Dokumenty
doby www.svedomi.cz:Dokumenty
doby www.svedomi.cz:Třetí odboj
(
ITEM – tematická jednotka pro střední školy; předmět:
dějepis, ročník 1.-4. ;
autor: Ing.Miloš Slabák, lektor: JUDr.Jan Pospíšil, pasáže, u kterých
je to uvedeno, byly doplněny v Muzeu
III.odboje Příbram-Zámeček a v redakci
těchto stránek )
Osnova:
Počátky protikomunistického odboje
Druhý pokus o vojenský převrat
Některá další represivní opatření proti odboji
Státní bezpečnost hodnotí protikomunistický odboj
Třetí odboj je příliš široký pojem, než aby mohl být výstižně a přitom stručně definován. Pokud o něm budeme hovořit, musíme si nejprve připomenout kým a proti komu byl veden, proč vůbec vznikl,tedy co mu předcházelo.
Objasněme si nejprve pojem slova odboj. Je to úsilí, které vyvíjí organizovaná skupina lidí proti jiné rovněž organizované skupině lidí, zpravidla reprezentované státní mocí, porušující základní svobody a lidská práva. Taková státní moc je vždy nedemokratická, totalitní, založená na nemorální ideologii a často na ještě horší praxi. Nelze s ní vést dialog, polemiku, ani ji jakýmkoliv způsobem kritizovat, autory všech projevů nesouhlasu stíhají vysoké tresty na svobodě, často i smrt. Jsou to charakteristické vlastnosti všech totalitních režimů.
Právě takový byl i komunistický režim, který spojením politické ideologie se státní mocí a uzákoněním vedoucí úlohy politické strany ve státě nastolil diktaturu se všemi jejími průvodními jevy. Sami komunisté nazývali zpočátku podle sovětského vzoru své panování diktaturou proletariátu. Myšlen byl proletariát v původním slova smyslu, jako vláda chudiny, tj. obecného lidu. Jedině občan chudý, nevlastnící žádný majetek, bez vyššího vzdělání, jehož symbolem byl tovární dělník, byl přínosem pro společnost. Naopak lidé majetní, vzdělaní, obchodníci, podnikatelé i samostatní řemeslníci tvořili tzv. vykořisťovatelskou třídu:
Kriteriem pro kladné či záporné hodnocení člověka byl třídní pohled a slovní spojení třídní boj, třídní nenávist, třídní uvědomění a třídní původ tvořilo nezbytnou náplň propagačních článků, projevů, učebních osnov ve školách a postavení na společenském žebříčku. Dělník stál výše než jeho zaměstnavatel, domovnice měla větší hodnotu než majitel domu, čeledín znamenal více než sedlák, u něhož pracoval. Byl to typický příklad, kdy použití hrubé síly podporované lživými tvrzeními, vulgarismem a neurvalostí vítězilo, naštěstí ne natrvalo, nad mravností a demokratickým pojetím života.
Proletářství materielní doprovázelo proletářství ducha, k němuž se také snížily řady lidí sice vzdělaných, inteligence, ale tím více zbabělých, nehodlajících - byť dočasně ztratit nic z těch požitků, které zpříjemňují život. Za pomyslné výhody obětovali svou čest, svobodu a tvář a stali se poslušnými loutkami lidí primitivních a hrubých, avšak mocných. Své malé kuličky požitků stejně neuhájili, ale bázlivostí postavit se proti všude se deroucímu zlu značně přispěli k rozšíření a upevnění ideologie, která jako morová nákaza ničila vše, co se jí jen trochu postavilo na odpor. Často i podezření, že by se tak mohlo stát, stačilo k vynesení vysokých trestů.
Po nedemokratickém uchopení moci vyvíjí každá diktatura horečné úsilí o své udržení. Metody, které k tomu používá, jsou vždy velmi vzdáleny slušnosti, korektnosti a všeobecným právním normám. V tomto stadiu nelze s diktaturou komunikovat běžnými způsoby, obvyklými v politické a diplomatické praxi. Jsou pouze dvě možnosti - podřídit se nebo bojovat. O tom, jakým způsobem probíhal boj proti komunistickému teroru se věnují následující řádky.
Odboj třetí nebo protikomunistický? V pořadí je to již třetí odboj v naší zemi, odehrávající se v tomto století. Svým charakterem a cílem je však zcela odlišný od předcházejících dvou. První odboj byl veden T.G.Masarykem a jeho spolupracovníky za první světové války a byl zaměřen proti němectví, Habsburkům, případně Rakousku. Jeho cílem bylo vytvoření samostatného československého státu. Byl to tedy jednoznačně národní odboj a měl silné vlastenecké a nacionalistické rysy. Druhý odboj za druhé světové války byl veden v podobném duchu. I on směřoval jednoznačně proti Německu a němectví a proti nacionálně vyhrocené ideologii o nadřazenosti germánské rasy. Cílem odboje bylo obnovení ČSR v podstatě v předválečném stavu a duchu. Vedení však již nebylo tak jednotné jako za prvního odboje. V Londýně stál v jeho čele Dr. Edvard Beneš a emigrace jím vedená reprezentovala snahy prvního odboje jen s tím rozdílem, že neusilovala o ustavení nového státu, nýbrž o jeho obnovení. Duch a struktura obnovené republiky měly být stejné jako v první republice: demokratické zřízení a demokratická forma vlády.
Druhým nebezpečně konkurenčním centrem odboje byla Moskva. Kromě obecné vůle po porážce nacismu a obnovení ČSR, nevyhlašovalo moskevské vedení takticky své skutečné cíle. Tak se dlouho zdálo, že obě centra jsou vedena společnou ideou. Stejně tak, jako po celou dobu existence Československé republiky usilovali komunisté o její rozvrat, o zničení demokratického zřízení a o uchvácení absolutní moci po vzoru bolševiků, směřovali komunisté svým specifickým odbojem za druhé světové války k podobnému cíli.
Události posledních měsíců války v r. 1945 potvrdily, že politické představy o poválečném uspořádání ČSR byly naprosto rozdílné. Londýn měl na mysli demokratickou společnost první republiky. úmyslem Moskvy bylo zřízení. které by v dohledné době dosáhlo komunistického socialismu. V Košickém vládním programu se londýnská emigrace bohužel vzdala své koncepce a přistoupila na organizaci společností předloženou moskevským centrem. To byl počátek komunizace Československa.
Jak již bylo předesláno, usilovaly první i druhý odboj o vytvoření, případně obnovu ČSR. Oba byly také vedeny silným národním a protiněmeckým vědomím. Naprosto jiné to však bylo u odboje třetího. Ten směřoval proti vládě a režimu ve vlastni zemi. A to je podstatný rozd1 mezi prvními dvěma a třetím odbojem. Místo boje proti nenáviděné cizí moci je to boj proti příslušníkům vlastního národa, posedlým vidinou absolutní moci a v jejím jménu páchajícím všechny ukrutnosti totalitních režimů. Byl to boj proti diktatuře za demokratickou formu společnosti, hodně podobný protinacistickému odboji Němců v Hitlerově Německu.
