Charta a Anticharta

S přelomem roku dostavilo se pětadvacáté výročí Charty 77. Takže nutno vzpomenout zásluh i antizásluh. Lidové noviny přetiskly k povzbuzení nálady lidu znovu seznam všech představitelů našeho „kulturního života“ tehdy se na podnět KSČ různě scházející a své podpisy protestující proti chartistickým odrodilcům a samozvancům připojující. Žel, jako v případě soupisů spolupracovníků StB i u nás zřejmě zásadně chyběla sebemenší zmínečka o těch, kdož podepsat dávali. Co to tehdy bylo a co zase nebylo? A vůbec už ne o těch, kdo tehdy, ač vyzváni, odmítli.

Těch, kdož s Chartou přišli, si nutno považovat, ale sám bych ji tehdy nepodepsal, i kdybych (býval byl) ještě žil v Československu. Neboť těžko podepisovat se pod cosi, co takový Pavel Kohout (e tutti quanti všichní ostatní, kterým okupační režim poprvé po létech jejich bujarého bolševictví ukázal svou nevlídnou tvář) podepisovali. Chartě jako takové dodala význam až výhradně hysterická kampaň organizovaná vládnoucí KSČ. Kdyby této hektické aktivity nebylo, mohli o významu Charty 77 nejvýše bádat historikové. Obecně vyzvedněme, že jí nešlo o víc, než jen prý o jakýsi dialog s mocí. S mocí, jež sdostatek ukázala, že vést s ní nějaký dialog nemá smysl, neboť má a musí být zničena. Rok 1968 dostatečně ukázal, že tento druh vlády a života v poddanství obyvatelstvu nevyhovuje. Nicméně mezi oněmi komunistickými chartisty nalézáme právě jen osoby, které se s KSČ samy nerozešly; byla to tato strana, která je vyvrhla! O čem s ní chtěly vést dialog? Že je jim teskno po bývalé moci a výnosných postaveních? Vedly svůj a nikoli náš spor o to, kdo lepší je soudruh.

Kdyby momentální vláda podobně zareagovala na výzvu Děkujeme, odejděte! nebo Impuls 99, také bychom o nich dnes ještě cosi slyšeli, a nikoli, jak jsme toho svědky, po nich pes neštěkl. Což realita jest. (Z Národní třídy dokonce už zmizela i cedulka, že tam sídlí kancelář Impulsu.) Neprohlašoval nám ostatně Saša Dubček v listopadu 1989, že teď je nutné všechny ty vyloučené soudruhy přijmout nazpět do strany? Na mou duši, přímo visionář.

Protože k tomu výročí pan prezident pořádal setkání (pečlivě vybraných) chartistů, paní prezidentová ochořela, migrénami a jakýmisi životními tlaky prý trpěla a do rukou lékařů se svěřila. Věru, působilo by podivně, kdyby tento druhdy diblík reálného socialismu, Antichartu samozřejmě podepsavší, o významu Charty 77 promlouval s inteligencí i šarmem sobě vlastním a moudra o jejím významu pronášel.

Naprostá většina těch, kteří podepsali Antichartu („ve jménu socialismu a míru“ byly ty listy nadepsány, žádné, přinejmenším v ND, pouhé presenční listiny, jak dodnes ve svém studu mnozí tvrdí), činili tak pod nátlakem a v zájmu svého chleba s máslem v atmosféře okupační beznaděje. Mnozí unikli prvému volání na setkání v Národním, leč byli vyhmátnuti a do Divadla hudby dopraveni. Byť tedy, šlo právě jen o ten chleba s máslem a nikoli, jako po popravě Heydrichově, o krk. Dokonce se ani nevolalo po trestech smrti, jako u Horákové a dalších. Jedna režimní akce, cosi na způsob organizovaných lidových pobouření nad Vietnamem, povinná jako prvomájový průvod. Odbudeme si a žijeme dál. U herců (nikoli agentů a straníků) v nemenší míře ale také o možnost říkat alespoň tolik, kolik šlo, být ve spojení se svým publikem.

Taková Marta Kubišová, pokud si vzpomínám, jedinkrát nevzpomenula, že podepsala a dokonce byla chartistickou mluvčí, ačkoli zaplatila za okupaci a svůj příkladný vzdor lidsky i umělecky nejdráže. Jediný PaveI Landovský, který také byl u toho, pak letos rovněž vzpomenul, že po roce 1980 se podpis Charty stal snadnou a hojně používanou cestou k bezproblémovému výjezdu do krajin ovládaných dosud třídními nepřáteli a rovněž bezproblémovému usazení se tam. (Pokud možno dodnes na místní sociálce.) Ne, nemyslím si, že jim cosi dlužíme, jak se nám snažili připomenout.

