Obrana národa 2/2004, rubrika Historie

Výlety do české historie (V.)

Ladislav Svoboda

Jsem rád, že se s Vámi mohu na stránkách Obrany národa opět po čase setkat v “našich” Výletech do české historie. Věřím, že po politicky laděných článcích Vám tato historická rubrika přinese nejen poučení, ale i pocit, že stále máme být i v dnešní době na co hrdí. Věřte, v socialistické EU budeme tento pocit potřebovat zažívat velmi často.

Pro připomenutí, minule jsme ve “Výletech” došli až k úmrtí Boleslava II. - Pobožného. Jak jsem již avizoval, hned na počátku se podíváme na Boleslava III. Stejně jako Boleslav II. i on se těší přídomku. Ovšem na rozdíl od Boleslava II., kterého přídomek spíše oslavoval, zní totiž Pobožný, Boleslav III. tolik štěstí neměl. Historie jej označila jako “Ryšavého”. Nutno ovšem dodat, že pro jeho povahové a vladařské vlastnosti by se našlo označení jistě vhodnější. Šlo totiž o člověka veskrze ctižádostivého, neprozíravého a ke všemu ještě i zlého. Tak jako mnoha politikům dnes, i jemu je politika a moc pouze prostředkem k získání osobní moci a prestiže. Na obecné blaho hleděl pouze skrze své sobectví a nízkost.

Hned na počátku své politické kariéry ztrácí Krakovsko. Polský panovník, Boleslav Chrabrý načasoval svou pomstu dokonale (nezapomínejme také na to, že to byl právě on, kdo poskytl azyl zbytku nevyvražděných Slavníkovců). Při ztrátě Krakova se snad poprvé naplno ukázala politická a státnická vyspělost Boleslava III. Ten totiž ponechal bez mrknutí oka českou posádku v Krakově jejímu neradostnému osudu. Tato ztráta Krakova byla definitivní a již nikdy se jej znovu připojit nepodařilo.

Boleslav III. cítil pravděpodobně ohrožení ze všech stran. Nezapomínejme ovšem, že podobnými pocity trpěli snad všichni Boleslavové, jednalo se možná o rodovou dispozici. Aby eliminoval nebezpečí ze strany svého mladšího bratra Jaromíra, učinil jej eunuchem. Zbýval ještě poslední sok, nejmladší bratr, kterým byl Oldřich. Toho se asi bál Boleslav III. nejvíce, protože jej chtěl odstranit nadobro. Pozval jej k sobě a zde, světe div se, chtěl zopakovat událost, ve které hráli hlavní role Boleslav I. a svatý Václav. Pouze některé kulisy byly změněny. Svůj život měl Oldřich zakončit v knížecí lázni. Oldřich byl na poslední chvíli varován a podařilo se mu uprchnout. Protože v okolí “šíleného” Boleslava III. šlo skutečně o život, prchli všichni nejbližší. Matka Emma, bratr Jaromír i Oldřich. Všichni tři nalezli útočiště na bavorském dvoře Jindřicha II.

Boleslav III. ztrácí na domácí půdě i poslední příznivce a odvrací se od něj i nejbližší. Tím, že ze země vyhání pražského biskupa Thiddaga proti sobě popuzuje církev. Dopouští se ale i dalších krutostí. Situace se stává neudržitelnou a v roce 1002 vypuká v Čechách povstání. Sám Boleslav III. se zachraňuje útěkem. Útočiště nalezne u markraběte Jindřicha. Zde si s námi historie trochu zahraje, protože právě tento Jindřich je otcem bájné Jitky, kterou z kláštera unese zase kníže Břetislav I. Jeho otec je Oldřich, nejmladší bratr Boleslava III...

Tuto jedinečnou situaci dokáží využít cizí nepřátelé, konkrétně na počátku zmiňovaný polský Boleslav Chrabrý. Pravdou je, že pro svůj zamýšlený čin by nenašel vhodnější příležitost. Vidí politickou situaci a nabízí z ní východisko. Východiskem je Vladivoj, údajně syn Měška I. a Doubravky, přemyslovské kněžny. Vladivoj je přijat, a tak usedá na český trůn v roce 1002. Příliš dokladů o jeho panování není, jen snad, že byl notorický alkoholik a během několika měsíců se upil k smrti. Naskýtá se samozřejmě několik otázek, nejvýznamnější je asi tato: Proč třeba Boleslav Chrabrý vnutil vcelku nevýznamného Vladivoje a ne třeba Slavníkovce Soběslava, který měl v Polsku azyl? Nejspíše se naskýtá jako odpověď, že se chystal Čechám vládnout sám.

Vladivoj ovšem učinil jednu velmi významnou věc, kterou zkomplikoval situaci i Boleslavu Chrabrému a mnoha generacím po něm. Požádal totiž německého krále Jindřicha II., aby mu Čechy udělil v léno. Jistě si dokážete představit, s jakou radostí toto Jindřich učinil. Naskýtá se otázka, co tato situace vlastně způsobila? Nikdy v minulosti němečtí panovníci české území v léno nikomu neudělovali. Najednou Němec vystupuje proti Čechovi jako lenní pán, suverén, vůči vazalovi(1).