Bylo by tedy zcela odporující podstatě tohoto odboje řadit jej pouze jako třetí za první dva protiněmecké a pročeskoslovenské. Byl veden výslovně proti komunistické totalitě ve vlastní zemi a proto jediný jeho charakteru odpovídající název může být protikomunistický. Tím bude i řečeno, kdo má být do něj počítán. Jen ten, kdo se účastnil na činech směřujících proti komunistické straně a její vládě a nikoliv ten, kdo se s komunistickou myšlenkou ztotožňoval a chtěl jen její excesy zdánlivě polidštit.
Je zde i další důvod pro nevhodnost výrazu „třetí“. Tento výraz by totiž mohl případně zahrnovat i pozdější reformní komunisty, kteří v letech padesátých vědomě páchali zločiny proti lidskostí, koncem šedesátých let se pak pokusili o reformu KSČ při zachování všech základních prvků marx-leninského učení. S politickými vězni, bývalými obětmi své dřívější nelidskosti, odmítli v období Pražského jara v r. 1968 spolupracovat, protože je považovali i nadále za své nepřátele.
O tomto podává svědectví Ota Rambousek, který prožil patnáct let v komunistických věznicích, zejména v pověstném Leopoldově, připravil spolu s Lad. Gruberem k vydání „Zprávy dokumentační komise K231“, a napsal do Denního hlasatele (Chicago, 13.01.1977) toto: „My, bývalí muklové, chceme tady a teď vyhlásit, že tzv. Pražské jaro nebylo ničím jiným než pokusem o renesanci KSČ. O únoru, dělnických milicích a vedoucí úloze strany , zakotvené dokonce v ústavě, se nesmělo mluvit. Dr.František Kriegel, tehdejší předseda Národní fronty, dnešní mučedník, kategoricky odmítal jednání s politickými vězni… Tehdejší president Svoboda, donekonečna odkládal manifestační přijetí delegace politických vězňů… O tom, že socialismus s lidskou tváří si přál všechen lid, je buď pustá lež, nebo naprosté nepochopení skutečných tužeb a přání národa. Drtivá většina si nepřála nic jiného, než politický návrat před ‘únor’. Návrat všech demokratických jistot a práv… Je skutečně třeba řešit budoucnost. Ale na minulost nezapomínat… (Zdroj: Ota Hora: Svědectví o puči; Sixty-Eight Publishers, Corp., říjen 1978, str.17; tento odstavec byl doplněn v redakci stránek svedomi.cz)
Po sovětské okupaci se s reformními komunisty vítězné křídlo KSČ vypořádalo vyškrtnutím nebo vyloučením ze strany. Někteří z těchto osmašedesátníků se později sdružili v Obrodě, jiní se stali členy Charty 77, kde tvořili podstatnou část signatářů. K lidem postiženým komunistickým terorem let padesátých, kdy byl teror nejsilnější, se Obroda i Charta stavěla rezervovaně, mnohdy i odmítavě, neboť těmto skupinám nešlo o odstranění marx-leninského učení z vlivu na společnost, tedy o odstranění podstaty všech nepravostí a.zločinů, ale pouze o jeho zdánlivou nápravu. Nebyl to tudíž odpor ani odboj, ale pokus o reformu nereformovatelného. Také datum 25. února 1948, kterým se zpravidla označuje zrod odboje, není zdaleka přesné, stejně tak jako ukončení odboje 17. listopadu 1989. Obě data je nutno posunout o mnoho let zpět, jak bude zřejmé z dalších stránek tohoto pojednání.
Abychom plně pochopili význam protikomunistického odboje, měli bychom jít až do druhé poloviny minulého století, do doby diferenciace středoevropské společnosti na různé politické proudy. Střet těchto proudů nabyl brutální dramatičnosti zardoušením právě zrozeného svobodného Ruska bolševiky roku 1917. Čeští komunisté, pozdější členové komunistické strany Československa, se již tehdy podíleli na všech bolševických zvěrstvech a horlivě bojovali proti čs. legiím, bijícím se mj. i za svobodné Rusko. Své nepřátelství proti Československu a jeho demokratickému zřízení projevovali komunisté otevřeně po celou dobu jeho meziválečné existence a nedělali nic jiného, než že je soustavně cílevědomě rozkládali a podlým způsobem podrývali principy politické svobody a samu státní existenci.
Komunistická strana již od svého vzniku nebyla skutečnou politickou stranou, ale organizací fakticky zločineckou, jakkoliv státem povolenou. Tato organizace zastírala svůj skutečný charakter a umožňovala sdružování lidem, kteří se bez zábran projevili později jako teroristé a zabijáci vyškolení stalinským pojetím práva, spravedlnosti a řízení státu. Výraz terorista a zabiják se vztahuje nejen na vlastní vykonavatele zločinů, ale v první řadě na strůjce všech nelidskostí, které se ve jménu komunismu konaly. Velkou část členů komunistické strany tvořili lidé, kteří nikdy řádně nepracovali, stali se z nich proletáři, podrývali pracovní morálku jiných a čekali na situaci, kdy budou moci bez vlastního přičinění získat majetek bohatších spoluobčanů konfiskacemi, krádežemi, jakkoliv, jakmile jen získají moc.
Temná historie KSČ v letech 1923-48 byla jen soustavnou a pečlivou přípravou k provedení puče uskutečněného v únoru 1948. Čeští komunisté, kteří před druhou světovou válkou navštěvovali SSSR, kam se jezdili "učit, jak mají zakroutit krkem" představitelům první republiky, která tak úspěšně vybudovala své význačné postavení mezi evropskými státy, tedy tito komunisté se zcela nepokrytě postavili po bok hitlerovského Německa, aby společně bojovali za vítězství světové socialistické revoluce nad buržoazním kapitalismem, reprezentovaným Velkou Britanií, Francií a USA. Spolupráce mezi KSČ a německou NSDAP nabyla intenzity zvláště po podpisu paktu mezi Německem a SSSR v létě 1939. Také GESTAPO a NKVD úspěšně spolupracovaly.
Aktivní odpor proti komunistům, jejich propagandě a záškodnickým akcím lze datovat od prvních hodin po přejití fronty v r.1945 a vystřídáním německé armády armádou sovětskou. Tehdy jsme ještě ovšem netušili, jaké hrůzy nás v několika nejbližších letech čekají, čeho všeho jsou schopni někteří členové národa, jenž si říká národ Husův, Komenského nebo Masarykův. Nutno si však připomenout, že v období první republiky bylo Rusko - nikoliv Sovětský svaz - synonymem slovanství jako protiváhy vůči germánství. Vztahy k Rusku jsme měli zidealizované z neznalosti skutečného stavu, neboť SSSR byl hermeticky uzavřen a všechny informace u nás uváděné pocházely z pramenů komunistických funkcionářů.
