Dokumenty doby www.svedomi.cz:

K podstatě demokracie

Jan Pinz 

Od vzniku ideje demokracie v antickém světě uplynulo přes 2 000 let a dosud tato původní autentická vláda lidu inspiruje. Poslední dvě století se rozvíjí novodobá „demokracie". V současnosti se tento výraz stal téměř všeobecně váženým - nestává se však jen pouhým slovem s víceméně prázdným obsahem? Není dokonce jakýmsi moderním zaklínadlem - formulí sloužící prakticky k čemukoli, jen ne vlastní podstatě samotné demokracie? Tak soudí i někteří známí badatelé. Giovanni Sartori (1987) říká, že „demokracia je vzletné meno niečoho, čo nejestvuje, prečo nehľadať vhodnejšie označenie? V reálnom svete, ako upozornil Dahl, sú demokracie polyarchiami. Prečo ich teda aj tak nenazývať'?" Robert A. Dahl (1990) si klade otázku, proč lpíme na názvu, který nevystihuje podstatu jevu. Proč nazýváme existující společenské systémy, které jsou většinou oligarchiemi, označením demokracie?

Podobně George Orwell: „Obhájci kteréhokoli typu režimu tvrdí, že je demokracií a obávají se, že by museli toto slovo přestat používat, když by se precisovalo a spojilo s určitým významem." (Politics dots, 1957) Neurčitost a mnohovýznamnost výrazu demokracie slouží navíc celé řadě odpůrců demokracie, kteří si prostřednictvím této pojmové nedokonalosti otevírají cestu k ospravedlnění vlastní nedemokratické metody vládnutí (Sartori). Používání názvu „demokracie" bez bližšího určení nejvíce vyhovuje všem pseudodemokratům.

Abraham Lincoln proslul svým výrokem učiněným v Gettysburku v roce 1863: „Demokracie je vláda lidu, prostřednictvím lidu a pro lid." Tato definice lidovlády patří k nejpamátnějším i nejvýstižnějším co do její podstaty. Odpovídá též aristotelovské definici vlády většiny, vedle vlády jednoho a vlády několika (The Politics..., 1958). Hellenům značila demokracie skutečnou moc lidu, nikoli formální procedury a pověřování zástupců bez možnosti jejich dostatečné kontroly ani úpadkovou formu ve smyslu lůzovlády, tj. ochlokracie. Nejvyspělejší demokracie athénská spočívala ve společenství svobodných, vzájemně sobě rovných občanů, účastnících se přímo a osobně vlády a správy státu, a to v národním shromáždění a v soudním sněmu (ekklésia a heliaia). Držitelem moci byl „Lid sám ve své svrchovanosti a proto nejvyšší strážce athénské demokratičnosti a nejvyšší instance nade všemi jejími složkami, národním shromážděním, radou a úřady, ba i nad zákony." (Kolář, 1926)

Resonance antické demokracie se ozývá ve známé větě francouzského myslitele 19. století Alexise de Tocquevilla: „Demokracie je neodolatelnou rovností." Sidney a Beatrice Webbovi prohlašují na konci 19. století, že demokracie bez průmyslové demokracie není úplná. (Manželé Webbovi prosluli jako zakladatelé Fabianské společnosti v Anglii)

Konečně je to Tomáš Garrigue Masaryk, který na počátku 20. století definuje demokracii jako lidovou společnost - politickou, sociální a kulturní. Úplnou demokracií je mu demokracie nejen politická, ale i hospodářská, sociální a kulturní. Demokratický stát nemá privilegované vrstvy, tzv. vyšší společnost. V demokratickém státě se nevládne, nýbrž spravují se věci veřejné. A konečně demokracie se nesnáší s konservativismem, ale snoubí se s pokrokem. „Masaryk zdůrazňoval sám, že dosavadní demokracie jsou toliko pokusy o demokracii a že je tedy opravdová správa lidu lidem a pro lid ... stále ještě ideálem ... chápe demokracii ... též hospodářsky a sociálně jako socialisaci, jako socialismus a ovšem i jako kulturní demokracii. Z hospodářské demokracie mu plyne pro všechny povinnost práce a zároveň odmítnutí důchodů bezpracných a toho, aby nepracující dokonce ještě si přisvojovali výtěžek práce jiných a tak je vykořisťovali." (Král, 1947)

