Dokumenty
doby www.svedomi.cz - Pohledy dneškaDokumenty
doby www.svedomi.cz - Pohledy dneška
Zdena
Mašínová
Narozena 7.11.1933, dcera Josefa Mašína, rozvědčíka a hrdiny Čs.legií, jednoho ze Třech králů protiněmeckého odboje z dob Protektorátu, sestra Ctirada a Josefa, spolu s M.Paumerem neoficiálních Třech králů dosud neuznaného III.odboje
Záznam vystoupení ze 14.října 2003 na Vlasteneckých večerech v ostravské restauraci Parlament
Úvodní vystoupení Z.Mašínové Poznámky z besedy
Souběžně představené knihy:
Ota Rambousek: Jenom ne strach (vyprávění Ctirada (Radka) Mašína);
Jan Němeček: Mašínové (Zpráva o dvou generacích); Torst Praha 1998;
Zdena Mašínová, Rudolf Martin: Čtyři české osudy (Tragický úděl rodiny Mašínovy včetně osudů Zdany Mašínové starší, tchyně Emmy Novákové a Zdeny Mašínové mladší); ISBN 80-7185-403-4 Nakladatelství paseka, Praha 2001
Já
si toho velice vážím, že ještě někdo chce poslouchat tyto věci, o které
už dneska „není velký zájem“. Ráda bych, abyste se pak optali na věci,
které vás zajímají. Já bych to řekla velice stručně.
K těm knihám v první radě: V roce 1990 vydalo nakladatelství, které vydávalo nezávislé noviny, v obrovském nákladu od Oty Rambouska, to byl emigrant, který v roce 1968 tady zakládal KAN, potom musel utéct, žil celá léta (od devadesátého roku) v USA, kde se seznámil s mými bratry a dávali dohromady už před koncem osmdesátých let knihu „Jenom ne strach“. Díky ní vešlo do povědomí naší společnosti, která tu žila ve dvou totalitách, nacistické i komunistické, o jednom z mála odbojů z padesátých letech, který prováděli mj. moji bratři. Je to tam vše velice dobře popsané, má to však jeden háček. Moji bratři a pan Rambousek nežili ve společnosti, která byla v posledních dvaceti letech naprosto ztotalizovaná, a tak neměli představu, jak to zapůsobí. Je tam popisováno vše kolem jejich činnosti, ale není tam motiv. To jsme si uvědomili až poté co to vyšlo a začaly o tom diskuse v televizi i celé veřejnosti. Protože se nepopisuje hlavní motiv událostí, mohli si tito Grebeníčci a ostatní dovolit vykřikovat, že šlo o zločin a že jsou to zločinci. Společnost byla už tenkrát, v osmačtyřicátém, rozdělená, protože se tu bohužel po totalitě nacistické jen s krátkou mezerou mezi r.45-48, když nastoupili bolševici, vůbec nevytvořilo demokratické myšlení. Proto bylo možno uvažovat tímto způsobem.
Teď se vrátím až k našemu otci. Můj otec byl ruský legionář. Odešel na frontu po maturitě a záhy přeběhl z rakouské armády a vstoupil do legií. Legie zapříčinily, že tato republika existuje. I když dnes značně zkrouhnutá, ale existuje. Zásluhou jejich obrovské statečnosti mohl Masaryk venku tlačit na to, aby se utvořil svobodný československý stát, což se podařilo. Když se ve dvacátých letech tato armáda s ní můj otec jako rozvědčík Legií, vrátili přes Japonsko do republiky, tak armáda a tito lidé měli obrovskou prestiž. To bylo něco zcela jiného, než jakou má většina mladých lidí představu o armádě dnes. Armáda měla základ v těchto lidech. Můj otec zůstal v armádě a snažil se se svými kolegy vybudovat základ spolehlivé armády, která by mohla kdykoliv hájit demokratickou republiku. Léta uplývala, republika trvala 20 let. Pak se schylovalo k obrovskému neštěstí, a tím byl nacismus. V Německu už po nástupu Hitlera bylo pomalu vidět, že to bude mít velké následky pro celo Evropu a proto je nutné, aby armáda republiky byla silná. Počítalo se s tím, že se skutečně postaví se na odpor jakémukoli násilí. Jak víme, přišel Mnichov a co se pak stalo.
