Obrana národa 3/2005, rubrika Historie

Výlety do české historie (XI.)

Ladislav Svoboda

Jaro se blíží svému závěru a my se, vážení čtenáři, opět setkáváme nad Obranou národa u pravidelného seriálu, Výletů do české historie. Mimochodem - Výlet je to již jedenáctý. Doufám, že i v tomto pokračování Vás něco zaujme, poučí, nebo alespoň - a to v neposlední řadě - potěší.

A teď dovolte malou rekapitulaci. V minulém díle jsme začali Vladislavovým vojenským tažením do Itálie, kam táhl na pomoc svému „kamarádovi” císaři Fridrichu I. Barbarossovi. Ten mu za jeho vydatnou pomoc v boji s papežem udělil královskou korunu. Jen pro přesnost - získal ji roku 1158. Král Vladislav se rozhodl vyzkoušet „novou” volbu svého nástupce a to rezignaci ve prospěch jiné osoby. Nástupcem jmenoval svého syna Bedřicha. Kalkul se nezdařil, protože jeho „kamarád” Barbarossa se postavil proti tomuto jmenování a změnu na trůnu odmítl jako císař uznat. Král je donucen se synem cestovat ke dvoru, kde císař vystoupí jako obhájce české šlechty a slavnostně odejme Bedřichovi léno. Trůn přisoudí naopak Oldřichovi. Teď ovšem dochází k něčemu neobvyklému, protože ten se tohoto úkolu zříká ve prospěch svého staršího bratra Soběslava II. Tento panovník se ukázal jako muž na svém místě, protože byl moudrý, prozíravý a v neposlední řadě lidský, což jistě u vládců, potažmo politiků není častá vlastnost... Na trůnu jej vystřídal - Bedřich. Ten se ukázal naopak jako vládce slabý a ustrašený. Aby toho nebylo málo, za jeho vlády se stalo, že země byla rozdělena na dvě části. Tak, postupně jsme se dostali ke konci minulých Výletů a začátek těchto. Příjemné čtení.

Ocitáme se v trestné výpravě Přemysla Otakara I. proti Konrádovi II. Otovi, markraběti moravskému. Sluší se podotknout, že trestné expedice se Bedřich neúčastní, zůstává raději v Praze. Jistota je jistota. Přemysl, jeho nevlastní bratr, postupuje se vší rozhodností. Poplenil dokonce dvakrát za sebou Otovo panství. Památná je bitva u Loděnic (nedaleko Moravského Krumlova)¹⁾. Jistě nenajdeme mnoho okamžiků v našich dějinách, kdy proti sobě bojovali Češi a Moravané. Konrád Ota získal pro tuto bitvu německé posily, bitva se udála 10.prosince 1185, vyznačovala se obzvláštní krutostí, padlo nebo bylo těžce raněno množství předních i dalších bojovníků obou stran. O množství padlých svědčí i to, že v masových hrobech se narychlo pohřbívalo až po dvaceti mužích. Nakonec zvítězil Přemysl, ale i jeho vojsko utrpělo citelné ztráty, takže se s prořídlými oddíly stáhl zpátky do Čech. Roku 1186 nakonec zvítězil rozum a obě knížata, Bedřich a Konrád, se v Kníně u Slap smířila. Konrád II. Ota, markrabě moravský, se Bedřichovi podrobil, přijal svrchovanost českého knížete a vzájemně stvrdili polibkem míru, že Markrabství moravské zůstane i nadále pod ústřední pravomocí pražského vládce. Zdánlivě nevýhodné ujednání pro Konráda II. se ukáže v jiném světle, jestliže si uvědomíme, že existoval dodatek, ve kterém se stanovovalo, že v případě Bedřichovy smrti, má nad celou zemí převzít správu právě Konrád. V tomto světle se celá dohoda ukazuje jako státnický akt a ne jako kapitulační dohoda ²⁾.