Zklamání přinesla sovětská armáda, která odhalila hrůznou skutečnost. Jen trochu samostatně uvažující člověk musel bezprostředně po prvním styku s rudou armádou být zklamán civilizační úrovní jak jednotlivých vojáků, tak armády jako celku. To byl první signál, že všechny zaručené zprávy o úspěších sovětského hospodářství a o mravní kvalitě režimu šířené u nás před válkou a silně ovlivňované moskevským rozhlasem za války, nejsou zcela podložené pravdivými skutečnostmi. Tyto pochybnosti byly zčásti tlumeny radostí z konce války a německé okupace, přesto však vzbuzovaly zprvu ostražitost, která s postupujícím časem přecházela v naprosté rozčarování a v obavy o osud naší země. Přesto jiní členové téhož národa dovedli v téže době, tedy bezprostředně po válce, přijímat báchorky o sovětských úspěších ve vědě, technice, kultuře, zemědělství a průmyslu i nadále.
Nezvratným faktem zůstává, že po skončení války byla naše veřejnost nedostatečně informována o skutečné politické situaci, vzniklé jaltskou dohodou tří velmocí, která znamenala mimo jiné demarkační čáru mezi armádami západu a východu, čímž byla prakticky již tehdy vytyčena trasa budoucí železné opony. Veřejnost se též nedověděla a dosud vlastně ještě neví, jaké důvody vedly Londýnskou vládu k přijetí systému pouhých čtyř politických stran roce 1945, když ta "nejpravější“ strana lidová patřila svým sociálním programem spíše k politickému středu. Tím, že nesměla být obnovena agrární strana, za první republiky strana nejsilnější, došlo k dalšímu porušení základních pravidel demokratického uspořádání. Košický vládní program, i když poněkud vylepšený oproti původnímu vládnímu programu připravenému sovětskými politiky v součinnosti s československými komunisty, byl pak jen dalším hřebíkem do rakve obnoveného Československa, dosud částečně demokratického. Je ještě mnoho neprozkoumaného z údobí mezi tety 1938-48, především pro prozatímní nepřístupnost nejdůležitějších archivů.
Zároveň s příchodem sovětské armády v r. 45 začala komunistická propaganda pracovat na plné obrátky. K tomu účelu bylo na přání Moskvy zřízeno ministerstvo informací, do jehož čela byl jmenován V. Kopecký, fanatický bolševik, autor mnoha pozoruhodných výroků, z nichž citujeme snad ten nejznámější: „Přečtení jednoho výtisku Rudého práva dá člověkovi víc než celé studium na vysoké škole". Základním motivem komunistické propagandy bylo osvobození ČSR Rudou armádou - bez ohledu na to, že západní Čechy osvobodili Američané - a jak se ukázalo, motivem úspěšným. K této polopravdě se postupně přidávaly další a další vymyšlené mýty a více či méně poopravené skutečné události, až vznikla oficielní, na nepravdách a polopravdách založená verze, že o osvobození ČSR se zasloužil pouze SSSR, že válku vyhráli pouze Sověti, kteří jediní jsou schopni zachránit svět před vykořisťovatelskými kapitalistickými imperialisty a že Stalin, jehož zvrhlost způsobila smrt a utrpení desítkám milionů lidí, je spasitelem lidstva.
Po vzoru Sovětského svazu, který si docela bezostyšně přivlastnil veškeré zásluhy o vítězství nad hitlerovským Německem, přivlastnili si i čs. komunisté celý druhý domácí i zahraniční odboj. Podle osvědčeného propagačního klišé vytvořili soustavným opakováním vymyšlených historek a patřičně upravených komentářů skutečných událostí oficielní „pravdu“, v níž záměrně zamlčeli podíl ostatních účastníků druhého odboje, podíl nepoměrně větší a také úspěšnější. Zamlčeli ovšem také svou spolupráci s nacisty, která trvala až do napadení Sov. svazu Německem v r. 1941. Připomeňme si, že za první republiky pohlížela veřejnost na komunisty jako na kriminelní živly, jimiž skutečně byli a přes všechny peripetie jimi dodnes zůstali. Není účelem tohoto pojednání rozebírat politickou situaci v období od konce války v r. 45 do únorového puče v r. 48. Vyčerpávající popis a objektivní zhodnocení této doby zasluhuje samostatné zpracování. Ve stručnosti lze pouze konstatovat, že komunisté nastoupili do útoku k získání nekontrolované moci v ČSR a jak je komunistickou nezbytností, byly metody k dosažení jejich cílů nevybíravé, používající lží a polopravd, bezostyšného falšování nedávné historie, vyhrožování a záškodnických akcí. Zdatným pomocníkem jim byly jednotné odbory ovládané komunisty.
Systematické pronikání komunistů do rozhodujících složek státního aparátu a všech ostatních politických stran, které umožnil závěr války, potvrdil výsledek voleb v r. 1946. Proti dlouho a dobře připravované ofenzívě se demokracie v Československu dostala do pozice bezvýchodné obrany. Tuto neblahou skutečnost můžeme potvrdit až po dlouhém časovém odstupu.
Je logické, že hrubé a bezohledné aktivity komunistického vedení znepokojovaly demokraticky smýšlející část národa. Jednotlivci stejných nebo příbuzných politických názorů se začali sdružovat a podnikat kroky proti komunistické expanzi. Je smutné a nakonec se prokázalo, jak tragické bylo - že vedoucí činitelé dvou "pravicových" stran, nár. socialistů a lidovců, neodpustitelně podcenili možnost úspěchu komunistické propagandy a vzpamatovali se, bohužel opět nedostatečně, po volbách v ř. 1946, kdy komunisté získali v českých zemích 40% hlasů. 17% hlasů sociálních demokratů považovali zcela samozřejmě za hlasy své a jak se nakonec ukázalo, bylo jejich sebevědomí, založené na početní většině, oprávněné.
Počátky protikomunistického odboje
Jak jsme již konstatovali, ocitla se demokracie v Československu v beznadějném postavení a její šance k přežití se prakticky rovnaly nule. A přece šel národ do boje před únorem 48 i po něm. Říkáme-li národ či národy, máme na mysli onu morální elitu společnosti, která nejenže má ideály, ale neváhá za ně i bojovat. Je to zpravidla menšina, a jak ukazují velké chvíle dějin, můžeme právem říci, že v případě protikomunistického odboje to byla menšina nikoliv nepočetná.
