Obrana národa 1/2005, rubrika Historie

Výlety do české historie (IX.)

Ladislav Svoboda

Vítám Vás u devátého dílu „Výletů do české historie”. Jako v předchozích dílech, tak i v tomto mi prosím dovolte, abych se v krátkosti ohlédl, o čem že byla řeč v minulém, tj. osmém díle. Hned na počátku jsme si ukázali osudy Bořivoje II., zvláště s ohledem na problémy s udržením trůnu. Jistě si ještě dobře vzpomínáte na kupčení s mocí za vydatné pomoci císaře, kde prokázal své schopnosti také Svatopluk. Po Svatoplukově smrti se na trůn navrací opět Bořivoj II. Nutno podotknout, že se na trůnu dlouho neohřál, záhy jej vystřídal Vladislav I. Jedna zvláštní věc je ovšem ještě hodna připomenutí. A to sice ta, že Vladislav I. na krátkou chvíli přenechal trůn právě Bořivojovi II. Proč, to nikdo neví. Dá se ale tušit, že to z čisté lásky nebylo. Jelikož opět Bořivoj dokázal, jak je neschopný, Vladislav jej odstavil a Bořivoj, slušelo by se říci zase, se ocitl v nucené emigraci.

Tak již nám nic nebrání v tom, abychom se plně pustili do dnešních “Výletů”. Ocitáme se na místě, pro politiku zvláštním, ale ne zcela neznámém. Jsme u smrtelného lože knížete Vladislava I., na jaře roku 1125. Obsazení je následující: na loži leží kníže Vladislav I. a v místnosti se nachází také stará žena. Kdo že to je? Královna Svatava, manželka po králi Vratislavovi. Přišla svého syna prosit, aby se usmířil se svým bratrem Soběslavem. Oba je pojilo dlouholeté nepřátelství zvláště pro Soběslavovu podporu Bořivoje. Pravdou je, že tentokrát hrozí, že se trůn dostane mimo pražskou větev přemyslovského rodu. Kníže Vladislav ukazuje, že dokáže potlačit staré křivdy a zve svého bratra k usmíření. Soběslavovi tak nic nebrání v následném nástupu na trůn.

Soběslavův nástup na trůn schválí i shromáždění velmožů; jediný, kdo je proti, je Ota Olomoucký. Možná Vás napadá, proč že právě on? Nu, totiž byl to právě Ota, kdo měl nastoupit na trůn. Celou záležitost bere jako křivdu a přísahá pomstu. Protože ví, že na pomstu nemá dostatek přátel ani sil, hádejte, co jej napadne? V minulosti to tady již několikrát bylo. Ano, dostal nápad, že se obrátí na německého krále - Lothara III. Ten se cítil také poctěn, protože Soběslav mimo jiné přispěchal, aby se přihlásil jako vazal a složil lenní hold. Proto král přijal peníze a oslyšel argument, že Soběslav připravil Otu o panství, protože přece Ota byl nejstarší v rodě a tedy mu logicky náleželo nástupnické právo. Jaké bylo pokračování? Lothar obeslal Soběslava I. do Řezna, aby se mohl hájit. Český kníže neuposlechl a do Řezna nejel. Lothar se rozhoduje rychle pro válku. Toto rozhodování mu jistě usnadnily i rady od Oty, který mu našeptával, že většina předáků se od Soběslava odvrátí a přeběhne na jeho stranu, protože přece nám náleží spravedlnost.

Protivníci tedy podnikají náležité vojenské přípravy a chystají se na válku. Česká strana to bere velmi vážně, ba z toho přímo dělá prestižní záležitost, protože již dlouho se spory s německou říší nevyhrotily tak vážně, že by je bylo nutno řešit vojensky. A tak zde máme mrazivý únor roku 1126. Německá armáda se vydala na pochod pokořit ty vzpurné Čechy. Cestu jim radí Ota Olomoucký. Soběslav neudělal ale tu chybu, že by pasivně čekal opevněn v Praze, ale vyrazil jim, dobře informován o jejich pohybech, v ústrety. 18. února 1126 vtrhne Soběslav do Lotharova vysíleného tábora. Bitva byla na život a na smrt; v prostoru, ve kterém se nacházeli, nebylo na ústup ani pomyšlení. Ota Olomoucký dostal, co si zasloužil - padl. Německý král Lothar III. se ocitl v českém zajetí! Ano, Soběslav I. zvítězil v tzv. bitvě u Chlumce. Jeho vítězství bylo o to větší, že se jednalo o jeho první bitvu a také, že se jednalo v podstatě o vítězství nad římsko - německou říší.

Teď si řekneme, co následovalo a co ukáže, že Soběslav byl vpravdě velký vládce a politik. Lothara III. s celým jeho velkým doprovodem propouští na svobodu, prokazuje mu pocty hodné králi a dokonce přislibuje, že se dostaví ke královskému dvoru, kde složí lenní hold. Pravdou je, že Lothar byl ohromen, jistě i prozíravostí tohoto panovníka a nikdy na to nezapomněl. Lothar a Soběslav se stali přáteli a Soběslav na tomto přátelství vybudoval svoji koncepci zahraniční politiky.