Můj otec se ve dvacátých letech oženil, vzal si moji matku, která byla z olomoucké sokolské rodiny, velice vlastenecky založené. Začátkem třicátých let jsme se narodili nejprve Ctirad, potom Josef a nakonec já. V osmatřicátém roce se můj otec stal velitelem ruzyňských kasáren v Praze. Pokládal za svoji povinnost, že je nutné, aby se něco stalo. Není možné, aby přestože vojáci a branci byli odhodláni tuto zemi bránit, stalo se to co se stalo. Byla to vlastně totální porážka celého národa. Mnozí z lidí, kteří budovali armádu, cítili, že není možné, aby se tímto způsobem nacistickému násilí poddali, a založili odbojovou skupinu Obrana národa. To je známá historie, to snad nemusím opakovat, zmiňovat skupinu Balabán, Mašín, Morávek, všichni 3 důstojníci, kteří r.1938 odešli do ilegality. Na okraj chci říci, což bude pro mladé lidi dost důležité, že v té době měl již otec početnou rodinu a poměrně dobré sociální zajištění. To neříkám proto, abych zdůraznila, že jsme byli z té vyšší střední vrstvy, on byl ze starého junáckého rodu, který vlastnil statek na Kolínsku po 400 let a on byl poslední vlastník. Do konce života říkal, že se mu to vymstilo, že byl první, který odešel z rodné hroudy. Moje matka byla z poměrně dobře situované rodiny olomoucké a bylo pro ně nesmírně těžké se rozhodnout, co po Mnichovu dělat. Byla tu jednak rodina, a my máme zkušenosti, že v totalitách se mnoho lidí odvolávalo na to „mám rodinu“. Já navíc jsem byla dítě dost zdravotně postižené. Nebylo to tedy tak jednoduché opustit děti, rodinu. Musel tedy konat samozřejmě po dohodě s matkou, a jak víme, je někdy těžké se v takových stěžejních situacích v rodině mezi manželi domluvit. Museli oba souhlasit, museli si také uvědomit, že toto může být cesta na smrt. Jakmile bude jednou ilegální pracovník, a navíc měl tehdy hodnost podplukovníka velitele velkých pražských kasáren, bylo skoro jisté, že nacisti po něm půjdou. To se ukázalo pravdivé. Matka se dvěma malými dětmi a třetím nemocným řekla že ho v tom bude podporovat. Proto matku obdivuji a nesmírně si jí vážím a dávám ji mnoha ženám za vzor. Takže když odešel můj otec do ilegality, začala těžká perzekuce celé rodiny gestapem. Do 48 hodin jsme museli celá rodina opustit Prahu a uchýlit se kamkoliv. Pro matku to byla svízelná situace, matce se podařilo, že jsme se ubytovali v Poděbradech, 50 km od Prahy. Zde jsme prožívali II.světovou válku a odtud byla matka později zatčena gestapem. Byla vězněna v Praze na Pankráci, na Malé pevnosti Terezín, mělo to mít ty následky, že gestapo především chtělo, jak to bylo tehdy v jejich programu, děti poněmčit. To znamená, odvézt bratry, fyzicky zdatné zdravé děti do německých rodin na převýchovu a mě jako postižené dítě v plynových komorách utratit. Což se díky mé statečné babičce, což je kapitola pro sebe a také proto vyšla jedna z těch knih - Čtyři české osudy, ta ovládala výborně němčinu, poněvadž její matka byla německé národnosti a školy měla německé, a podařilo se jí na poslední chvíli před odjezdem transportu do Německa nás zachránit. Svou výbornou němčinou slíbila, že nás bude vychovávat v duchu německém. Oni nás vrátili a oni výchovu léta kontrolovali, jak výchova probíhá. Teprve po létech jsem si uvědomila, jak těžká to byla doba především pro tuto ženu, které se podařilo nás zachránit a vychovávat k dospělosti, moje matka se vrátila s podlomeným zdravím z kriminálu, který částečně prožila v cele s Miladou Horákovou - ta k ní byla vhozena do cely po těžkých výsleších, kdy byla pověšena za ruce a mlácena v bezvědomí, takže nemohla ani sama jíst a matka se o ní ve věznici na Karlově náměstí starala, byly přítelkyněmi až do popravy Milady Horákové.