Již dlouho před únorem 48 ochromila KSČ především prostřednictvím Státní bezpečnosti armádu, policii (SNB) a zvláště důsledně paralyzovala nekomunistické účastníky druhého odboje domácího i zahraničního. Bylo také připraveno rozsáhlé zatýkání osob, o jejichž protikomunistickém zaměření nebylo pochyb a dala se rovněž předpokládat jejich ilegální protikomunistická činnost. Tak jsou již první březnové dny r. 1948 poznamenány násilnostmi StB a prvními obětmi, jejichž smrt byla zpravidla deklarována jako sebevražda ve vyšetřovací vazbě.
Jako jedni z prvních, kteří upozorňovali na komunistické nebezpečí, byli vysokoškoláci, kteří absolvovali nejednu slovní šarvátku s ministrem informací Kopeckým. V Brně demonstrovali studenti již v únoru 1946 proti komunistickému deníku Rovnost, který tendenčně zkreslil přednášku mjr. Šoffra o úkolech a budoucím postavení současných studentů v obnovené svobodné republice. Proti 300 klidně a se studentským humorem protestujícím studentům vyhnali komunističtí vůdci jednotných odborů celou ranní směnu Zbrojovky, cca 10.000 osob. Brněnské události do jisté míry navazovaly na pražské studentské nepokoje, jejichž údajnou záminkou byl nedostatek učebnic. Při policejním'vyšetřování brněnských demonstrací se zatčení studenti měli možnost seznámit poprvé se Stát. bezpečností, která v té době, tedy 9 měsíců po skončení války, byla již velmi dobře organizovaná a bezpečně ovládaná komunisty řízenými z Moskvy. Na počátku r.1946 ještě nebylo politicky únosné studentské vůdce potrestat, k tomu došlo ihned po únoru 48, kdy byli nejprve rozhodnutím akčních výborů ze studia vyloučeni, posléze zatčeni a po rychlém vytvoření drastických zákonů odsouzeni k dlouholetým trestům vězení.
Rozdmychávání nepokojů a umělé vytváření nejistoty před únorovým pučem dokládá tzv. mostecká špionážní aféra. V listopadu 1947 došlo k zatčení téměř čtyřiceti význačných mosteckých občanů, převážně vojáků - bývalých příslušníků východní armády. V pozadí tohoto případu byla důkladně připravená a promyšlená provokace, která byla dílem OBZ (Obranného bezpečnostního zpravodajství. Pro tento případ si již v první polovině roku 1947 vycvičilo OBZ provokatéra J. Podivína, v té době vězněného za nepolitický čin. Ve vězení na Borech v Plzni se seznámil s Pravomilem Raichlem, podporučíkem čs. východní armády. Ten prodělal nejen válečné tažení přes Buzuluk, ale ještě před tím prošel jako vězeň několika sovětskými gulagy. Po válce se velmi kriticky vyjadřoval o SSSR a tím se dostával do soustavných konfliktů s OBZ i StB. Když mu hrozilo zatčení, uprchl do západního Německa k Američanům, ale kvůli své rodině se vrátil zpět. Začátkem r. 1947 byl však u Chebu přece jen zatčen a uvězněn na Borech, kde se seznámí( s V. Podivínem.
V létě 1947 byl Pravomil Raichl na zásah národně socialistických poslanců propuštěn. Když .se pak na podzim u něj objevil V. Podivín, rovněž propuštěný na svobodu, nepojal Raichl vůči němu podezření. Podivín se ho snažil získat pro protikomunistickou akci, kterou měli údajně vést představitelé nár. soc. strany P. Zenkl, P. Drtina a V. Krajina. Raichl uvěřil Podivínovu tvrzení podpořenému několika „nezvratnými důkazy“ o nutnosti bojovat proti komunistům, kteří připravují puč. Některé "důkazy" předložili Raichlovi také dva bývalí zahraniční vojáci, na jejichž popud byl vypracován seznam spolehlivých osob, kteří budou ve vhodnou dobu ochotni překazit avizovaný komunistický puč. Mostecký případ měl posloužit jako demaskování antikomunistů z řad národních socialistů, kteří se neštítí špinavých praktik a spolupráce se západní - rozuměj nepřátelskou - rozvědkou.
StB zatýkala, vyslýchala, výpovědi upravovala podle svých záměrů, až 17. listopadu 1947 vydalo ministerstvo vnitra komuniké o odhalení rozsáhlé špionážní a teroristické sítě. Podle všech pravidel měli být všichni údajní špioni postaveni před soud, ale protože ministerstvo spravedlnosti bylo v rukou nár. soc. ministra Prokopa Drtiny, bylo trestní oznámení pod různými záminkami odkládáno. Čekalo se, až bude veškerá moc ve státě, tedy i ministerstvo spravedlnosti, pod vlivem KSČ. S první částí obžalovaných došlo k soudnímu přelíčení ihned počátkem března 48, druhá část byla souzena v květnu. Raichl a další dva obžalovaní byly odsouzeni k trestu smrti, který jim byl později změněn na doživotní, příp. patnáctiletý těžký žalář, ostatní byli odsouzeni k nižší trestům.
Tímto způsobem se komunisté preventivně zbavovali svých možných odpůrců. K odsouzení, třeba i smrti, stačila pouhá možnost, vůle či dokonce jen podezření, že by mohl být nějaký "protistátní" čin vykonán. Obvyklá fráze postačující ke konstatování viny byla: "soud nabyl přesvědčeni`. V jakém protikladu stojí dnešní halasné dožadování se lidských práv při posuzování viny těch, kteří jiným jakákoliv práva důsledně odpírali!!
Tzv. mostecká aféra neměla se špionáží nic společného, byla to záležitost čistě politická. Jejím cílem bylo zdiskreditování mosteckých národně socialistických funkcionářů a na to navazující diskreditace čelných představitelů této strany.
Pravomilu Raichlovi se v roce 1952 podařilo z vězení utéci a probít se do "kapitalistického"zahraničí.
Bezprostředně po únoru 1948 začaly vznikat další ilegální skupiny. Pozdější souhrnné interní hlášení orgánů StB hovoří o stovkách skupin. Už zde však jde o záměrné zkreslování skutečnosti. První skupiny vznikaly z účastníků druhého odboje, vojáků, policistů, funkcionářů protikomunistických politických stran a některých jiných organizací. Současně však StB nejen, že pronikala svými agenty do ilegálních skupin, ale podněcovala jejich činnost a v mnohých případech takové skupiny sama vytvářela, aby měla záminku pro rozpoutání teroru proti jednotlivým skupinám obyvatelstva, které měly nepřátelský poměr vůči KSČ. Ačkoli šlo ze strany ilegálních skupin výhradně o činnost protikomunistickou, hovoří veškeré dokumenty StB soustavně o činnosti protistátní.
