Obrana národa, 1/únor 2003, rozhovor

Rozhovor s p. plk. Otmarem Malířem

Pan Otmar Malíř se narodil 15.9.1923. Bojoval v řadách československého odboje za II. světové války. Je vyznamenán Válečným křížem a Pamětní medailí za odboj. V roce 1955 byl zatčen za ilegální organizování národních socialistů a odsouzen k dvaceti letům nepodmíněně. Odseděl si 8 let, 9 měsíců a 8 dní. Po listopadu 1989 organizoval politické vězně a byl předsedou Konfederace politických vězňů v okrese Karviná (do r.1999) a Čs. obce legionářské (do r.2002). Otmar Malíř inicioval a zasadil se o postavení pamětní desky padlým vojákům z území Těšínska, která je u kostela sv. Anny v Havířově. Na pamětní desce je vyryto 123 jmen padlých vojáků. Deska byla odhalena 30. října 1998.

Jste ročník 23, určitě si trochu vzpomínáte na období první republiky. Jak ji vnímáte dnes s odstupem času?

Tak já bych začal tím, že jsem se narodil v Prostřední Suché na Těšínsku, kde jsem vychodil také obecnou a měšťanskou školu. Byl jsem poměrně mladý člověk, ale dobře vzpomínám na volby starosty nebo do Národního shromáždění, bylo tu samozřejmě dost politických stran. Hlavně se robily mnohé oslavy, ten systém se mně jako klukovi zamlouval, měl jsem z toho radost. Říkal jsem si, že když docílím 18 roků, že se dám dobrovolně do armády, a potom jsem měl chuť jít k četnictvu. 

Bohužel, přišli Poláci, 28. října, přesně na náš státní svátek, a obsadili celé Těšínsko. Na toto mám vcelku nemilé vzpomínky. Ta polská okupace tu byla dost mizerná, protože se okamžitě skončilo s českým vyučováním, všechny školy přešly pod polskou správu, polští učitelé a tak dále. To ovšem netrvalo dlouho, a přišla okupace ještě horší, německá. Němci chtěli, aby občané tady na Těšínsku byli vesměs všichni Němci. To se jim nedařilo, a tak vymysleli národnost slezskou. To se Hitlerovi nelíbilo, a tak slezská národnost byla určena jako národnostní Němec třetí třídy, čili „volkslista numer drei“, jak tomu říkali.

Otce třikrát zavolali do obce a říkali, pane Malíř, musíte za „volkslistu“. On říká, no já su Čech, nemluvím německy, nic neberu. On to odmítnul. Když nepochodili, zavolali nejen mého otcem, ale i spoustu dalších horníků. Říkali: buď vezmete „volkslistu“, anebo pojedete do Německa, do Vestfálska, kde jsou také šachty. Nakonec to otec vzal, nejenom on, ale všichni horníci tady v okolí.

A tak došlo k tomu, že jsem musel narukovat do německé armády na příkaz velitelství německé armády. To jsem byl ovšem ještě neplnoletý. Já jsem v té době měl ještě také plány, to bylo ještě z četby Masaryka a Štefánika na měšťanské škole, jak organizovali odboj v první světové válce, tak já jsem mu říkal, no co, tati, to já od Němců vypálím a budu organizovat legie v zahraničí. Otec říkal, no ani to nemluv, protože nás pozavírají všechny.

Potom jsem narukoval do Afriky, do Afrika korps pod Rommela, bylo to 9. září 1942. V té době mě bylo 18 let. jsem narukoval.

Dnes, jako snad vždy, se diskutuje o sociální situaci. Chci se tedy zeptat, jaké bylo sociální ovzduší za první republiky?

Víte, ono to též nebylo kdoví jak ideální. Jako žák ve škole si vzpomínám, jak na současné šachtě Dukla probíhala generální stávka. Pro nás kluky to bylo pochopitelně zajímavé. 

Můj otec ve třicátých letech, to už jsem začal chodit do školy, pracoval měsíc a dva měsíce měl neplacenou dovolenou. A na základě toho, že měl neplacenou dovolenou, tak od obce dostal deset korun, kilo cukru, kilo mouky a nějaké to sádlo, kolik to přesně bylo, to už nevím. Tímto se to obec snažila kompenzovat.

V sedmatřicátém roce, to už se začínala stahovat mračna, Hitler začal zbrojit, tak se na šachtě začaly dělat všechny směny, už se to lepšilo. Lékaři třeba byli zadarmo, nemocnice byla zadarmo, nic se nemuselo platit. Tolik asi k té první republice.