V Poděbradech se nám nakonec podařilo usadit díky slušným a obětavým lidem, kteří nám poskytli ubytování. My jsme mohli začít chodit do školy. Moji bratři přišli na to, že nádražím projíždějí transporty se sovětskými zajatci z fronty a asi třem se díky Ctiradovi a Josefovi utéct z transportu utéct, a oni je přivedli k nám. Tam to byl jako rodinný domek a babičce, která měla na krku každý téměř týden několik gestapáckých prohlídek, se podařilo ve vikýři tyto lidi, kteří byli dost zbědovaní (jen jeden z nich odešel k partyzánům v blízkých lesích, další dva byli v tak zbědovaném stavu, že nebylo možno je poslat ven), schovávat ve vikýři u domu. Koncem 42.roku se vrátila moje matka z Terezína ve velmi špatném stavu, oba byli ještě u nás, podařilo se jí navázat kontakt s jedním důstojníkem a dostat jednoho z nich k partyzánům, druhý zůstal až do konce války u nás.
Když procházela Rudá armáda Poděbrady, i babička nadšená koncem války vyvěsila rudý prapor, ale tento (Stěpan) nechtěl odejít. Chtěl zůstat zde a přemlouval moji matku že otec se určitě nevrátí (my jsme nevěděli jistě, zda náš otec byl popraven, což se stalo za Heydrichády, gestapo poslalo úmrtní list koncem války, my však dostávali různé zprávy, že se otec pohybuje kdesi mezi partyzány) přemlouval moji matku, aby si jej vzala alespoň naoko, že on se za žádnou cenu nemůže vrátit. My jsme to nechápali. Jen pár jedinců chápalo v pětačtyřicátém, co se děje v Rusku, po tom všem co bylo, vítězná armáda… Můj otec pravděpodobně měl o tom zprávy, zažil v Legiích, co je bolševismus v Rusku a proto také když dostal těsně předtím, než ho nacisti dostali, nabídku, aby odešel do Ruska za generálem Píkou, tak to odmítl, protože poměry ruské znal, ale většina vlastně nevěděla o co tam jde a co se tam děje. Teď tyto lidé byly značně mlčenliví a neřekli, proč se tam nechtějí vrátit, Stěpan nakonec odešel, my jsme o něm už nikdy neuslyšeli, pravděpodobně jak to udělal Stalin se všemi zajatci, tak je poslal do táborů někam na Sibiř a my si myslíme, že jeho konec byl pravděpodobně velice tragický.
Čas ubíhal a matka se jakž takž zotavila mezi lety 1945-1948, ale už se rýsovalo, k čemu se zde schyluje. Kolegové mého otce po návratu z východní i dalších front II.sv.války, důvěrní přátelé, náhle začali mizet. My jsme byli brzy konfrontováni s tím, co se tu začíná připravovat. Z policie byli odstraňováni lidé, kteří měli zkušenosti s demokracií. Z armády šly zprávy o vyslýchaných v Domečku na Hradě, jen některým se podařilo vrátit do exilu. Koncem 47.roku navštívila moji matku tajná policie, která vyžadovala, aby jí byly předány seznamy mého otce z let ilegality - seznamy Čechů kolaborujících v republice s nacisty, mnoho z nich se pak objevilo v StB. Tyto seznamy moje matka měla předat (nepamatuji se, zda se tak stalo) některému z důstojníků, kteří odešli na Západ. Tak jako nás kdysi navštěvovalo gestapo, Státní bezpečnost začala nás navštěvovat už koncem roku 1947 a na moji matku nasadila agenta. Takže my velice brzy věděli, co se děje. Takže mí bratři začali organizovat odbojovou skupinu. A jak jinak než jako právě náš otec vojenským způsobem. Sice v té době byli velice mladí, kolem 20ti let, ale měli zkušenosti z okupace (i pomoc zajatcům, roznášení letáků, spojky s partyzány v lesích okolo Poděbrad), dokázali však vycítit, že zde se rozvíjí velice neblahá situace. Také zapůsobil odkaz našeho otce, po válce se našla zpráva o posledním dopise matce a nám - na rozloučenou. Začátkem r.1948 se šlo na Pankrác do otcovy cely a ve veřejích