Vraťme se zase zpět na pražský dvůr. Situace s Moravou se sice uklidnila, ale zase přišly další problémy. Tentokrát klidné vody rozbouřil pražský biskup Jindřich Břetislav. Ten pomluvil Bedřicha u císaře Barbarossy, že prý trvale páchá nejrůznější příkoří Církvi a jejímu majetku. Císař rozhodl v roce 1187 takto: vyjmul biskupovy statky z pravomoci českého knížete a podřídil biskupa i s jeho panstvím sobě a v neposlední řadě jej také povýšil na „říšského knížete”. Jakými pocity teď trpěl asi Bedřich? Nu, těžko říci, ale jak se asi může cítit vládce, kterému se země rozpadla na tři části? ³⁾ Pod dojmem těchto krizových momentů v období jeho vlády můžeme říci, že jej smrt doslova vysvobodila. Umírá v době příprav na třetí křížovou výpravu. Přislíbil totiž svoji účast císaři Barbarossovi. Umírá tedy 25. března 1189. Vlády po jeho smrti se ujímá vcelku bezkonfliktně Konrád II. Ota.

Vláda Konrádova trvala pouhopouhé dva roky, což jistě není dlouhá doba, ale zato se vyznačovala nezvyklým klidem, jistě i proto, že Konrád byl nadán vlastnostmi hodnými státníka. Byl to právě on, kdo vydal náš první soubor psaného a zvykového práva. Jednalo se o vůbec první český zákoník. Nemenším kladem také bylo, že za jeho vlády se opět spojila funkce českého knížete a moravského markraběte. Že to nemyslel jen jako formalitu, nám může dosvědčit jeho podpis : Konrád II. Ota Znojemský, kníže český, někdy markrabí moravský . Země byla sjednocena fyzicky, ale ne právně.

Friedrich Barbarossa umírá v roce 1190, utopil se na třetí křížové výpravě. Na jeho místo nastupuje Jindřich VI. a žádá Konráda, aby jej doprovázel do jeho sicilského dědictví. Podle císařova přání tak Konrád učinil, a to se mu stalo osudným. Na cestě se nakazil morovou nákazou a u Neapole jí r.1191 podlehl. V krátkém intermezzu tří měsíců zemi vládne Václav II., kterého správou země před svým odjezdem pověřil Konrád. Zde se nám situace, opět jako již po několikáté, v českých dějinách komplikuje. Nu, posuďte sami.

Přemysl Otakar I. vycítil svou šanci o místo na slunci a vyrval Václavovi II. moc z rukou. To se jen pro pořádek, událo v roce 1192. Do hry nám ovšem vstupuje Jindřich Břetislav, kníže a biskup v jedné osobě. Ten udává Přemysla Otakara I. císaři (1193), že prý vstoupil do proticísařského spolku. Zbývalo mu zaplatit ještě nějakou menší finanční pozornost a český stát bude jeho. Císaři věnoval 6OOO hřiven ⁴⁾, možná na nějaké dobročinné účely, a Jindřich VI. jej jmenoval českým knížetem. Ujímá se vlády v červnu 1193 a vládne téměř přesně čtyři roky, tedy do června 1197. Do české historie se zapíše snad v nejhorším možném světle, v jakém to jen jde. Plusem je, že v jeho osobě splynuly všechny tři knížecí hodnosti - úřad českého knížete, moravského markraběte a pražského biskupa ⁵⁾. Na doplněnou můžeme říci, že Jindřich Břetislav pocházel z přemyslovského rodu. I když dosáhl i v církevní stupnici hodně vysoko, ani církevní dějepravci na něm nějaké výrazné klady nenacházejí.

Na konci roku 1197 se trůnu ujímá Vladislav Jindřich. Panoval pouze pár měsíců po smrti Jindřicha Břetislava a dobrovolně předává moc do rukou nám již známého Přemysla Otakara I. Je nezpochybnitelnou pravdou, že se ocitáme nejen v období, kdy nám končí raný středověk a nastupuje středověk vrcholný, ale hlavně se nám obraz naší země mění na dlouhou dobu k podstatně lepšímu. Na tom nese lví podíl právě Přemysl Otakar I. Opusťme ale tyto dobové hodnotící komentáře a vraťme se k samotnému historickému vyprávění. Tak tedy Přemysl Otakar I. se stává hlavou přemyslovského státu a Vladislav Jindřich se „spokojuje” s Markrabstvím moravským.

