Z časopisu Obrana národa 1/2004, rubrika Pohledy dneška

Vítejte v roce opice

Josef Klas

Žádná zázračná změna našich běžných životů prý počínaje letoškem nenastane, poselstvím v tomto duchu v podstatě otevřel běh nového kalendářního roku prezident Klaus. Neslavíme zrovna milénium, proto není přespříliš příhodné bilancovat dny nedávno i dávno minulé a dávat si dalekosáhlá předsevzetí do nových životních etap, loni zvolený prezident ČR však až tak docela pravdu nemá.

Opravdu ne každým rokem národ předává na nějaký čas (na věčné časy po sovětsku opravdu nevěřím, spíše existují určité cykly) ne nepodstatnou část své suverenity na konto nadnárodního útvaru. Jestli měl tímto prezident, jehož střízlivý postoj k neobudovatelským taškařicím je všeobecně znám, na mysli fakt, že pečení holubi nelétají sami do huby za žádného režimu, tak nemám námitek, o  určitém předělu ale musíme mluvit tak jako tak. První polovinu roku čerstvě minulého jsme prožili jakoby na divadle, nicméně ono divadlo nebylo skutečným svatostánkem umění a místem kultu ducha , naopak jsme museli sledovat omšelou pimprlovou frašku s nevábným obsazením, schématickým dějem a očekávaným rozuzlením, jež se dalo předpokládat již při samém vytažení opony. Divadlo skutečné se dá relativně bezbolestně, pominu-li zkaženou náladu, opustit, realitě zato utéci nelze. Nebo snad ano? Nepřipouštět si ji přehnaně  k tělu a stáhnout se do svého mikrosvěta, okolo něhož je vakuum? Ne, opakovat tuto pasivní rezistenci by bylo chybou. Tím neméně špatným na celé situaci zůstává, jakým způsobem na mizerné divadlo bez pointy reagovali diváci, ti namísto posměšného mávání bílými kapesníky, jak bývá zvykem na koridě, odměnili aktéry frenetickým potleskem. A to prý jsme stále ještě kulturní zemí…Namísto shovívavého pousmání klauny skutečně posloucháme, s chutí hltáme  libozvučné lži fungující coby opium.

Rok 2002 byl ve znamení lži s názvem „zdroje jsou“, ač kde viditelně nic není, ani Špidla nevyčaruje, přesto této libozvučné lži bylo uvěřeno, hořká pravda zůstane vždy nepopulární. Rok se sešel s rokem, na scéně téměř totožní aktéři a výsledkem další skvostná lež: zmenšením suverenity k rozšíření svobod. Jak jsem již naznačil, potlesk na otevřené scéně. Zajímavé, že kolem sebe slýchám spíše nadávky, z nich ale cokoliv konstruktivního jen málokdy vyplyne.  Prorokoval jsem před nedávnem: vaše zklamání bude vzhledem k očekáváním nemalé, nemůžete se ale ohánět svou nevědomostí, nepopulární informace tu vždy byly, jen je potřeba jim vykročit vstříc a nestát jak panenka v koutě, raději si všechno třikrát ověřit a pak teprve řezat.  O vyspělosti ducha bohužel nesvědčí ani forma, pomocí níž bylo dosaženo vládního vítězství, mnohem větší potupou je skočit na špek prvoplánovým jednoduchým výkřikům než skutečně propracovanému matení pojmů. Již dnes zaznívají první zklamané povzdechy: to kdybychom věděli, tak…, třeba v souvislosti s růstem cen určitých komodit v návaznosti na změny sazeb DPH, kdy slibovaný rapidní nárůst platů je spíše než čímkoliv jiným čirou utopií. A to ani nemluvě o rostoucích výdajích na další byrokratizaci státní správy, která je již tak značná, někdy i nad rámec povinných změn, kdy zase chce být někdo papežštější než papež.

