Dokumenty
doby www.svedomi.cz:Dokumenty
doby www.svedomi.cz:
Svobodná Evropa, leták č. 32
Z originálního letáčku „Svodná Evropa č. 32“, shazovaného z balónů na čs. území
Jednota potřebuje rozdíly (K otázkám dělnického odporu)
Vysvetlenie
Československo mělo Sokol a sokolskou tradici. Režim Sokol potlačil, ale s jeho tradicí marně zápasí. Nezbylo mu proto, než ukrást — podle známého komunistického receptu — cizí myšlenku a zkoušet ji přebarvit na červeno.
Není tajemství, co si lidé o Spartakiádě myslí. Časopis „Československý sport" ze dne 3. února popsal, jak se o cvičení bavila skupina děvčat: „Když chtějí, abych cvičila", říká jedno z děvčat, „tak ať mně to zaplatí!" A ostatní děvčata jí prý horlivě přitakávala. A ve školách — jak si posteskly Učitelské noviny z 10. března — musili učitelé napomáhat nácviku tím, že nechávali žáky po škole a dávali těm, kteří špatně cvičí, pětky. Pěkné nadšení, co?
Ale sovětská fyskultyra je jedna věc a něco docela jiného jsou lidové masy, které se do Prahy sjíždějí. Proč by neužili — cvičenci a návštěvníci — zlevněného jízdného, stravného a ubytování? Praha je Praha, a přežila už horší věci než dnešní roztřesenou komunistickou šlechtu. Hradčany neztratily nic na své kráse a velebnosti, i když se tam dočasně nastěhoval kladenský harmonikář (tapecír Hitler se tam také jednou vyspal — a kde je ho dnes konec !) — a na letenských stráních voní dál akáty a lípy stejně sladce, i když o kus dál postavil režim pro větší pohodlí holubů ohyzdnou Stalinovu sochu.
Proč bychom si nezajeli do Prahy — ne do Prahy Zápotockého, ale do Prahy českých a slovenských národních poutí a národních revolucí? Proč se neposilnit a nepotěšit řečí, kterou k nám mluví její dějiny? Mluví o ne-zničitelných poutech, jimiž jsme navždy spojeni s kulturou a civilisací Západu; mluví o slávě Husitů, kteří hnali ze země cizí okupanty; mluví o režimních loutkách, které lid vyhodil z oken pražského hradu; a barikádách, na kterých roku 1848 řekl lid svoje "NE" ! habsburským vetřelcům; o Palackém, o Havlíčkovi, o Masarykovi, o sokolských sletech, také o tom posledním z roku 1948, kdy sokolský průvod pochodoval okolo tribuny, odvracel hlavy od Gottwalda a volal: „Chceme svobodné volby!"
Není divu, že si pak Gottwald tak pospíšil s rozpuštěním Sokola; tehdy se totiž po prvé ozval před celým světem hlas lidové oposice. Od té doby si komunisté navykli stavět pro jistotu pod svoje slavnostní tribuny a okolo mikrofonu hloučky vycvičených tleskačů a vyvolávačů naučených hesel. Účinek je, že hlouček aktivistů pod tribunou mává a že se z tlampačů ozývá volání slávy — ale opodál, v tisícových zástupech, kde stojí členové oposice, tam lidé místo mávání zatínají pěsti a mají na jazyku jiné volání a jiná hesla. Na příklad heslo o svobodných volbách.
Nelze odhadnout, kolik aktivistických hloučků se režimu podařilo na Spartakiádu mobilisovat. — Lidová oposice nepotřebuje nikoho mobilisovat — má spolehlivou většinu mezi cvičenci, mezi návštěvníky i mezi Pražany. Její členové se sjíždějí z fabrik, z vesnic, ze škol, ze všech končin celé republiky do svého hlavního města. Režim říká jejich sjezdu Spartakiáda — ale to je falešné jméno: Pravé jméno by mělo znít „Sjezd československého lidu".
Ve svobodném světě je stávka nepopíratelným právem všech pracujících. Vyskytuje se nejčastěji ve dvou případech: když se zaměstnanci sorganisují a zaměstnavatel odmítne jednat s jejich odborovými zástupci; a když vyprší platná kolektivní smlouva a zaměstnavatele se zdráhá podepsat novou, s většími výhodami pro dělnictvo. Méně časté jsou stávky v době platnosti kolektivní smlouvy. Tehdy se spory obyčejně projednávají takto: Dělník si stěžuje úsekovému důvěrníkovi, který se snaží věc vyřídit s mistrem. Není-li dělník s výsledkem spokojen, projedná věc stížnostní výbor závodní rady se zástupcem ředitelství, někdy až za přítomnosti odborové ústředny. V obtížných případech se zavolá na pomoc nezávislý smírčí orgán; to se obyčejně obě strany předem zavázaly, že se budou řídit jeho rozhodnutím.
