Z časopisu Obrana národa 2/2004, rubrika Pohledy dneška

Kosovo bylo v Evropě první

Vlastimil Podracký

Pokud bychom považovali útok teroristů ve Španělsku jako první útok islámských fundamentalistů v Evropě, potom bychom se mýlili. První bylo Kosovo. Takové informace nemáme, abychom mohli s jistotou říci, který objekt byl ozbrojenými jednotkami kosovských Albánců při obsazování Kosova vojsky NATO v červnu 1999 vypálen první. Víme jen, že bylo během několika dnů vypáleno 70 křesťanských kostelů, z nichž některé byly památky světové křesťanské architektury z prvních století letopočtu. Zároveň je v tom i jistá historická podobnost. Balkánské křesťanské národy vždy stály v první linii v boji s islámem na východě Evropy a Španělsko v tomtéž případě na západě. 

Problém Kosova je v Evropě nepochopen a záměrně zamlžován, obvykle spojován s nesprávně vytvořenou představou nějakého komunistického režimu prezidenta Miloševiče. Jednak je nutno říci, že Miloševič byl především nacionalista, jeho režim nevybočoval z normálu podobných režimů na Balkáně v té době, tedy v Bulharsku a Rumunsku nebo Chorvatsku. Miloševič měl ovšem jiné problémy. Ty nastaly hned po smrti komunistického vládce J.B. Tita. Nastanuvší svoboda slova vynesla na hladinu dlouho utajované problémy. Kosovo, které mělo v rámci Srbské republiky autonomii, bylo vředem hnijících problémů.

Ale začněme od začátku. Srbové považují Kosovo za kolébku svojí kultury. Je zde mnoho památek (nyní zničených) na první křesťanské období srbského státu. Obyvatelstvo bylo pravděpodobně vždy smíšené. Procentuální počty jednotlivých etnik nejsou známy. V Albánských horách žily kmeny, které nikdy křesťanství nepřijaly a ty potom v době turecké nadvlády přijaly islám. Přistěhovalectví Albánců do Kosova trvalo celé věky, ale jen jako jakýchsi nemajetných dělníků, s nimiž se nikdy nikdo příliš nezabýval. Počty obyvatel se v předválečném období příliš nesledovaly a demografický vývoj není nijak zmapován. V podstatě v Kosovu žilo i více různých národů. Dokonce v samotné Albánii tvořili Srbové určitou vrstvu, střední třídu obchodníků a řemeslníků zároveň s Italy. Po válce tvořila srbská menšina v Kosovu asi 27 %  obyvatel. Srbové měli v rukou většinu hospodářství, tedy řemesla, velkostatky, průmyslové podniky. Albánská většina byla negramotná a zaostalá, většina obcí měla srbské starosty. Albánie je hornatá a bažinatá země, nedávno ještě zamořená malárií. Proti tomu je Kosovo prosperující provincie mající všechny předpoklady bohatství. Dobrou půdu, zásoby lignitu a olověné rudy. Srbové vlastnili hospodářské nástroje. Kromě atomové elektrárny ve Slovinsku, měla Jugoslávie zdroj elektrické energie z vodní hydrocentrály v Železných vratech na Dunaji a potom z elektráren na lignit z Kosova. Jiné zdroje nebyly. Albánci byli většinou muslimové, ale byla i jistá početná část křesťanů katolického vyznání. Pravoslavní Albánci jsou pouze v jižní Albánii na hranici s Řeckem. Pozdější vývoj v Kosovu vedl k určitému procentuálnímu úbytku křesťanů mezi Albánci. Je to jedna z málo zmapovaných skutečností a bylo by jistě zajímavé zjistit příčiny tohoto jevu. Křesťané se nestavěli k Srbům tak vyhraněně.