A co bylo potom? Zmiňoval jste, že jste šel do války.

V Africe mě potom zajali Angličané, tak jsem řekl, že nejsem Němec, z domu jsem měl školní vysvědčení, které sloužilo jako doklad, že jsem Čech. Dal jsem jim vojenskou knížku, pak mě sebrali a už mě dali bokem. Bylo nás tam asi přes 40. Potom jsme se dostali do Anglie. 5. listopadu 1943 jsem byl už v naší armádě pod vedením generála Aloise Lišky. Potom jsme se vylodili koncem srpna 1944 jako druhý násled v armádním sboru u 21. armádní skupiny pod velením Montgomeryho. Pak jsme se přesunuli k Dunkerque a tam jsme dobývali průsmyk. Angličané a Američané to tam nechtěli letecky roztřískat, protože to byl přístav, a počítali, že v budoucnu by to byl jediný zachovalý přístav, ze kterého by mohli zásobovat Francouze atd. My jsme měli úkol Němce zadržet a nepustit je ven, protože v Dunkerque bylo asi 25 000 dobře vyzbrojených vojáků, měli tam ještě i tankové jednotky. Vzpomínám si, co Němci udělali. Měli velká námořní děla natočená směrem na Anglii, teď děla natočili proti nám. Naše velitelství bylo 20 kilometrů za frontou a děla dostřelila až tam. Dunkerque samotný je výš, než je hladina moře, předměstí a celé to okolí je níž než hladina moře. Němci toho využili, protože se dozvěděli, že tam jsou československé jednotky, tak otevřeli stavidla a kanály napouštěli vodu. Osádky našich tanků, které stály v dělostřeleckém postavení, se divily, neprší a voda stoupá, co se děje? Leteckým průzkumem se přišlo na to, že byla zvednutá stavidla a tak jsme museli ustoupit okolo 45 kilometrů. 

Kolik Vás v brigádě bylo?

Nás bylo jenom šest tisíc (Čechoslováků), to byli vojáci od Tobruku, 1. vojenský útvar 11. východní pod vedením Karla Klapálka. Jak skončila válka v Africe, tak se přemístili zbylí vojáci toho 11. praporu do Anglie, přišly tam zbytky 1.divize z Francie, kde bránili ústup Francouzům, když Francie kapitulovala. A ze zbytků takto soustředěných se utvořila super nová moderní armáda, známá jako 1.československá samostatná obrněná brigáda, které velel právě Alois Liška. Do Anglie k naší brigádě přišlo také dost lidí, kteří byli ve Španělsku, tak se tam objevila místy i komunistická propaganda.

Situace byla vážná, musel zasáhnout i Beneš, který jim pohrozil, že jestliže to nepřestane, tak že budou dáni do zajetí a budou pracovat v civilním sektoru. Pak to utichlo a situace se zkonsolidovala. Podobné skupiny se vyskytly snad ve všech armádách, ale vojáci už mají prostředky, jak se s nimi vypořádat.

Narukoval jste do německé armády. Když zavzpomínáte,  jak to v německé armádě vypadalo?

V německé armádě? Tak byl tam za prvé velký dril, to znamená organizace a disciplína. Já jsem sloužil v protileteckém útvaru protivzdušné obrany, tam jsme měli čtyřčata nebo jednoduchá automatická děla. Já jsem tam dělal „hlupáka“. A tak mě major poslal pryč. Potom jsem dělal v dílnách na opravy vozů. Jinak jídlo, no tož bylo to blbé. Byly brambory a mrkev a na druhý den mrkev a brambory. Sem tam bylo maso, když se jim podařilo něco sehnat nebo tak. Chlastalo se víno červené. Výstroj se měnila s Araby za víno. 

Rommel byl taky takový docela podnikavý velitel. Už nevěděl skoro kudy kam, tanky měl už skoro na dřevoplyn a ti Angličané pořád útočili, tak požádal, aby dostal tak 300 terénních vozů Volkswagen, no a kdejaký stolař u útvaru musel dělat kostry na tyto terénní vozy. Natřeli je na žluto, do toho kulomet a až jich měli 300, tak je sebrali a pustili na frontu. Za auta, co byly 7 tunové vozy, dali vrtule těsně nad zemí. V Africe je spousta prachu a ty vrtule ten prach vířily, což dělalo dojem, jako když jedou tanky. V tom Rommel zaútočil. Angličané, jak viděli co se děje, ustoupili. Angličtí letci udělali průzkum, střelili do jednoho tanku a nestačili se divit, jak tank výborně hoří. Potom jim bylo jasné, že to nemůžou být tanky. Rommel dělal různé takové finty. 