Ilustrační obrázky a texty k nim v letáku našincům dokládají, co pracující ve svobodném světě smí: Když si zaměstnankyně firmy sorganizovaly odborovou unii a zvolily funkcionáře“, ale „zaměstnavatel odmítl jednat s funkcionáři o kolektivní smlouvě, členstvo tedy odhlasovalo stávku“. Zaměstnankyně pak hlídkovaly před závodem a „nápisy na plakátech vyzývají veřejnost, aby pomohla stávkujícím (jednak tím, že nebude kupovat výrobky firmy, jednak tlakem veřejného mínění).“ Zaměstnavatel nakonec kolektivní smlouvu podepsal, ale „až nynější smlouva vyprší, může vypuknout znovu stávka, nevyhoví-li zaměstnavatel novým požadavkům dělnictva.“
(K otázkám dělnického odporu)
To už musela být velká vyjímka, aby se strojvůdce, trůnící vysoko na lokomotivě, nedíval na ostatní železničáře svrchu. Bůhví proč tomu tak je, ale dráhy byly od jakživa a skoro ve všech zemích příkladem dělnického kastovnictví. Snad to dělaly ty uniformy a téměř vojenský systém hodností. Neříkalo se nadarmo „modrá armáda“.
Někdy to kastovnictví je vyloženě naivní. Havíři na příklad na některých dolech k vazačům, kteří jim „odbíhají“ vozíky, zásadně nepromluví slovo. Přitom každý havíř byl v mládí jednou vazačem a člověk by čekal, že když se dostane ke sbíječce a k lopatě, bude to hledět těm mladým ulehčit a dát jim hned na začátku najevo, že patří k sobě.
Odpor proti režimu potřebuje jednotu. „V jednotě je síla“. Svatá pravda, ale ještě nebylo vymyšleno heslo, které by přimělo lidi k něčemu, k čemu sami nemají sklon a vůli. Jestliže odpor dělnictva jednou dozraje do osvobozovacích činů, bude to proto, že dnes dělníci ve svých myslích rozvažují o věcech, které toto zrání k činům připravují. Rozvažují také o překážkách, které stojí v cestě činorodé dělnické jednotě. Jednou z těch překážek jsou předsudky. Když byl znárodněn průmysl a každý dělník se přes noc stal „veřejným zaměstnancem“, začali železničáři pomalu chápat, že patří k dělníkům. Nebo když začala vláda svírat jeden uhelný revír za druhým do zvýšených norem jako do kleští, vytrácely se také zbytky místní „pejchy“, která ku příkladu dělívala Ostraváky od Kladeňáků. Vývoj dělnické jednoty je vývoj pomalý a těžký – a nutný, poněvadž bez jednoty to nepůjde.
Má-li dělnictvu jednota ulehčit boj proti režimu, boj o emancipaci, nesmí to být jednota nátěrová. Musí to být jednota lidí, kteří si uvědomují své rozdíly a pod těmito rozdíly vidí společné životní zájmy.
Jde o to uvědomit si, že v boji proti režimu nejsou dělníci různých oborů stejně silní. Mezi československým dělnictvem jsou, abychom tak řekli, „těžké kusy“: havíři, hutníci, kovodělníci. Ti jdou do bitvy proti režimu jako tankový předvoj a jako předvoj mají odpovědnost nejenom za sebe, ale i za ty slabší. Železničáři jsou sice z téže krve jako ostatní dělníci, avšak právě svou odlišností jsou předurčeni k tomu, aby v boji dělnictva vyplnili úlohu informačních spojek, zpravodajů – tudíž sjednocovatelů dělnického hnutí.
Členovia istého československého rozhlasového orchestra sa pýtali svojho
dirigenta na význam slov: kapitalizmus, socializmus, reakcionárstvo
a komunizmus. „Nuž“, začal dirigent, „je to asi takto: ak stretneme pána dobrých
mravov, ktorý má rád našu spoločnosť, ktorý si objedná pár obľúbených piesní
a napokon mi podstrčí stovku, tomu sa povie kapitalizmus. Ak sa s vami o stovku
poctivo rozdelím, to je socializmus. Ak si však stovku ponechám a odbavím vás
šestákom, to je komunizmus. A keby ste si potom opovážili otvoriť ústa, boli by
ste reakcionári...“
„Před nějakým časem odhalily orgány
státní bezpečnosti teroristickou skupinu lékařů, jejichž cílem bylo zákeřným
léčením zkrátit život aktivních činitelů Sovětského svazu. Bylo zjištěno, že
všichni tito lékaři - vrahové, kteří se stali vyvrheli lidského rodu, kteří
pošlapali posvátný prapor vědy a poskvrnili čest vědeckých pracovníků, byli
najatými agenty zahraniční výzvědné služby."
(Úřední zpráva TASS
z 13. ledna 1953).
„Presidium nejvyššího sovětu SSSR uveřejnilo výnos o vyznamenání lékařky L. F. Timašukové Leninovým řádem za pomoc vládě při odhalování lékařů vrahů." (Úřední zpráva TASS ze dne 21. ledna 1953).
„Ministerstvo vnitra SSSR provedlo pečlivé prošetření veškerého materiálu ve věci skupiny lékařů, kteří byli obviněni ze škůdcovských špionážních a teroristických akcí proti vedoucím osobnostem sovětského státu. Přešetřením bylo zjištěno, že lékaři, v této věci obvinění, byli zatčeni bývalým ministerstvem státní bezpečnosti nesprávně, bez jakéhokoli zákonného opodstatnění."
„Presidium Nejvyššího sovětu SSSR
zrušilo výnos z 20. ledna 1953 o udělení Leninova řádu lékařce L. F. Timašukové,
nebol se ukazuje ve světle nově zjištěných skutečností jako chybný."
(Dvě úřední zprávy
TASS ze 4. 4. 1953)
zpět na hlavní stranu zpět na Dokumenty doby