Komunistická vláda přinesla zvrat. Vzala Srbům jejich převažující hospodářskou moc a pro Albánce vytvořila vzdělání v jejich jazyce. Povoleny byly jen malé živnosti a malá zemědělská hospodářství. Přesto Srbové vedli ve všech činnostech. To trvalo do té doby, než se vytvořila vrstva vzdělaných Albánců a než si albánský živel v Kosovu uvědomil svoji identitu. Situace se začala pomalu měnit asi v šedesátých letech. Najednou byla většina starostů v obcích albánská a většina dělnických rad v podnicích také. Albánci poznali svoji šanci. Začali svojí převahou v systému hlasovací mašinérie a bez demokratických nástrojů, jako je svoboda slova a ochrana menšin, Srby utlačovat. Nepovolování živností, vyhazování z funkcí v podniku, odsouvání na podřadná místa. Takové drobné ústrky houževnatě a usilovně prováděné nebyly k pochopení pro nikoho mimo Kosovo.

 Ostatní národy Jugoslávie tyto problémy nechápaly a komunistický režim projevil svoji neschopnost něco udělat. Kosovští Albánci využili všechny možnosti jejich autonomie. Jejich chápání spravedlnosti bylo jen spravedlnost pro ně samé, nikoliv již pro druhé. Samozřejmě, že některé sousedské vztahy v rámci obcí byly dobré a přetrvaly všechny zvraty. Ale to byly výjimky. Vnitřní a zcela skrytý nacionalizmus byl nevykořenitelný. Možná tím vraceli Srbům jejich chování v době, kdy měli hospodářskou nadvládu a Albánci byli pro srbské hospodáře jen podřadný brak.

Začátkem devadesátých let bylo v Kosovu už jen 10 % Srbů. Většina si našla zaměstnání jinde, opustila zemi, ve které jí byly odebrány příležitosti. Do tohoto čísla se ještě započítává i podstatně vyšší natalita Albánců oproti Srbům. V této fázi se dá říci, že šlo o národnostní problém, prozatím nemající náboženské pozadí.

Tento problém tedy zdědil Miloševič po nástupu k vládě. Slíbil kosovským Srbům, že s tím něco udělá. Zrušil kosovskou autonomii, zavedl srbštinu do albánských škol apod. Jeho politické metody řešení ovšem zaváněly komunistickou manipulací a útlakem, a tak to také svět chápal. Omezenost komunistického manipulátora se projevila mnohokrát, naposledy, když na začátku bombardování Jugoslávie začal Albánce z Kosova hromadně vyhánět a tím vydíral mezinárodní společenství, aby bombardování zastavilo. To byl čin, kterým si zasloužil ocejchování jako válečný zločinec. Před bombardováním stát cíleně Albánce nevyháněl, lidé odcházeli především kvůli pokračující válce, kterou vedlo UCK za peníze drogových mafií a arabských šejků (pravděpodobně i Bin Ladina). Miloševičovi se stále vytýká, že prováděl genocidu Albánců. Poměry v Miloševičově státě nelze srovnávat s Bosnou, kde po vyhlášení nezávislosti a odchodu jugoslávské armády, nastalo bezvládí a místní obyvatelé se vzájemně vraždili. V Jugoslávii a tím i v Kosovu za Miloševiče byl normální občanský režim, který možná nemůžeme zcela nazvat demokracií, ale přece jen to nelze srovnávat s bosenskou anarchií, jak se bohužel dělo, možná z důvodu neznalosti, možná účelově. S pokračujícími střety se však v Kosovu disciplína uvolňovala a ozbrojení obyvatelé se i tam vzájemně vraždili. Srbští policisté a vojáci stranili místním Srbům. Šlo spíše o osobní iniciativu jednotlivců. Možná, že z té doby existují také někteří zločinci. Proti dnešní situaci je to asi jen slabý odvar.

