Obrana národa, 1/únor 2003, putování po zemích českých

Moravskoslezské Beskydy: Kámen a legendy

I hory mají svoje dějiny. Nemáme na mysli pradávná vrásnění ani další přírodní činitele, kteří dali horám porost a oživili je zvěří i ptactvem. Máme na mysli život člověka v horském prostředí. V tomto smyslu prý začíná historie Moravskoslezských Beskyd hodně pozdě – do 15.století neměly ani své jméno. Flyšové souvrství, v němž se střídají vrstvy tvrdých pískovců a měkkých jílovců, bylo porostlé místy hustými, těžko prostupnými pralesy, ve vyšších polohách pak spíše javořinami, jak se zde od 16.století říkalo horským plochám řídce porostlým stromy a keři, pojmenovanými podle typického stromu beskydských hor – javoru (stejně vznikl i název Javorníků). Lidé do hor zašli jen občas. Lovci pro chutné jeřábky či vzácnou kůži dravce, rybáři pro „vazanici“ pstruhů (ryby navlečené na vrbovém proutku), včelaři vybírat med z „brtí“ (dutých stromů, ve kterých se usídlil roj včel), pokud je nepředešel medvěd brtník. Od 15.století si poddaní chodili vyhlédnout potřebné stromy a z nich na místě nadělali šindel, dřevěné mísy, lopaty či jiné nářadí. Na podzim, pokud „se bukev zrodila“ (urodilo se hodně bukvic), což prý se stávalo tak jednou za čtyři roky, vyháněli do bučin vepře. Na samém konci 15.století se i sem přesunuli se svými stády Valaši. Traduje se, že to byli rumunští pastevci, mezi nimi se však po třech stoletích kolonizace slovanských Karpat už vyskytovala rumunská jména jen ojediněle. Když v 17. a 18.století došlo k rozvoji salašnického chovu ovcí, už nebylo rozdílu mezi původními valašskými kolonisty a horaly domácího původu. I dnešní „Valašské království“ však vyžaduje o těch, kteří chtějí být jeho „občany“, aby nepřišli jak se říká „s holů řiťů“, ale s pracovitýma rukama či „bystrů hlavů“.

Godulský flyšový pískovec vytvořil v podzemí Moravskoslezských Beskyd nejrůznější sluje, propadliny, komíny, jeskyně i dlouhé šachty. Průchody pod povrch země znali zejména pastevci, a tak možná není výmyslem vyprávění, že „pastýř z rožnovské strany podpálil pometlo (koště), prošel horou a dostal se na zelenou polanu, kde ho čekala galánka.“ 

Podzemí znal i pán Lysé hory, zbojník Ondráš. Narodil se 13.11.1680 v Janovicích jako syn středověkého úředníka, fojta Ondry Šebesty. V době panování frýdeckého majitele panství hraběte Pražmy, který uvalil na poddané velké povinnosti, se dal na zbojnictví. Se svou družinou se ukrýval v hlubokých lesích nejvyššího vrcholu Moravskoslezských Beskyd, Lysé hory, kdysi zvané Gigula (1323m – v době Protektorátu byla nejvyšším vrcholem naší okleštěné vlasti). Ondráš byl zabit teprve po vypsání 100 zlatých odměny kolegou zbojníkem Jiřím Juráškem v hostinci u matky Hedviky ve Sviadnově, hlavní část svých pokladů prý skryl ve skalních puklinách na rozsoše Lysé hory - Lukšinci, dnes zvaných Ondrášovy díry. Mají celkovou délku 217 m a hloubku 34.5 m a i v nejparnějším létě se zde udržuje sníh a led. Jsou probádány, nejsou však přístupné, neboť hrozí nebezpečí pádu bloků kamene a sutě.

Od nepaměti si lidé vypráví legendy o tajemných „ďůrách“ na památném Radhošti (1129 m - prý sídle pohanského boha úrody a hojnosti Radegasta, a působiště věrozvěstů sv.Cyrila a Metoděje). V nitru hory je prý velká jeskyně, jejímž středem teče průzračný potok, a i televize zpracovala pověst o sirotkovi, který z nitra Radhoště vynesl poklad. Jeskyni zde „objevené“ v r.1963 se říká Radhošťské ďůry či Cyrilka. Je nejrozsáhlejší známou jeskyní této oblasti, prozkoumáno je asi 370 m chodeb. Typickou výzdobou jsou orosené mokré skály se zvláštní drsnou strukturou. Při jejich osvícení se třpytí, jakoby byly potaženy stříbrným povlakem a možná právě to dalo podnět k vyprávění o bájných pokladech uvnitř hory. Podařilo se zde objevit stalaktitová brčka (důkaz, že v pískovcích je i vápenec), žádné další podklady (zatím) ne. Instalovaná indikační sklíčka bývají popraskaná, což svědčí o stálém pohybu povrchových vrstev. I zde je pohyb pod zemí nebezpečný, proto byl vstup uzavřen mříží, pomohla i příroda – uvolněné balvany zavalily konec vstupní chodby. 

