Dokumenty doby www.svedomi.cz

Mašín, Mašín & spol.

Zpracoval: Ing. Oldřich Tihelka

Motto: „Tři králové“ Pro nás komunismus ještě neskončil Doslovné znění úředního dokumentu komunistické policie

Činnost skupiny na území ČSR Pátrací akce „UCRO“ - Činnost skupiny na území NDR

Motto: „Tři králové“

Jméno rodiny Mašínů je nerozlučně spjato s aktivním odporem proti dvěma totalitním režimům tohoto století v českých zemích. Rod Mašínů sídlil 400 let na rodinném statku v Lošanech u Kolína. Toto „zlaté období“ přervala 1. světová válka, kdy byl jediný mužský potomek rodu – Josef Mašín, povolán na vojnu. Přešel frontu a vstoupil do čs. legií. Už zde, jako osmnáctiletý, prokázal v mnoha bojích statečnost a byl několikrát vyznamenán. Po válce zůstal v armádě. Za nacistické okupace vstoupil do ilegální vojenské organizace „Obrana národa“ a proslul zvláště jako člen nejvýznamnější odbojové protinacistické skupiny v Protektorátu, kterou nacistické Gestapo a později i historici nazvali „Tři králové“, důstojníky Balabána, Mašína a Morávka. Po válce, zejména po uchopení moci komunisty v únoru 1948, se zbraně na obrany svobody chápou Mašínovi synové – Ctirad a Josef. Byl to právě generál Mašín, který se stal svým synům vzorem bojovníka proti totalitě. Ve škvíře zárubně cely na Pankráci jim, tehdy ještě dětem, zanechal dopis se vzkazem, aby bojovali stejně jako on, proti každé další totalitě. Byla to stejná cela, ze které odvedli na popravu nejen generála Mašína, ale o něco později i K.H.Franka. Moták se díky spoluvězni, který přežil, dostal až ke svým adresátům – Ctiradu, Josefu a Zdeně Mašínovým. A právě zde začíná příběh „teroristické skupiny bratří Mašínů“, na kterou komunistický režim nezapomněl po celou dobu své existence. Vždyť jim věnoval tolik článků, knihy i jeden díl seriálu o majoru Zemanovi.

* * *

Pro nás komunismus ještě neskončil

Je rok 1993 - hovoří Ctirad Mašín (na fotografii před útěkem - po propuštění z převýchovy v Jáchymově):

Skončila válka a přes veškerou hořkost, kterou po sobě zanechala, to byla doba nových nadějí. Také Ctirad a Josef Mašínovi byli zpočátku pro Sovětský svaz; za války pomohli k útěku z transportu několika sovětským zajatcům, které pak také ukrývali. Ke zlomu v jejich přesvědčení došlo, když dospěli k zjištění, že komunisté jejich vlast znovu znásilňují. „Nebylo to ani chování mnoha sovětských vojáků, co působilo na náš politický názor. To nemělo žádný vliv. Bylo totiž jasné, že jde o masy nevzdělaných primitivů a ve válce se koneckonců vždy odehrávají věci, které by lidé za normálních poměrů neudělali. Na neštěstí tehdy nikoho nenapadlo se zeptat jak to, že režim, který se považoval za lepší než carský, nedokázal z lidí udělat něco lepšího, než to, co jsme viděli. Ti lidé byli tak neuvěřitelně zaostalí, že člověk mohl jen žasnout.“ Pamětníci vzpomenou, že velká spousta rudoarmějců vůbec nevěděla, že se hodinky, aby ukazovaly čas, musí nejdřív natáhnout. Většinou to byli ubozí lidé, takže jejich výstřelky nikdo nespojoval s bestiálností režimu. Jeho podstatu znalo tehdy jen poměrně málo lidí, jejichž varování by v roce 1945, v době nadšení nad porážkou nacistů, stejně nikdo nebral vážně. První lži a falzifikace jsme postřehli až když čeští komunisté začali na celé kolo vykřikovat, že oni byli jediní, kteří bojovali proti nacismu. Po skončení války jsme byli malí kluci a o politiku jsme se nijak nestarali. Naše vědomosti o komunismu pozůstávaly z toho, co jsme četli o legionářích, kteří s rudými bojovali v Rusku, ale to vše bylo jaksi velmi vzdálené. Neviděli jsme komunismus, ale velký slovanský národ, který porazil nenáviděné nacisty. Uvědomovali jsme si, že se mládež nějak rozděluje. Vznikl Svaz české mládeže, ale nikdo z našich známých k němu nepatřil, a tak jsme tomu nevěnovali zvláštní pozornost. Byli jsme v Sokole a v Junáku, kde se o politice – na neštěstí – vůbec nemluvilo. Viděli jsme chodit po městě lidi s odznaky KSČ. Bydleli jsme v Poděbradech, což je celkem malé město a může se říct, že skoro každý znal každého, a když ho neznal sám, tak ho znal některý známý. Tak se vědělo, že skoro bez výjimky byli lidé s odznaky ti největší flákači ve městě a okolí.

Viděli jsme, že si KSČ zabrala nejlepší budovy pro sekretariáty. Slyšeli jsme, že se komunisté tlačí na místa, pro něž nemají vůbec kvalifikaci, ale ani to vše nás nijak nerušilo. Mezi našimi vrstevníky se o politice skoro vůbec nemluvilo. Vůbec nevzpomínám, že by se někdo snažil získat mne pro jednu nebo druhou politickou stranu nebo činnost. Zkrátka a dobře, zdálo se, že po porážce nacistů je vše celkem v pořádku. Pak přišel „Únor 1948“ a konec poválečné idyly, v níž jsme žili díky politické nevědomosti.

Měl jsem cosi na práci v Praze během únorových událostí. Vzpomínám si, jak jsem šel po Václavském náměstí, které bylo dost prázdné. Po obou stranách podél zdí domů stáli milicionáři jeden vedle druhého se zarputilými tvářemi. Říkal jsem si – co má tohle znamenat? Odpověď na sebe nedala dlouho čekat. Komunistická propaganda se náhle začala valit ze všech stran. Noviny, rozhlas, nebylo slyšet nic jiného než jejich hesla, polopravdy a lži. Dozvídali jsme se, že kdo byl jiného názoru než komunisté, byl vlastně zločinec a zrádce národa. I lidé, o jejichž vlastenectví nemohlo být vůbec pochyby, odbojoví pracovníci a členové zahraniční armády. Lidé se začali ztrácet, prostě mizeli a nebylo možné se dovědět, co se s nimi stalo. Příslušníci jejich rodin se báli o nich mluvit. Místní povaleči byli náhle u moci, rozhodovali o osudech spoluobčanů a nebylo vůbec odvolání. Ve škole se začalo mluvit o tom, že jen určití lidé budou mít povoleno pokračovat ve studiu. Psalo se a mluvilo o popravách, prostě neúprosný třídní boj zuřil na všech stranách aniž by někdo proti vlně teroru hnul prstem. O nějakém odporu nebylo vůbec slyšet. Místní občan dostal od sourozence z Ameriky velkou, nablýskanou černou „Ameriku“. Každý auto znal. Občan byl prý vyzván, aby dal auto k dispozici Národnímu výboru. On to odmítl. Občan zmizel a s autem jezdili místní činitelé, komunističtí flákači.

Bylo jasné, že nějaká diskuse s těmito lidmi nebyla možná. Pochopil jsem celou situaci velmi rychle a neprojevoval jsem nikdy nesouhlas s čímkoli. Uvědomil jsem si, že nastává dlouhý a tvrdý boj. Chtěl jsem se dostat do armády a co nejvýše, abych byl v pozici nadělat co nejvíce škod ve vhodnou dobu. Nebylo vůbec žádné pochyby o tom, že se znovunabytí svobody neobejde bez boje.

Sledoval jsem, že mnoho čestných a slušných lidí na komunistická zvěrstva nereagovalo. Dospěl jsem proto k názoru, že lidé mohou být čestní a slušní, ale to neznamená, že jsou schopní odporu proti dobře organizovanému teroristickému aparátu. Odpor proti nacismu, komunismu a jakémukoli jinému –ismu je otázkou vedení. Nedá se říci, že jsme národ zbabělců. Jsme národ špatných a zbabělých vůdců, čili národ bez vůdců. V roce 1938 chtěl národ bojovat, ale nebylo mu to dovoleno; Beneš kapituloval. Během války bylo velké množství lidí, kteří se zapojili do odboje, když je o to někdo požádal. Vedení demokratických sil po válce selhalo opět s Benešem v čele. Lidé nesouhlasili s režimem a chtěli něco dělat a není to jejich vina, že jejich dobré vůle nebylo využito. Podívejte se na ty desetitisíce uvězněných, z nichž značná část se zapletla do nějaké skupiny prolezlé fízly, kteří vyprovokovali lidi k pokusům o odboj, jen aby zjistili ty, kteří byli schopni něco proti režimu dělat. My jsme s bratrem nikdy neměli problém se získáním pomoci od lidí. Pravdou ovšem je, že nikdo nikdy nevěděl oč jde. Vždy jen tušili, že je to něco ilegálního a je docela možné, že někteří – kdyby věděli o co jde – by si to rozmysleli.

