Dokumenty doby svedomi.cz

Únorové události r. 1946 v Brně

Miloš Slabák

Materiál sepsal Ing. Miloš Slabák 31. prosince 1989. Odkazy na přílohy, které se u textu již nenacházejí byly nahrazeny třemi tečkami. Závěr textu, barevně odlišený, dopsal M. Slabák vlastní rukou později.

Po skončení války jsem se zapsal na stavební fakultu brněnské techniky - tenkrát se nazývala Vysoká škola technická dra E. Beneše v Brně. Učební osnovy byly prakticky tytéž, jako před uzavřením vysokých škol, přidána byla tělesná výchova a nový předmět "Nauka o obraně státu", obojí pouze pro 1. ročníky. První přednáška se uskutečnila 30.1.1946 v kině Metro, neboť do auly v hlavní budově techniky by se první ročníky všech fakult techniky nevešly. Přednášející major gšt. V. Šoffr ve své asi dvouhodinové přednášce vysvětlil podstatu brannosti a jejího poslání. Zmínil se o úkolech inteligence, budoucí vedoucí služky národa a armády. Hodnotu inteligence však část národa znevažuje a preferuje dělnickou třídu ve snaze se jí vemluvit a získat ji na svou stranu. Uvedl dále, že za války inteligence, tito opravdoví duchovní vůdcové národa, věděli, kam patří, zatímco u dělníků tomu tak mnohdy nebylo a byli ochotní pracovat dobrovolně navíc za pomyslnou odměnu. Vedoucí složky národa se napříště musejí vybírat z lidí nadprůměrných, lidi průměrní a podprůměrní vedou národ k záhubě.

Přednášku odměnili studenti i přítomní hodnostáři vysokých škol dlouhotrvajícím potleskem... Následujícího dne vyšel v Rovnosti, deníku KSČ, o této přednášce hanlivý a zkreslený referát... Smysl přednášky byl převrácen, výmysly se střídaly s polopravdami a s neúplnými citáty, které v původním znění měly úplně jiný smysl...

Nám, účastníkům přednášky, se tyto lži příčily a rozhodli jsme se proti nim protestovat. Byl jsem tehdy členem výboru Spolku posluchačů techniky /SPT/ a cítil jsem povinnost se tohoto úkolu ujmout. Sepsal jsem protest a žádost o opravu a omluvu a zanesli ji osobně do redakce Rovnosti, kde ji přijal tehdejší šéfredaktor F. Píšek a přislíbil náš požadavek splnit... Nestalo se tak. Další přednáška mjr. Šoffra se konala 31. ledna 1946 pro část prvních ročníků university a 1. února měla být pro zbytek university. Přednáška se však nekonala pro údajné onemocnění přednášejícího.

Druhá přednáška pro posluchače techniky měla být 6. února 1946. V pozdních odpoledních hodinách 5. února však byla odvolána vývěskou. Většina studentů se to však nedověděla a proto jsme se shromáždili v patřičné době opět před kinem Metro. Místo mjr. Šoffra se dostavil gen. Žák a prohlásil, že se od přednášek upouští, že mjr. Šoffr je nemocný a že se neví, jak to vůbec s přednáškami bude.

Nato jsem vyzval shromážděné studenty, abychom šli zpět na techniku a tam se poradili, co podnikneme dál. Ozvaly se však hlasy "jdeme na Rovnost". A tak, i když jsem vnitřně s tím nesouhlasil, octnul jsem se v čele průvodu asi 250 studentů. Šli jsme v trojstupu, spořádaně a klidně, bez provolávání jakýchkoliv hesel. Před redakcí a tiskárnou Rovnosti jsme smekli klobouky a čepice a prošli jsme v hlubokém předklonu, jako že se klaníme před všemohoucností komunistického tisku. Po projití celého průvodu napadli milicionáři z Rovnosti poslední dvojici a vtáhli oba studenty do průjezdu, kde je začali bít. Všichni jsme se vrátili, já s jedním kolegou jsme si vynutili přístup k šéfredaktorovi Píškovi, který tentokrát už nebyl tak úlisně zdvořilý jako při předávání naší stížnosti 1. února. Tentokrát bylo jeho chování zpupné a prohlásil, že dělnická třída si takové reakční rejdy nenechá líbit. Zároveň s námi odešli z budovy i dva zbití kolegové. Ještě chvíli jsme setrvali na náměstí před redakcí a různými posunky jsme dávali najevo svůj nesouhlas.