Horské středisko Pustevny v 1018 m vysokém sedle, dostupném ze strany rožnovské po silnici a frenštátské lanovkou, nese název po poustevnících, kteří zde žili v jeskyních v 18. a 19. století, poslední zemřel v r.1874. Pro turisty zde byla postavena řada přístřeší pohodlnějších, chaty Libušín a Maměnka dokonce podle návrhu slavného Dušana Jurkoviče, v jídelně Libušína jsou kartony malíře Karla Štapfera podle návrhu Mikoláše Alše Zbojník a Portáš (valašský strážce hranic Českého království proti Uhrám). 

S Radhoštěm za Pustevnami sousedí hory Kněhyně (1257 m) a Čertův mlýn (1207 m). V rezervaci zde chrání zakrslou javorovou bučinu ohroženou exhalacemi. U lovecké chaty na Kněhyni je nejhlubší jeskyně této oblasti, zvaná též Velká Kněhyňská propast. Na vrcholu Čertova mlýna je asi 50 m dlouhý kamenný žleb, u nějž podle legendy svatbychtivý (či spíše dušechtivý) čert téměř dostavěl mlýn, ale díky moudrosti lidí byl přelstěn. Památkou na jeho marné úsilí jsou po vrcholu kopce rozesety kameny. Najdete tu i tzv. "čertův stůl". Kvádry, umně podsazené pod vrchní kamennou desku kamenného stolu, zřetelně navozují dojem umělé stavby. Jako by v dávných dobách kdosi využil materiálu, rozesutého zde horobornými procesy, a postavil zde útvar, obdobný megalitickým stavbám nacházejícím se po celé Evropě i jinde ve světě, které se nazývají „dolmeny“ (keltský překlad výrazu „kamenný stůl“).

Megalitická památka v Beskydách?

Pomiňme údajné tvrzení policejního kapitána Saďourka, jemuž se prý při výslechu na mučidlech Dežo a Laco přiznali k postavení Čertova mlýna. Snad je tu jen náhodný shluk pískovcových balvanů, vždyť příroda dokáže vytvořit ještě bizardnější tvary, než „jenom“ stůl či tvář válečníka. Třeba zde ale byl pohřben padlý (snad keltský nebo gótský?) vojevůdce, možná sám veliký vojvoda Radagost, nad jehož tělem pozůstalí válečníci spolu s knězi nechali vztyčit kamenné bloky do podoby dolmenu. 

S další verzí přišel Vlastenecký klub Frýdek Místek. Je možné, že ačkoliv jsou skalní masivy na Kněhyni přírodního původu, tak naši dávní předkové poznali jejich náhodné astronomické usazení a využili je (bez větší počáteční námahy) ku svému prospěchu: zřídili zde observatoř, podobnou těm, jaké nacházíme skoro v celé západní Evropě. Pomocí této observatoře mohli lidé určovat oba slunovraty a od nich odvozovat načasování polních prací. Odtud by také mohl pocházet základ pověsti o čertovu dílu, neboť čert je ďábel a za ďábly (ďáblovy služebníky) byli považováni právě pohané, kteří toto místo mohli využívat. Stejně tak jsou pojmenovány i další beskydské vrcholy Tanečnice (od pohanských slavností), Radhošť (po bohu Radegastovi) nebo Godula (dnes Lysá Hora - dříve Hodovnice, snad podle oslav). Proto, ač by byl Čertův stůl dílem přírodním, mohl by archeologický průzkum jeho okolí lecco odhalit. Například skalní průrva nacházející se nedaleko „Čertova stolu“ by mohla být místem pro votivní dary bohům.