Nebyl nedostatek dobrovolníků, byl velký nedostatek schopných vůdců. V dobře organizovaném policejním státě je odboj velmi těžký, protože každá vedoucí osobnost může ovlivnit jen malý počet lidí – čím větší počet spolupracovníků, tím je větší pravděpodobnost odhalení, což se ukázalo za druhé světové války, kdy velké procento lidí přišlo o život, aniž jejich oběť přinesla užitek; a podobné výsledky byly v boji proti komunismu. Lidé se dají do boje jen tehdy, když jim dá někdo povel nebo když nastane zvláštní situace a dojde k spontánnímu povstání, které si pak již vůdce v zápalu boje najde nebo i nenajde. Nelze nikomu vytýkat, že se nestal vůdcem. To je zřejmě věc, která je dána a žádný výcvik, vzdělání, původ atd. nemá vliv na to, co člověk udělá v těžké situaci. Dá se říci, že náš národ přišel o velký počet vůdců během války, a to udělalo komunistům práci mnohem lehčí.

Je důležité poznat kdy a jaké nebezpečí národu hrozí. Nemyslím si, že jsme s bratrem byli výjimkou, co se týče rozpoznání nebezpečí totality. Dá se říci, že jsme nebezpečí rozeznali pozdě, jako mnoho jiných lidí. Byli lidé, kteří to nebezpečí rozeznali dávno, ale vysvětlit něco takového je velmi těžké. Lidé si některé věci připouštějí velmi nesnadno, což vidíte sami v „postkomunistickém“ (?) Československu, kde lidé žili v socialisticko-komunistickém šílenství 42 let a ještě po tak dlouhé zkušenosti jim není jasné, že to nemůže fungovat.

Dá se těžko určit, jakou roli hrála naše výchova, prostředí, příklad otce, atd. Myslím, že to vše bylo obsaženo v naší reakci. Žádná velká slova nikdy nelétala vzduchem. Co se dělo, bylo svinstvo které nemělo hranic a něco se proti tomu muselo dělat. Nikdy se nemluvilo o tom, co bude, až bude po všem. Sněním o budoucnosti jsme se nezabývali – nevyslovený cíl byl: nastolit poměry, kdy si může každý žít podle svého a podle svých možností.

Rozhodli jsme se bojovat všemi prostředky, protože bylo jasné, že to byl způsob, který zvolili komunisté a tedy jediný způsob, který mohl proti nim přinést výsledky, jak se také ukázalo. Nepočítali jsme s tím, že by naše akce vedly k nějakému všeobecnému povstání, tak naivní jsme nebyli. U nás k tomu nebyly vůbec podmínky. Nedávná zkušenost z okupace jasně ukazovala, že nějaký masový odpor může nastat, jenom když je režim oslaben a organizovaná armáda, která je připravena pomoci. Naše plány se soustředily na sabotáže, dělání co největších škod, aby byl režim hospodářsky oslaben. Další krok měl být odchod do Západního Německa, výcvik, návrat domů a pokračování v podvratné činnosti v zázemí komunistů. Tehdy se totiž stále myslelo, že mezi Západem a komunisty vypukne brzo válka, protože komunistické provokace byla stále drzejší – Řecko, Irán, Írák atd.

Často jsme v posledních dnech slyšeli otázku, zda bychom do toho před 40 lety šli, kdybychom věděli to co víme dnes. Nevím přesně co tím tazatelé míní. Vím dnes ovšem celou spoustu věcí, o kterých jsem tenkrát neměl nejmenší potuchy a tak si vyberu jen jednu. Vím, co z republiky komunisté udělali. Kdybych věděl, že to bude tak dlouho trvat, tak bych do toho šel ještě ostřeji. Když k tomu přidám ještě pár dalších věcí, které dnes vím o tom, jak se proti nim musí bojovat, tak by na to doplatilo daleko víc těch, kteří komunismus vnucovali. Kdoví, možná, že by to ani tak dlouho netrvalo. A zda to mělo vůbec smysl? To je ovšem otázka, kterou si jistě kladlo mnoho lidí, kteří četli o našem „řádění“. To je také otázka, která se může ze všech těch zemí zpustošených komunismem, vyskytnout snad jen v Československu. Rád bych opravdu věděl, co si o tom lidé u nás myslí. Domnívám se, že většina řekne, že to smysl nemělo; náznaky toho jsem četl v recenzích na knížku „Jenom ne strach“ od O. Rambouska. Ovšem, že to nemělo smysl; to přece každý vidí. Komunismus je pryč, nám to do klína spadlo bez boje. Polákům to trvalo 10 let, Maďarům 5 (?) a chytří čecháčci do dokázali za dva týdny. Ale to není důležité.

Československo mělo na neštěstí to štěstí, že komunismus tam nikdy pořádně nezabral. Zatímco se celý svět s ním rval, u nás si kolaboranti stavěli chaty a rozkrádali státní majetek. Byl to snad hrdinný odpor? Američanů padlo v Koreji a ve Vietnamu přes 100 000 a desetitisíce zmrzačených; mnoho jich bylo usmrceno a zmrzačeno zbraněmi a municí vyrobenou v Československu. Další tisíce lidí jiných národností padly na jiných místech celého světa a stále umírají další. Kdyby nebylo všech těch, kteří tomu moru čelili se zbraní v ruce, tak by byl komunismus rozšířen po celém světě. Komunismus byl zastaven se zbraní v ruce a ne hromadami mrtvol těch, kteří šli na smrt jako ovce bez boje anebo disidenty a podepisováním chart…!

Také jsme slyšeli otázku, jak se díváme na Československo a jeho dnešní rozpad. Zda pociťujeme lítost nad koncem Československa, s jehož jménem na rtech byl nacistickou popravčí četou zastřelen náš otec, o jehož statečném boji se dnes takticky mlčí. Pravdou je, že jsme s bratrem a dalšími přáteli šli se zbraní v ruce s představami jiného Československa. Rozdělení republiky mne o spánek nepřipravuje. Kdo chce kam, pomozme mu tam. Československo vlastně existovalo jen v období mezi světovými válkami. Obě země – Čechy i Slovensko – se vyvíjely nezávisle od nepaměti a v období, kdy byly spojeny více méně uměle, se musí považovat za zvláštní případ; posloužilo to tomu, aby se zastavilo pomaďaršťování Slovenska. Účelu bylo dosaženo.

Československo předválečné a Československo komunistické jsou dvě velmi krátké etapy v existenci národa a země. Druhá etapa byla mnohem delší a měla velmi negativní následky. Nepochybuji ovšem, že velká část našich lidí by bojovala, kdyby byl režim dostal ten správný zásah ve správný čas, což se nikdy nestalo také hloupostí západních politiků, kteří si nevidí na špičku nosu. Národ i země se z té rány zotaví, ale bude to trvat dlouho, neboť to ve velkém měřítku závisí na celosvětové situaci; a ta není vůbec dobrá – „sociokomunismus“ nabývá jiné formy a pokračuje v ničení lidské společnosti v částech světa, které nebyly přímo pod komunismem. Neobviňuji národ z toho, co se stalo. Toto vše je součástí gigantických celosvětových změn, které se daly do pohybu po francouzské revoluci a ještě nejsou zdaleka ukončeny. Je ovšem v zájmu národa, aby s tou etapou skoncoval, což se ještě nestalo.

A to je také důvod proč jsme se nevrátili do vlasti; pro nás tam komunismus ještě neskončil. Dráty na hranicích byly sice odstraněny, lidé nejsou zavíráni, mnoho hospod bylo dáno do soukromého vlastnictví a ještě pár vymožeností bylo lidu umožněno. Právní systém však jede dále – jen s malými změnami – podle komunistických pravidel. Protikomunističtí odbojáři dostali „zbytkové tresty“, jsou „rehabilitováni“, „pardonováni“ atd. Komunistický systém jim „odpouští“ že proti němu bojovali, nebyl-li ten boj příliš hrubě veden. Bývalí političtí vězni dostali pár korun, které postupně ztrácejí svou hodnotu a komunisté si žijí s tučnými penzemi. Komunismus skončí teprve tehdy, až komunističtí zločinci budou muset žádat o rehabilitaci a odpuštění zločinů, které napáchali. Lidé musí pochopit, že bez těchto základních změn nemají naději na blahobyt. A opravdový blahobyt nemůže vzniknout za podmínek, které dnes v České republice existují.

Jako jeden z mála, kteří dokázali nad komunismem v 50.letech zvítězit, bych chtěl všem lidem v České republice, jimž záleží na jejich budoucnosti, vzkázat: nevěřte politikům, kteří vám chtějí něco dát; ti vám mohou dát jen to, co vám dříve vzali, mínus to, co si z toho nakradli. Nečekejte, že to někdo zaplatí, konečnou bilanci dostane každý a účet bude muset být zaplacen v jedné nebo druhé formě.