Číňané před několika dny oslavili nový rok, jež má být podle lunárního kalendáře rokem opice. Přeneseno do českých poměrů, jestli byl minulý (a pro mnohé stále bude i ten současný) rok rokem opice a nekritické radosti z našeho nově nabytého evropanství, každý pijan, a teď mi laskavě promiňte tu lacinou slovní hříčku, by vám dozajista mohl sdělit: oč větší opice, tím těžší vystřízlivění a horší kocovina. Třeba z rozhárané evropské současnosti, kde rovněž vyplouvají na povrch různé finanční (Eurostat i jiné) a smluvní skandály. EU není žádným bájným nadsvětem s vyvážnými politickými, společenskými a ekonomickými vztahy. Každý má svoje priority, k jejichž prosazení může být použito různých prostředků, mezi nimiž mají své místo i praktiky a klauzule vpravdě leninské, podle nichž by měly být dodržovány jen ty smlouvy, co slouží vyššímu účelu, zbytek je pouhý balast, a pokud jsem v silném postavení, nejsem jím fakticky zavázán. Špatně uzavřená smlouva je závazná pouze pro slabší stranu, silnější kontraktér si dokáže i ex post sjednat výjimky, proto například mohou Francie a Německo podepsat závazky o maximálním schodku státního rozpočtu, systematicky ji nedodržovat, navíc již dopředu tvrdit, nic nás nedonutí tento pakt dodržet, jelikož to není v našem zájmu. Abyste rozuměli, mně nejde o ten schodek, ale o princip a to hned dvakrát: 1. pravicoví ekonomové vám sdělí, že dlouhodobě schodkový rozpočet je medovou pastí. Proč by ale o jeho výši a o další strategii měla rozhodovat  jiná instituce než svobodně zvolené orgány dotyčného státu? Zná snad Evropská komise lépe lokální specifika? 2. Smlouvy by měly být dodržovány bezvýhradně všemi stranami bez ohledu na jejich postavení. Když už na sebe (relativně) dobrovolně upletu bič v podobě sankcí, neměl bych se bránit jeho použití ve smluvně vymezených případech, ne se k problému stavět s postojem: to je problémem těch druhých, my si to můžeme dovolit.

Nedávno jsem na stránkách internetového magazínu Zvědavec četl zajímavé úvahy na téma, kdy se člověk skutečně stává otrokem a podle jakých indicií to jde nejsnáze rozpoznat. Můžeme proto s trochou přípustné publicistické nadsázky tvrdit, že nastupující rok bude rokem otroků? Vynecháme raději až příliš depresivní označení „otrok“ a nahraďme ho termínem „lokaj“, bude to znít lépe a ne už tak hystericky. Zde již možno vysledovat v našich životech určité rysy lokajství. Lokaj neboli slouha musí vykonávat příkazy, na jejichž vydávání má pramalý vliv.  Nechápejte to prosím jako projev deklarované malosti, ubohosti, odstrčenosti, termíny typu „malý český človíček“ považuji za populistický kýč, touto ufňukanou sebelítostí skutečně jen ztěží lze dosahovat hodnot, na druhou stranu máte skutečně pocit úplné moci nad svým životem v kontrastu s uspořádáním věcí veřejných? Co svými silami můžete reálně změnit? Aby nedošlo k omylu, nevolám tímto po důsledném uplatňování modelu přímé demokracie a možnosti zasahování laického živlu do záležitostí ryze odborných, jen by člověk měl mít možnost vědět o fungování systému, alespoň elementárně do něj moci zasahovat a mít možnost ovlivnit jeho směřování, aniž by se chtěl stát jeho součástí. Postrádám zde jednoduše určitou míru transparentnosti. Nad viditelnými strukturami se tvoří další, do nichž jde zasáhnout jen přetěžko, proto podrobení státní moci dalším strukturám má lokajské důsledky i pro stát, ten může ovlivnit jen to, co nespadá  pod alespoň rámcový monopol vyšší úrovně. Občana vmanipulovávají do pozice slouhy v nemalé míře vztahy neupravené zákonem, všemožná klientelistická bratrstva, jimiž je prorostlá státní správa, a různé jiné vlivové skupiny působící jak uvnitř, tak i vně systému. Snad ještě horší formou lokajství je lokajství dobrovolné- zčásti zvolené z lenosti, zčásti z falešné nutnosti, mezi průvodní znaky patří konformita, úplně chybí vlastní aktivita směřující k dosažení jiných informačních zdrojů, které vytvářejí konkurenci mainstreamu, chybí rovněž odvaha,   entusiasmus a vůle ovlivňovat chod věcí veřejných, zdravá míra donkichotství. Raději budu tu a tam sepisovat petice i přes nevalnou šanci na úspěch, než abych hodil úplně flintu do žita, byť by to bylo dobré jen pro upokojení vlastního svědomí.