Mohl být tedy dotyčný kamenný útvar být skutečně dolmenem? K tomu se vyjádřil i Doc. Jan Folprecht z Kunčic pod Ondřejníkem v červnu 2001. Dosavadní naše pojetí, vycházející z představ o primitivnosti a technické nevyspělosti našich předků v předkřesťanských dobách, nedovolovalo tento názor přijmout, neboť chybělo vysvětlení toho, jak by bylo možno přemísťovat tak velké a především hmotné kamenné kvádry. Soudobé archeologické poznatky však jednoznačně prokazují, že předkřesťanská evropská civilizace (na sever od Dunaje) takové schopnosti měla. Národy, které se nacházely na území střední, severní a západní Evropy, jsou souhrnně nazývány Kelty. Podle klasického výkladu archeologů se dolmeny (ať už komorové, resp. portálové, nebo chodbové) stavěly jako náhrobky. Hypotéza z toho vyplývající by tedy mohla znít, že jde o náhrobek keltského bojovníka - vojevůdce. Mohl by jím být např. gótský vojvoda Radagost sám (původem byl Skyt), který roku 405 n.l. s velkým vojskem napadl římské kraje (jak se o tom zmiňuje Jiří Středovský, cituje kronikáře Isidora). Čerstvé soudobé poznatky o tom, že i u Olomouce se kdysi nacházel římský tábor, dovolují takovou hypotézu rozšířit o možnost válečného střetu Keltů s Římany v oblasti podhůří Beskyd.

Kdybychom chtěli spekulovat dále, můžeme spatřovat podobu Radagosta v profilu hrany kamenného kvádru, zvaného „čertův kámen“, tj. profilu, přisuzovaného lidovou pověstí podobě bájného čerta. Je zde ještě jedna hypotéza, vycházející z názoru, že dolmeny (alespoň některé) byly kamenné solární observatoře. Sledování pohybu slunce během roku bylo pro starověké civilizace velmi významné, neboť znalost kalendářních dat měla pro společnost zřejmý a velmi praktický dopad na rytmus polních prací. O Keltech je známo, že uctívali slunce. Když se Doc.Folprecht pokusil prověřit tuto hypotézu, čekalo ho velké překvapení: Přesně v ose dolmenu se totiž nachází vrchol Radhoště a tato osa je orientována východo-západním směrem. Azimut vrcholu Radhoště je 270 stupňů a to znamená, že z dutiny dolmenu lze za jarní a podzimní rovnodennosti pozorovat západ slunce nad Radhoštěm, a den, kdy slunce dosedne na vrcholek Radhoště, stanovit dnem rovnodennosti. Toto určení lze provést jak uvedeným přímým pozorováním, tak i pozorováním dopadu slunečních paprsků do dutiny (chodby) dolmenu. Nahodilost, že vrchol Radhoště se nachází vůči vrcholu Čertova mlýna právě v azimutu západu slunce na obzoru při rovnodennostech, byla využita pro stavbu dolmenu, orientované právě do této osy. Dolmeny byly v těch dobách patrně tzv. „typizovanou kultovní stavbou“, tj. jejich existence jasně vypovídala o určení daného místa. Lze tedy připustit, že kamenný útvar „čertova stolu“ tedy je dolmenem, tj. umělou stavbou.

Mnohé obdobné kamenné památky po Evropě se teprve nyní odhalují, resp. teprve dnes se chápe jejich smysl a význam. Pro nás to znamená poopravit si představy , že v předkřesťanských dobách zde byl jen prales a divoká zvěř. Existence dolmenu znamená, že v dobách před dvěma až čtyřmi tisíci lety musela se zde nacházet poměrně vyspělá civilizace, která se v údolí zabývala zemědělskou činností. Dá se předpokládat, že solární observatoř na Čertově mlýně nebyla v okolních horách jedinou. Je zřejmé, že inverzní pozorování je možno provádět z Radhoště, tj. pozorovat východ slunce na obzoru vůči vrcholku Čertova mlýna. Z vrcholku Radhoště lze také využít konstelace dalších hor a určovat datum letního slunovratu pozorováním západu slunce nad Javorníky. To, co tam na jeho vrcholku stávalo, již nezjistíme, neboť to zničily pozdější civilizační zásahy oslavující křesťanství a slovanství. Také z vrcholu Kněhyně lze určovat letní slunovrat sledováním východu slunce nad vrcholem Lysé hory. V této souvislosti je pozoruhodné, že všem těmto horám (a právě jim a dále Ondřejníku) přisuzují lidové pověsti působení nadpřirozených sil (slety čarodějnic apod.) Skrývá se tedy možná v našich horách ještě mnohé pozoruhodné tajemství.