Doslovné znění úředního dokumentu komunistické policie

„Zpráva o stavu vyšetřování zločinné skupiny z akce Mašín a spol., jejíž členové v zájmu západních imperialistů shromažďováním zbraní a výbušnin, terorem, diversemi a bestiálními vraždami se snažili vyvolávat neklid mezi československým obyvatelstvem a rozvrátit lidově demokratické zřízení v Československu.“

Od 25.11.1953 bylo postupně z této skupiny zatčeno 19 osob. Již předtím, dne 3.10.1953, uprchli do západního Německa Ctirad Mašín, Josef Mašín a Milan Paumer. V Berlíně v sektoru NDR jsou od listopadu 1953 zatčeni Václav Švéda a Zbyněk Janata. Dne 28.11.1953 byla po čtyřdenní vazbě na svobodu propuštěna Zdeňka Mašínová mladší, zajištěna z koluzních důvodů. Ve vazbě zůstalo 18 osob. Vyšetřováním, doznáním zatčených i průkazním materiálem bylo dokázáno, že členové této teroristické skupiny:

1. Dne 13.9.1951 v nočních hodinách vylákali pod záminkou jízdy z Prahy majitele autotaxi Eduarda Šulce, za Prahou ho přepadli a připoutali ke stromu a jeho autem odjeli do Chlumce nad Cidlinou, kde provedli vraždu příslušníka SNB Oldřicha Kašíka, který konal službu na stanici SNB. Aktivní účastníci této vraždy byli: Ctirad Mašín, Josef Mašín a Milan Paumer. Vraždu provedl Josef Mašín střelbou z pistole.

2. Dne 28.9. v nočních hodinách předstíráním úrazu vylákali členové skupiny z Prahy sanitní vůz, přepadli 2 členy jeho posádky v lese u Prahy, připoutali je ke stromům a omámili chloroformem. Se sanitním vozem pak odjeli do Čelákovic, kde provedli na stanici SNB vraždu příslušníka SNB Jaroslava Honzáka, přičemž na stanici uloupili 5 samopalů, pistole a větší množství nábojů. Aktivními účastníky této vraždy byli: Ctirad Mašín, Milan Paumer a Zbyněk Janata. Vraždu provedl Ctirad Mašín tím způsobem, že spoutaného a chloroformovaného Honzáka podřezal dýkou.

3. Dne 2.8.1952 v dopoledních hodinách přepadli členové skupiny, z nichž jeden byl oblečen do uniformy závodní milice, posádku závodního auta z n.p. Kovolis v Hedvíkově, která vezla výplatu pro dělníky, zavraždili pokladníka Josefa Rošického a uloupili 884.239 Kč. Aktivními účastníky této loupežné vraždy byli: Josef Mašín a Václav Švéda. Rošického zastřelil Ctirad Mašín.

4. Dne 14.8.1953 provedli členové skupiny za účelem získání výbušnin k provádění diverzí a teroru vloupání na důl Magda na hoře Kaňk u Kutné Hory a uloupili 100 kg výbušnin (donarit). Aktivními účastníky této loupeže byli: Ctirad Mašín, Václav Švéda, Zbyněk Janata a Vladimír Hradec.

5. Dne 7.9.1953 provedli členové skupiny za účelem vyvolání neklidu mezi obyvatelstvem a poškození čsl. národního hospodářství zapálení stohů slámy u státní silnice Vyškov – Kroměříž v rozmezí přes 40 km, které byly majetkem Čs. státních statků a JZD. K zapálení stohů použili mechanických zapalovačů, přičemž 11 stohů vyhořelo. Žhářství provedli: Ctirad Mašín a Václav Švéda. Při odchodu z místa požáru byli pronásledováni Janem Lecianem a Stanislavem Blažkem, přičemž Ctirad Mašín provedl pokus vraždy Jana Leciana, kterému způsobil dvěma zásahy z pistole těžké zranění.

6. Členové skupiny připravovali řadu dalších teroristických, diversních a sabotážních akcí: na vlak čs.vládní delegace vedené presidentem republiky K.Gottwaldem vracející se z SSSR, přepadení a únos ministra obrany gen. arm. Alexeje Čepičky, destrukční útok na budovu sekretariátu v Praze a další akce.

7. Za účelem navázání spojení s americkou výzvědnou službou i specielního vyškolení v teroristické a diversní činnosti se připravovali členové skupiny k útěku do západního Německa. Za tím účelem shromažďovali zprávy špionážního charakteru, aby je mohli na Západě předat, vykonali mnoho cest do pohraničního pásma k prozkoumání terénu k ilegálnímu přechodu přes hranice a navázali spojení s řadou dalších osob.

8. Dne 3.10.1953 z obavy před zatčením provedli členové skupiny útěk do západního Německa přes NDR. Útěku se zúčastnili: Ctirad Mašín, Josef Mašín, Milan Paumer, Václav Švéda a Zbyněk Janata. Při útěku, když byli bezpečnostními pracovníky pronásledováni, zastřelil 4 příslušníky Lidové policie. Václav Švéda a Zbyněk Janata byli přitom zatčeni a jsou vězni v NDR v Berlíně.

Činnost skupiny na území ČSR

(Zde je použita část textu Milana Hulíka z článku „Pět mužů do Berlína“ otištěného v zahraničním časopisu Polygon, Curych – čís. 2/1998).

Než se vrátím k některým akcím, musím konstatovat několik zásadních věcí. Kladné a negativní ohlasy, jichž se jejich počínání a mrtvým za nimi dostalo v nedávné době v ČR v souvislosti se snahou o zastavení jejich trestního stíhání, jednoho z posledních reliktů komunistické justice, byly dány rozdílným pohledem na jejich jednání. Byli vrahy nebo vlastenci? Bylo jejich jednání legitimní nebo bylo v rozporu s právem?

Byla komunistická totalita stejná jako totalita nacistická? Abychom tuto otázky mohli zodpovědět, musíme odpovědět na prioritní otázku. Bylo možno bojovat proti komunistickému režimu v ČSR stejným způsobem, jako proti nacistickému? A i této otázce musí předejít upřesnění. Máme na mysli komunistický režim v letech 1950 až 1953. Podstata komunismu se samozřejmě za celou dobu jeho existence nezměnila a není naším cílem se jí zabývat. Ti, kdo v ČSR a později v ČSSR prožili celých 40 let vlády této ideologie a jejího režimu, vědí, že to byl režim, který panoval v různých formách. Ostatně právě těchto měnících se forem, zejména jejich mírnějších variant, se dovolávají odpůrci „Zákona o protiprávnosti komunistického režimu“, zejména z řad bývalých členů strany a reformních komunistů. Můžeme vyjít tedy z jejich argumentace. Komunistický režim počátkem padesátých let (kromě masových vražd jako byly Lidice a heydrichiáda) se příliš nelišil od nacistického. Snad jen tím, že mučení a vraždy nevinných lidí prováděli jejich vlastní spoluobčané, tentokráte zfanatizovaní militantní komunistickou ideologií stalinského ražení. Nejen pamětníci té doby, ale i ti, kteří poznali komunismus „umírněný“, vědí, že pojmy „likvidace třídních nepřátel“, „nesmiřitelný boj“ či „smrt imperialismu a jeho představitelům“, patřily do komunistické rétoriky. Zatímco v letech pozdějších již jen na stránky RP, tak počátkem let padesátých tyto výrazy komunistický režim naplňoval v praxi. A je třeba dodat, že těmi „smrtelnými nepřáteli“ byli především ti, kteří měli jen jiné názory, kteří si uchovali demokratické cítění a kteří odmítali (pasivně či verbálně) komunistický režim. JUDr. Milada Horáková proti komunistickému režimu neučinila zhola nic, jen se scházela se svými přáteli a debatovala o politice. To v té době byl ale hrdelní zločin, pokud debatující přitom nejásali „Ať žije KSČ“.

V této době zatýkání, mlácení při výsleších, poprav bez soudu nebo se soudem, střílení na hranicích a věšení politických odpůrců se bratří Mašínové nezabývali teorií a ideály komunismu. Viděli kolem sebe stejnou krutou nespravedlnost a stejné zločiny páchané státní mocí, jako tomu bylo za Protektorátu. Následovali proto příkladu svého otce. Z dnešního pohledu je jim jistě možné vytknout, že mohli počkat a dožít se toho komunismu, v němž se dalo relativně pohodlně přežívat, dělat fušky, stavět chalupy, dokonce i vycestovat na Západ a ve kterém by se třeba Ctirad Mašín mohl stát úspěšným socialistickým zlepšovatelem. Tak to učinila naprostá většina národa.

Jejich případ a zcela odlišné jednání, které zvolili, je však prubířským kamenem našeho vyrovnání se s minulostí. V demokracii – jak známo – rozhoduje vůle většiny. V krizových situacích nebo v době potřeby okamžitého a rozhodného jednání však někdy může mít pravdu jednotlivec, a to proti naprosté většině lidí. Příklad? Francie v roce 1940 a de Gaulle. Vyvrženec z armády, zběh a buřič. On jediný odmítl uposlechnout rozkazu ke kapitulaci. Dějiny daly za pravdu jemu a nikoliv těm, kteří to s Francií „mysleli“ tak dobře. Možná, že moje srovnání nesedí, možná, že je příliš patetické, de Gaulle také nikoho osobně nezastřelil. To je maquis, příslušníci résistance ve Francii „vraždili“ německé vojáky a francouzské kolaboranty. Ale vědomí, že jsem s většinou neměl pravdu, pálí a může být i důvodem kontranázoru. Kolik asi jen komunistů u nás se nemůže rozejít se stranou nebo s tou vírou, které obětovali celý život. Měl by ten život potom smysl?