Mezinárodně politická situace se odrážela v protikomunistickém odboji tím, že se všeobecně předpokládalo až do let 1954-55 za samozřejmé vypuknutí třetí světové války. Většina ilegálních skupin v podstatě prováděla tutéž činnost jako za druhé světové války, tedy propagaci odporu proti komunistickému režimu, shromažďování zbraní, zpravodajskou činnost ve spojení se západními rozvědkami, převádění ohrožených osob přes hranice, organizování podpory persekvovaným rodinám, méně pak sabotáže a ojediněle útoky na místní komunistické činitele.
Jen v několika případech přistoupily skupiny vedené důstojníky z povolání ke skutečným přímým přípravám k provedení převratu vlastními ozbrojenými silami. Ostatní skupiny rovněž orientované na převrat se zpravidla pouze organizovaly, shromažďovaly zbraně a čekaly na vypuknutí války. To, jak víme z obecné historie, bylo skutečně až do Stalinovy smrti reálnou perspektivou.
Komunistické vedení pochopilo, že jedno z největších nebezpečí, které by mohlo vážně ohrozit výsledek únorových událostí hrozí od důstojnického sboru, který dosud stál v čele čs. armády. Jedním z mála prokomunistických důstojníků byl ministr nár. obrany Ludvík Svoboda a několik jeho blízkých spolupracovníků, pro však bylo pro ovládnutí celé armády málo. Svoboda sice osvědčil .svou loajalitu ke komunistům, když se v rozhodné chvíli postavil s Gottwaldem proti pres. Benešovi, ale bylo tu ještě mnoho vojáků z povolání, převážně účastníků druhé světové války, jejichž rozhodný postoj a bojové znalosti mohly být příčinou zvratu dosavadních komunistických úspěchů. Bylo proto rozhodnuto co nejdříve vyměnit převážnou většinu důstojnického sboru a dosavadní vedení armády doslova rozprášit.
To, co se dělo s našimi důstojníky, kteří působili v armádě první republiky, budovali ji, aktivně se účastnili odboje za druhé světové války a stanuli v čele naší poválečné armády, mělo ráz skutečné genocidy. Oddělení Bedřicha Reicina tuto špinavou práci splnilo do všech důsledků.
Reicin byl již v květnu 1945 jmenován náčelníkem Hlavní správy vojenského Obranného a bezpečnostního zpravodajství, které KSČ během krátké doby.zcela ovládla. V r-. 1946 se OBZ přejmenovalo na 5. oddělení hlavního štábu ministerstva obrany. V jeho čele až do roku 49 stál Reicin, který pak odešel do funkce náměstka ministra pro věci kádrové. Jeho nástupcem se pak stal plk. Musil, pokračující ve špinavé práci Reicinově. Začátkem r. 1951 se 5. odd. přejmenovalo na Hlavní informační správu a bylo podřízeno Hlavní správě Státní bezpečnosti.
Na otázku. proč docházelo k takovým velkým raziím. je jediná možná odpověd'. Šlo o důstojníky odchované první republikou a oddané pres. Benešovi, z nichž mnozí za války bojovali v řadách západních armád. Ti si sami nad sebou podepsali ortel, který se naplnil ve chv1i, kdy komunisté přišli k moci.
Vedle „zápaďáků“ však byli zlikvidováni i mnozí z řad východní Svobodovy armády. Důvod pro jejich likvidaci spočíval ve skutečnosti, že příliš mnoho věděli o metodách a strategii, které se praktikovaly na východní frontě, že nahlédli jak do zákulisí sovětského velení, tak do politických a územně uchvatitelských zájmů SSSR. Leccos věděli o činnosti našich komunistických předáků, kteří působili v SSSR. Jestliže první skupina byla nežádoucí pro svou demokratickou a probenešovskou orientaci, stala se druhá skupina nepohodlnou pro informace, které získala na východě.
Třetí skupinu tvořili ti, kteří formovali domácí odboj proti nacistické okupaci. Ti se právě z tohoto důvodu stali rovněž nepohodlnými, protože zásluhu o odboj měla mít výhradně komunistická strana. Pokud tito důstojníci a vojáci nebyli zahubeni již za války rukou německých okupantů, po roce 1948 je zlikvidovala komunistická justice. Postupně, v krátkém čase, zato důkladně, byli odstraněni všichni, kteří mohli být potenciálními osnovateli odboje. Tito důstojníci, pokud nebyli postaveni před soud, byli z armády propouštěni bez nároku na jakékoliv finanční zajištění, nebyly jim vypláceny důchody a byli i s rodinami vystěhováváni do tehdy ještě opuštěného pohraničí do polorozbořených domů po odsunutých Němcích. V nejlepším případě směli zůstat v místě dosavadního bydliště, ale museli se přestěhovat do bytů, v nichž bydlelo pohromadě několik rodin. Podobně byli postiženi také důstojníci četnictva a policie.
Jako jednu z poměrně dobře připravených, avšak nakonec neuskutečněných akcí uvádíme akci majora Miloslava Jebavého, zvanou žateckou. Major Jebavý byl šestnáct let v cizině, z toho asi deset let v cizinecké legii. Na straně Angličanů se účastnil bojů proti Němcům, byl shozen na francouzské území, kde ho zajali a odsoudili. Podařilo se mu však z kriminálu utéci a znovu se vrátit do Anglie a nakonec přece jen bojovat s Francouzi proti Němcům, přičemž utrpěl těžká zranění.
Domů se vrátil až v roce 1946. Po tolika letech strávených v cizině se těžce sžíval s domácími poválečnými poměry, které ovládala KSČ. V době, kdy špičky našeho armádního velení již byly pozatýkány, začal připravovat vojenský převrat, který měl být signálem k boji proti komunistické diktatuře. Do této akce se postupně zapojovaly jak vojenské posádky (na prvním místě v Žatci), tak ilegální skupiny z Prahy i z venkova, zejména ze západních Čech. Přípravných prací pokusu o převrat se postupně zúčastnilo množství vojáků i civilistů. První termín k provedení převratu byl stanoven na počátek února 1949. Počítalo se s využitím momentu, kdy se kralovická posádka bude vracet přes Prahu z vojenského cvičení. V tom okamžiku měly být obsazeny některé důležité budovy a uzlové body. Současně se počítalo s příjezdem tanků ze Žatce. Termín byl však nakonec odložen, a to byla zřejmě první chyba. Stalo se tak proto, že se objevovaly nové skupiny a připojovaly se další posádky - mělo dojít k zapojení Milovic, Mostu, Chomutova. Termín se odložil poprvé i podruhé. Poslední byl stanoven na 5. března 1949.
Vedle změn termínu, což zdar akce ohrožovalo, ukázalo se nebezpečným i zapojení velkého množství lidí. Tudy musely uniknout informace až k StB. Zatýkání začalo již 3. března. Výslechy byly svou brutalitou děsivé a surového bití nebyly ušetřeny ani nevinné děti některých zatčených. Mezi vyšetřovatele se přišel podívat i ministr vnitra Nosek provázený třemi sovětskými důstojníky. Tato epizoda ukazuje, že nejen KSČ, ale i Sověti měli na likvidaci tohoto případu eminentní zájem.