Jaký je tedy raison d'etre demokracie, jaká je její systémová podstata? Lidová moc - demokracie je mocí celé komunity. Je to moc lidu, ne moc nad lidem. V antickém Římě demokracie není věcí privilegované vrstvy zbohatlíků, patricijské menšiny, ale záležitostí a přirozenou snahou lidových vrstev - plebejů. Demokracie je původní myšlenkou neprivilegované vrstvy utlačovaných. Také první a podstatný prvek demokracie je usnesení ze shromáždění plebejů - plebiscit. Proto dodnes nese původní, skutečná demokracie označení demokracie plebiscitní.

V současných výměrech pojmu demokracie je demokracie vymezena jako uplatnění vlivu lidu na rozhodování ve státě anebo jako účast lidu na této činnosti. To je však definice pouhého spolupodílení se lidu na rozhodování někoho jiného. Stejně nesprávná by byla například definice zelené barvy tak, že zelená je účast zelené barvy na spektru jiných barev. V této pouhé spoluúčasti na vládnutí je velká mezera, která se v moderní době vyplňuje všelijak i manipulací a tzv. vladařskou lží, například tvrzením: „Plníme vůli všech, i těch, kdo to nevědí." (Dahl) Z tohoto poznání pramení pátrání politologů a státovědců po prostředcích, které by soudobé formální, respektive representativní demokracie zreálnily (výborová demokracie, participační demokracie, racionální - odborně podložená demokracie, lidová demokracie, referendová demokracie, plebiscitní demokracie).

Je-li věrohodná demokracie skutečnou mocí lidu, nelze ji omezovat jen na souhrn základních znaků demokracie zastupitelské. Podle Roberta A. Dahla řecký demokrat Perikles stejně jako francouzský demokrat J. J. Rousseau pokládali za legitimní jen takovou vládní formu, která odvozovala autoritu přímo ze shromáždění lidu „Rousseau byl poslední velký demokratický filosof, který hájil přímou demokracii v doslovném smyslu". (Ibidem) Systémová podstata skutečné demokracie je nakonec nekomplikovaná: Celek rozhoduje sám o svém osudu a v zásadě i o problémech svých částí, nikoli naopak, že by část rozhodovala o osudech celku a o problémech jiných částí celku. Část celku jako jeho vnitřní složka pouze spolurozhoduje v dohodě s celkem o svých otázkách. (Karpiňski, 1993) Znamená to tedy, že lid jako subjekt demokracie rozhoduje nebo alespoň zásadním způsobem ovlivňuje rozhodování ve státě a společnosti. V tomto případě pojem lid odpovídá pojmu celek (demos - kolektivní subjekt demokracie) a jednotlivec, respektive společenské skupiny části celku (individuum - individuální subjekt demokracie).

Rozhodování nebo zásadní ovlivňování rozhodování ve státě a společnosti ze strany lidu je záležitostí forem (postupy), mechanismů (společenské a právní instituce) a prostředků (práva a povinnosti subjektů), kterými se respektují a naplňují principy demokracie. Z celé řady těchto principů je třeba uvést zvláště ty, které jsou pro hodnotnou demokracii podstatné, zároveň však málo známé a ještě méně aplikované.

Prvním takovým principem je princip nediskriminace. Z něj vychází řada občanských demokratických práv, například právo na stejné zacházení v jakémkoli právním řízení vedeným před kterýmkoli orgánem veřejné moci. Dalšími principy jsou - princip veřejnosti a veřejné kontroly a s ním spjaté například právo kritiky státních a jiných veřejnoprávních orgánů a funkcionářů a právo na netendenčnost veřejnoprávních institucí a činitelů; princip svobody osobnosti, na který navazuje kupříkladu právo na utváření a zastávání vlastního názoru bez překážek a bez nepříznivých důsledků pro jeho nositele, právo nebýt od nikoho okřikován nebo kárán za svobodně vyslovované názory (slovo nemůže být na rozdíl od skutku zločin), právo pochybovat o všem a zvláště pak o tom, co je předkládáno oficiálně (mocensky) a nakonec také právo na omyl; princip podřízenosti ústavních a jiných veřejných činitelů zájmu občanské společnosti, tedy především zásada kdo je k výkonu funkce povolatelný, musí být i odvolatelný, a kdo je volitelný, musí být i odvolitelný.