se skutečně našel smotek tohoto dopisu z r.1942 na klozetovém papíře. Jeho stěžejní myšlenka byla, že my jako jeho potomci se nesmíme stát otroky žádného totalitního režimu a žádného násilí. V krátké době bratři chodili do Skautu i Sokola, organizací, které vychovávaly k otevřenosti a statečnosti (mnoho skautů i sokolů bylo pronásledováno za činnosti bránící demokracii i za cenu vlastního života). Vzor našeho otce se táhl celým naším životem. Takže oni, dlouho apolitičtí, nemohli dělat nic jiného, když začali pozorovat a seznamovat se se vším, co se děje v této republice, že je rozkládána armáda, policie, justice, tři pilíře, na kterých jedině může stát společnost, která chce být demokratická, otevřená a svobodná. Bez těchto pilířů toto nemůže fungovat, to je chiméra, nevěřme tomu, tohle je v tom v nejkritičtějším stavu. Toto již bylo tenkrát v tom roce 1948, co už jako ne dospělá, ale dospívající, jsem já a moji starší bratři chápali, že toto pravděpodobně není to, za co položil náš otec život. Proto se rozhodli organizovat, jak jsem se již zmínila, po vzoru skupiny Obrany národa, skupinu, která by se o něco pokusila. V té době také byly založeny zahraniční stanice, jako byla Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, Londýn atd., a ty nabádaly, že se musí být zevnitř organizovat odboj, vnitřní odboj přímo v těchto zemích, které byly bohužel po dohodách velmocí ve sféře vlivu východní. Všichni víme, že Sověti odsud nechtěli vůbec odejít, nakonec vždycky počítali s tím, že se sem vrátí, protože jim to bylo na Jaltě slíbeno, že to je jejich teritorium. Bohužel to jsou ty velmocenské pletky, to říkám zcela otevřeně, a na druhé straně říkají, že obyvatelstvo se musí samo bouřit. To byla taková pobídka, aby se něco organizovalo.
Když se obraceli na různé starší zkušené lidi, kolegy mého otce z armády, tak ti už většinou buď odešli, nebo byli zlikvidováni (generál Píka - vězněn v Horažďovicích, nejenom moje matka zorganizovala velkou akci proti jeho popravě, Milada Horáková) no to všechno když jsme věděli, to vše bylo pro nás obrovské trauma. A bratři věděli, že tady nemohou klidně žít normálním životem s vědomím, že toto všechno se stalo, a nechat se úplně znormalizovat. Já se nerada opakuji, už jsem to říkala mnohokrát, je to paradox, já jsem téměř do devadesátého roku žila s vědomím, nebo s představou, že celý národ tohle věděl, že lidi od r. 1948 věděli, jak totalita s lidmi zachází. Že se v první řadě ozbrojila. To co vyčítají bratrům jako ozbrojenou skupinu, to de facto dělali ti, kteří se uchopili moci. Bratr Radek který tehdy začal studoval v Praze techniku, říká, že pro něj byl signál když viděl hned po Únoru pochodovat po zuby ozbrojené milice Prahou. Rozehnání studentů, no po tom vše, v čem my jsme žili, jsme absolutně nemohli žít tak dál. Mladšímu už studium na vysoké škole nepovolili vůbec. Já jsem byla bohužel poměrně neduživý tvor, takže jsem jako třetí nemohla v tomto pomáhat. Ale jinak jsem pak žila jako svobodný člověk - pro mne neexistovaly volby, já jsem žila sice velmi na okraji společnosti ve velmi špatných životních podmínkách, atd. atd., ale vnitřně jsem se cítila svobodná, prostě jsem se tomu nepodřídila tomuto režimu. A já jsem bláhově dost dlouho myslela, že většina společnosti tohle všechno ví, že její povinnost byla nějakým způsobem se proti tomu postavit. Že tady vznikne takové povstání jako bylo v Maďarsku nebo východním Německu. Když se tam dostali, pochopili, že je trochu naivní si to myslet, ale s těmi následky, co to mělo.
