Z časopisu Obrana národa 1/2004, rubrika Pohledy dneška

Bohatství, které tvoří bídu

Vlastimil Podracký

   Když psal koncem osmnáctého století Adam Smith svoji převratnou knihu Bohatství národů, předpokládal, jak ve své knize uvádí, že bohatství je to nejdůležitější atribut života národů. Bohatý národ je vitální, zdravější, více se množí a je šťastnější. Samozřejmě, že tenkrát to byla pravda. Lidská populace byla dána bohatstvím, řekli bychom životní úrovní. Když byla životní úroveň vyšší, lidé neměli hlad a měli lepší vyhlídky do budoucnosti, jednak plodili více dětí, jednak jejich děti tak často neumíraly na banální nemoci nebo dokonce hladem. Štěstí bylo téměř bezezbytku dáno bohatstvím, vždyť tehdejší pojem bohatství znamenal se dosyta najíst, dobře se obléci, mít vytápěný domov a možná si dovolit občas nějaký kulturní zážitek, třeba divadlo.

    Dnes jsme mnohem bohatší než národy koncem osmnáctého století. Podle kritérií tehdejší doby bychom měli být šťastní, vitální, spokojení, zdraví a mít velké rodiny? Vidíme však, že to tak není. Přesto však pohled Adama Smithe stále přežívá. Je nutno být stále bohatší, stále více bohatství hromadit, stále více se snažit, budovat do nekonečna různé stavby, stále kupovat větší a větší automobily, stále více utrácet a spotřebovávat. - Ale něco tu nefunguje. Většina lidí je stále nespokojená, někteří dokonce mají bídu, viditelně jsou stále více závislí na lécích, jestli jsou zdravější, je dost na pováženou, vitálnější určitě nejsou, šťastnější také ne a spokojení už vůbec ne. Zcela určitě však plodí stále méně dětí a to už tak málo, že poslední chudá rodina osmnáctého století jich měla více.

   Bohatá společnost zajišťuje produktivitu práce moderními technologiemi, které nevyžadují příliš mnoho lidské námahy. Práce je spíše náročná na duševní činnost. Jen málo lidí je schopno nějak kompenzovat nedostatek pohybu v zaměstnání nějakým sportem nebo jiným způsobem pohybu. Je sice mnoho fitcenter a mnoho lidí si nějak zahrává s myšlenkou pohybu, ale málokdo se opravdu tak fyzicky namáhá, jako lidé v předchozí generaci. To nevede ke snižování nemocnosti, ale naopak. Objevují se civilizační choroby, o kterých snad nemusím vést zdlouhavá pojednání, tato již vedou různí odborníci. Devitalizace se umocňuje od generace ke generaci. Děda ještě posekal louku kosou, otec motorovou sekačkou, ale syn už nemá zájem cokoliv sekat, a to i tenkrát, když by si tím zlepšil životní úroveň. Pokud by to snad jednou musel dělat, byla by to pro něho nepředstavitelná zátěž. Tato somatická devitalizace není pro moderní společnost momentálně nebezpečná, neboť moderní technologie nevyžadují manuelní práci, proto se bagatelizuje. Spíše jen zatěžuje zdravotnický systém. Do budoucnosti se tím nastavují rizika, neboť jen krátké období nějaké nestability, když by technologický segment společnosti nefungovat (případ válek a zmatků), lidé by nebyli schopni se uživit manuelní prací. Projevuje se to také neschopností rodit děti a snášet už jen běžné psychosomatické zátěže, což větší počet dětí přináší. Devitalizace se tedy projevuje mimo jiné též snižováním porodnosti. Také konzumace drog je příkladem bohatství, které tvoří bídu.