Ale vraťme se k československé armádě. Jaká tenkrát panovala atmosféra v československém sboru?

Asi jako všude v armádě, i když tam byla jistá specifika. V sobotu byl třeba rozkaz v jednu hodinu a potom bylo volno. Večerka měla být v deset a zásadně se nedodržovala, někteří přišli až ráno. Nikdo to nehlásil, čekalo se, že se půjde na frontu, takže se nad tím přimhouřily oči. Jídlo bylo dobré, na Vánoce jsme dokonce měli vánoční stromek, celý štáb brigády. Protože já jsem byl na velitelství brigády jako řidič náčelníka, tak veškerá paráda se odehrávala u nás. Já jsem u nás viděl Montgomeryho, viděl jsem tam Churchilla, z dálky jsem viděl i Eisenhowera, všichni se přijeli podívat na tu naši jednotku a potom jezdili po předsunutých velitelských táborech. 

Byl se u vás podívat také někdy E. Beneš?

Beneš se s námi loučil v Anglii v Brillingtonu, to bylo ve čtyřicátém třetím roce, to bylo pěkné počasí, asi tak v září. Říkal, že zjistil, že jsme výborní vojáci a že jsme byli pochváleni nejenom od našeho, ale i od britského ministerstva. Dále říkal, že voják musí vědět kam jde a že my jsme připraveni na to, že půjdeme hájit svobodu, abychom vyrvali Československo ze spárů Německa. Potom vystoupil Honza Masaryk ve svém nerozlučném klobouku. Vystoupil na tribunu a řekl: „Hoši, co Vám mám říct? Víte, kam půjdete, tak se hlavně držte, chraňte své životy, a na shledanou u Matějské pouti.“ To si nedovedete představit, co potom následovalo za hurá. To bylo tak lidsky řečeno, žádné nějaké vyumělkované řeči, řekl to tak, jak to myslel. Potom jsem už Beneše neviděl, až na přehlídce v Praze 30. května 1945, jak jsme přišli ze zahraničí, tak jsme se představovali Praze. Tam byl také velký jásot. Lidé úplně šíleli. 

Co jste dělal po Vašem odchodu do civilu? 

Dělal jsem u dráhy výpravčího a moc dlouho jsem se z toho netěšil - pak přišel únor. Na stanici byly pouze dvě partaje, národní socialisté a komunisti. Jak přišel únor, tak se najednou zčista jasna objevil akční výbor a mě okamžitě suspendovali, že nesmím sloužit jako výpravčí. Chtěli mě potom poslat do kamenolomu, říkal jsem: „v žádném kamenolomu vám dělat nebudu.“ Na pracovním úřadě byl takový mladík, říkal jsem mu: „podívejte se, já jsem bojoval se zbraní v ruce za osvobození republiky, to Vy jste ještě byl v plenkách. A jestli mám dělat manuální práci, tak ji můžu dělat u dráhy.“ „Tak půjdete na vrchní stavby na údržbu, ovšem jestli Vám tu práci dají.“ Dostal jsem papír, samozřejmě traťmistr mne znal, tak mně říkal pojďte, dělal jsem tam takového četaře, jak se říkalo. Pak to došlo tak daleko, že mi, zahraničnímu vojákovi, lidé z jiného traťmistrovského úseku na schůzích říkali „co ty tu fašisto máš co dělat, vždyť ty jsi kapitalista, s Tebou na hnůj i s tím Tvým Benešem…“. Byly to samé takové urážky. Říkal jsem si, tak hoši ne. Začal jsem organizovat národní socialisty, dopadlo to, jak to dopadlo, a pak mě zatkli. To bylo v pětapadesátém roce. Dodnes je pro mne záhadou, proč mě dali před Vyšší vojenský soud do Trenčína, i když podle vojenských předpisů jsem patřil pod Tábor. Když jsem se na to ptal estébáků, co já mám co dělat na Slovensku v Trenčíně, vždyť to přece není náš vojenský obvod, tak mě řekli, no jó, Vy jste tam dělal takovou partyzánštinu, tak půjdete před ten vojenský soud. Nic na tom, že jsme žádné zbraně neměli. Dali mě 20 let, odseděl jsem z toho 8 let 9 měsíců 8 dní. A bylo po ptákách. Říkal jsem si: po prvně Poláci tu byli jenom 11 měsíců, Němci tu byli jenom 7 roků, tak ten bolševik tu může být nanejvýš 10 let. Přepočítal jsem se, byli tu o „chvilku“ dýl.