Bratří Mašínové vypověděli svou soukromou válku komunistické totalitní moci. Opakujeme: té moci a těm formám represe, které byly komunistickým režimem praktikovány počátkem padesátých let. Jiné totiž neznali. A řídili se zásadou: „Oko za oko, zub za zub, krev za krev.“ A ještě jedna či dvě věci je vedly k opakování protinacistického odboje. Tehdejší psychóza či spíše přesvědčení, že tehdejší studená válka mezi západní demokracií a východní totalitou se změní v horkou a že osvobození armádou je na pořadu příštích měsíců. Předpokládali rovněž, že nezůstanou sami a že jejich akce dají signál k celonárodnímu povstání. Netušili, že se nikdo nepřidá. Ale chybělo málo. Dnes se již téměř neví, že určité jednotky čs. armády pod vedením ještě nevyhozených důstojníků připravovaly protikomunistický převrat. Kdyby tato akce díky prozrazení neskončila řadou poprav a trestů dlouholetého vězení pro organizátory, tak by nebylo jen střílejících Mašínů. A střílely by i tanky a „nevinných“ obětí by bylo na stovky nebo tisíce. (Obětí maďarského povstání bylo asi 60.000.)

Skupina bratří Mašínů se rozhodla získat zbraně a peníze na komunistické moci. Příslušník SNB Kašík v Chlumci nad Cidlinou byl možná slušný člověk. Měl jistě rodinu, ale také uniformu příslušníka SNB. Byl pomalejší než Josef Mašín, který vystřelil dříve. Byl proto „zavražděn“. Zde můžeme jen vzpomenout, že německý voják Klein, Heydrichův osobní řidič, seděl jen za volantem mercedesu, když na něj Gabčík namířil stengun a později jej těžce zranil z pistole.

Z historie protinacistického odboje je znám případ generála Radomíra Luži. Ten byl zaskočen českými protektorátními četníky a zastřelen. Jeho syn v odvetu spolu s dalšími odbojáři postřílel pak celé osazenstvo četnické stanice.

Nejdiskutovanější je smrt příslušníka SNB Honzáka. Byl přece už pacifikován a spoután. Proč ho Ctirad Mašín zabil? Protože by nás prozradil, měl hodně času nás poznat, řekl mi Ctirad. Proč musel zemřít civilista – pokladník Rošický? Nebyl obyčejný civilista, měl pistoli, kterou v nestřežené chvíli vytáhl a při rvačce o ni ho Josef Mašín zastřelil. Proč byl postřelen další civilista Lecián? Pronásledoval nás a nebýt mé střelby, tak by nás dostali, odpověděl mi klidně Ctirad. Proč zemřeli čtyři příslušníci Volkspolizei? Padli v boji, vyprávěl dále Ctirad. Obkličovalo nás při cestě do Berlína na dvacet tisíc příslušníků východoněmecké policie a sovětské armády. Jestliže jsme chtěli přežít, museli jsme se prostřílet. Svoboda byla až v západním Berlíně.

A jsme tam, kde jsme byli na začátku našeho příběhu. Bylo v té době možné bojovat proti komunistům stejným způsobem jako proti nacistům? K tomu dodejme ještě jeden zapomenutý příběh těch let. Stal se v Čáslavi, kde dva mladíci a jedna dívka chtěli uletět z tamního letiště na Západ. Přepadli a spoutali příslušníka letištní ochrany. Na jeho úpěnlivou prosbu mu dívka uvolnila pouta, protože jej škrtila. Jak to dopadlo? Zajatec se uvolnil zcela, dostal se ke zbrani, dívku a jednoho chlapce zastřelil a druhý, těžce zraněný, byl odsouzen k trestu smrti. Kdyby (ta věčná „kdyby“) jej prchající zabili, tak dnes mohli žít, ale museli by se také obhajovat, proč tehdy vraždili, jako dnes bratři Mašínové?

Milan Paumer svou pistoli při útěku východním Německem ztratil a Zbyněk Janata ji vůbec neměl. Proto ji také nemohli použít. Nakonec se i Paumer do Berlína spolu s ozbrojenými Ctiradem a Josefem dostal, zatímco Švédovi a Janatovi se to nepodařilo. Těm, kteří odsuzují v obklíčení střílející bratry Mašíny a považují je za vrahy východoněmeckých policistů, je třeba říci, že bez včasného a rozhodného použití zbraně, např. na nádraží v Ucru, kdy Ctirad ležel na zemi pod německým volkspolicistou, by dnes případ skupiny bratří Mašínů nebyl předmětem diskuse, protože by nikdo neznal ani jejich hroby, jako se neví, kde jsou pohřbeni Švéda a Janata.

Ti byli popraveni dne 2.5.1955, hned po skončení prvomájových oslav. Na Pankráci se podařilo najít jejich spisy. Byli popraveni odpoledne, to znamená, že nebyli pověšeni (tak se popravovalo jen časně ráno, dokud věznice spala), ale na popravčím lámacím stole v podzemí pankrácké nemocnice jim byl zlomen vaz. Kdo ví dnes o jejich hrobech, kdo by věděl dnes někdo o případu bratří Mašínů, kdyby nestříleli a tak nepřežili? Tak jako V. Švéda a Z. Janata, jejichž smrt byla justiční vraždou, protože oni nikoho nezabili. A s nimi byl popraven i strýc bratří Mašínů Ctibor Novák, který nebyl ani členem skupiny bratří Mašínů, byl ale jejich strýcem. Mimochodem, byl jedním z hrdinů protinacistického odboje. Byl to, kdo položil pekelné stroje v roce 1940 v budově berlínského ministerstva letectví a policejního ředitelství. Byly to první atentáty v Berlíně! Zdena Mašínová, vdova po generálu Mašínovi a matka Ctirada a Josefa, byla odsouzena k trestu odnětí svobody na 20 let. Důvod? Byla matkou „teroristů“. Když umírala na zhoubnou nemoc, požádala, aby mohla zemřít doma. Její žádost byla zamítnuta. Zemřela v pankrácké věznici. V následném procesu bylo odsouzeno 18 lidí, z nichž někteří neměli se skupinou bratří Mašínů nic společného. Tresty odpovídaly tehdejšímu průměru. Ve spisech V. Švédy a Z. Janaty jsme našli nedoručenou korespondenci odsouzených, jejich dětí a rodičů, kterou napsali po vynesení rozsudku. „Masoví vrazi“, jak stálo v jejich papírech, neměli nárok ani na poslední dopisy před popravou.

Padesátá léta byla dobou nejen vymknutou z kloubů, dobou komunistického třeštění, ale i vraždění nevinných lidí. O komunistických vrazích se příliš nemluví, dnes je dokonce i soudy zprošťují obžalob, je to přece všechno promlčené! A nějaký Zákon o protiprávnosti komunistického režimu s ustanovením, že zločiny spáchané v době totality se nepromlčují? Vždyť i ten je dílem „nenávistných pravičáků“. Několikanásobný komunistický vrah M.Pich-Tůma byl tak dlouho stíhán, až se odsoudil sám. Oběsil se.

Ti, kteří posuzují jednání bratří Mašínů z pohledu komunismu šedesátých, sedmdesátých či osmdesátých let, jim budou právo na boj proti komunismu se zbraní v ruce upírat. Pro ně budou vrahy.

Jsme zvláštní národ, za své hrdiny se stydíme, protože jich máme tak málo a nebo proto, že to, co oni dokázali, my bychom nesvedli? Kdo z dnešních maturantů a vysokoškoláků zná jména „Tří králů“? A kdo z nich by znal jména bratří Mašínů, kdyby nebylo kampaně na zastavení jejich trestního stíhání? To bylo nyní zastaveno pro procesní nedostatky, nikoliv z důvodu, že jednání, jinak trestné, takovým není, pokud je vedeno motivem boje za svobodu a demokracii. Příslušné usnesení jim nebylo doručeno. Vlk se nažral a koza zůstala celá. Zatímní tečku může udělat konstatování, že ti, kteří tak rozhodli, byli dříve aktivními členy strany, která byla zákonem prohlášena za zločinnou. Skutečně příkladné vyrovnání se s minulostí! Nedej Bože, aby se naplnila slova amerického filosofa Santayany, že „národ, který se nedokáže vyrovnat se svou minulostí, ji musí prožít znovu“.

Ti, kteří se chtějí opravdu s minulostí vyrovnat, se musí vyrovnat především s otázkou, zda bylo možné odpovědět na teror terorem? Bylo to možné tehdy? Dnes je již tato otázka rozhodnuta. Nejen mezinárodně právní akty, ale i Listina práv a svobod, součást našeho českého polistopadového právního řádu, dovoluje bránit demokracii i za použití zbraní! Jestliže si takto odpovíme i na otázku, jak bylo možno bránit demokracii a svobodu v letech padesátých, nemusí se bratři Mašínové obhajovat. A jestliže se budou muset i dále obhajovat, pak z hlediska vyššího principu mravního je vražda tyrana a jeho pomocníků zločinem. Vzpomínáte, kdo to řekl obráceně?

Pátrací akce „UCRO“

Činnost skupiny na území NDR

Případ ozbrojeného odporu skupiny bratří Mašínů proti komunistickému režimu v Československu je poměrně dostatečně znám z domácích médií. Poněkud stranou však zůstává jejich útěk přes východní Německo, bývalou NDR, do Západního Berlína.