    Bída je ovšem věc relativní. Je to vlastně pocit, že si nemohu dovolit to, co ostatní. Ještě před dvaceti lety venkovské rodiny obdělávaly své zahrady a pole, pěstovaly domácí zvířata pro svoji obživu. Příjmy měly nižší než dnešní nejchudší, ale za chudé se nepovažovaly, obživu si zajistily prací a další příjem byl jaksi navíc. Auto nebylo samozřejmostí. Dnes je zemědělské půdy k obdělávání dost; nikdo na ní nechce hospodařit a málokdo je ochoten se samozásobit vlastní prací. Zato je velmi mnoho chudých, kteří chtějí neustále nějaké podpory. Aby odešli na venkov a tam si prací vytvořili nějaké prostředky, je pro ně nepředstavitelné, protože by museli manuelně pracovat a to už dosti dobře neumí. Takový příjem jako mají dnes chudí, měli dříve středně situovaní. Náklady na život vzrostly a lidé ani více nepracují. Jenom bída se neodstranila, jen se jaksi posunula do vyšších hodnot bohatství, ale jako vždy je též výsledkem nečinnosti, ať už vynucené nebo spontánní, pohodlnosti a výchovou nastavených představ. To je ona subjektivní degradace člověka, která tvoří bídu, někdy jen jako stav mysli. Touto degradací člověka trpí tedy rodina, kulturnost (převažuje pokleslá kultura) a pocit jistoty.

   Další příčinou bídy je konzumerizmus, to je stálé subjektivní i objektivní navyšování konzumu. Člověk si stále více zvyká na konzumní statky a časem bez nich nemůže žít. To se umocňuje od generace po generaci, zvláště rozmařilou výchovou dětí. Vliv mají reklamy a celá civilizační nadstavba, která si na člověku jisté konzumní statky vynucuje. Objektivní navyšování je nekonečná spirála stále větších nákladů bez vlastního smyslu, aniž by člověku sloužily. Např. automobily musí být velké a těžké, aby byly bezpečné, ale bezpečnost je ohrožena právě těmi velkými a těžkými automobily. Plastová okna těsní proti smradu zvenčí, ale tento smrad je způsoben chemickou výrobou plastů. Čím více se rozšiřují města, tím více se musí jezdit na venkov za zdravým prostředím, ale toho ubývá právě oním ježděním a znečišťováním ovzduší. Proto musí být stále více plastových oken, stále těžší automobily, a stále více najetých kilometrů a růst již neslouží člověku, ale jen sám sobě. Náklady se zvyšují a vyčerpávají se zbytečně zdroje planety tak dlouho, až do vyčerpání zdrojů; zároveň se ničí lidské zdraví a vitalita. Většina konzumu tedy člověku neslouží a tvoří neúměrnou zátěž, ze které je člověk spíše nešťastný, protože ji musí zajišťovat vysokým pracovním nasazením. Pro chudé lidi musí společnost tyto společensky vynucené statky zajišťovat formou sociálního zajištění, které se tím stále zvyšuje, až už nejsou pro něj zdroje. Konzumerizmus na rozdíl od uvědomělého konzumu je neuvědomělý automatický konzum, objektivně a subjektivně vynucený.

   Ale co chudí? I ti mají náklady vynucené, neboť žijí ve stejném prostředí. Těm to ovšem zvyšuje jejich bídu, pokud jim to neplatí stát, tedy ti bohatší, svými daněmi. Někdy tyto vynucené náklady již jsou tak vysoké, že vlastně život probíhá na hraně možností. Výdělky se okamžitě utratí a není žádná akumulace. Ztráta zaměstnání jen jednoho člena rodiny znamená propad do bídy. To opět omezuje populaci.

  Bohatství ale tvoří bídu i do budoucnosti. Jak skončí asi naše planeta a lidstvo, pokud se bude uplatňovat jen honba za bohatstvím a konzumerizmus. Vyčerpané zdroje a znečištěné prostředí zůstane devitalizovaným potomkům, jejichž nízký počet už neutáhne onu civilizační zátěž nabubřelých potřeb. Pokud bychom se včas nevzpamatovali, bohatství dneška nastaví bídu budoucnosti.

Vlastimil Podracký

 zpět na hlavní stranu                     přehled článků z Obrany národa