Nakonec to dopadlo tak, že sice do jejich skupiny se nedostal žádný konfident, nikdo, nicméně během jejich činnosti byli oba dva dvakrát zatčeni, ale na tu jejich činnost se nepřišlo. Starší byl dva a půl roku jako mladistvý v Jáchymově, měsíc předtím než překročili hranice do východního Německa ho čirou náhodou propustili na amnestii jako mladistvého, nicméně z Jáchymova se vrátil zbědovaný a poznal, co to Jáchymov je. Tam se dále seznámil s tím, co se děje v této republice s lidmi, kteří se nějak postavili proti režimu nebo mu vadili. Takže ta situace byla taková, že jim doslova hořela sláma za patama, a nezbylo, než aby se těch 5 nejzdatnějších ze skupiny pokusilo o překročení hranic. Jenže tato republika v té době byla klec, pod ostnatým drátem, oni se pokusili s velkým rizikem přes to východní Německo (to je popisováno v Rambouskovi), o tom jsem slyšela jen z vysílání Svobodné Evropy. Když těch pět lidí překročilo hranice, odtamtud se hlásilo, že hranice překročila 60tičlenná skupina Poláků po zuby ozbrojených, zatímco oni měli asi 3 pistolky a bylo jich pět. Tady pak nastalo velké zatýkání, já tehdy žila v Olomouci, takže jsem byla v Olomouci, moje matka byla tehdy už poměrně těžce nemocná, byla zatčená v nemocnici v Čechách, a oni celý měsíc od září do listopadu před půl stoletím za dramatických okolností procházeli východní Německo. A pochopitelně teď se dostávám k tomu, jak to bylo dál. Oni tam nešli, aby emigrovali, oni tam šli a vstoupili hned do armády, elitních jednotek jako parašutisté, aby se vrátili zpět, aby došlo k osvobození této republiky. A když viděli, že k žádnému osvobození od komunistů nedojde, po prostě několika letech z armády vystoupili a jejich osud byl poněkud jiný. Jeden z nich, Milan Paumer, se vrátil a žije asi rok v Poděbradech a otvírá jen oči, do jaké země se vrátil. Jenom žasne. Je to také zajímavé. Protože tam třeba když oni přišli a než se s tou společností seznámili, a díky tomu, že činnost jejich otce byla v té době známá jak v Londýně i v Americe, tak měli poměrně usnadněný vstup do armády. Jen se všichni divili jak je možné, proč nebojovali tím způsobem, že si nevzali dobré advokáty a těmi advokáty se nepokoušeli režim zdejší změnit. Než jim to vysvětlili, co se vůbec tady děje. Proto je důležité, aby pamětníci dávali tyto věci dohromady a říkali to lidem, protože ty věci se mohou opakovat. V jiné formě, ale totalita se může opakovat. To moje generace poznaly.
My jsme byli zavřeni, na ně byla vydána 3x žádost do Spojených států o jejich vydání, aby byli vydáni sem k odsouzení a k popravě. Moje matka byla za dva roky po zatčení souzena v monstrprocesu, do kterého bylo zahrnuto 17 lidí. Ovšem některé věci byly zcela vymyšlené, jak to režim uměl, moje matka jako těžce nemocná, postavili jí před soud, ač o činnosti skupiny nevěděla, dostala trest 25 let a rok po vynesení rozsudku zemřela. Byly tam vysoké tresty, 2 byli popraveni. Viděla jsem v archivu i svazky Švédy a Janaty, kteří také přecházeli, ale byli z tehdejší Německé demokratické republiky po dvou letech vydáni sem. To je také čtení. I když jsem o režimu věděla hodně, tak jsem netušila, co se dalo s lidmi dělat, co se o nich dalo psát, protože celý tento režim se nedá dost dobře srovnávat s nacismem. Sice krutostí ano, ale pokud jde o délku trvání ne. Délka trvání tohoto režimu je historicky unikátní, a v té délce vyrůstalo několik generací. Bylo to založeno na tak fantastických lžích, pomluvách, teroru i násilí. Tu atmosféru strachu předávala jedná generace druhé. Proto jsme asi tam, kde jsme dneska. To je neuvěřitelné, co to dokázalo udělat s lidskou morálkou. Společnost ve velké části skutečně neměla ani ponětí, co se tu skutečně děje. Hrstka lidí, která se dostala k moci, a měla ty tři aparáty, které jsem jmenovala, v ruce. Komu se dostanou do rukou, tak si může s miliony lidí dělat de facto, co chce. A to se stalo.