Charakterizovat Přemysla Otakara I. několika málo slovy snad ani nejde. Pokusme se ale přece jen o to. Určitě byl dítětem své doby, takže byl válečníkem, rytířem a typickým představitelem feudála. Jistě neuvažoval v dimenzích naší doby a nad současnými dogmaty demokracie a lidských práv by asi nevěřícně kroutil hlavou. Stát považoval za svůj majetek, za rodové dědictví, které spravuje a jednou jej předá svému nástupci. Podle zvyku, který tehdy panoval, ke svému českému jménu Přemysl, připojil ještě jméno německé - Otakar. Když se Přemysl ujal moci ve státě bylo mu okolo čtyřiceti, spíše přes čtyřicet. Z nějakého přepjatého idealismu byl již vyléčen, dalo by se říci, že to byl chladný státník. Na sliby moc nedbal, s ohledem na druhé to také nepřeháněl a úspěchu podřizoval volbu prostředků. Můžeme říci, že vzorem ctnosti nebyl. Konec konců o svatost ani neusiloval. V dnešních měřítkách splňoval parametry prohnaného diplomata, který uměl vyčkávat i jednat bleskově, tvrdě a rozhodně. Dokázal také sloužit několika pánům a během prvních patnácti let své vlády pětkrát vyměnil politický prapor. To ale neznamená, že by byl korouhvičkou ve větru. Jakou politiku dělal vůči Říši? Nepokoušel se o úplné vyvázání, protože natolik byl realistou, aby věděl, že David by podlehl silnějšímu Goliášovi. Poměr k Říši nepřestával být základní a životní otázkou české politiky. Šlo mu v první řadě o to, aby existující vztahy s Říší využil ku prospěchu země a pochopitelně i ku prospěchu svému.

Je jasné, že na trůn nastoupil v nejpříhodnější dobu. Krátce před jeho nástupem zemřel císař Jindřich VI., kterému se nepovedlo dokončit dílo, které si kladl za cíl. Chtěl totiž vytvořit skutečně velkou říši spojením Německa a Itálie. Díky svému sňatku získal Království obojí Sicílie, což zahrnovalo nejen vlastní ostrov, ale i jižní polovinu Itálie. Hranice sahaly až k papežskému státu, což logicky u papeže vyvolalo velké napětí. Císařovna Konstancie porodila syna Friedricha, kterého Jindřich VI. nechal jako dvouletého uznat za svého právoplatného nástupce. Nikdo, kdo byl této přísaze věrnosti přítomen, netušil jak blízko je okamžik kdy osudy Říše může řídit malé dítě. Jindřich VI. umírá a naskýtá se otázka, kdo na jeho místo? Po náročném jednání byl vybrán mladší bratr Jindřicha VI. - Filip. Korunován byl na říšského krále, protože císařskou korunu mu papež odmítl udělit.

Je jasné, že ne všichni byli této Filipově volbě nakloněni a proto se s ní nemínili smířit. Jako protikandidát byl vybrán Ota I. Brunšvický a i on byl zvolen svými přívrženci za krále. Tak se v Říši objevili králové dva... V lednu 1198 umírá papež Celestýn III. a na jeho místo nastupuje impozantní Inocenc III. V čem byl tak výjimečný? Byl vynikající politik a také právník, jeden z tvůrců koncepce o nadřazenosti moci církevní moci světské. Rozhodnutý nedopustit, aby se snahy zemřelého Jindřicha VI. podařilo naplnit. Je jasné, že ani Přemysl Otakar I. nemohl zůstat stranou tohoto zajímavého politického spletence. Jenom, na jakou stranu se přidat? Zvolil Filipa Švábského, přihlásil se k němu ihned, veřejně a okázale. Filip samozřejmě takovouto podporu od tak významného spojence dokázal ocenit. 8.září 1198 při vlastní slavnostní korunovaci v Mohuči vydal Přemyslu Otakarovi I. listinu, kterou potvrzoval udělení dědičné královské hodnosti. To ale nebylo zdaleka všechno. Uznal právo české šlechty volit si vládce bez zásahu zvenku, uznal staré české hranice a právo krále na tzv. investituru, což znamená právo dosazovat pražské biskupy. Dá se říci, že tímto byly smazány všechny neblahé důsledky z období vlády Barbarosse a Jindřicha VI. Toto byl v podstatě již jen krůček od Zlaté buly sicilské. Na oplátku poskytl český král nejen politickou podporu, ale i podporu vojenskou, kterou Filip více než potřeboval. Hned v první bitvě čeští bojovníci zasáhli rozhodujícím způsobem. Přemysl pomohl Filipovi několikrát, pak se ale stáhl a zanedlouho změnil prapor! A je to tady. Mnozí by řekli, docela nevděk za to, co Filip pro Přemysla udělal.