V době, kdy jsme se odebírali k odchodu, přijeli ve třech autech příslušníci přepadového oddílu SNB a zbytky demonstrantů bez použití zvláštního násilí vytlačili z náměstí.

Mezitím /možná, že už před tím/ zorganizovala KOR dělnickou demonstraci proti studentům, dala příkaz zastavit ve Zbrojovce práci a donutila celou směnu vyjít do ulic. My jsme zatím došli na techniku, kde jsme se dověděli, že dělníci pochodují proti nám. Většina dělníků nevěděla, proč vlastně demonstrují a protože se tehdy mluvilo a psalo o demokratickém Španělsku, volali hesla "ať žije demokratické Španělsko", dále pak "pryč s kolaboranty", žádali potrestání protektorátní vlády a jiná hesla v té době módní. Jiní, trochu informovaní, žádali zavřít vysoké školy, studenty a jiné reakcionáře za mříže nebo do dolů, "ať žije KSČ", "vymést hnízdo reakce na školách" apod. Po cestě inzultovali několik chodců, kteří se jejich výrokům podivovali, vytloukli okna u strojní průmyslovky, která byla na jejich cestě k technice v domnění, že je to technika a po zjištění že technika je ještě o kus dále přitáhli k technice. Brány v oplocení techniky byly zamknuté, pouze plot dělil od sebe studenty a dělníky, z nichž někteří se pokoušeli plot podlézt, ale studenti jim v tom zabránili.

Mezitím se po všech fakultách university rozšířila zpráva, že Zbrojováci táhnou proti technice. V několika případech byly přerušeny přednášky a studenti se vydali na pomoc technice. Nejvíce bylo mediků, kteří svedli u obleženého chemického pavilonu techniky pěstní souboj se Zbrojováky. Shromáždění dělníci vyslali deputaci k rektorovi, ten jim slíbil všechno, co požadovali a asi po dvou hodinách se demonstrace rozešla. V době obléhání zatkli příslušníci StB v budově techniky asi 13 studentů, po demonstraci je odvedli k výslechu a pak propustili. StB byla na technice zřejmě již před zavřením vstupních vrat.

Pro mne si přišli do bytu až v sobotu 9. února odpoledne a vyslýchali mne nepřetržitě až do nedělního poledne. K dalšímu výslechu jsem byl dopraven hned v pondělí ráno a po celodenním výslechu mne večer propustili s tím, že na mne bude podána žaloba pro pobuřování a ještě pro naplněni několika dalších paragrafů. Chiméra "cizí mocnosti" nebo politické strany nebo vůbec čehokoliv jiného zarytě nepřátelského dominovala v nasměrování výslechu a příslušnici Stb nemohli pochopit, že může něco vzniknout svobodně, spontánně, z vlastního nitra a přesvědčení. A tato vlastnost lidí bez osobního kréda, bez schopnosti vlastního úsudku, zato s mocenskými projevy na úrovni drába jim, i jejich politickým a služebním potomkům zůstala dodnes, jak jsme se mohli přesvědčit při různých akcích, naposledy 17. listopadu 1989. Jak se ukázalo, StB už tehdy nebyla bezpečností pro lidi, ale aparátem, hájícím a prosazujícím zájmy KSČ, Zároveň se mnou měli být obžalováni předseda SPT L. Hobst a jeden další student. Ti byli u výslechu pouze jednou, asi 3 hodiny. Protože se za nás nakonec postavily akademické senáty Benešovy techniky a Masarykovy university, které ve společném zasedání rozhodly určit nám obžalovaným jako obhájce profesory právnické fakulty, stáhla StB v tichosti žalobu zpět.