Teď nebude tak zcela od věci připomenout si jednu pověst, která se právě k bitvě u Chlumce pojí. Od nepaměti se říká, že tuto bitvu pomohli vyhrát čeští světci Václav a Vojtěch. Jak? Kaplanovi knížete Soběslava se ve snu zjevil svatý Vojtěch a řekl mu, kde je ukryt starobylý praporec, který patřil Vojtěchovu otci nebo celému slavníkovskému rodu. Podle rady svatého Vojtěcha kaplan zajel na označené místo a praporec tam našel. Po návratu jej připevnili na kopí svatého Václava a s touto novou standartou vytáhli Češi proti Lotharovi. Velmoži a kněží chránili tuto novou standartu v bitvě svými vlastními těly. Nad hrotem kopí se náhle objevilo zjevení - postava svatého Václava. Světec seděl na bílém koni, oděný bělostným rouchem a to hlavní - dostavil se do boje za věc Čechů. Bitva byla vyhrána, a to zásluhou českých svatých. Opět se potvrdilo, že svatý Václav je symbolickým věčným knížetem, panovníkem, dědicem země, vyslancem Přemyslovců v nebi, ale i válečníkem, který neváhá v případě potřeby jíti na pomoc do bitvy své čeledi. A hle, první definice českého národa je na světě! Český národ, obyvatelé přemyslovského státu jsou čeledí svatého Václava!

Jak léta vlády Soběslava ubíhaly, nedá se říci, že by byly léty plnými klidu a míru. K nepokojům docházelo i nadále, zvláště od blízkých příbuzných, kteří toužili zaujmout ve státě nejvyšší postavení. Soběslav I. dokázal těmto tlakům odolávat podstatně lépe než jeho předchůdci na trůně, nutno ale říci, že si servítky nebral. Pro příklad - poslal do vyhnanství Vratislava Brněnského, zatkl Konráda Znojemského, uvěznil Břetislava (syna Břetislava II.) atd. Podobné jednání muselo počítat s reakcí, a ta se dostavila.

Spiknutí proti knížeti sestavil a vedl biskup Menhart. Nutno říci, že byl asi všemi mastmi mazaný a určitě nebyl hloupý. Říkal si, kdoví, jak vše dopadne, lepší bude, když budu mít nějaké alibi. Jako alibi měl mít pouť ke Kristovu hrobu. Spiknutí bylo odhaleno, většina strůjců skončila na mučidlech a potom byla popravena, jednomu se ovšem podařilo uniknout. Hádejte, kdo že to byl? Ano, biskup Menhart. Když se vrátil z pouti, za pomoci vyššího kléru se mu povedlo oprostit se od všeho podezření. Jediné přiznání učinil – a to, že se pokoušel jednat ve prospěch uvězněného Břetislava, kterého chtěl usmířit s knížetem. Lest se povedla a jemu se povedlo uniknout bez postihu. Samozřejmě, Soběslav mu už nikdy nedůvěřoval a také Menhart se Pražskému hradu spíše vyhýbal.

Po odhalení a hlavně přísném potrestání spiklenců byl až do konce éry vlády Soběslava klid. Po vzoru svých předků se pokusil pojistit nástupnictví pro svého syna Vladislava. Poučil se z chyb svých předchůdců a svolal roku 1138 shromáždění šlechticů do Sadské, kde si vymohl přísahu věrnosti příštímu pánu - Vladislavovi. To ale nebylo vše. Po získání tohoto souhlasu se vydává do Bamberka za nedávno zvoleným nástupcem zemřelého Lothara III., Konrádem III. Propůjčením korouhve udělil český stát v léno Soběslavovu synu - Vladislavovi. Kníže se mohl rozloučit se světem s pocitem, že ve všem důležitém zvítězil.

A tak Soběslav 14. února 1140 umírá, ale v plném díle - právě řídil budování jednoho z pohraničních hradů, Hostýna. Jeho nástupcem se vskutku stává Vladislav, ovšem ne jeho syn, ale syn jeho předchůdce - Vladislava I. Jak k tomu mohlo dojít, ptáte se? Jednoduše. Šlechta odmítla připustit, aby se jejich právo na volbu stalo pouhou formální záležitostí a tak se zřekli přísahy. Nutno ovšem říci, že se nemuseli ani zříkat všichni, protože zdaleka všichni nepřísahali. Soběslav v Sadské nechal přísahat pouze své věrné. Je jen logické, že teď řekli také své slovo ti, kteří se tenkrát nevyjádřili. Naskýtá se také ještě jeden, neméně důležitý motiv pro jednání šlechty. Šlechta nepotřebuje silného, zásadového vládce, spíše se jí hodí lehkomyslný slaboch. A takovým právě byl Vladislav, syn Vladislava I. Jen pro představu, co je to za ptáčka, si můžeme říci, jak se projevil při tzv. římské cestě Lothara III. Byl jmenován velitelem čestného jízdního doprovodu. Opustil svou funkci, nutno říci, že i s penězi, které mu byly svěřeny na udržování vojska, zmizel, dezertoval. Ale na druhou stranu, tenkrát byl ještě mladíkem velmi nerozvážným, což když se změnil?