Do celé záležitosti zasáhl papež Inocenc III. Ten si jako svého favorita vybral Otu I. Brunšvického. Začal pro něj sbírat politickou podporu. Obrátil se logicky tedy i na Přemysla Otakara I. Kontrolní otázka - jak si myslíte, že krále Přemysla Otakara I. tituloval? Nu, král to nebyl! Tituloval jej jako vévoda. Přemyslu vytýkal, že přijal korunu od člověka, který sám ji nemaje, uděliti ji nesměl. Nátlak na to, aby uznal Otu I. Brunšvického, se stupňoval a sliboval, že z jeho císařských rukou královskou korunu přijmout může. A nejen to! Dokonce že i on, papež, z moci apoštolské ji potvrdí jemu i jeho potomkům. Již toto samo o sobě bylo více než lákavé. Naskytla se ale ještě jedna neméně závažná okolnost. Přemysl Otakar I. se totiž před nedávnem zamiloval. Opustil manželku, se kterou měl několik dětí, a pustil se do vztahu se sestrou uherského krále Emmericha Konstancií. Přemysl Otakar I. pověřil pražského biskupa Daniela II. aby zahájil proces, v němž by manželství s původní manželkou Adlétou bylo prohlášeno za neplatné z důvodu příbuzenského poměru ve čtvrtém koleně. Ale Adléta se nemínila vzdát a dala se do boje. Asi ani ne tak za sebe, jako spíše za své děti. Hrozilo totiž, že pokud Církev sňatek anuluje, budou prohlášeny za nelegitimní. Inocenc III. dobře věděl, o co vše se hraje a rozhodl se proto zastat se královny Adléty. Pražský biskup sice manželství zrušil, ale Řím je Řím. Spor trval dlouhá léta, královna nevydržela nápor a zemřela v roce 1211 dříve než se rozhodlo. Už v roce 1203 se český král ocitl v táboře bývalých nepřátel. V květnu téhož roku vybojovává první vítěznou bitvu. V srpnu 1203 Ota Brunšvický slavnostně potvrzuje všechny výhody, které dostal od Filipa. 24. srpna 1203 je Přemysl Otakar I. korunován od papežského legáta Guida, což znamenalo, že uznání přichází i od papeže. Další změnu praporu, tentokrát již třetí si necháme napříště...

⁽¹⁾ Neplést s bitvou u Loděnic nedaleko Berouna. Tato bitva se odehrála nedávno, v roce 1179. My jsme  naopak v roce 1185.

⁽²⁾ Jak celou událost vidí kronikář Jarloch? Cituji: „... často jmenovaný Konrád trápením zmoudřel a vida, že nemůže klást odpor vévodovi Fridrichovi a Čechům, prostřednictvím dobrých lidí přišel k němu do Knína a stali se od té doby přáteli a zůstali jimi i potom.”

⁽³⁾ Nezapomínejme, že právní existence Markrabství moravského i přes usmíření v Kníně nadále trvala.

⁽⁴⁾ Celou částku zůstává nakonec císaři dlužen. Na skutečnosti, že stát v podstatě koupil to ovšem nic nemění.

⁽⁵⁾ Nesmíme zapomínat, že se jednalo o plnoprávného říšského knížete. Smrtí Jindřicha Břetislava ovšem de facto toto skončilo.

Ladislav Svoboda

 zpět na hlavní stranu          na předchozí Výlet...        na další Výlet...          přehled článků z Obrany národa