Když se skupina bratří Mašínů probíjela v říjnu 1953 přes území NDR, východoněmecký policejní režim nasadil proti ní celkem 20 000 ozbrojených mužů. Většinou to byli lidé velmi mladí, sotva prošlí prvním výcvikem, bez zkušeností v zacházení s ostře nabitou zbraní. Někteří na to doplatili svým životem, který jim vzala neopatrně vystřelená kulka z kamarádovy zbraně. Podle penzionovaného policejního komisaře Wolfganga Mittmanna tu utrpělo východoněmecké ministerstvo vnitra jednu z nejostudnějších blamáží a akce byla ještě po létech v Moskvě dávána za exemplární případ chybné taktiky a mizerného velení. Tato skutečnost přitom nijak nesnižuje heroický výkon trojice – Milana Paumera a Ctirada a Josefa Mašínových – kteří po měsíčním vysilujícím boji dospěli ke svobodě, vyzbrojeni pouze třemi pistolemi a podporováni sympatiemi obyčejných Němců. Cestu původní pětice – Václav Švéda a Zbyněk Janata byli zadrženi a později popraveni – popisuje následující rekonstrukce převzatá od Středoněmeckého rozhlasu Lipsko.

Útěk pětičlenné skupiny vyvolal u německých politických orgánů až panický zájem. Svědčí o tom výpověď očitého svědka Fredericha: „Byl říjen 1953. Před začátkem dálkového studia žurnalistiky jsem přijel z Lipska do Lukau a na náměstí se mi naskytl výjev jak z vojenského ležení: obrněné transportéry, policajti v uniformách se samopaly a s různou další výzbrojí a výstrojí, nevyspalí a neholení; vypadali jako po bitvě. Šuškalo se tenkrát, že jsou nasazeni proti českým vojákům, že je to boj mezi lidovou policií (Volkspolizei) a českými důstojníky, kteří dezertovali“.

První smrtící výstřely padly 10. října 1953, přesně ve 4 hodiny a 16 minut. Začala jimi největší pátrací akce v pětačtyřicetileté historii lidové policie NDR. Na operaci se podílely tisíce policistů, stovky nákladních automobilů, motocyklů a obrněných vozidel. Tu a tam bylo možné mezi řečí zaslechnout o těchto událostech, ale v oficiálním líčení dějin východoněmecké Volkspolizei se o nich nebojevila ani zmínka.

Wolfgang Mittmann, vrchní kriminální komisař v důchodu, se s tím nehodlal spokojit. V ústředním archivu ministerstva vnitra NDR nalezl v roce 1989, pod signaturou 777 spis s názvem „Pátrací akce UCRO“ a našel také přímé svědky a pamětníky oněch událostí. Tři týdny trvající válka ve vsích kolem měst Lukau a Luben, utkvěla v paměti mnohých místních občanů.

Očitý svědek pan Frederich o tom hovoří jako o nevšední události: „Lidé byli tenkrát pořádně rozrušeni, vystrašení a neklidní…“, a pokračuje. Byl to pro ně nejhorší zážitek od konce války. Trvalo to všechno několik týdnů. Kolovaly nejrůznější pověsti a rychle se šířily. Nikdo však nevěděl nic přesného, čekalo se co napíší noviny. Jenže v novinách nebylo nic. Teprve 20. října 1953 přinesly noviny zprávu pod titulkem »Okresní úřad německé lidové policie sděluje«. Stálo tam nehodnověrné sdělení, že z příkazu zahraničních a západoberlínských špionážních centrál byli 10. října 1953 propašováni na území Německé demokratické republiky ozbrojeni fašističtí teroristé, jejichž cílem bylo organizovat na území republiky sabotážní akce a vraždy. V zájmu mírumilovného obyvatelstva učinila údajně lidová policie pro likvidaci zbytků teroristické skupiny všechna potřebná opatření. Tak zněla velice stručná novinová zpráva.

Ve skutečnosti však pět mladých Čechů překročilo v noci z 3. na 4. října 1953 hranice NDR. Večer 6. října zastavili poblíž obce Brand-Erbisdorf auto, přemohli řidiče, připoutali ho v lese ke stromu a omámili ho chloroformem. Zdálo se, že všechno probíhalo bez problémů, když vtom se k místu přepadení blížil cyklista. Češi vystřelili do vzduchu a v divokém spěchu utíkali pryč. Na místě však zanechali aktovku, byly v ní potraviny, kompas a turistická mapa NDR. V policejní zprávě bylo o tom uvedeno, že šlo o spáchání činu v obci Brand-Erbisdorf, kde došlo k pokusu o loupežné přepadení, pravděpodobně pěti cizinci; jeden z nich měl na sobě koženou bundu.

V oblasti střetu byla vyhlášena rozsáhlá pátrací akce, ale pět hledaných mužů už dávno překročilo hranice sousedního okresu Freiberg. Strach před pronásledovateli je hnal k severu. Jejich cílem byl Berlín, město s otevřenou hranicí jednotlivých sektorů. Ztráta mapy jim způsobila velké potíže. Na útěku se dále orientovali už jen podle dálnice 101; běželi za tmy, schovávali se před auty, přes den zalézali do stodol v polích.

S nepopsatelnými potížemi se jim podařilo 8. října dostat se na území města Riesa. Václav Švéda, který jediný z nich uměl německy, prodal náramkové hodinky a pouzdro na cigarety. Štěstí jim přálo, když se Václavu Švédovi podařilo sblížit se s číšnicí a spolu s Milanem Paumerem přespali v jejím bytě. Ve 4 hodiny ráno se pětice mužů sešla na nádraží a nastoupila do vlaku, který jel do města Elst-Erwerde. A opět měli štěstí, neboť skupiny pěti nevyspalých a unavených mužů si nikdo nevšiml, dokonce ani tehdy, když přecházeli po dobře střeženém mostě na druhý břeh Labe. Ctirad Mašín o tom hovořil: „Začalo pršet. Schovali jsme se na plovárně, která byla na noc uzavřená. Mrzli jsme jako psi, ale zůstali jsme tam přes noc. Leželi jsme promočeni na holých lavicích. Václav (Švéda – pozn.autora) se vydal na obhlídku; podařilo se mu prodat dva svetry, za které získal 32 marek.“

U pokladního okénka na nádraží v Elst-Erwerdu požadoval Václav pět jízdenek na nejbližší vlak, který pojede do Berlína. Pokladní mu sdělila, že takový vlak pojede ve 3 hodiny, ale jede jen do stanice Ucro. Švéda na to odpověděl nejistým uspokojením, neboť název tohoto místa slyšel poprvé v životě. Když však v poslední minutě běželo pět mužů k vlaku, upoutali na sebe pozornost; stali se podezřelými… Pět mužů a jeden z nich měl na sobě koženou bundu… Vrchní strážmistr železniční policie, který měl na nádraží službu, si vzpomněl na nedávnou zprávu o vyhlášeném pátrání v okrese Karl-Marx-Stadt. Nádražním telefonem dal zprávu přednostovi železniční stanice Ucro. Ten informoval velitele místní policie Hermanna Grumminiho, který bydlel blízko nádraží.

Na bývalého zemědělského dělníka a v té době již 47 letého policejního komisaře připadla těžká úloha. Obrátil se na okresní služebnu v Lukau, kde bylo před několika týdny zřízeno tzv. komando rychlého nasazení. Osmičlennému mužstvu velel komisař Helmut Stremmpel, jehož první reakce byla nejistá: nevěděl o co vlastně šlo. Vlak měl brzy přijet a tak už nebylo dostatek času celý zásah připravit. V mužstvu měl dva tři muže s výcvikem v armádě, ostatní byli začátečníci ve zkušební službě a byli vyzbrojeni jen pendreky. Oficiální zpráva kriminální policie předložila výčet výzbroje komanda: 4 služební pistole 08 každá se třemi náboji; velitel komanda a velitelé obou družstev kromě toho vyzbrojeni německými samopaly MPI 44 – v zásobnících však nebyly žádné náboje. Důvod? Ústřední rozhodnutí v důsledku protirežimních nepokojů 17.června 1953; následek strukturální změny uvnitř lidové policie. Helmut Stremmpel tuto situaci komentoval slovy: „Rozdělili jsme se tak, že neozbrojení muži tvořili uzávěru nádraží, dva ozbrojení délesloužící střežili prostor mimo nádraží a my dva, Hermann Grummini a já, jsme prováděli kontrolu.“

Službu konající železničář je upozornil, že hledaní muži jsou v nádražní hale. Oba se tam rozběhli a Grummini hned rozkázal: Ruce vzhůru! Měl zkušenost se zatýkáním. A najednou se to stalo. Ti muži byli připraveni, pokračoval Helmut Stremmpel. Zahlédl jsem jen jak muž stojící úplně vpravo vytáhl pistoli. Hned jsem se na něj vrhl abych mu zabránil ve střelbě a pak už jsem vlastně jenom slyšel hřmění výstřelů a po delší době, když jsem přišel k sobě jsem pak viděl, že Grummini leží na zádech; bylo také vidět, že má střelnou ránu v pravém oku. Byl mrtev. Stremmpel sám byl zasažen sedmi výstřely a vrchnímu strážmistrovi Vitkewitzeovi zranila střela rameno. Ctirad Mašín jejich rychlou reakci komentoval takto: „Neviděl jsem v chodbě nikoho, jen se tam vznášely obláčky dýmu. Vyrazil jsem do haly, nikde ani živáčka, pak ven ze dveří; před nádražím stálo opuštěné policejní auto. Vlevo jsem zahlédl někoho běžet, někdo na mě volal abych si pospíšil; byl to bratr Pepa. Doběhl jsem ho a po chvíli jsme se připojili k Milanovi a Václavovi. Proběhli jsme několika temnými ulicemi, to už byl okraj města, a vyběhli jsme na lesní cestu. Kde zůstal Zbyněk Janata nikdo z nás nevěděl.“