Soud se skupinou majora Jebavého začal 30. května 1949. V soudní síni byla klaka, která vykřikovala „oběsit! oběsit!“ Soud se snažil Jebavému dokázat, že při přípravě převratu byl řízen anglickou zpravodajskou službou. Proto se neustále vyptávali na kapitána Vildese a snažili se ho přimět, aby mluvil anglicky. I to mělo být demagogicky využito k důkazům, že to byli západní imperialisté, kteří se snažili o politickou změnu v našem státě. To současně mělo dokázat, že neexistuje domácí odboj, že naši lidé si politickou změnu nepřejí, že se zcela staví za komunistickou vládu. Jestliže však přece jen k takovému případu dojde, pak je to vždy vyprovokováno ze západu.
Faktem však je, že šlo o odboj domácí, že naši lidé byli tehdy přesvědčeni, že komunismus brzy padne a proto byli odhodláni pustit se do takovýchto riskantních podniků. Na druhou stranu si však musíme uvědomit, že ve státě, kde byly pluky SNB, StB, ozbrojené milice a na hranicích sovětská armáda, pokus o převrat bez pomoci Západu nemůže být úspěšný.
Proces probíhal od 30. května do 9.června 1949, přičemž již předem bylo rozhodnuto, jaké tresty mají být vyneseny. Prokurátor žádal pro všechny trest absolutní. Ve skutečnosti pak byly vyneseny tresty smrti u devíti obžalovaných, v platnosti zůstaly u pěti, ostatní dostali doživotí. Popraveni byli Miloslav Jebavý, Bohuslav Hubálek, Vilém Sok, Karel Sabele a Josef Gonic. Ostatním byl vyměřen trest 25 let nebo doživotní těžký žalář.
Na tuto skupinu navázaly soudy se skupinami dalšími. Odsouzení k trestu smrti byli popraveni 18. července 1949. Dá se předpokládat, že jejich úmrtní listy mají v rubrice „příčina smrti“ -totéž konstatování, jak je tomu v úmrtním listě podplukovníka Josefa Gonice, který je k dispozici: "Poprava oběšením". Je to tak lakonické sdělení, že si až dodatečně čtenář uvědomí jeho dosah a bezbřehý cynismus.
Na popravišti skončil také generál Heliodor Píka, v druhé světové válce vojenský přidělenec čs. vojenské mise v Moskvě. Během své diplomatické mise zjistil, že tehdejší vyslanec naší londýnské exilové vlády Zdeněk Fierlinger předává veškeré zprávy a pokyny i tajného rázu, přicházející z Londýna, komunistickým poslancům Gottwaldovi, Kopeckému a dalším, kteří je odevzdávají sovětské NKVD. Tím odhalil Fierlingera jako zakukleného komunistu a spolupracovníka sovětské tajné služby, ač na veřejnosti vystupoval jako sociální demokrat. On to byl také, kdo zradil dohodu nekomunistických ministrů v únoru 1948 a tím rovněž celou sociálně demokratickou stranu. V současnosti se ukazuje, že má v soc. dem. straně čilé nástupce. Generál Píka též odhalil Stalinův záměr připojit Slovensko po válce k SSSR, s čímž komunističtí poslanci čeští i slovenští souhlasili. Proti tomu zakročil pres. Beneš a proto také bylo vyhlášeno Slovenské národní povstání jako důkaz, že slovenský národ chce zůstat s národem českým v jednom státě. Je známo, že Sověti zprvu nechali SNP krvácet (stejně tak se zachovali při povstání ve Varšavě), byli však nuceni se s touto skutečností smířit a teprve potom SNP podporovali, více však politicky propagačně než ve skutečnosti. Je pochopitelné, že za toto odhalení musel být gen Píka „potrestán“. Po válce si komunisté - opět podle osvědčené metody přivlastnili zásluhy na SNP. Bylo velkou chybou našich tehdejších představitelů, že netrvali na pravdivém výkladu o vzniku a průběhu SNP a o ničemné úloze Zdeňka Fierlingera.
Řada dalších vojáků skončila v kriminálech nebo na popravišti. Komunisté běsnili a jejich teror a provokace nabývaly na intenzitě.
Druhý pokus o vojenský převrat
Po nezdařeném pokusu o vojenský převrat dne 5.března 1949 byl v noci ze 16. na 17. květen 1949 zorganizován další pokus o vojenské povstání a protikomunistický převrat. Byl připraven odbojovou skupinou JUDr. Jaroslava Borkovce (bratra policejního rady Zdeňka Borkovce, jemuž bylo v březnu r. 1948 komunisty zakázáno pokračovat ve vyšetřování smrti Jana Masaryka). JUDr. Jaroslav Borkovec prožil válku jako vězeň v nacistickém koncentračním táboře, ve chvíli vojenské akce byl po propuštění z práce pomocným dělníkem. Provést vojenský převrat byla, tehdy naprosto reálná akce a byl to nejodhodlanější a nejradikálněji pojatý výkon branné demokratické rezistence. Podle svědectví univerzitního profesora Dr. Václava Černého (v jeho "Pamětech", 1992. str.331) se udála ve spojení s poúnorovou emigrací, s níž styk zajišťoval přes jedno západoevropské velvyslanectví v Praze Emanuel Čančík. Byl promyšlen plán postupu. Po shromáždění zbraní a připravení vozidel měl být zahájen postup proti určeným místům. Měly být obsazeny hlavní úřady, zatčeny vedoucí osobnosti KSČ na všech stupních, vyhlášeno stanné právo, rozpuštěno Národní shromáždění a všechny Národní výbory. Měl být rozehnán Sbor národní bezpečnosti i Závodní milice ( později tzv. Lidové milice) a národ povolán ke svobodnému vyjádření vůle volbami !
Akce byla zahájena zkušebním přepadením litoměřické věznice dne l2.května 1949 družinou Vratislava Polesného a Josefa Charváta, vyzbrojenou střelnými zbraněmi, pancéřovými pěstmi a nájezdovými minami. Dobýt úplně věznici se však nepodařilo. Nezdařil se ani pokus o vojenský převrat ze dne 16. na 17. květen 1949. Nastalo rozsáhlé zatýkání již v průběhu akce i po ní a připraven proces. Během něj bylo vyneseno šest rozsudků smrti a 5. listopadu vykonáno Borkovec, Čančík, Polesný, Charvát, Janda a Prokeš), deset rozsudků na doživotí a bezpočet trestů až do 25 let těžkého žaláře.