Národní odpor kosovských Albánců se změnil na islámskou expanzi. Tato změna je typická pro období začátku devadesátých let a probíhala stejně i v jiných státech světa, např. v Palestině a v Čečensku. Islám se stal vůdčí ideou odporu a následné agrese. Asi to bylo dáno arabskými penězi a jejich vlivem. Islám má totiž agresi ve svých fundamentálních dokumentech zcela jasně zapsanou a dovoluje lidem všechny druhy násilí, bez nějakých rozpaků. Je to ideální ideologie k expanzi. Pokud jsou ještě někteří Palestinci nebo kosovští Albánci křesťané, je to sice zatím jen s určitými pochybnostmi tolerováno, nic více. Křesťan se totiž nestane sebevražedným teroristou, protože by nepřišel do nebe, ale do pekla.

Miloševič si s odporem UCK nemohl poradit, to bylo nad jeho síly. Proto také nátlak ze strany mezinárodního společenství, aby konflikt v Kosovu ukončil, byl nesplnitelný a následné bombardování neadekvátním zásahem. Nepochopení problému bylo obrovské a Miloševič si to ještě ztěžoval svým postojem k jiným konfliktům v bývalé Jugoslávii, když podporoval bosenské vrahy, které ovšem nakonec nechal na holičkách. Řešení kosovského problému se nabízelo jedině v nějakém rozdělení země, které včas provedené by snad mohlo zajistit Jugoslávii některé přírodní zdroje Kosova. Byla to promarněná příležitost, která trvala téměř deset let, prostě podle rčení „kdo chce moc, nemá nic“.

Jednotky NATO obsazovaly Kosovo a nechávaly řádit teroristy z UCK jako své spojence při dobývání země, která se ovšem nebránila. Ponechat UCK zbraně byl možná neuvážený, možná účelový čin. Většina Srbů odešla z Kosova zároveň s odchodem jugoslávské armády, protože věděli co mohou od UCK očekávat. Někteří Srbové potom přežívali pod ochranou KFOR a odcházeli postupně vzhledem ke svému bezvýchodnému postavení v enklávách, kde nebylo zaměstnání ani obživa. Zůstali obvykle jen staří lidé. UCK postupně zničilo pod ochranou KFOR 110 křesťanských památek v Kosovu; kolik přitom zavraždilo Srbů, se tají a jsou o tom jen náznaky. Hromadné hroby Albánců z doby Miloševičova režimu, tak silně propagované světovými médii, se nenašly, kromě jednoho, který nesl známky naaranžování. Genocida Srbů ovšem světová media nezajímala. Že se něco takového dělo a děje stále v Evropě je stále spíše utajovanou skutečností, zveřejnitelnou pouze v okrajových médiích. Když se omezeně informovalo o nových násilnostech Albánců proti Srbům, byla ukázána v televizi hořící mešita, jedna ze dvou, které zapálili Srbové v Srbsku, ale nic z 24 křesťanských chrámů zlikvidovaných ve stejnou dobu v Kosovu. Komentáře vyznívaly, že jde o oboustranné násilnosti. Kdo za takovým matením veřejnosti stojí? To i v naší televizi již hrají roli arabské peníze? Nebo je to nějaký psychický komplex z doby bombardování Jugoslávie, aby se křečovitě dokazovalo, že to snad proboha nebyl omyl? Při obsazení vojsky NATO v r. 1999 odešlo 360 tisíc Srbů (počty se rozchází, nejmenší údaj jsem našel 180 tisíc), při nedávných nepokojích bylo vyhnáno z domovů dalších 4,5 tisíce ze zbylých asi 18-ti tisíc. Prý jsou pod ochranou KFOR. Do Kosova se nedávno vrátilo asi 20 Srbů, což bylo sledováno médii s velikou pozorností. Ale o vyhánění 4,5 tisíce Srbů se mnoho snímků v televizi nezobrazí. Co udělají vojáci KFOR, když rozzuřený dav Albánců napadne srbskou vesnici? Odvezou Srby do nějakého tábora na bezpečném místě. Jejich majetky nebrání, ručí jen za bezpečnost lidí. Když Albánci zničí majetek, kdo domy obnoví? Na rozdíl od Albánců, Srbové nemají arabské, ani žádné jiné peníze. Když Albánec zabije Srba, prý dostane od muslimských mafií prostředky na postavení domu. Co zbývá Srbovi v táboře KFOR? Asi jen odejít. V bídě utečeneckého tábora v Srbsku potom prodá pozemky a zbytek majetku. Tím se genocida dokončí. Je to ďábelsky vymyšlené.

