Obrana národa 2/2005, rubrika Historie

Výlety do české historie (X.)

Ladislav Svoboda

Vážení čtenáři, je jaro a my se opět setkáváme na stránkách Obrany národa nad naším putováním českou historií. Tento díl je desátý, kulatý, chcete-li, jubilejní. Snad se i v tomto díle dozvíte něco zajímavého, poutavého a krásného, což v nás může a má vzbudit pocit hrdosti nad tím, že jsme součástí národa s tak skvělou historií.

Minule jsme začali knížetem Soběslavem a jeho nelehkou cestou na trůn. Po jeho smrti nastoupil do čela přemyslovského státu Vladislav II., pozornost si jistě také zasloužila druhá křížová výprava, která se uskutečnila v jeho době. Naše deváté výlety zakončil Friedrich Barbarossa Vladislavovou korunovací. Na závěr jsem Vám slíbil popis tažení do Itálie. Příjemně se usaďte, začínáme!

Počátek italského tažení asi nebyl příliš dobře připraven, protože se vyskytly problémy se zásobováním. České vojsko s sebou příliš mnoho proviantu nemělo, protože do kořistění se pustilo ještě na spojeneckém území. Počáteční problémy ale pominuly, a tak se obě vojska, Vladislavovo a Barbarossovo, setkaly v červenci roku 1158 nedaleko Milána, kde je zastavila rozvodněná řeka jménem Adda. Milánští samozřejmě nebyli tak hloupí, že by seděli s rukama v klíně, a tak nelenili a mosty před příchodem nepřátel strhli. Kronika vypráví, že zde Češi prokázali velké hrdinství, protože jako první a vlastně jediní vlezli do rozvodněné řeky, a tu přebrodili. Na druhé straně zajistili břeh a kryli budování provizorních lávek nebo mostů. Pod hradbami města byli čeští vojáci tak neohrožení, že si sjednali respekt na obou stranách. Respekt byl tak velký, že je nepřítel dokonce požádal, aby zprostředkovali dnes bychom řekli mírové rozhovory. Pravdou je, že respekt, který si vydobyli byl z části spíše lstí nebo klamem, protože kronikář vypráví, jak Češi opékali těstové figuríny. Pravdou je, že nepřítel, který viděl opékat „těla” nad ohněm, musel asi trnout hrůzou, co že to ti Češi jsou za hrozné lidojedy.

Ani takovéto „hostiny” ovšem nepomohly v tom, aby Milán padl, a tak podobných výprav bylo podniknuto více. Vladislav osobně se již jako velitel nezúčastnil. Město Milán přesto padlo, sice až v roce 1162, ale přece. Jeho osud byl vcelku neradostný, ba přímo krutý. Obyvatelé byli vystěhováni a město srovnáno se zemí. Odchod obyvatel ovšem nebyl zadarmo, museli se vykoupit a to 10 000 hřivnami stříbra a zlata. Česká armáda zcela zkrátka nepřišla, protože jako odměnu získala 1000 hřiven. Ještě několikrát poskytl král Vladislav svou armádu Barbarossovi, ale velkého vděku, jak uvidíme, se nedočkal.

Tak, jak král stárl a pomýšlel na odchod z tohoto světa, jistě ho napadala myšlenka na jeho nástupce. Těch bylo opět několik. Pro krátkost si spíše jen řekněme, že se jednalo o jakési tři přemyslovské větve. První větev byli potomci krále Vladislava II. (Bedřich, Vladislav Jindřich a Přemysl Otakar I.). Druhá větev potomci jeho bratrů (Jindřich Břetislav a Děpolt). Třetí větev synové knížete Soběslava I. (Soběslav II. , Oldřich a Václav II. ). Tím ovšem ještě výčet zdaleka nekončí, na scéně se opět objevuje Konrád II. Ota Znojemský. Jak sami můžete vidět, klid určitě nebude.

Král Vladislav II. si jako svého nástupce vyhlédl syna Bedřicha. Zbývala jen otázka, jakou formou jej oznámí jako svého nástupce. Možností bylo více. Jedna byla obrátit se na císaře, ale vztahy byly zrovna napjaté, tak tuto cestu Vladislav zavrhl. Druhá byla svolat šlechtu a syna jim jednoduše vnutit. Toto mu ale připadalo jako ještě více nejisté než to s císařem. Proč? Vzpomínáte na to, jak se sám dostal na trůn? Ano! Tak proto. Třetí, nová cesta spočívala v tom, že rezignuje v Bedřichův prospěch.

Jak se rozhodl, tak také udělal. Sám pro sebe si vymínil k užívání hrad Budyni nad Ohří a rezidenci ve Strahovském klášteře. Na konci roku 1172 abdikoval ve prospěch svého syna Bedřicha. Všechny postavil před hotovou věc. Doufal, že šlechta se nevzepře a císař neodmítne dodatečný souhlas. Minimálně v té druhé věci se šeredně zmýlil. Asi přecenil svou minulou loajalitu a vojenskou pomoc. Císař Barbarossa odmítl změnu uznat.