Jak jsem již řekl, Vladivoj zanedlouho umírá. Do Čech jsou povoláni nazpět Jaromír a Oldřich i s matkou Emmou. Jaromír se ujímá asi na rok vlády. Naskýtá se otázka a Boleslavové - III. a polský Chrabrý? Je to zvláštní, ale právě Boleslav Chrabrý dopomůže Boleslavu III. nazpět! Důvodů může být hned několik. Nejpravděpodobnější se však jeví ten, že když mu nevyšel plán s Vladivojem, zkusí Boleslava. Nicméně osobně přivádí Boleslava III. do Prahy. Historie se opakuje, Boleslav se ujímá panování a Jaromír musí znovu prchat ze země.

Vlády se opět ujímá člověk krutý a zlý. Nechává uspořádat masopustní hostinu, na kterou pozve kde koho, asi hlavně ale své nepřátele, kterých vskutku neměl málo. Hostina byla proměněna v jeden velký masakr. Vojáci na Boleslavův povel vraždili jak zběsilí, sám Boleslav III. rozťal hlavu svému zeti, který byl přední šlechtic z rodu Vršovců. Dochází k tomu, k čemu dojít muselo. Praha se vzbouřila jako jeden muž, ale co to, dochází k divné věci. Obrací se s prosbou o pomoc k tomu, který to v podstatě způsobil. K polskému Boleslavu Chrabrému. Jak myslíte, že zareagoval? Slavnostně všemi vítán vjel do Prahy jako osvoboditel, prý měl v průvodu i Slavníkovce Soběslava. Zdá se tedy, že celý kalkul polskému panovníku vyšel. Stává se, a to dokonce z vůle lidu panovníkem českého státu. Na chvíli je spojeno Polsko s Čechy a jako hlavní město je vybrána Praha.

Možná se někdo zeptá a co se stalo s Boleslavem III. - Ryšavým? Dopadl jak si zasloužil. Byl připraven nejen o trůn, ale i o zrak a skončil na nějakém hradu v Polsku, ze kterého už živý nevyšel. Zemřel v roce 1037. Pokud dobře počítám, měl možnost zpytovat svědomí přes třicet let...

Ale zpět k novému panovníku Boleslavu Chrabrému. Jako panovník a politik se ukázal veskrze schopný, což se nemohlo líbit jeho sice spojenci Jindřichu II., ale politika nezná spojenectví a už vůbec ne přátelství na věčné časy. S nelibostí se dívá na rostoucí moc Polska a začíná se obávat možná, že i oprávněně dalšího vývoje. A teď dochází k situaci, která je opět velmi významná. Co myslíte, že Jindřich II. udělal? Připomněl Boleslavovi, že “již” Vladivoj přijal dle “starého práva” od německého panovníka českou zemi v léno!

Co na tom, že “staré právo”, není staré ani půl roku?! Ke cti Boleslavově nutno říci, že toto “staré právo” nemínil uznat. Co musí následovat, to je jen otázkou času.

V roce 1004 dochází k německo - polskému střetnutí. Jindřich II. vtáhl do Čech řádně připraven. Měl s sebou dokonce i rukojmí. Hádejte asi koho? Správně, Jaromíra a Oldřicha. Jelikož lid v nich viděl stále právoplatné dědice trůnu, nedalo Jindřichovi příliš práce přesvědčit tehdejší české autority, aby je přijali zpět. Jindřich táhnul od hradu ke hradu, posádky se bez boje vzdávaly a vše probíhalo podle Jindřichova plánu. Ale co to, německá vojska přichází ke Praze a zde narazila na odpor. Ne ovšem, jak by se dalo čekat, od Boleslava Chrabrého, který předtím z Prahy uprchnul, ale od Slavníkovce - Soběslava. Ten také na mostě přes hradní příkop položil život.

V roce 1004 knížecí stolec obdržel Jaromír. Slovo obdržel je zde skutečně na místě, protože si stojí za to připomenout, kdo mu jej poskytl - Jindřich II. Zadarmo to jistě nebylo! Aby alespoň jakési formě bylo učiněno zadost, proběhla Jaromírova volba. Hned poté, ale udělil Jindřich II. Jaromírovi zemi a obyvatele v léno, samozřejmě podle “starodávné tradice”. My víme, že tato “starodávná tradice” je starodávná jen dva roky. Čechy se stávají na mocném sousedovi více než závislé. Jaromír například pomáhá Jindřichovi II. ve vojenském tažení proti Boleslavovi Chrabrému.