Suverenita lidu je zkrátka pro podstatu funkční demokracie nezbytná. Tuto suverenitu nenahrazuje ani její prostředek v podobě neúplně nepřímé zastupitelské parlamentní demokracie, natož jiné rekvizity. K dávné myšlence „suverenita lidu je nedělitelná, buď vládne lid sám nebo vládne někdo jiný", kterou vyslovil J. J. Rousseau, se přidal v roce 1934 Carl Schmitt s výrokem: „Má-li lid vládnout, musí být nutně suverénní."

Prismatem této analysy a vyhodnocením dosavadních zkušeností je možné pokládat ty parlamenty, komise, kabinety, hlavy státu - které nefungující jako služba občanům, ale jako jejich nadřízení - za rekvizity demokracie. Ostatně současná věda hovoří poněkud alibisticky o tom, že demokracie je zatím stálý proces hledání vhodných institucí, metod a prostředků.

Závěr

Mnohé provozované podoby tzv. representativní demokracie jsou ve skutečnosti pouhými polyarchiemi (v lepším případě), respektive oligarchiemi (v horším případě). Tuto skutečnost postupně detekovala řada filosofů a vědců. Významný český filosof J. L. Fischer upozorňoval na vzrůstající distanci mezi občany a jejich zástupci (poslanci) i na růst nezdravých autoritativních tendencí již ve třicátých letech dvacátého století. Uvádí „že příchylnost k demokracii valem mizí nejen v širokých masách, nýbrž i v těch společenských vrstvách, které jsme se naučili nazývat inteligencí, zejména však v mladé inteligenci. Demokracie se hrozí státi minulostí a přítomnost hrozí přejíti přes ni." (Fischer, 1933) O vadách reálné demokracie říká současný politolog R. A. Dahl: „Výsledek je, že nejblahobytnější společnost, jakou svět zná (USA), zahrnuje podstatnou část lidí žijících v relativní chudobě ... v roce 1983 třetinu veškerého majetku vlastnilo půl procenta obyvatel ... nejbohatším deseti procentům patřily tři čtvrtiny kapitálu země." Funkční, úplná demokracie je důležitou hodnotou, která stojí za úsilí a zdokonalování. Přinejmenším doplněním nepřímé demokracie alespoň dostupnými prvky demokracie přímé (referendum, plebiscit, zákonodárná lidová iniciativa). Ale to už také bylo řečeno v minulém století: „Tomuto úpadku demokracie nezabrání žádná opatření pouze mocenská, nýbrž a jen odstranění příčin, které jej přivodily." (Fischer) Do té doby zůstává skutečná demokracie moderní pohádkou pro dospělé. Skutečnost se od ní liší.

Literatura

Sartori, G. The Theory of Democracy Revisited.   Chatham House Publishers: Chatham, 1987.

Dahl, R. A. After the Revolution?  University Press: Yale, 1990.

Politics and the Enlish Language. In Selected Essays.  Penguin: Hardmondsworth, 1957. , s. 149.

Sartori, G. Opus citatum.

The Politics of Aristotle. Oxford University Press: New York, 1958.

KOLÁŘ, A. Demokracie. In Masarykův slovník naučný.   Československý kompas: Praha, 1926. , s. 153.

Král, J. Masaryk - filosof humanity a demokracie.   Orbis: Praha, 1947.

Karpiňski, J. Slabikář demokracie.   Občanský institut: Praha, 1993.

Fischer, J.L. Krise demokracie.  Index a Pokrokový obzor: Brno, 1933.

Fischer, J. L. Opus citatum.

Převzato ze sborníku "Česká a slovenská otázka v soudobém světě", Stanislava Kučerová a kol. 2002, ISBN 80-7302-041-6

  zpět na hlavní stranu                                         zpět na Dokumenty doby