Poustevník na Radhošti

Na Dolní ulici ve Frenštátě pod Radhoštěm žil před mnoha lety tkadlec a ten měl dva syny. Byl tuze pobožný a jednou dal Bohu slib, že vykoná pouť do Říma. Dá rozum, že na takovou cestu se nelze vydat bez groše. Tkadlec však pouť odkládal tak dlouho, až byl tak starý a vetchý, že se do Říma vydat nemohl. Aby to napravil, ustanovil, že dá jednoho ze synů studovat na panáčka (kněze). Než to stačil splnit, upadl do nemoci a do týdne byl pod drnem.

Za nějaký čas se starší ze synů oženil a mladší byl povolán na vojnu. Od té doby v domku začalo strašit. Na schodech vedoucích na půdu se zjevoval duch starého tkalce. Nejprve ho vídali pokaždé o půlnoci, později i za bílého dne. Syn se ženou se nejprve báli, ale když poznali, že duch nikomu neublíží a nechává je na pokoji, smířili se s tím a dali pokoj i jemu. Až jednou starý žebrák doporučil hospodáři, aby se ducha optal, proč nemá po smrti pokoje. Učinil tak syn a optal se otce. A ten mu řekl, že nemá klidu, poněvadž nesplnil sliby dané Bohu.

Tehdy se vrátil z vojny mladší syn a oba se radili, jak otci pomoci. Na pouť do Říma nebylo pomyšlení, také knězem se nikdo z nich stát nemohl. Nakonec se mladší rozhodl, že bude poustevníkem, aby aspoň nějaký bohumilý skutek vykonal za otce. Vydal se na Radhošť, tam zrobil poustevnu, při ní kapličku, a modlil se za spásu otcovy duše. Od té doby se tkadlec přestal v domku zjevovat.

Dlouhá léta žil poustevník na Radhošti. Živil se lesními plody, kořínky, i tím, co mu přinesli lidé. Když zemřel, poustevna osiřela a zpustla, ale zbožný muž podnes žije v paměti lidí. Dosud si ukazují řady mohutných buků, které tam vysadil, i studánku, kam chodil denně se džbánem pro vodu. Na místě, kde stávala poustevna, jsou dnes velké horské chaty a zvou se na poustevníkovu památku Pustevny. Jen málo dnešních hostů však zná původ místního názvu a zamýšlí se nad tím, že sliby radno plniti i v době lidských práv, kdy nikdo nesmí být uvězněn „pouze“ pro neschopnost dostát smluvnímu závazku….

Pověst o Čertově mlýně

Před dávnými časy bydlila pod starou hutí selka s jedinou dcerou. Tato byla již při letech, a proto chasa málo si jí všímala, takže jednou mrzutě pronesla ,,Kdyby sám čert přišel, hned bych ho chtěla“. Brzy poté přišel na přástky v té chalupě myslivecký mládenec, který hned kolem domácí dcery se měl, matka však řekla, že myslivci nemají žádného domova. Zdráhala se dáti mu dceru za ženu, ale když vychloubal se bohatstvím svým, dceru mu konečně slíbila. Stanovila si jedinou podmínku, aby do osmačtyřiceti hodin tam na vrchu vystavěl mlýn, aby se v něm hned mohlo mlít. Při tom zůstalo.

Druhého dne k nim přišel starý strýček, který sotva uslyšel, co se stalo, zachmuřil svou tvář a hned se pokřižoval. Jen se otázal ,,nepodívali jste se mu na nohy, neměl snad koňské kopyto?“. A vypravoval, jak od rána již po Bečvách starý žebrák jakýsi chodí a všechny kohouty skupuje. I radil jim, aby si jednoho kohouta dobře uschovali. A tak se stalo, že když žebrák ten skutečně i k nim přišel, řekli, že nedávno kohouta zabili. Žebrák se zaškaredil a odešel pryč. Čas docházel, myslivec stavěl mlýn a dílo se mu dobře dařilo.

Když pak nastal druhá noc a mlýn již byl téměř hotov, zakokrhal brzy po půlnoci kohout, jejž selka na střechu stavení vysadila. Tu čert, který právě nesl velikou skálu na zádech řetězy opásanou, upadl s kamenem a moc jeho byla zlomena. Skála ta pak do dneška leží pod horou a jsou v ní čertova záda a čertovy řetězy vytlačeny. Na hoře pak, kde mlýn již téměř dostavěn byl a i strouhy byly vykopány, byla u mlýna chalupa, ve které pak strašilo, takže tam nikdo nechtěl nocovat. Až jeden odvážný vysloužilý voják tam přenocoval, čerta hromničkou zkrotil a od něho si vynutil slib, že tento kraj pro příště již nechá na pokoji. 

František Rozhoň, Petr Tryščuk

 zpět na hlavní stranu                                                přehled článků z Obrany národa