Císaři se v hlavě zrodil ďábelský plán, jak Vladislava vytrestat. Důrazně požádal krále, aby propustil zavřeného Soběslava z vězení a aby se s ním smířil. Král uposlechl, ale smíru ani jeden z nich příliš nevěřil, proto Soběslav bere nohy na ramena a úprkem odjíždí na císařský dvůr k Barbarossovi. Zde se setkává s dalším královým protivníkem Oldřichem. Oba dva, jak za chvíli uvidíme, sehrají důležitou roli v císařově plánu.

Císař pozval na svůj dvůr krále Vladislava i nástupce, jeho syna Bedřicha, který vládl už devátý měsíc. Na dvoře v Hermsdorfu u Gery dochází k monumentálnímu výjevu, když císař vystupuje jako obhájce českých, jistě národních zájmů a oznamuje, že odejímá Bedřichovi léno, protože ho došel bez předchozího souhlasu šlechty a pochopitelně i jeho samotného. Trůn přisoudil Oldřichovi. To, že Oldřicha neodsouhlasila šlechta, jaksi, ehm přešel. Inu, jednalo se o pěknou komedii. Také na svůj dávný slib Barbarossa raději zapomněl, tedy přesněji na ten, kdy slibuje korunu nejen Vladislavovi II., ale i jeho nástupcům. Jediný, kdo byl asi nadšen, byl Oldřich. Získal více, než mohl doufat. Došlo ale k něčemu, co není v politice vůbec běžné. Oldřich se svého práva zříká ve prospěch svého staršího bratra Soběslava II. Zvláštní je, že Barbarossa neprotestoval. Kdoví, jestli i o tom neexistovala nějaká tajná dohoda.

Pokud existovala, tak se císař opravdu hodně přepočítal. Jistě totiž nepotřeboval, aby se na trůn dostala silná a svébytná osobnost, kterou právě Soběslav byl. Kdo ale vlastně Soběslav II. byl? Byl to asi čtyřicetipětiletý muž, kterého život určitě nešetřil. Jeho osudem byly vězení a emigrace, což, jistě uznáte, nic příjemného není. Po svém nástupu na trůn se nedá říci, že by se mstil svým nepřátelům, i když jednomu přece. O koho že šlo? Nezapomněl na svého žalářníka, jakéhosi Konráda Šturma. Dal jej popravit. Jinak ale Soběslav II. chtěl asi projevit dobrou vůli a nabídl svému předchůdci na trůnu, králi Vladislavovi II., pobyt v Čechách. Král uražen ve své pýše odmítl a usídlil se na statcích své manželky, královny Judity v Durynsku. Tam zanedlouho (18.1.1174) král Vladislav II. umírá. Odešel panovník, který hodně věcí dosáhl, otázkou je, pomocí jakých prostředků. I ochota sloužit by měla mít své meze.

Soběslav II. opět prokázal na tehdejší dobu nebývalou  míru tolerance a smírnosti, protože mrtvému králi dopřál čestný pohřeb ve Strahovském klášteře. Škoda jen že s Vladislavovým synem Bedřichem také nenalezl společnou řeč. Bedřich si raději zvolil úděl emigranta. Pobýval buď v Uhrách, nebo a teď se podržte, na dvoře císaře Barbarossy.

Již jednou jsme si položili otázku, jaký že Soběslav byl jako panovník. V kronikách byl označen nejen jako prozíravý a moudrý, ale i jako lidský, což na tehdejší dobu nebylo příliš časté. Byl popisován jako vládce, který “kvůli sedláku neváhal pohoršit šlechtice”1). Jeho současníci jej označovali poněkud posměšně “selským knížetem”. Na druhou stranu si jej nemůžeme příliš idealizovat, ale na každý pád to byl jeden z nejohleduplnějších panovníků. Na potvrzení tohoto tvrzení nám může zajisté také posloužit skutečnost, že na rozdíl od jiných panovníků po nástupu na trůn nevypsal žádné mimořádné daně. Zvolil nezvyklou cestu, že si raději vypůjčil od kladrubského kláštera. Soběslav II. byl nejen šlechetný, ale byl i jako panovník odvážný. V roce 1175 se dostal do sporu s Jindřichem II. Rakouským. Jednalo se o české území, které Rakušané začali nenápadně osídlovat. Soběslav se plně po právu proti takovému jednání ohradil a žádal navrácení zabraných oblastí. Rakouský markrabě tento oprávněný požadavek označil za neslýchaný. Celá věc nemohla dopadnout jinak než válkou. V roce 1176 Soběslav vpadl do Rakous a docela dost je poplenil. Nepřítel zase na oplátku poplenil kus Moravy. Soběslav reagoval tak, jak musel. Vpadl do Rakous ještě jednou a vypálil řadu vesnic a pobořil řadu kostelů. Obětí bylo prý tolik, že to dojalo i císaře.

