Výňatek z článku v Obraně národa 1/2005

Co dělat dál?

(z myšlenek senátora M.Mejstříka)

…Proto tu jsme, abychom o těchto věcech diskutovali. Co bychom měli?

1) Vypořádat se se všemi bývalými čsl. občany, vůči kterým má tento demokratický stát jakékoliv závazky. Právo musí platit pro všechny. Nejen pro bohaté a bolševiky.

2) Musíme zaručit rovné volební právo pro všechny naše občany – i ty, kteří žijí za hranicemi vlasti.

3) Právní řád je zahlcen zflikovanými zákony, jejich novelami, novelami novel a jejich novelami, takže nikdo už mnohdy nepozná, co vlastně platí. Důsledkem je ztráta schopnosti reflektovat smysl a účel aplikovaných zákonných norem. Každý společenský problém nelze vyřešit přijetím právního předpisu. To je naivismus zákonodárců i soudců. Zákony musí být jednoduché, jasné, srozumitelné, s patřičnými sankcemi tak, aby mohla být rozhodnutí soudů předvídatelná.

Bezpodmínečně se musí zlepšit práce justice. Musíme ctít její nezávislost. Na druhou stranu – soudci nejsou bozi, ani polobozi. Ústavní soud dovodil, že pokud jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu se zjištěnými skutečnostmi, je nutno taková rozhodnutí považovat za protiústavní. Justice musí sloužit právu a demokracii. Kdo to za 15 let nepochopil, nechť je odejit.

4) Soudci musí být schopni přijmout zodpovědnost za svá rozhodnutí. Musí skončit trapná hra na právní positivismus zakrývající bezradnost, pohodlnost a neschopnost soudců. Nepřijmou-li soudci princip přirozeného práva, nikdy zde nevznikne právní, demokratický stát.

Když už jsem zde hovořil o Ústavním soudu - ten opakovaně konstatoval jednoduchou pravdu - při výkladu a aplikaci právních předpisů je nutno vycházet z jejich účelu a smyslu. A ten nelze hledat pouze ve slovech a větách toho kterého předpisu. V právu musí být vždy přítomny i hodnotové principy uznávané demokratickými právními státy. Soud není vázán doslovným zněním zákonů. Smí a musí se od něj odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, jeho smysl, historie jeho vzniku, nebo některý z ústavních principů.

5) Nechť policie dostane od státu, co potřebuje – na druhou stranu, stát musí vyžadovat výsledky. Obávám se, že v tomto případě smrdí ryba od hlavy. Mužstvo by snad i chtělo, velení ale nevelí.

6) Česká republika musí vytvořit jasné protikorupční prostředí. Láska a pravda v této zemi možná hned nezvítězí, ale lži a podvody musí být pojmenovány. A hlavně – musí se proti nim začít s plným nasazením bojovat.

7)  Nenastanou-li změny jak naznačeno výše, neuvěří občan, že se zde dovolá práva. A obávám se, že v příštích volbách opět přibudou hlasy komunistů.

8)  KSČ(M) musí být zrušena. Buď bude platit Zákon o protiprávnosti komunismu, nebo zde budeme mít tuto komunistickou partaj. Oboje „platit“ nemůže. Ať je rozpuštěna, nebo ať se distancuje od tezí marxismu-leninismu a vypustí ze svého názvu „komunismus“. Zdá se mi, že by to demokratům stačilo a právu by bylo učiněno zadost. To ostatní přijde samo.

9)  Zákon o protiprávnosti komunismu by měl být změněn tak, aby se dobré úmysly daly vymáhat. Zákon bez sankcí je k ničemu.

10) V duchu smyslu Zákona o protiprávnosti komunismu by se měly upravit renty a výsluhy bývalých exponentů komunistického režimu. Není možné, aby v evropské zemi měli přisluhovači jakékoliv totality větší důchody než bojovníci za ideály demokracie a svobody.

11) Hrdinové našeho odboje proti totalitám by měli mít takové sociální, zdravotní a existenční zajištění, aby bylo všem v tomto státě jasné, jakých hodnot si Česká republika cení.

12) MŠMT musí zabezpečit, aby se na všech základních a středních školách nezkresleně vyučovala historie našeho státu i od r. 1945 do r. 1989. Děti se musí dozvědět, co to byla komunistická diktatura! A musí se dozvědět o hrdinech, kteří se proti ní pokoušeli bojovat a bojovali!

13) Parlament ČR by měl přijmout zákon o Institutu národní paměti tak, jak zde o tom byla řeč. Výzkum našich nedávných dějin musí probíhat systematicky, pod jasným vedením, s pravidelnými výstupy a s jasnou morální a finanční podporou státu. Jedině tak budeme schopni dozvědět se pravdu o sobě samých. A pak - s vědomím všech dostupných faktů a souvislostí se budeme konečně moci smířit se svou minulostí. Nic ale nesmí být zamlčeno. Rána musí být otevřena a vyčištěna. Jiné cesty pro hrdého a svobodného člověka není. Jiné cesty pro svobodný a hrdý národ není.

Druhdy jsme bývali statečným a sebevědomým národem, hrdým na své křesťanské tradice. 50 let totalit nás poznamenalo a setřelo kontury mezi dobrem a zlem, mezi pravdou a lží. Stále ještě stojíme na rozcestí a hledáme směr. Doleva, nebo doprava? Budeme si lhát do vlastní kapsy, usmiřovat se s lumpy, lháři a podvodníky, nebo budeme hledat pravdu a poztrácenou čest? Budeme dělat tlusté čáry za hříchy a selháními lidí nehodných, aniž bychom pak byli schopni poučit se z jejich chyb, nebo půjdeme cestou katarze - poznání, pojmenování, odsouzení – a pak třeba i odpuštění?

Jsme opravdu hodni svobody a demokracie? Jsme ochotni se pro ni obětovat? Dnem i nocí pro ni a na ní pracovat?

Jsme odhodláni vzdát čest těm, kdo za tyto ideály bojovali? Víme, co je právo? Tušíme alespoň, co je spravedlnost? Dokážeme rozlišit pravdu od lži, podvod od poctivosti? Ano? Pak ale nemůžeme malovat tlusté čáry! Stát nemůžeme budovat zároveň na tom i onom. Musíme si vybrat…

Z textu zaslaného Janem Šináglem pro Obranu národa vybral ROF (celý text v ON 1/2005)

 zpět na hlavní stranu                     přehled článků z Obrany národa