O hodinu později byla zahájena rozsáhlá pátrací akce »UCRO«. Na okresním policejním velitelství v Chotěbuzi byl vyhlášen poplach. Byla sobota 10.října 1953. Toho dne byl každý použitelný policista vyzbrojen pistolí nebo puškou a odvelen do prostoru Lukau-Ucro. Okresní služebna Volkspolizei Chotěbuz „oddělení K“ vyhlásila pátrání: „Pět státních příslušníků ČSR…, všech pět je pravděpodobně ozbrojeno… Stáří 20 až 25 let. Jedna osoba je oblečena do kožené bundy, má tmavé kučeravé vlasy, úzký obličej, vystouplé lícní kosti. Druhá osoba má na sobě šedozelený oblek… Jedna mluví lámanou němčinou, ostatní německý jazyk neovládají… Způsob pohybu pachatelů – pěšky. Předpokládaný cíl – Západní Berlín.“

Šest hodin po smrti Hermanna Grumminiho uzavřely nasazené policejní jednotky první obklíčení. Pátrači kriminální policie pročesávali obce. Zajišťovací skupiny zaujaly svá postavení. Ve východoberlínské policejní ústředně a na ministerstvu vnitra NDR byl vyhlášen poplach. Ministr vnitra Stoff, kterému tenkrát podléhal také státní sekretariát pro státní bezpečnost, požadoval od šéfa policie Karla Marona zprávu o případu. Ten zase pověřil svého zástupce Williho Seiferta úkolem: okamžitě a úspěšně ukončit pátrání v oblasti Ucro! Do Lukau byli odveleni vedoucí referátu kriminální statistiky inspektor Karl Mählman a specialista na pátrání Kurt Rotter.

Večer dosáhla pátrací akce prvního úspěchu. Ve 20,38 hodin byl u severního východu z obce Pehlwitz zadržen nápadný muž v kožené bundě. Zadržený muž mlčel. V kapse jeho bundy byly nalezeny československé peníze, dolary, zápalky československé výroby. Druhý den – 11.října – byl konfrontován se zraněnými policisty Vitkewitzem a Stremmpelem. Výsledek konfrontace byl jednoznačný. Bezvýchodnost situace přiměla nakonec zadrženého muže k prvnímu doznání; udal jméno: Zbyněk Janata a uvedl i jména svých kamarádů – Václav Švéda, Josef Mašín, Ctirad Mašín. Noc skončila a pronásledovaní prchali až do rána. Chtěli běžet tak daleko, aby se policejní uzávěra, která se dala předpokládat, zůstala za nimi. Běželi až do rána a pak se schovali v řídkém lese. Celý den slyšeli silný provoz na dálnici. Když přišla noc pokračovali v chůzi. „Šli jsme přes sklizená pole, ocitli jsme se na jakési louce a zaslechli jsme hlasy a kovové zvuky zbraní. Došlo nám, že jsme obklíčeni. Všechny cesty do vnitrozemí byly uzavřeny.“ Tak komentoval takřka beznadějnou situaci Ctirad Mašín.

Kruh, v jehož nejsevernější části prchající muži vězeli, zahrnovalo území bezmála 400 km², byla v něm nepřehledná krajina s rozlehlými lesy. Další kruh byl uzavírán kolem obcí Baruch, Martisch, Bucholz a Neu-Lubenau. Policejní jednotky obvodu Chotěbuz byly již 36 hodin v pohotovosti. Šéf lidové policie NDR vyslal do prostoru akce frekventanty policejní školy v Aschesslebenu a v Arns-Dorfu; a také policejní pohotovostní jednotku okresu Karl-Marx-Stadt. Měli dorazit také další jednotky z okresů Drážďany, Lipsko, Postupim a Frankfurt nad Odrou. Lidé z velení policie, kteří byli zastánci vojenských akcí, naléhali, aby byla povolána kasarnovaná policie, která byla předchůdkyní národní lidové armády. Někteří důstojníci varovali před nasazením nedostatečně vyškolených a často ještě mladých policistů.

Volkspolizei se od povstání (ze 17. června 1953) nacházela ještě v zásadní proměně své struktury. V mnoha jednotkách došlo k dezercím a k odmítnutí splnit rozkaz. S výslovným souhlasem sovětské administrativy přistoupilo vedení NDR k vyzbrojování lidové policie těžkými zbraněmi. Tento vývoj, směřující k militarizaci, se nesetkal u všech policistů s kladným postojem. Byly zahájeny politické čistky a s tím související personální fluktuaci se vedení policie pokusilo čelit celostátní verbovací kampaní. Základní kádr kasarnované policie byl budován z mladičkých synů dělníků a venkovských bezzemků, právě dovršivších 18 let.

Zástupce šéfa policie hlavní inspektor Willi Seifert nedal na varování a prosadil svůj názor. Ještě téhož dne vydal v Berlíně generálporučík Hans Hoffmann, válečný komisař 11. internacionální brigády ve španělské občanské válce a pozdější armádní generál a ministr obrany NDR, příslušný rozkaz k nasazení. K tomu bývalý policista Worak uvedl: „To hrálo důležitou roli. Všechno to byli moc mladí lidé, kteří se ještě nikdy nezúčastnili v takovém vážném případě. Doposud stříleli jen slepými patronami nebo na střelnici, kde to samosebou práskali jen tak do vzduchu. Rozhodujícím problémem byla kázeň a také ovšem strach, když padli první mrtví. To se pochopitelně nedalo utajit a rychle se to rozneslo.“

Nasazení kasarnované policie dalo dalším událostem vlastní dynamiku. Lesem se prodíraly vedle uniformovaných skupin také kriminalisté v civilu. Občas ztráceli vzájemný dotyk a přehled o tom, kdo ke které jednotce vlastně patří. Nevěděli ani jakou rozhodnost a jaké odhodlání měli prchající muži, které se snažili zadržet. Velení akce se pokoušelo udržet morálku narychlo vyrobenými letáky s ideologickým textem: „Soudruzi, mládežníci FDJT! Soudruh Grummini je vám příkladem důsledného plnění povinností v zájmu státu dělníků a rolníků, a tím i v zájmu svobodné a šťastné mládeže. Zastavte vrahy a bandity a vydejte je spravedlivému potrestání! Soudruzi příslušníci lidové policie, v plnění povinností se nesmí projevit únava ani ochabnutí; i nejmenší porušení kázně znamená ohrožení celé akce a podporu vrahům!“ Takový text zapůsobil na mladé lidi. Chlapci měli strach, vždyť ani přesně nevěděli co se vlastně stalo.

Tehdejší situaci popsal Werner Illig: „O večerech a za noci se střílelo ze všech hlavní, jako bychom byli za války v hlavní bojové linii. A příští ráno zase přivezly náklaďáky jednotkám novou munici. Střílelo se na všechno a samozřejmě byli proto zranění i občané a byli dokonce zasaženi i příslušníci vlastních jednotek… Například jsem zažil takovou typickou příhodu: Mladí příslušníci pohotovostní policejní jednotky stáli v průseku. Byli od sebe vzdáleni asi 8 až 10 metrů, protože právě v tomto lese se údajně mělo něco stát; něco se tam pohybovalo. Zjistili jsme pak, že to byly pravděpodobně větve povlávající ve větru. Jeden chlapec zasunul náboj do komory a protože neměl se svým samopalem ještě žádné zkušenosti, strhl mu výstřel hlaveň vzhůru a trefil svého souseda, který byl namístě mrtev… Takové věci jsme pak museli zpracovávat. Jestli si dobře vzpomínám tak byla svítící municí zasažena dokonce i stodola, která pak samozřejmě chytila a shořela.“

Další příběh se stal 12. října 1953, zhruba v 21,30 hodin, kdy se vojín Alexander Streich dostal do sporu se svým poddůstojníkem. Přiopilý voják se v tmavém koutě vrhl na svého nadřízeného; spadli na podlahu a rvali se. Jakýsi poručík, který šel náhodou kolem, se domníval, že je to útok bandity. Vytáhl pistoli a Streicha zastřelil. Téže noci střelil vylekaný osmnáctiletý čekatel Rolf Smidt do křoví. V tu ránu spustily v řetězu střelců vpravo i vlevo další samopaly. Zbloudilá kulka smrtelně zranila onoho policejního čekatele. Další, velmi tragická událost se stala 14. října 1953, poté, co byl v prostoru Karl-Marx-Stadt vyhlášen poplach. Při prohledávání jednoho úseku vyšel ze zbraně jednoho policisty nepatřením výstřel a usmrtil nadstrážmistra Siegfrieda Hoffmanna. Na jiném místě byl zraněn příslušník policie do pánevní krajiny výstřelem, který údajně vypálil jeden z banditů…?

Čtyři z prchajících se nacházeli ještě stále v obklíčení. Na jihu se vyhli městu Lukau, ve dne se schovávali po stodolách stojících v polích, v noci pokračovali v útěku vřesovištěm, pozorovali uzávěru dálnice Drážďany-Berlín a příjezd automobilových kolon. Rozhodli se, že se na několik dní ztratí. Za svítání dorazili do Reichwalde. Stodola selky Lommelové byla vzdálená jen několik metrů od okraje lesa. Polovina stodoly byla až po střechu plná slámy. „Tam jsme zůstali celý týden. Několikrát, vždycky v noci, jsme vylezli ven a v zahradách jsme hledali zmrzlé zelí. Ve dne jsme slyšeli jak policejní auta projíždějí vsí. Policisté vyzývali obyvatele vesnice, aby ohlásili náš případný pobyt a hrozili potrestáním každého, kdo by nám poskytl pomoc nebo úkryt.“ Těmito slovy popsal Ctirad Mašín několikadenní úkryt v stodole.