Aby toho nebylo dost, tak kletbou postihl Soběslava i papež za to, že bořil křesťanské chrámy. Císař Barbarossa definitivně poznal, že v roce 1173 nevolil zrovna nejlépe, když Soběslava ustavil do funkce. Myslel si, že teď vše spraví a rozhodl se jej odstranit. Jako nástroj své pomsty si zvolil někoho, koho před časem dost nevybíravě zatratil. Ano, jednalo se o syna krále Vladislava II., Bedřicha. Nyní měl přijít císaři vhod. V červnu roku 1178 udělil Barbarossa Bedřichovi pražský knížecí stolec bez toho, že by to dal byť jen vědět Soběslavovi. Bedřich to ovšem neměl zadarmo, musel slíbit pořádnou sumu a navíc si musel knížecí křeslo sám získat.

Je vcelku pochopitelné, že Soběslav se nemínil vzdát jen tak, a proto musel v roce 1178 čelit vojenskému vpádu Bedřicha do Čech. Česká šlechta se ukázala jako velmi nespolehlivá a nechala svého knížete napospas osudu. Ten tedy musel narychlo opustit pražský hrad a prchnout do bezpečí. Ani teď se ovšem nemínil Soběslav jen tak vzdát. Opevnil se na hradu Skála a škodil Bedřichovi, jak to jen šlo. Dvakrát se vojensky utkali na poli a na stranu Bedřicha se dokonce přiklonil i jeho minulý nepřítel Konrád II. Ota. Ještě rok odolával Soběslav na svém hradě Skála, a když už bylo jasné, že nevydrží, rozhodl se opustit zemi a uchýlit se do ciziny. Dlouho ale v cizině nepobyl, protože zanedlouho, 29. ledna 1180 umírá. Lidu nezbylo, než vzpomínat na zlaté časy, protože Bedřich hned uvalil na poddané velké daně - potřeboval totiž splatit nepříjemný dluh, hádejte komu? Ano, císaři!

Jak se Bedřich osvědčil jako kníže? Kronikář říká, že “řídil vůz jako vozka, který se nedokázal vyhýbat překážkám a nástrahám cesty, takže vozu hrozilo překocení a kočímu pád”. A byla to pravda. V letech, kdy Bedřich panoval - 1178 – 1189 - se v zemi děly jen samé smutné věci. Pravdou je, že knížete neměl rád snad nikdo. Lid jej nemiloval pro jeho nenasytnost a šlechta pro jeho slabost. Lze s jistotou prohlásit, že byl docela pod “pantoflem”. Dokonce i státní listiny nesou pečeť jeho manželky Alžběty!

Bedřichovy slabosti dokázal využít i jeho přítel Konrád II. Ota Znojemský. Požádal Bedřicha, aby mu dal pod správu uvolněné Olomoucko. Bedřich mu ale odmítl vyhovět. Prozatím se Konrád rozhodl, že se stáhne a vyčká vhodnější chvíle. V roce 1182 ta chvíle nastala a čeští páni se vzbouřili proti Bedřichovi. Do čela se postavil kdo jiný, než Konrád II. Ota Znojemský! Bedřich byl potupně vyhnán ze země a utíkal si stěžovat za císařem. Barbarossa to považoval za útok i na svou osobu a rozhodl se neprodleně jednat. Do Řezna povolal k rozřešení sporu oba dva aktéry, tedy Bedřicha a Konráda. Aby ukázal, kdo je v místnosti skutečným pánem, nechal stěny vyzdobit katovskými sekerami. Rozsudek, který vynesl se dal vskutku čekat. Bedřich se vrátil zpět na trůn a Konrád dostal Moravu, po které tak mnoho toužil. Císař prohlásil Moravu za bezprostřední říšské léno a vyňal je z pravomoci českého panovníka. Barbarossovi se povedl vskutku husarský kousek. Rozdělil potencionálně silný stát na dva díly.

Bedřich se vrátil zpět do Prahy, ale tím zdaleka jeho problémy nekončily. V roce 1184 se jen tak tak stihl vrátit do Prahy, aby zabránil útoku Václava II. na pražský hrad. V roce 1185 se odhodlal alespoň k jakémusi odvážnému činu. Došlo mu asi, že přišel o hodnou část území, a rozhodl se proti Konrádovi II. zakročit. Nezakročil sice sám, protože tak odvážný nebyl, ale poslal proti Konrádovi svého nevlastního bratra Přemysla Otakara I. O tom ale už zase příště.

1) tento citát je převzat z kroniky jakéhosi kronikáře Jarlocha.

Ladislav Svoboda

 zpět na hlavní stranu         na předchozí Výlet...        na další Výlet...         přehled článků z Obrany národa