Kosovští Albánci již nejsou národem bojujícím za svoji svobodu. Jsou enklávou islámského fundamentalizmu, nenávistí ke všemu křesťanskému, napadají jednotky KFOR, pašují zbraně do země, jinak by nemohli provádět násilí. Kosovo je rejdiště překupníků s drogami. Vše to podporují islámské finanční skupiny. Svět se marně domnívá, že v Kosovu nastolí nějakou občanskou multietnickou vládu. Tomu může věřit jen úplný blázen. Nějaká občanská vláda s nastrčenými umírněnými lidmi je jen zástěrka, které tak rádo věří mezinárodní společenství, stejně jako ostatním lžím, aby už nemuselo v Kosovu držet žádné vojenské oddíly. Kosovo je předvojem islámského fundamentalizmu neštítícího se nejhorších zločinů. Je to vřed na těle Evropy, který nikdo rázně nevyřízl.

Jak se křesťané v řadách Albánců dívají na zbořené křesťanské chrámy? Ať nikdo netvrdí, že jde o národnostní konflikt! Jde jasně o islámskou expanzi. Kostely v takovém množství nebyly přece zbořeny jen v nějakém záchvatu zlosti. Je to cílený proces islamizace Evropy. Nějaké schovávání se katolíků za to, že chrámy jsou pravoslavné, je směšné tváří v tvář ekumenickému hnutí a dávno již schválenému vzájemnému uznávání obřadů mezi pravoslavnou a katolickou církví. Když jsou schváleny obřady, jsou schváleny i chrámy. Vždyť zločinci dupou ve zbořeném pravoslavném chrámu po tomtéž obrazu Pany Marie, jako je v katolickém kostele a ničí tentýž kříž. Cožpak katolíci neví, že islámští fundamentalisté nerozlišují mezi katolíky a nějakými ostatními církvemi. V Afganistánu dokonce zničili Buddhovy sochy. To, že v Kosovu zatím katolické kostely stojí, je jen falešná maska zločince, který se snaží oběti rozdělit a likvidovat postupně.

Prvním rázným aktem, kterým by Evropa dokázala svoji sílu, by bylo prosazení spravedlnosti v Kosovu, tedy zajištění návratu všech srbských uprchlíků do jejich domovů a zajištění bezpečnosti. Pokud toho Evropa není schopna, potom už není schopna ničeho.  Zbabělá a do svého blahobytu zahleděná Evropa se bude tak dlouho schovávat a ustupovat terorizmu, až celá proroste islámskými penězi a přistěhovalci a nadělá si problémy, ze kterých se již nevzpamatuje. Kosovo je toho důkazem a příkladem zároveň. Příkladem, který nechce nikdo vidět, protože by musel pohledět do očí kruté pravdě - pravdě vlastní prolhanosti, neschopnosti přiznat omyl a napravit následky, zbabělosti a nezájmu o vlastní osud. K čemu je potom NATO, když pracuje v zájmu jedné národnosti proti druhé, hájí zájmy jednoho národa a druhý nechá vyhladit před očima. Je to snad nějaká nacionalistická organizace? Nebo už hájí také muslimské zájmy?

Až se budou jednou psát dějiny islámské expanze do Evropy, potom snad objektivní historik řekne: „Kosovo bylo první obětí“. Co napíše dále, záleží teď jen na nás.

Zdroj informací: www: orthodoxia.cz/jugoslav.htm , příslušníci KFOR osobně, ale nechtějí být jmenováni; Kosovoinfo@seznam.cz

Vlastimil Podracký

 zpět na hlavní stranu                     přehled článků z Obrany národa