Za povšimnutí stojí angažovanost tehdejšího ministra informací Václava Kopeckého... O jeho úrovni svědčí kromě jiných perliček i výrok, že "přečtení jednoho čísla Rudého práva dá víc, než celé vysokoškolské studium. A on se podle toho řídí" /potlesk shromážděných soudruhů/.

... KSČ se soustavně připravovala na převzetí veškeré moci ve státě dávno před únorem 1948. Zprvu demokratické a státotvorné projevy jejích představitelů za války a bezprostředně po ní se velmi brzo mění v agresivitu a v hledání - přesněji řečeno ve výrobu - nepřátel, proti nimž by mohli poštvat dělníky a zemědělce... Neustálé zdůrazňování zásluh SSSR o naše osvobození a velebení Stalina, výmysly o ekonomických kvalitách a pomocích SSSR a vynášení sovětského zřízení, to vše bylo příčinou, že se komunistům podařilo ovlivnit natolik náš národ, že v květnových volbách v r. 1946 zvítězili. Tato skutečnost, dále pak nucené odmítnutí Marshallova plánu v r. 1947 a špatná taktika a přílišné sebevědomí vedoucích představitelů nekomunistických stran vedla k porobě, trvající téměř 42 let.

Měl jsem veškerou dokumentaci o oněch "únorových událostech" roku 1946, včetně protokolů sepisovaných na technice s mnoha účastníky studenty i dělníky, s nezávislými svědky demonstrací i SNBákem, řídícím dopravu. Ten se domníval, že jde o exkurzi nějaké školy. Bohužel při domovní prohlídce po zatčení v květnu 1949 ji StB s mými věcmi zabavila. Výstřižky z novin v přílohách nezávisle shromažďovala moje matka...

Popsal jsem jednu z mnoha smutných událostí poválečných let. Pokud by Vás zajímaly poměry ve věznicích, mohu Vám poskytnout údaje o těchto zařízeních, jimiž jsem prošel: r. 1949 - věznice Brno Orlí a Cejl; rok 1950 - Plzeň, Bory; roky 1950-53 koncentrační tábory v Jáchymově - Rovnost, Eliáš, Nikolaj; roky 1953-56 věznice Praha-Pankrác. Po vyloučení ze studia na všech vysokých školách jsem byl v r. 1949 zatčen a rozsudek nad naší studentskou skupinou vynesl Státní soud v Brně 17. listopadu 1949, tedy přesně 10 let po zavření vysokých škol za německé okupace a  rovněž přesně 40 let před památným 17. listopadem 1989. Potrestáni jsme byli exemplárně, můj trest 10 let těžkého žaláře byl jeden z nižších. Tři studenti dostali doživotí - prokurátor navrhoval trest smrti - další dosud neplnoletý dostal pouhých 30 let.

Autentické údaje honu na živnostníky začátkem padesátých let může poskytnout moje manželka, která tu hrůzu prožívala s mými rodiči. Můj otec měl totiž malou stavební firmu.

Napsáno pro FAMU, ale pro nedostatek peněz se dokument nenatočil. Tehdy jsem tomu věřil, ale nakonec jsem zjistil, že to nemohlo spatřit světlo světa, neboť to byl důkaz o protikomunistickém odboji už v r. 1946 a nemluví se tam o Chartě 77, která byla podle tvrzení chartistů první a jediná „v boji“ proti komunismu (v čele s Jičínským, Šabatou, Lisem a podobnými soudruhy).

Pramen: Archiv Muzea III. odboje Příbram

 zpět na hlavní stranu             zpět na Dokumenty doby