Z projíždějících policejních tlampačů se po vesnicích rozléhala tato hlášení: Pozor, pozor, mluví k vám Volkspolizei! Vyzýváme obyvatelstvo k pomoci při pátrání. Existují konkrétní stopy, které svědčí o tom, že se bandité dosud ukrývají na tomto území. Žádáme, aby všechna pozorování a zjištění, která by mohla vést k zajištění této skupiny banditů, byla ohlášena nejbližší služebně lidové policie! O několik hodin později pročesávali policisté v rojnici okolí vesnice. Neprohledávali však domy, stáje a stodoly sedláků, což bylo nevysvětlitelné opomenutí.

V pátek, 16. října 1953, šla 40-ti letá zemědělská dělnice Wanda L. naproti do stodoly. Majitelka statku, u níž se svými dětmi žila, jí dovolila, aby si přinesla čerstvou slámu. Žena vylezla po žebříku ve stodole a rozhlížela se. Pak se stalo, jak ve výpovědi uvedla: „…tak se dívám, tady schází otep slámy… a tady taky. Zvednu jinou otep a vidím tři hlavy… jen tak tři hlavy, nic víc. Sjedu hned dolu a utíkám. Všechno zamýkám… člověk neví co se stane? A v tom už vidím jak jeden jde naproti k hospodyni. Tak jsem se lekla a zavřela jsem. A ze světnice vidím oknem, jak dcera hospodyně utíká… jak běží do vsi.“ Asi ve 2 hodiny odpoledne byli bandité spatřeni ve vsi Rechwalde, usedlost Lommel.

Policisté, kterých se zmocnila lovecká horečka, a jeden důstojník státní bezpečnosti, naskákali do vozu, který patřil komisi pro vyšetřování vražd v Gottbussu. O taktickém postupu zřejmě nepřemýšleli. Vyhlídka na překvapivý úder jim z hlav vymazala každé pomyšlení na nemožnost úspěchu. S hlukem dorazili do vsi a zahájili akci. Další už o tom hovořil Ctirad Mašín: „Naše rozhodnutí bylo dílem několika málo minut. Unikli jsme zadními vraty ze stodoly a utíkali jsme přes pole. Když jsme uběhli několik set metrů všimli jsme si, že za námi jede policejní auto a motocykly. Policisté opustili vozidla a pronásledovali nás pěšky. Nakonec jsme doběhli do lesa, byli jsme úplně vyčerpáni.“

Chybný postup policejního velení měl vážné následky. Werner Illig byl tentokrát nasazen jako kriminální technik. Při správném taktickém vedení měla být stodola obklíčena, měly být povolány posily a pravděpodobně mohla být celá věc už tenkrát bez ztrát vyřešena.

Prchající se hnali k severu. Před pronásledovateli měli jen nepatrný náskok; výstřely cupovaly porost kolem nich. Češi však šetřili municí, palbu opakovali jen tehdy, když se k nim pronásledovatelé nebezpečně přiblížili. Podařilo se jim nerušeně překročit dálnici 115, která byla špatně zajištěna. Asi 800 metrů jižně od Waldova narazili na hájovnu. Revírník seděl za svým psacím stolem u okna. Později svůj zážitek popsal těmito slovy: „Vyřizoval jsem tady své písemnosti a pak jsem zaslechl výstřely. Bylo jich slyšet pořád víc… Když se to všechno blížilo vyšel jsem před dům a to už jsem slyšel jak někdo běží přes dvůr. Jak jsem uviděl ty čtyři… v takových žlutých pláštích, hned mě bylo jasné, že může jít jen o ty Čechy. A moje reakce pak byla – co teď uděláš? Měl bych se rozhodnout a ohlásit to. Ale nemusel jsem dál přemýšlet, už tu byli první policajti a pak jich přicházelo pořád víc…“

Werner Illig střetnutí u hájovny vysvětlil a zhodnotil tím, že jejich výzbroj nebyla zrovna nejlepší; každý měl jenom 6 nábojů, někdo ještě 5 ran navíc. A tak se stalo, že tam stáli v záři světlometů, které přivezli hasiči, a viděli už jen Čechy utíkat. Každý vystřelil svých 6 či 8 ran a tím celá věc pro ně skončila. Tedy i z taktického hlediska úplně chybný postup.

Čtyři Češi zmizeli v lese mezi stromy. Měli před sebou 400 metrů volného prostoru. Rozhodli se, že se zakopou. Terénní vlny a ulámané větve jim nabídly dobrý úkryt. Kolem lesního výběžku se uzavíralo pevné obklíčení. První policisté se odvážili proniknout do podrostu. Ctirad Mašín to popsal slovy: „Ležel jsem za stromem ve vysoké trávě, hlavu těsně přitisknutou k zemi, aby mě neobjevili. Pak jsem si vyhlédl muže, který stál asi 120 metrů ode mě u nějakého příkopu. Měl na sobě tmavou policejní uniformu a oběma předloktími se opíral o pušku. Zamířil jsem svou pistoli; pečlivě jsem zamířil, abych neminul… Kulka opustila hlaveň, policajt se zhroutil, ani nehlesl…“ Ten mrtvý byl 23 letý vrchní strážmistr Hans Zunkl, otec dvou dětí. Je jedinou obětí, kterou dodnes připomíná pomníček blízko u hájovny Waldov: »Zde byl 16.10.1953 kontrarevolucionáři zavražděn vrchní strážmistr Hans Zunkl, narozený 10.5.1930«.

Krátce nato si pátrání vyžádalo další oběť. Ctirad Mašín se o tom, jak se vše stalo, údajně takto vyjádřil: „Od kraje lesa se blížil sehnutý mladý policista. V ruce držel pistoli připravenou k výstřelu. Došel až ke mně, zůstal stát a volal na svého poručíka, že v lese nikdo není. Pak se otočil a šel pomalu zpátky. Když se vzdálil asi na 30 metrů, zamířil jsem mezi jeho lopatky a vystřelil jsem. Bez hlesu se zhroutil a zůstal nehnutě ležet tváří k zemi.“ Tento mrtvý byl komisař Martin Lehmann, důstojník chotěbuzské kriminální policie.

Kolem 21. hodiny se situace stávala pro čtyři prchající bezvýchodnou. Každou chvíli přijížděly na místo další policejní síly, obklíčení bylo stále těsnější. Ti čtyři se rozhodli přeběhnout jasně osvětlenou louku. Výstřely mířené na světlomety vozidel donutily policisty, aby se kryli. Pod neustálou palbou dosáhli Češi okraje lesa. Václav Švéda byl zasažen do paže a krvácel. Nalezli úkryt v houštině hraničící s Waldovským hřbitovem. Švédovo zranění bylo bolestivé, k ránu se dostavily horečky. Než se zvedla ranní mlha opustili Paumer a oba Mašínové les. Zraněný Švéda zůstal na místě, ukryt pod hromadou klestí.O tom, co se v následujících minutách odehrálo, Ctirad Mašín uvedl: „Josef několikrát vystřelil. V tu ránu začal rámus po celé délce silnice. Světlice vylétaly všude kam jsme dohlédli. Bleskově jsme se otočili, světelná munice lítala všude kolem. Utekli jsme zpátky na okraj lesa a v posledním okamžiku jsme zmizeli pod malými smrčky. Později jsme se dověděli, že si Němci zastřelili vlastního majora. Cestou do Waldova se dostal jeho vůz do palby. Zastavil a křičel: Nestřílet, policie! Jeho civilní oblečení se mu stalo osudným. Když vstoupil do světelného kužele světlometů, zasáhly ho smrtící střely. Oba jeho průvodci utrpěli povrchová postřelení. Oficiálně se zastřelený major stal obětí fašistické teroristické bandy.“

Na úsvitu prohledávala policie se služebními psy území kolem Waldovského hřbitova. Našli zraněného Švédu, který ztratil spoustu krve. Dopravili ho do věznice v Brandemburgu, kde hned večer 17. října 1953 v 19,30 hodin, začal jeho první výslech. Ten skončil, jak vyplývá z protokolu, příštího rána 7,15 hodin. V poledne následoval další – šest a půl hodinový. Švéda nevydržel ten tlak a přiznal i přepadení a zabití spáchána na československém území. Dne 19.října 1953 byl i se Zbyňkem Janatou předán zástupcům československého ministerstva vnitra. Na základě jejich doznání byla v Praze pozatýkána celá skupina kolem Ctibora Nováka. Důstojnící StB se Němcům revanšovali fotografiemi uprchlíků, které byly použity pro vytištění zatykačů. Byla vypsána odměna 1000 marek za důležité informace vedoucí k zadržení tří banditů, hledaných pro vícenásobnou vraždu a pro loupežná přepadení: Mašín Ctirad, asi 22 let stár – Mašín Josef, 20 let stár – Paumer Milan, asi 21 let stár. Tři hledaní vrahové nemluví německy, nocují delší dobu pod širým nebem a vypadají spustle. Pozor! Vrahové jsou ozbrojeni střelnými zbraněmi. Velitel německé lidové policie – Maron.