Jak jste Vy a obyčejní lidé ve Vašem okolí prožívali únorové události?

Já jsem vytýkal našemu předsedovi národních socialistů, že se nic nedělalo. Před únorem jsme třeba spolu s komunisty měli ples, a dá se říci, že byl vcelku přátelský, jak přišel únor, jak by hrom do toho udeřil, už to bylo rozdělené na dvě strany. Už začal jeden druhého nenávidět. Jedni lidé byli proti únoru, druzí zase byli pro. Co komunisté udělali? Hned parcelovali a dávali lidem pole. Třeba naši železničáři, co pracovali u údržby, byli rádi, mysleli si, my budeme mít hospodářství. Dostali krávy po Němcích, nějaké ty statky, tak to se všechno likvidovalo. Přišel padesátý třetí rok a pozemky, které rozdali, sebrali a zcelovali je do JZD a státních statků. Tak lidé přišli zase o všechno. 

Jak probíhaly výslechy po Vašem zatčení 5.7.1955 a jaké bylo vězení?

Víte, já osobně nemohu říkat, že by mi někdo vyrazil zuby. To ne, to musím říct pravdu. Byl tam ale poručík Bohumil Stratil, který mě při výslechu plival do obličeje a tahal mne za vousy, v té době jsem měl knír. Já jsem mu říkal, no, pane poručíku, Vy jste horší než nacisti. Já jsem sloužil u wehrmachtu a nikdo z těch důstojníků, když jsem neuměl německy, mi neplival do obličeje. Vy si říkáte, že jste sociální důstojník, není Vám hanba? On se zarazil a říkal na to: „Když Vy jste taková kurva, takový idiot, jste pučista.“ Takových sprostých poznámek měl spoustu. 

Když jsem byl ve vězení, tak jsme pracovali venku v dešti, šaty nebylo kde usušit, ráno, jak si člověk obouval boty, v nich měl mokro. Návštěvu jsem nedostal, až když jsem byl na Mírově, tak mě byla povolena návštěva. V návštěvní místnosti jenom takový úzký proužek, okénko a ještě síťka v něm. Přišla manželka, tak jsem se alespoň díval na ni, jak vypadá, ani políbit, ani ruku podat nešlo. Tak jsem jim říkal, než návštěva za takových podmínek, to radši žádná návštěva, to se člověk jenom rozčílí. V Leopoldově, tam dva metry široký stůl, mukl, bachař, mukl, bachař, návštěva. Opět ani políbit, ani podat ruku nešlo, ale alespoň jsme se lépe viděli. 

Já jsem pracoval v elektromontážních závodech, říkalo se jim EZP, takže jsem si vydělal na páse 6000 korun. Kapesného jsem dostal 58 korun, zbytek šel státu. Potom se lidi divili, že jak přišel rok 89, tak že se všechno zdražilo. No to bysme museli zas ty všechny komunisty pozavírat, aby téměř zadarmo dělali pro stát, jako my. To byly miliardy, které se takto získaly, třeba i z uranových dolů. Potom mohli dávat lidem třeba dotaci na dopravu, na cukrovinky, na živobytí, cigarety stát 2,50 Kč a tak podobně. Pak komunisti mohli do světa vykřikovat, jaký tady máme blahobyt. Kdo ten blahobyt ale dělal? Naši muklové! Já jsem jednou odepsal do novin, jednomu blbečkovi, který si taky stěžoval, že se teď zdražuje, tak jsem mu podobně odpověděl. Myslel jsem, že mě to neuveřejní, ale otiskli to. 

Co jste dělal potom, když jste se vrátil z kriminálu?

Když jsem se vrátil z Leopoldova 14. dubna 1963, tak jsme se setkali s manželkou. Žila ještě i její matka, tchán zemřel, když jsem byl v Leopoldově, na pohřeb mne samozřejmě nepustili. Matka byla ráda, říkala mně, že se modlila, abych se vrátil, ještě než zemře. Já jsem přišel, jak jsem už říkal 14.dubna, a ona v srpnu zemřela.

Začal jsem pracovat, dělal jsem spojového dozorce. Všichni se mě pochopitelně vyptávali, za co jsem seděl, co a jak. Byla to dobrá parta. Potom jsem nastoupil na reléovku. Byli tam samí mladí kluci, samý průmyslovák z elektriky, a zacvičili mě. Byli mladí, a když jsem měl někam lézt, třeba vyměnit žárovku na návěstidle, tak tam vylezli místo mne. Skutečně dobrá parta. V jednaosmdesátém jsem potom odešel do důchodu, no a tak jsem skončil.