Část občanů skutečně a pochopitelně podlehla zastrašování, jiní naopak zesílili, případně zahájili protikomunistický odboj. To pak komunistům umožnilo postupně identifikovat a individualizovat své nepřátele. Pokud protikomunisticky smýšlející občané ještě nebyli zapojeni do odboje, byli přímými provokacemi do odboje doslova vtaženi. Třeba tak, že vyhlédnutá osoba byla vyprovokována k ozbrojenému útoku na některého komunistického funkcionáře, jindy stačilo k zatčení pár slov nebo vět. Nepředstavitelně surové výslechy s vynucenými podpisy nepravdivých doznání pak StB umožnily poslat před soud skupinu lidí, kteří se vzájemně usvědčovali z činnosti, kterou neprováděli, často ani nemohli provádět, a ze záměrů, které nikdy neměli.
Jedním z míst, které vynikalo zvláště surovými metodami vyšetřování, byla úřadovna StB v Uherském Hradišti. Otiskujeme v doslovném znění část dopisu, v němž odsouzený J.M. žádá předsedu Krajského soudu v Uherském Hradišti o obnovu procesu. Žádost je datována v květnu 1958:
„Je také nutno, abyste znal aspoň část zákroků vůči mně při vyšetřování, neb vyzvědačství jsem se nikdy ani myšlenkou nedopustil. Pan Grebeníček mě mlátil býkovcem, kopal do břicha a přirození, až mě dostal na zem. Na této mi pan Mitrenka šlápl na krk a postavil se na tuto nohu. Pan Grebeníček zakroutil hlavou a pan Mitrenka povolil šlápnutí. Pan Obdržálek na mě házel deku, abych neviděl, kdo mě mlátí. Sám mě srazil pěstí, kterou mě udeřil po srdci, na zem. Kolik ran a facek jsem dostal od Mitrenky. Grebeníčka. Žáka. Obdržálka, Řezníčka a jiných je strašné. Vzali mě do kola, kde jich bylo 8-9 osob a bili ze všech stran, až mě dostali na zem, hodili -na mě deku a pan Žák po mně šlapal. Pan Mitrenka mně šlápl kramflekem na prsty u nohy a otočením se serval kůži ze 4 prstů. Krvácející rány ošetřil lékař Slabý a na druhý den tutéž nohu pošlapal, až obvaz z ran strhal a sešlapal dole. Lékař řekl, že pak nemá cenu nohy léčit. Bití na šlapky a záda bylo takové, že vše bylo jedna podlitina. Nohy naběhly tak, že byly jak černé pytle. Puchýře na nich stříhal lékař. Přál jsem si smrt jako vysvobození...“
Je třeba zdůraznit, že podobnými metodami vynikaly i ostatní vyšetřovny Státní bezpečnosti, každá z nich měla svůj specifický způsob, jak donutit vyslýchaného k doznání nebo k přiznání k činu, který nikdy neprovedl. Pověstný byl též hradčanský "domeček".
Sadistické výslechy se nevyhnuly ani ženám. Jako vyšetřovatelka StB v Brně vynikala pozdější prokurátorka a soudkyně Státního soudu Dr. Dohnálková, jejíž specialitou bylo přikládání hořící cigarety na prsy mladých děvčat. Čím hezčí děvče, tím hůř pro ni. Dr. Dohnálková tak kompenzovala komplexy, mající původ v jejím nevábném vzhledu.
Komunistické vyšetřovací orgány i justice si byly vědomy, že sadistické výslechy prováděné Státní bezpečností odporují platným zákonům, přesto je mlčky přecházely. Jedním z mála pokusů o pravdivé zjištění vyšetřovacích metod StB bylo lékařské vyšetření zatčených, které provedl v březnu 1949 šéflékař KV SNB v Brně za přítomnosti vyšetřujícího soudce Státního soudu v Brně. Na příkaz tehdejšího předsedy Státního soudu v Brně JUDr. Horňanského se uskutečnilo zjištění faktického stavu fyzického i psychického zatčených, kteří prošli výslechy uherskohradišťského bicího komanda. Citujeme část doslovného znění této zprávy:
„Šetření se konalo v oddělené místnosti přímo ve věznici okresního soudu v Uherském Hradišti. Přítomni byli pouze podepsaní se zapisovatelem Státního soudu. Stalo se tak u příležitosti prohlášení usnesení o zavedení přípravného vyšetřování a uvalení řádné vazby vyšetřovací. Zjištěno bylo:
1. Jiří Malášek, 1909, školní rada min. školství.
Udává, že při výslechu byl insultován pěstmi do hlavy, takže krvácel značně z nosu. Byl položen obličejem dolů a tlučen pravděpodobně gumovými obušky hlavně v krajině hrudní, bederní, zadnice a v průběhu obou nohou. Zmíněné krajiny po několika dnech vykazovaly jednolitý haematom barvy velmi tmavé. Zvláště byl tlučen na obou chodidlech, kde vznikly puchýřovité haematomy. Byl prý nucen dělat dřepy a při pádech byl kopán. Byl odveden do jiné místnosti, kde musel ponořovati holé nohy do studené vody. Dále bylo užito během vyšetřování elektrického proudu, a to tak, že mu byly vloženy do obou botů elektrody, pravděpodobně aluminiové a boty takto opatřené musel obout na boso. Byl položen na postel, načež přes zvláštní aparaturu byl několikrát zapínán proud ze sítě. Cítil prý v celém těle nesnesitelnou bolest a křeče. Během vyšetřování několikrát omdléval a byl při tom poléván studenou vodou. Tento výslech trval do druhé hodiny ranní. Po výslechu byl položen na železné lůžko a každá ruka připoutána zvlášť americkými pouty ve vzpažené poloze k železné tyči hlavy postele. Poněvadž znovu omdléval, byla mu jedna ruka uvolněna. Následkem tohoto počínání zvracel prý po 17 dní veškerou potravu, a to zpočátku i tekutiny. Zvracel prý několikrát i krev. Dále močil krev. Byl ošetřován lékařem a do 7.2. nevstal z lůžka. Ošetřující lékař mu nařídil držet dietu asi do dubna.
Status praesens: střední postavy, kostra a výživa přiměřená, bledý. Odpovídá tiše, ustrašeně a nejistě a projevuje chováním i slovy stále obavy zejména před opakováním popsaného způsobu vyšetřování. Nálady plačtivé. Třese se na celém těle. V obličeji má záškuby svalů. Výstupy mozkových nervů na tlak citlivé. Oboustranný nystagmus. Nepravidelné kolísání v Rombergově posici. Na srdci tachykardia. Diferenciace citlivostní v insultovaných částech zad a nohou (částečná anaesthesia). Na ploskách nohou zjištěny zbytky insultace. Uprostřed pravé nohy zjištěna pigmentace v rozsahu velikosti dětské dlaně. Za daných okolností nebylo možno provésti podrobnější vyšetření ledvin.