Ani zatykač ani podrobná zpráva o tryzně za čtyři zastřelené příslušníky Volkspolizei, nedokázaly překrýt nedůvěru obyvatelstva vůči vlastní státní moci a jejím nervózním válečnickým hrám. Státní bezpečnost pátrala po podezřelých, kteří mohli Čechům poskytnout pomoc. „Je možné říci, že na straně obyvatelstva bylo vůči Čechům hodně sympatií“, uvedl ve svém svědectví revírník Ruust. „Věřilo se, že byli obětmi režimu; politickými obětmi…! Sám jsem byl taky přesvědčen, že jde o politické uprchlíky a to byl také důvod, proč bylo obyvatelstvo převážně na straně Čechů. Tohle je, myslím, taky důkaz pro moje tvrzení: kolem zatykače na Čechy, vyvěšeného v obci Algolssen, pověsil někdo přes noc girlandu…, sice z dubového listí, ale byl to projev určité sympatie. To pak byla mela…“

Mašínové a Paumer překročili zatím Dražďanskou dálnici a bloudili na území okolních lesů. Úkryt našli až na seníku. Pobyt tam komentoval Ctirad Mašín slovy: „Každý den vylezla nahoru stařena a když chtěla jednou hráběmi shodit další seno, uviděla Milana. Vyběhla ze seníku a my utíkali hned za ní a vběhli jsme za ní do domu. Vzali jsme lidi kteří tam byli jako rukojmí a pohrozili jim, že kdyby nás někdo z nich šel udat na policii, že by to pro všechny dopadlo špatně. Nemuseli jsme se však ničeho bát, protože ti lidé nijak režim NDR nemilovali. Dali nám najíst, udělali nám bramborový salát. Poradili nám jak by bylo možné dostat se co nejlépe do Berlína a vyprávěli nám, co všechno se událo.“

Mezitím byly do pátrání zapojeny jednotky sovětské armády. Inspektor Mählmann řídil postup pátracích rojnic z obrněného transportéru. To byla věc, která mu u nasazených sil sotva zjednala sympatie „Mählmann byl ve svém živlu“, uvedl bývalý policista Worak. „Objevoval se v každém dějišti, jestli nemám říct rovnou válčišti. Byl prostě všude. Zásadně si můžete vybrat mezi dvěma rozhodujícími přístupy: policejní velení nebo vojenské velení. A Mählmann vedl tu záležitost po vojensku: roty, prapory, masové nasazení a tak podobně. Jenže vojenská strategie se zásadně liší od policejních diferencovaných akcí, přizpůsobených vždycky dané situaci na malém teritoriu. Takové akce tu rozhodně chyběly. Vojenský postup je tak masivní, že je všechno jak na dlani: hluk a přípravy a světlomety a rámus motorů atd. To je prostě nemožné; a nevedlo to k úspěchu, protože pronásledovaní se vždycky o všem a včas dověděli a vždycky také zmizeli."

Ten lov trval už skoro tři týdny a znovu se opakovaly chybné informace, nedorozumění a tragické nehody. V oblasti dálničního nájezdu Halbe zahájily policejní jednotky omylem palbu na sebe navzájem. Stodola v polích vzplanula poté, když se ocitla pod palbou pátračů. Museli být ošetřeni nejméně tři postřelení civilisté. Vypětí a týdny trvající pobyt pod širým nebem, déšť a mlha, to všechno nepříznivě ovlivňovalo náladu nasazených jednotek. Strach a stísněnost – taková panovala nálada. Deprimující bylo, že se začaly šířit zprávy o policistech zastřelených omylem vlastními jednotkami. Není asi třeba komentovat jak takové zprávy působily na mužstvo. A z toho pak přirozeně vyplýval pekelný strach všech nadřízených velitelů, aby k něčemu takovému nedošlo v oblasti spadající do jejich odpovědnosti, u jejich podřízených. Bylo přece jasné, že takové zprávy jdou hned na ÚV nebo kdoví kam ještě; a to také udělalo své.

Pokračujícímu útěku nedokázalo zabránit ani nasazení Rudé armády. Sedlák, u kterého prchající našli na krátkou dobu přístřeší, jim ukázal cestu k nádraží v obci Schönwalde. Řekl jim také, který vlak jede do Berlína: je to každý, na kterém jsou naloženy brambory. Dále již popisuje situaci sám Ctirad: „Dorazili jsme na místo odkud jsme viděli železniční semafor a všimli jsme si, že tam vlak musí zastavit. Vyskočili jsme na jeden vagón a pokoušeli jsme se zahrabat do brambor. To bylo však nemožné. V prokřehlých prstech jsme už neměli žádný cit a brambory se vždycky skutálely zpátky. Vlak dorazil do Oderinu a projel nádražím v Halbe; na zastávce Gross-Koris zastavil vedle vojenského transportu. Slezli jsme na opačné straně z vagónu a drze jsme šli přes koleje jakoby se nic nedělo a fingovali jsme při tom německy rozhovor tím, že jsme hlasitě říkali – ja, ja – a – nein, nein. Nerušeně jsme tak prošli nádražím a našli úkryt mezi domy a v zahrádkách.“

Byl pátek 30.října 1953. Velká akce UCRO běžela už 21 dní. Ti tři byli v tento den u berlínského dálničního okruhu u Ransdorfu. Asi ve 22,40 hod. se dostali na druhou stranu dálnice po kolejích železničním podjezdem. „Najednou bliklo světlo a ozvalo se německé zavolání: kdo tam? Někdo mi posvítil přímo do očí; šel jsem dál k té postavě, přitom jsem vytáhl pistoli a namířil na ni. Můj prst byl na spoušti když hlas zavolal: ruce vzhůru! Šel jsem dál a stále jsem na ni mířil. Rozhodl jsem se vystřelit, ale rána nevyšla.“ Selhání Mašínovy zbraně vděčil tehdy 23 letý Hans Kütner za svůj život. Třebaže stráže na mostě pochopily situaci a zahájily palbu, Čechům se zase podařilo uniknout. Prchali lesem a měli nadohled trať městské rychlodráhy. Paumer byl zasažen do břicha, měl však před očima osud Švédův a tak se vlekl dál. Došli na zastávku Dalewitz. Počkali na nejbližší vlak, neodvážili se však nastoupit do prázdných vagónů. Josef Mašín a Milan Paumer si vlezli na nárazníky, Ctirad se zavěsil pod vozem na tyče brzdy. Když vjel vlak ve 23,25 hodin do stanice Malov, bylo nástupiště osvětleno jak ve dne. Malov byl totiž poslední zastávkou před vjezdem do amerického sektoru. Vlaky zde byly rutinním způsobem kontrolovány vychodoněmeckými pohraničníky a Rudou armádou. Josef Mašín a zraněný Paumer ztratili nervy a prchali nádražím pod palbou ze samopalů. Ctirad však kalkuloval chladně a vydržel ve svém úkrytu. Policejní hlídky soustředily svou pozornost jen na hon za prchajícími; vlak konečně vyjel. Ctirad opustil svůj úkryt pod vagónem teprve když si byl úplně jistý, že je v Západním Berlíně.

Po 28 dnech dorazil do Berlína-Mariendorfu. Za tu dobu zastřelil tři lidi; nejméně další čtyři přišli o život při nejrozsáhlejší pátrací akci uskutečněné v poválečné době. Ráno 31.října 1953 se Ctirad Mašín přihlásil na policejním revíru; taky Josefu Mašínovi a zraněnému Milanu Paumerovi se podařilo po divoké honičce uprchnout a u Lichtenraade překročit hranici.

„Pro nás skončilo všechno moc dobře, ale pro lid v Československu to bylo moc zlé. Bylo jasné, že režim musí vykázat nějaký úspěch. A tak se za naše akce pomstil.“ Těmito slovy zakončil Ctirad Mašín vyprávění o nebezpečném a riskantním útěku z komunistického Československa na území NDR.

Nejvyšší soud komunistického Československa vynesl dne 1. února 1955 tyto rozsudky: Trest smrti pro Ctibora Nováka, strýce bratří Mašínů. Také Václav Švéda a Zbyněk Janata byli odsouzeni k smrti. Mnoho dalších lidí dostalo dlouholetý žalář; i matka bratří Mašínů, která o jejich činnosti vůbec nic nevěděla. Den po svém útěku, 1. listopadu 1953, byli bratři Mašínové dopraveni americkým vojenským letadlem do Frankfurtu nad Mohanem (foto: Josef Mašín jako voják US-army). Paumer zůstal ve vojenské nemocnici v Berlíně. Několik dní je vyslýchaly tajné služby a teprve pak byli představeni tisku. Zvěst o tom, jak 20 000 policajtů honilo nevinné studenty, se dlouho držela na stránkách novin. Východ však o tom mlčel. Kdo by také rád psal o vlastních chybách…? Navíc když to nebyla chyba jednotlivce, leč chyba celého vedení policie NDR? A nebyly to malé šarže, byli tam lidé, kteří měli v rukou vedení a potom, když už bylo pozdě projížděli ulicemi města Luben v obrněném transportéru. Byla to největší blamáž ze všech akcí policejních sil NDR, která se v té době nesměla přiznat. Zamlčování událostí v roce 1953 v prostoru Lukau-Ucro vedlo k podkopání důvěry určité vedoucí síly Volkspolizei. Lidé se ptali, kdo celou akci řídil?

Zpracováno v listopadu 1998, na tyto stránky vloženo 30.10.2003

zpět na hlavní stranu zpět na Dokumenty doby