka všechno. Byla zakladatelkou špitálního řádu křížovníků s červenou hvězdou. Tito se zaměřovali na charitní činnost, proto je svatá Anežka považována za zakladatelku sociální sítě u nás. Za svatou byla považována již za svého života a o kanonizační proces se pokoušeli Eliška Přemyslovna, Karel IV. i Václav IV. Kanonizační proces zkomplikovala skutečnost, že zmizely její ostatky. Za blahoslavenou ji prohlásil papež Pius IX. v roce 1874. Konečné pozdvižení k úctě oltáře mnozí z nás pamatujeme. Došlo k němu 12. prosince 1989 ve svatopetrském chrámu ve Vatikánu ústy papeže Jana Pavla II.

4) O hrůze, která šla z Mongolů, nám nejlépe můžou napovědět slova Lyonského koncilu. Ten přirovnal žluté nebezpečí k jedné z pěti ran Kristových. Tehdejší Evropané si Mongoly představovali jako antilidi, jako potomky biblického Goga a Magoga, kteří žijí někde na okraji světa, nebo dokonce pod jeho povrchem (někdy také podvodní lidé).

Zlatá Bula sicilská

Vydána 26. 9. 1212 v Basileji císařem Svaté říše římské Friedrichem II. z rodu Štaufů. Právem je považována za nejvýznamnější dokument státnosti zemí Koruny české. S konečnou a závaznou platností stvrzuje dědičnost českého královského titulu.

Českým králům potvrzuje tato práva a povinnosti:

: – Dědičnost královského titulu

: – Nedělitelnost území českého státu

: - Osvobození od poplatků, již dříve spíše symbolických, za udělení zemí v léno

: – Právo zcela svobodné volby panovníka bez zásahu Svaté říše římské

: – Právo jmenovat biskupy

: - Zmírňovala  povinnosti vyplývající z lenního vztahu k Svaté říši římské.

Text Zlaté Buly sicilské:

Fridrich, z přízně milosti Boží zvolený císař římský, vždy rozmnožitel, král sicilský, vévoda apulský a kníže kapujský. Poněvadž ozdoba a moc císařská předchází náš stav, že nejen hodnosti ostatních knížat, nýbrž i královská žezla uděluje naše velebnost, pokládáme za slavnou a velikou věc, že v tak velikém dobrodiní naší štědrosti i jiným vzrůstá přírůstek královské důstojnosti a že tím naše vznešenost netrpí nějakou újmu. Proto my, přihlížejíce k přeslavným službám  oddanosti, které veškerý lid český od dávného času věrně i oddaně prokazoval císařství římskému, a že jasný král jejich Otakar od začátku mezi jinými knížaty, zvláště před ostatními, nás zvolil císařem a při naší volbě ustavičně a užitečně setrval: jako náš milý strýc, dobré paměti král Filip, poradiv se se všemi svými knížaty, svým privilegiem ustanovil, i my jej králem ustanovujeme a potvrzujeme a tak posvátné a důstojné ustanovení schvalujeme, Království české štědře a beze všeho vymáhání peněz i obvyklé spravedlnosti našeho dvora jemu a jeho nástupcům na věky propůjčujeme; chtějíce, aby kdokoliv od nich bude zvolen králem, k nám nebo našim nástupcům přijel a náležitým způsobem odznaky královské přijal. Také povolujeme, aby on a jeho nástupcové drželi všechna území, která zmíněnému království patří, ať by jakkoliv byla odcizena. Také jemu a jeho dědicům úplně povolujeme právo a moc potvrzovati biskupy jeho království; avšak tak, aby se těšili té svobodě a bezpečnosti, jakou mívali od našich předchůdců. Ustanovujeme pak z nadbytku naší štědrosti, že řečený a jasný král nebo jeho dědicové nejsou povinni choditi na žádný náš sněm, leč který bychom svolali do Bamberka nebo Norimberka. Kdybychom nařídili konati sněm v Merseburce, tak tam přijíti jsou povinni. Kdyby kníže polský, jsa pozván přišel, mají mu dáti průvod, jako někdy jejich předchůdcové, králové čeští, činívali, avšak tak, aby jim napřed byla určena lhůta šesti neděl příchodu ke zmíněným sněmům. S tou však výhradou, kdybychom my nebo naši nástupci byli v Římě korunováni, ponecháváme na vůli řečenému králi Otakarovi nebo jeho nástupcům, aby nám poslali tři sta oděnců nebo vyplatil tři sta hřiven.

K trvalé paměti a moci tohoto našeho ustanovení a potvrzení poručili jsme toto privilegium napsati rukou Jindřicha z Paříže, našeho věrného notáře, a zlatou bulou naší utvrditi roku, měsíce a indikace níže psaných.

Této věci svědkové jsou tito: arcibiskup z Bari, biskup tridentský, biskup basilejský, biskup kostnický, biskup churský, opat z Reichenau, opat svatého Havla, opat Wisemburský, Bertold z Neifen, přední notář dvora královského, hrabě Oldřich z Kyburka, hrabě Rudolf z Habsburka a lantkrabě v Alsasku, hrabata Ludvík a Heřman z Froburka, hrabě Wernéř z Hohenburka, Arnold šlechtic z Wartu, Rudolf Fojt z Raprechtsweileru, Rudolf z Ramensberka, Alberto z Tanehausu, komorník, a mnoho jiných velmožů a šlechticů a svobodníků, jejichž svědectvím je toto privilegium potvrzeno. Stalo se to roku od vtělení Páně tisícího dvoustého dvanáctého, v měsíci září, v patnácté indikaci, království však pána našeho Fridricha nejjasnějšího, zvoleného císaře římského a vždy rozmnožitele, krále sicilského, roku patnáctého. Dáno ve vznešeném městě Basileji rukou Oldřicha místoprotonotáře dvacátého šestého září šťastně. Amen.

Ladislav Svoboda

 zpět na hlavní stranu          na předchozí Výlet...        na další Výlet...          přehled článků z Obrany národa