Co jste dělal po té tzv. sametové revoluci?

No, moc Vám toho o tom neřeknu, protože to už jsem měl zdravotní problémy. Slíbil jsem Občanskému fóru, že za ně budu kandidovat. Kandidoval jsem za ně. Ještě v 89 jsem založil KPV (Konfederace politických vězňů) a Českou obec legionářskou. Tomu jsem se věnoval a teď už jsem s tím taky skončil. Teď už jsem jenom čestným předsedou.

Můj synovec Dalibor Malíř byl v Parlamentě v době, kdy se mělo rozdělit Československo. Vystoupil proti rozdělení. Vždycky jsem mu říkal, nedopusť to, aspoň se postav proti tomu, protože to není dobré. Tomáš Garrigue Masaryk byl kovář a ukoval republiku, ne aby jí teď někdo likvidoval.

Váží si podle Vás dnešní česká společnost dostatečně svých hrdinů z války, či politických vězňů?

Pokud se stýkám s obyčejnými lidmi nebo čtu některé články, tak to vypadá, že lidé jsou za námi, dokonce na jedné valné hromadě byli hosté a Ti se ptali, proč důrazněji nežádáme, aby byli odsouzeni vyšetřovatelé, kteří nelidsky zacházeli s vězni. To ale nejde. KPV nemůže zasahovat do práce ministerstva. A na ministerstvech zase máte lidi, kteří v minulosti byli u nich a dnes jsou zase tam. A nejen tam, vemte si Jičínského, Rychetského, Motejla, a tak by šlo pokračovat. Co potom chcete dělat? Nás bohužel ubývá, stárneme a politici by nás nejraději neviděli vůbec. Skutečně, je tu spousta lidí, kteří s námi souhlasí. Dopadlo to, jak to dopadlo. Oni nám dali nějakou tu odměnu za to, že jsme seděli, proběhly rehabilitace, ale to nejdůležitější, zdraví, je fuč.

Proč se KPV nepostavilo za radikálnější řešení?  

Naše rada v Praze, ta bombardovala, každou chvíli měli jednání, to je ale těžké, když si hrají do ruky. Dá se říci, že je to házení hrachu na zeď. Já jsem byl na Žofíně, byl tam taky Havel. Ten tam řekl krásné věci, ale to byly jenom řeči. Například : „Vy jste sůl země, Vy musíte být ohodnoceni!“. Ale co se stalo? Nic není ohodnoceno, skoro nikdo není potrestán. Kde můžou, tam nás odstaví.

Jak se díváte na současný stav společnosti a jak odhadujete budoucí politický vývoj?

Těžko říct dopředu, co nastane. Já mám obavy, aby to nešlo pořád tím stejným směrem jak to jde teď. Vidím, že na ty špičky se tlačí lidé, kteří mají nedobrou minulost, takový člověk by si měl uvědomit, že tam nepatří. Jestliže tam takoví lidé budou, co můžeme od nich čekat? Nic dobrého.

Jsem proti takovým těm různým „spojenectvím“. Nejdříve jsme podlézali Rusům, kteří nás vyčerpali cugrunt, teď zase jiným. Na druhé straně, znám Ameriku, znám západní země a vím, že dělají jinou politiku, než Ti z Východu. Připadá mě, že nejsou takoví dravci. Mám obavy z jednoho, aby nás nepohltilo třebas Německo, nebo Rakousko. Dnes, když se tady podíváme, tak kdejaký Kaufland, nebo Tesco, všechno je v zahraničních rukách. Všechno je vyprodané, my už nic nemáme. Mám strach z toho, aby se ta naše republika neztratila úplně v tom davu, v té Evropské unii. Prodělal jsem sedm převratů, ale musím říct, že toto je nejhorší převrat. Není nikdo „navrchu“, kdo by dokázal udělat pořádek. Když tak v noci nemohu spát a přemítám nad tím vším, tak si myslím, že se stejně řítíme do neznáma. Mám obavy, aby nedošlo k úplnému krachu světa. Dochází ve zvýšené míře k nejrůznějším přírodním katastrofám, konflikty, zkrátka každou chvíli něco. Říkám jednu věc: doufám, že mě pán Bůh uchrání nějakého toho světového karambolu.

Děkujeme za rozhovor.

 

připravil Ladislav Svoboda

 zpět na hlavní stranu                                                přehled článků z Obrany národa