Proto je tak strašně důležité toto vědět, veřejností kontrolovat jak to funguje, a nemilosrdně žádat, aby lidé, kteří se začínají takto chovat, aby odtamtud šli. Jiná možnost, po zkušenostech které máme, není. Ta lež byla tak ohromná, že bylo až s podivem, kolik lidí se podvolilo. Kritických tedy bylo posledních dvacet let, zdá se, že pravděpodobně v tom osmašedesátém roce ta společnost, i když měla za sebou hrůzná padesátá léta s ruskými poradci, ale o tom mnoho lidí nevědělo s jistotou, ale ještě v tom osmašedesátém pravděpodobně ta morálka nebyla tak upadlá jako po těch dvaceti letech až dospěla do toho devadesátého roku.
▪ Ke knize Čtyři české osudy: Ta vznikla tak, když vyšel Rambousek a začalo se říkat že Mašínové jsou hrdinové nebo zločinci. Je to blbost, takhle se mohl postavit proti násilí kdekdo. My jsme potom dali dohromady určité dokumenty a když jsme viděli vášnivé diskuse, říkali jsme si že kdo má zájem, musí mít možnost jít do hloubky a přečíst si to. Už v osmdesátých letech z Akademie věd Jan Němeček, mladý člověk, který se o tuto historii zajímal již v osmdesátých letech, se mi ozval, že by rád dal dohromady, jak to ve skutečnosti bylo. A proto s přispěním mého manžela dal dohromady tu knihu Mašínové. Vyšlo to v menším nákladu a dotisk nebyl udělán. Já jsem se dost věcí ze svého života snožila vytěsnit. Až jsem si vzala muže, který se zabýval historií a jí jsem mu vyprávěla mnoho ze svého života, tak jsme to postupně dívali dohromady tu knihu, kterou teď máte. Řekla jsem si pro rodinu, já jako přímý potomek jsem tu jediná, přestože rod Mašínů tady byl 400 let, tak po přeslici tady v republice vymře se mnou. Pro rodinu, která zůstala venku, jsme to dali dohromady. Když to četli různí lidé, tak říkali to musí vyjít pro historii. Možná že by to bylo zajímavé, protože tady ten náš prostor je tak unikátní ve středu Evropy a zažil toho tolik, a na příkladu této rodiny je vidět, co tady lidé prožívali a jak se vyvíjela tato země až k dnešním dnů. Když to četli, tak mne lámali, ať to vyjde. Já jsme nechtěla, až po mé smrti. Nicméně pak to někdo půjčil nakladateli Paseka v Praze, a on také chtěl aby se to vydalo. Knižně to vyšlo před 2 lety. V té době vznikl ten případ kpt. Hučín. On, když jsme přišli ze západních Čech před 7 lety do Olomouce, tak jsme se seznámili a poněvadž byl jako důstojník BIS v této republice a musel mít dva ručitele. Vyhledal mi, zda bych se nestala jeho ručitelem, a tak já jsem se dostala do toho celého jeho případu a stavím se velice za něho, protože je to jeden z mála lidí, kteří skutečně jednají podle svého svědomí a vědomí. A až k těm koncům, ke kterým teď dospěl. Vyšla ta kniha, ale i dnes jsou věci, které nejsou žádoucí. Jaký byl nejdřív zájem a najednou jako když utne. V knihkupectvích se to objevilo třeba v Olomouci a v krátké době jako by o tom už nevěděli, že jako není zájem. Vyšlo jen asi 4 000 výtisků a nějaký čas to bylo k mání jen v nakladatelství Paseka v Praze (dnes i to hlásí rozebráno – pozn. redakce).