Bez velkých nesnází byl tedy tento Vladislav II. hned po Soběslavově smrti přenesen do čela přemyslovského státu. Jak to tak bývá, přijali jej i ti, kteří přísahali na jiného Vladislava. Dokonce ani Konrád III. se necítil vázán slibem Soběslavovi. A tak devatenáctý Přemyslovec se ujal moci, ujal se ovšem se vší rozhodností a ti, kdož doufali, že to bude ten lehkovážný a nerozvážný mladík, budou velmi, ale velmi zklamáni. Při svém nástupu k moci se nerozpakuje použít vůči opozici těch nejtvrdších metod a kronikář říká, že Šibeniční hora v Praze byla tehdy v permanenci přiměřeně svému jménu.

Když přední velmoži viděli, co za vládce to dosadili, rozhodli se, že se k vládě nehodí. Proto se tedy Vratislav Brněnský, Ota Olomoucký a především Konrád Znojemský s odmítnutým synem Soběslavovým se svým vojskem vydali ku Praze svrhnout knížete. Knížete, který selhal tím, jak málo selhal. Kníže Vladislav II. nalezl  velkého pomocníka v olomouckém biskupu Jindřichu Zdíkovi, který se pokusil vpád vojska zastavit. Nedaleko od Čáslavi byla svedena bitva, která se příliš nezdařila, proto musel spěchat, aby pomohl Praze. Toto pochopitelně nezapomenou olomouckému biskupu zase na Moravě. Konrád Znojemský se dokonce pokusil biskupa zabít. Spory, které z toho vznikly, bylo nutno řešit až v Římě.

Vojsko přitáhlo v květnu 1142 ku Praze. Konrád Znojemský postavil kolem hradu obléhací stroje a zahájil praky ohňovou střelbu. Při této střelbě vyhořela bazilika svatého Víta i chrám svatého Jiří. Obranu Prahy svěřil Vladislav II. svému bratru Děpoltovi a sám spěchal do říše za Konrádem pro pomoc. Konrád ji poskytl, ale ne zadarmo. Když vojsko obléhatelů vidělo ohromný zástup vojáků Konráda III. Dalo se raději na ústup. Za trest pak Vladislav II. Moravu několikrát vyplenil. Tak tedy skončil pokus dát věci do pořádku, jak měly být od samého počátku.

V roce 1146 došlo k vyhlášení druhé křižácké výpravy. Dá se říci, že panovníci se přímo předháněli v účasti v ní. Je jasné, že ani Vladislav II. v ní nemohl chybět. V létě 1147 se Vladislavovo vojsko vydalo na východ. Po počátečním nadšení došlo ještě k rychlejšímu ochladnutí, navíc se přidaly zásobovací problémy, první boje s Turky a nemoci. Tak došlo k tomu, že česká výprava do Jeruzaléma ani nedorazila. Po mnoha útrapách se kníže rozhodl, že se navrátí domů. Při své cestě se vracel přes Cařihrad a přes Kyjevskou Rus, kde navázal přátelské vztahy s knížetem Izjaslavem. Do vlasti se vrátily pouhé trosky vojska...

Po smrti Konráda III. v roce 1152 se nic zásadního v orientaci země na říši nezměnilo. Na trůn nastoupil Friedrich Barbarossa a okolo roku 1156 se Vladislav II. stal na Barbarossově svatbě jeho přítelem. Jak bylo zvykem, Vladislav vykonával hodnost říšského číšníka a při té příležitosti uzavřel s Fridrichem Barbarossou tajnou dohodu. Za vojenskou pomoc císaři proti papeži dostal Vladislav slibem královskou korunu.

V roce 1158, krátce před tažením do Itálie na shromáždění v Řezně císař Friedrich Barbarossa nasadil Vladislavovi královskou korunu. Teď již jen zbývalo splnit i druhou část dohody. Tedy pomoci na tažení do Itálie. Doma se ovšem celý podnik z velkým pochopením nesetkal, šlechta králi zvláště vytýkala, že podobný obchod sjednal bez porady s nimi. Král byl zatlačen do kouta a tak celý podnik vzal na sebe a prohlásil jej jako dobrovolný. Šlechta vědoma si toho, že podobné akce se bez tučné kořisti neobejdou, rozhodla celé akce se zúčastnit... Více o tažení příště…

Ladislav Svoboda

 zpět na hlavní stranu         na předchozí Výlet...        na další Výlet...         přehled článků z Obrany národa