 V naší společnosti má totiž privilegované místo lež, a nutnost odporu proti ní by měla patřit k základním lidským potřebám.

Loňská lež premiérská o neexistenci relevantních projektů informujících národ o negativních důsledcích vstupu do EU dokumentuje nedostatky politické kultury, která ustoupila účelu- upachtěnému huráevropanství, kdy totalitaristickými výklady právních předpisů jsou tyto obcházeny. Jako příklad lží ministerských nám může ukázkově posloužit vnitro, jehož hlavní představitel je hotový baron Prášil vytvářející si celé sbory poradců, mezi jejichž klíčové úkoly patří oblékání pravdy do krásné garderoby a vytváření virtuální reality spořádaného a bezpečného státu, zatímco jediné, co ministr skutečně s vervou praktikuje, je opájení se mocí. Připomíná malého chlapce triumfálně držícího ovladač, jehož tlačítky může určovat chod světa. Sebevětší neúspěch je vzhledem k protřelosti PR poradců i ministra samotného prezentován jako exemplární úspěch (klasickým příkladem nám může být monstrakce Kryštof a její dohra), problémy uvnitř policie jsou odbyty mávnutím rukou, tichem po pěšině (ač je někdy téměř veřejným tajemstvím provázanost některých strážců veřejného pořádku s místním podsvětím- severní Čechy), někdy je údajný trest viníků doslova výsměchem, o tom vám mohou povědět více obyvatelé severomoravské Studénky, kde voláním po odstranění policisty často překračujícího zákony (a někdy opravdu brutálním způsobem) z činné služby dosáhli pouze jeho přeřazení do Fulneku, kde může dál beztrestně předvádět své pojetí vynucování práva. Letošní kriminalistický rok symbolicky odstartovala vražda dítěte, jejíž pachatele se doposud nepodařilo vypátrat, předpokládám, že trvající neúspěch v pátrání bude účelově překrýván nějakým „velkým úspěchem“, třeba jím bude již včerejší rozbití jakéhosi drogového gangu.

Lež veřejnoprávní nám zase předvádí současné vedení ČT včetně některých poslanců snažících se upravit fungování určité instituce. Zákon o České televizi na jedné straně stanoví určité poslání, jež má ČT plnit, zatímco v reálu se naprosto protizákonně prezentuje coby médium ryze komerční, na němž je jediným znakem „veřejnoprávnosti“ placení koncesionářských poplatků. Ty by podle posledního nepravicového návrhu pravice měly být hrazeny i osobami tuto službu nevyužívajícími. V čele masmédia sedí ředitel „za zásluhy“ v boji za mediální svobodu, jejíž pojetí stejně jako u některých jiných tzv. svobod útočí na nejnižší pudy a devalvuje hodnoty do podoby laciného braku.

Nehodlám zde, vážení čtenáři, rozebírat další a další kulantně řečeno přehmaty domácích a unijních politických elit, což by bylo na obsáhlý elaborát, ne na článek, nemluvě o situaci globálněpolitické, jen jsem chtěl lehce zobecněle zbilancovat doposud poslední etapu svrchované ČR. Země, jež  kvůli svým velitelům a panujícím poměrům bude jen ztěží přínosem pro Evropu, která naopak z podobných důvodů zřejmě zase nebude přínosem pro ni. Ještě smutnější by ale bylo, kdyby i naše životy byly stejně nepřínosné, proto se pokusme udělat z naší země lepší místo k životu, na to by pozdě nemělo být nikdy.

Josef Klas, Brno

 zpět na hlavní stranu                     přehled článků z Obrany národa