Přes tyto všechny služby svému pánu dopadl Jaromír špatně. Rodová řevnivost a vyšší politika zvítězila. V roce 1012 je Jaromír z trůnu smeten, ano, svým bratrem Oldřichem a je opětovně vyhnán ze země. Stává se Jindřichovým vězněm... Oldřich se ujímá trůnu, samozřejmě již jako propůjčeného. Jako panovník je o poznání sebevědomější než Jaromír, ale přesto se jeho politika musí pohybovat v přesně vymezených hranicích. V době panování Oldřicha dochází k připojení Moravy. Mezi nesporné Oldřichovy zásluhy patří také založení sázavského kláštera. K tomu si povíme něco až za chvíli. Jednoduché to Oldřich neměl ani s potomky. Jeho první žena byla neplodná, takže ji zapudil. Vybral si neurozenou dívku Boženu a zajistil pokračování rodu. Ač neurozená, přesto vstoupila do naší historie. On – Oldřich, ženatý, ona – Božena, vdaná. V té době to ale neznamenalo velkou překážku. Kronikář Kosmas nám ve své kronice říká, že platilo za hanbu, když se muž trvale spokojil s jedinou ženou. Toto ovšem nebyl případ Oldřicha. Láska knížete a dívky “z lidu” přinesla potomka,  syna Břetislava I. To bude v budoucnu panovník hodný tohoto označení.

Teď již v krátkosti : Oldřich roku 1034 náhle umírá a končí se jeho dvaadvacetileté panování pod taktovkou německého krále. O jeho synu Břetislavovi, ale samozřejmě nejen o něm, také o Jitce, si už povíme více v příštím díle.

V tomto čísle Obrany národa bych se chtěl ještě věnovat sázavskému klášteru. Na úvod jistě neuškodí říci si některá fakta. Sázava vznikla okolo roku 1032 a představovala unikátní centrum staroslověnského (!) písemnictví a církevní liturgie a to až do konce 11. století. Svatý Prokop byl nejen zakladatel, ale i první donátor, protože klášteru dal půdu a další statky. Žel dnes už nevíme, z jakého významného rodu sám pocházel, ale jisté je, že chudý nebyl. Jistě zajímavé je, že sám svatý Prokop byl ženat, protože měl syna. Nejprve na Sázavě byl opatem sám svatý Prokop, po něm jeho synovec Vít a konečně syn Jimmram. Popsat osudy sázavského kláštera na několika řádcích jistě nejde, navíc když byly značně pohnuté. Klášter jako takový byl zrušen v roce 1785. Tolik tedy fakta, ale co říká legenda?

U řeky Sázavy se usadil zbožný poustevník Prokop. Bydlel v jeskyni, společnost mu dělala divoká zvířata a také místní čerti, které donutil, aby mu sloužili. Právě s pomocí ďábla vyoral údolí, která se nazývá Čertova brázda. S pomocí jiných čertů zase vymýtil les, urovnal terén a také – postavil klášter. Možná, že Vám v celém příběhu schází kníže Oldřich. Tak tedy, tady je. Jednoho dne pronásledoval spolu se svou družinou mohutného jelena. Jelen doběhl k okraji skály, na které se vypínal mohutný dřevěný kříž. Nedaleko něj byl poustevník. Šípem zasažený jelen se běžel schovat za poustevníka. Takto se tedy, alespoň podle legendy, seznámili kníže Oldřich a v tuto chvíli ještě ne svatý Prokop. Oldřich byl nějakým zázrakem pohoštěn a pil vodu z Prokopovy studánky (studánka je na Sázavě stále ke spatření). Voda se ovšem opět zázrakem proměnila ve víno. Prokop prozradil Oldřichovi svůj sen, totiž vystavět klášter. Oldřicha zamýšlený plán nadchl a rozhodl se celý projekt finančně podpořit. V roce 1032 se za pomoci čertů začalo stavět... Tolik tedy legenda, ale kdo ví?

Poustevník se stal Oldřichovým zpovědníkem, byl jmenován opatem a  vykonal mnoho zázraků. V roce 1053 umírá. Netrvalo dlouho, a v roce 1204 se stává po svaté Ludmile, svatém Václavu a svatém Vojtěchu čtvrtým českým světcem. Tímto dnes Výlety do české historie končím, ale už se těším na další setkání s Vámi.

(1) Zde by možná někdo mohl vzpomenout jistou podobnost mezi poplatkem míru, který platil svatý Václav a touto neslýchanou věcí, která tak těžce poškodila státoprávní postavení státu. Pravdou je, že se jednalo o naprosto dvě odlišné věci. Poplatek, který svatý Václav odváděl, byl typickým středověkým obchodem, který byl vcelku obvyklý. Vladivoj ovšem dobrovolně vstoupil do stavu podřízenosti vůči německému králi. Právě tento akt způsobil, že český stát, jak území, tak i obyvatelé, byly brány jako německé léno.

Ladislav Svoboda

 zpět na hlavní stranu        na předchozí Výlet...        na další Výlet...        přehled článků z Obrany národa