Mezi těmi, kdo odmítli Antichartu podepsat a pykali za to (ač o těch opravdu slovíčka nepadlo), nacházíme například Kristinu Vlachovou. Podstatné na tom je, že ti, kdo ji a četné další tehdy k podpisu naháněli (například paní Janoušková - matinka novináře Jiřího Janouška, také agenta, jinak Štrougalova zetě) dodnes v TV i Semaforu úřadují. A pokud jde o hrdé interview Jiřího Suchého, že Antichartu nepodepsal; inu, snad ani nemusel, jsa prověřen jinak. Jeho jméno se vyskytuje na seznamu fízlů, kryto jménem Faust. Nikoli sám mezi naší intelektuální elitou, dodejme. Kde byl význam a smysl tohoto náhlého rozruchu?

Samozřejmě, že jsme tehdy byli za Chartu vděční, jako za vše, co komunistům vadilo. Bylo to něco v obecném nic. Nemajíce už doma Mašínů a v nevědomosti o Hučínech, jsme toto cosi jako takové přijímali.

Snad na ten nápad s publikací Anticharty a jejích podpisových archů přišly LN díky jedné naší miniaféře. Krátce před tím vedenou soudní pří zpěvačky „Helenky“ Vondráčkové proti kritiku Rejžkovi. (Když pan prezident Havel zveřejnil roku 1990 seznam praporu svých poradců, sedl jsem a vypsal z toho seznamu všechny fízly a na Hrad poslal. Dotyčný Rejžek, tenkrát Havlův zaměstnanec, mi na to odpověděl, že nepotřebují žádné kádrováky.) Prohrála ji. Prohrála ji díky svému podpisu na Antichartě, který byl tenkrát uveřejněn v Rudém právu. Ačkoli prokázala, že na shromáždění nebyla, neb byla mimo republiku. Protestovat ovšem tehdy zajisté mohla v zájmu svého zpěvného chleba s máslem opravdu jen těžko. Celkem hloupé od ní bylo, že se do té pře vůbec pustila. Zajisté nikoli sama, tvořila stafáž tehdejšímu režimu. Zpívala a dosud zpívá. Na rozdíl od té zmíněné Kubišové. Ta zpívat nesměla a dosud se k tomu dostává jen zřídka. Rejžek pak zřejmě nevěděl o tom nadšení pro socialismus nastolený okupací, jež Helenka dávala najevo například při interview v cizině (Kanada). Jenže stejně si Eva Pilarová stěžovala v RP, že jí emigranti vykouřili cigarety, o krásách a přednostech socialismu se vyjadřovali Karel Gott i Miloš Forman. (Ten poslední si ostatně ještě 24. listopadu 1989, dotázán na názor na události v Praze, z Paříže v americké TV stěžoval, že nějaké studentské kravály zbytečně rozzlobí pražskou komunistickou vládu.)

Obecně jsme si prostě zas trošku zažvástali o tom, že u nás byl jakýsi bolševický režim. Pan prezident a lidé kolem něho, chtěli připomenout své zásluhy. Jenže k těm zejména patří dnešní stav země, k němuž přispěli svou benevolencí při dobrovolném a připraveném odchodu bolševika od válu.

Ve všech těch sporech však nějak nezmíněno, že „Helsinky", jež Chartu odstartovaly, dosud trvají a konference OBSE (Organizace bezpečnosti a spolupráce v Evropě) se stále pravidelně scházejí. Z takovéto konference OBSE roku 1997, tedy před pěti léty, vyšla výzva, aby země bývalých totalitních režimů zpřístupnily materiály svých bývalých tajných policií.

Jenže to bychom asi zjistili, že nám i nadále prakticky vládne StB a kolik zasloužilých chartistů se, co spolupracovníků StB, v těch materiálech vyskytuje. Pročpak asi (1992) chartisté tvrdě odmítli své seznamy prolustrovat ?

Komu čest, tomu čest. Není to jejich vina, ale ani zásluha, že bolševiku povypadaly zuby, lze snad srovnat to, čím prošli političtí vězni let padesátých s tím, čemu byli vy staveni chartisté? Myslím, že jen těžko. Nutno tu vzpomenout, že utrpení těžko měřit, ale tak jako irituje srovnávání dnešních problémů za cosi, co jako zlodějina vypadá u pana Železného s Miladou Horákovou (i to jsme si vyslechli) jen těžko asi můžeme přijmout do výčtu trápení a utrpěných příkoří hojně zmiňované vyloučení z KSČ. Opravdu, takovou bolest třeba Horákové nikdy nezpůsobili, že?

Převzato ze sloupku Jana Beneše, Polygon 2/2002, Curych a Ottawa

zpět na hlavní stranu zpět na Dokumenty doby