▪ Jak je to s možností návratu vašich bratrů: To je právě tak jako s celou společností, někteří soudci a státní zastupitelství říkají že ano, jiní ne.. Oni nebyli souzeni, a kontinuita právní u nás je stále taková, jaká je. Řada politických vězňů u nás má ještě dnes tzv. zbytkové tresty. Čili moji bratři by automaticky tady museli dostat provaz. Někteří státní zástupci tvrdí, jako pan Grygárek třeba, že když se vrátí, zavřou je, až budou černí. Asi tak. Někteří říkají, ať se vrátí. Třeba pan Havel, náš spolužák z poděbradské školy po válce. Protože justice je jaká je, víte jaká je. Trestní řízení proti nim bylo jen zastaveno. Vzdát se občanství země, která jim dala azyl, kvůli tomuto pašalíku? A dvojí občanství? To není jen majetek, ale i povinnosti. Např. přestoupit před tyto soudy. Včera byl po letech náznak lepšího po těch řečech, co se tu vedou 14 let (rozsudek nad K.Hoffmannem – pozn. redakce). Jinak jsou zločinci buď staří nebo nemocní. Pan Grebeníček no to nebudu vůbec opakovat. A pak mojí bratři k tomu mají k tomu jelikož sledují tu situaci, ta republika je všude demokratická, ale ona vůbec není v pořádku, ona je strašném nepořádku. Kupř. v Polsku nebo Finsku je typ tohoto odboje hodnocen na vysoké úrovni a tady se oni mluví jako o zločincích (bojujících proti zločinnému režimu) a mne zařazují mezi pravicové extremisty - mne vede BISka jako pravicového extremistu.
▪ Vyčítají jim nedovolené ozbrojování a vraždy. Na té policejní stanici. Když zakládali tu skupinu podle vzoru vojáků, věděli, že potřebují zbraně. Že zde může dojít k povstání. Zbraně v té době byly pouze u policie, a na milicích. Proto se snažili zbraně získávat odtamtud. Říkají, že bratr zastřelil civilistu, nebohého pokladníka, který vezl peníze na mzdy pracujících lidí z továrny. Ta továrna byla tehdy zabavená jako náš majetek byl ukraden, a oni peníze potřebovali. Bratr byl zavřen v Jáchymově, věděl, že musí odsud pryč, jinak by je čekal provaz. Civilista byl ozbrojen a můj bratr nebyl ozbrojen. Civilista jej chtěl zastřelit , došlo k potyčce, bratr mu vyrazil zbraň ta vystřelila a zastřelila civilistu. + policista v Chlumci a policista v Čelákovicích na stanicích VB. Přestřelky ve východním Německu jim režim neodpustí. Když se 5 lidí postaví 25 000 ozbrojencům policie po povstání v nedobrém stavu, vojsko, i Rusové, kladou jim za vinu i to, že se ozbrojenci střílejí mezi sebou. Kolik lidí zavraždili „partyzáni“ přistižení při krádežích? Spousta věcí se zastírá před mládeží… Oni jezdí i do SRN, právního nástupce NDR, jen sem ne.
▪ Jak dlouho jsem seděla já? Jen měsíce v olomoucké věznici a na Ruzyni. Věděli o dobrých sourozeneckých vztazích, a na mne nasadili spoustu agentů a agenty – údajně moje dobré přátele bez mého tušení konspirovali k únosu mých bratrů.
▪ Bratři vděčí za svůj život Němcům, kteří jim v NDR pomohli. Byli tehdy tím osobně ohroženi. Dodnes se stýkají. Jaký je to nesmysl - prosím dělit lidi podle toho jací jsou a ne podle ideologií a podobných nesmyslů.
▪ Statek v Lošanech: byl přepsán r. 1941 na děti. Gestapo jej chtělo ukrást, přišlo do obce, šlo na obecní úřad do obecních knih, zjistilo, že nepatří pplk.Mašínovi ale jeho dětem - a šlo od toho. Nacisti. Pak přišel rok 1948, byl ukradený samozřejmě, ruina z toho byla r. 1990 (byl tam státní statek, nezruinovali jedině pole). Já r. 1990 nadšená že je tu svoboda, myslela jsem, že všechno dáme tomuto státu aby se rychleji postavil na nohy. To jsem si myslela ale snad jen 14 dní. Zažádala jsem si o restituci mých 2/8, 6/8 patřících bratřím prý nelze vrátit, protože nemají občanství, no aby se vzdávali občanství země, která jim dala exil?? Před dvěma měsíci přišel dopis, že těch 6/8 je definitivně státních a počítá se s tím, že budou prodány.
Vloženo 6.11.2003, foto F.Rozhoň
zpět na hlavní stranu zpět na Dokumenty doby