2. Bohuslav Koukal, 1905, úředník, bývalý politický vězeň.
Čtyřikrát bylo použito insultace tlučením na chodidla. Doposud znatelné jizvy na ploskách obou nohou: Jedenkrát při vyšetřování užito opakovaného elektrického proudu. Způsob insultace a užití elektrického proudu jako ad 1.
3. Pavel Dědičík, 1906, profesor.
Vyslýchán třikrát, tlučen do obličeje, tlučen přes obě šlapky. Následné otoky nohou s těžkými haematomy. Užito elektrického proudu. Kopán do zad. Nyní léčen na zánět ledvin. 14 dní nemohl chodit. Těžko chodí. Paresthaesie obou nohou, více vpravo. Na nohou ještě patrny známky insultace. Tělesně sláb, značně bledý, sešlý. V chůzi nejistý, potácí se. Trpí nespavostí, stálými strachy. Nervosní záškuby obličejových svalů. Třes celého těla, nálada plačtivá."
Následuje řada dalších obětí, diagnóza u všech podobná. V průvodním listě, kterým zjištěné skutečnosti sděluje dr. Horňanský ministerstvu spravedlnosti, v závěru konstatuje, že skutečnost je horší než mrtvé litery a konstatuje také, že „soudcové zdejšího oddělení Státního soudu těžko by mohli převzíti mravní odpovědnost za souzení lidí, jejichž pochybné doznání bylo vynuceno takovými prostředky, jak ve zprávě uvedeno“. Přesto neváhal dr. Horňanský vynést během svého působení množství rozsudků k vysokým trestům.
Některá další represivní opatření proti odboji
Skutečnost, že StB některé skupiny přímo založila, podněcovala a jejich činnost kontrolovala, však nikterak neubírá na morální hodnotě činnosti těchto skupin. Komunistický nepřítel byl příliš silný, dobře organizovaný, bezohledný a dá se říct, že již zkušený, navíc poslušný sovětských poradců. Své pozice upevňoval brutálním terorem nejen proti svým aktivním nepřátelům, ale po sovětském vzoru zcela nesmyslně proti celým skupinám obyvatelstva, zahraničním vojákům, členům domácího odboje za druhé světové války, bývalým funkcionářům nekomunistických stran, Sokola a Junáka, inteligenci, sedlákům, tzv. kapitalistům, živnostníkům, církevním kruhům a dalším skupinám. Trestní zákon kvalifikuje toto počínání jako genocidu.
V průběhu let po únoru 48 komunisté sílili a domácí odboj byl drcen. StB kromě svých příslušníků rozšiřovala sít' agentů ze všech složek obyvatelstva. Bez pochyb možno též konstatovat, že spolupracovníkem StB, alespoň předpokládaným spolupracovníkem, především jako udavač byl, ev. měl povinnost být, vlastně každý komunista. Není tedy divu, že koncem osmdesátých let mohla celá menší městečka zůstávat bez jediného agenta StB. KSČ si už svou pozici uhlídala přímo a sama.
Ale vraťme se k vlastnímu protikomunistickému odboji. Za největší aktiva domácího odboje pokládáme především stránku morální, která ukázala, že tu přes krutý teror existuje složka obyvatelstva, která je ochotna za demokratický charakter republiky bojovat a podstoupit i největší oběti. Dosud zjištěných poprav z politických důvodů, přesněji úkladných justičních vražd, bylo vykonáno 276. Kolik lidí zahynulo rukama StB a ostatních násilníků komunistického režimu jiným způsobem, nelze spolehlivě vyčíslit. Některé odhady jsou nepodložené, jiné možná i záměrně viditelně nadsazené, aby byla patrna jejich nevěrohodnost. Za kvalifikovaný odhad všech přímých obětí na životech způsobený komunisty, lze pokládat číslo 3.000. Tento odhad je nižší než se zpravidla uvádí, je však stejně hrůzný.
Mezi tyto oběti patří i ti, kteří přišli o život při pokusu o přechod hranic. Uvádíme některé údaje, jak je zaznamenala evidence Pohraniční stráže.
Černocký Ladislav nar.9.2.1905 zemř. 13. 9. 1956 zabit el. proudem v úseku 25.roty 4.brigády PS
Fictumová Olga 16.10. 1930 3. 6. 1953 našlápla na minu v úseku l7.roty 4.brigády PS
Grácková Marie 6. 7. 1924 23. 10. 1953 zastřelena PS II.rota II.brigády
Ripl Karel 6. 2. 1934 zastřelen útvarem PS 8396 Plzeň
Vaculík Rudolf 2. 10. 1919 22. 11. 1951 zastřelen PS v úseku Břeclav-Poštorná
Ehrenfeld Eugen 58 letý, Ehrenfeldová Frida 41 letá, Ehrenfeldová Kata 15 letá, celá rodina občané býv. NDR, zastřeleni PS l3.rota II.brig. 9.12. 1952
Neúplný seznam uvádí dalších 152 jmen, příčina smrti stejná: zastřelen, zabit elektrickým proudem, šlápla na minu, utopil se ...
Jako další z mnoha příkladů zrůdnosti orgánů StB je případ vraždy Ing. Konečného. K jeho vraždě došlo v souvislosti s pátráním po vrahovi mjr. Schramma. Přitom bylo zjištěno, že Ing. P. Konečný, který byl členem nár. soc. strany, se měl s vrahem setkat. O Ing. Konečném StB věděla, že spolupracuje s americkou zpravodajskou službou.
Proto bylo rozhodnuto provést tzv. zpravodajskou hru spočívající v tom, že od Ing. Konečného měly být získány všechny dostupné informace o vrahovi mjr. Schramma. Ing. Konečný byl tzv. tajně zatčen a odvezen do konspirativní vily StB v Praze s krycím názvem "statek". Zde byl po několik dní vězněn a vyslýchán příslušníky StB, kteří se vydávali za pracovníky americké zpravodajské služby. Z výslechů Ing. Konečného vyplynulo, že o vrahovi mjr.Schramma prakticky nic neví. Příslušníci StB však prováděli výslechy neodborně a dokonce před Ing. Konečným prozradili některé údaje o americké rozvědce. Proto se ho neodvážili propustit na svobodu. Navíc zdravotní stav zatčeného byl krajně kritický, neboť měl téměř odumřelé dolní končetiny po dlouhodobém spoutání drátem, které bylo příčinou narušeni krevního oběhu.
Za této situace navrhl M. Pich-Tůma L. Zelenkovi fyzickou likvidaci Ing. Konečného. Ten dále návrh předložil Š. Plačkovi, který po konsultaci s dalšími vedoucími funkcionáři StB s ním vyslovili souhlas. Při domluvě mezi příslušníky StB Plačkem, Zelenkou, Pichem-Tůmou a Čechem o fyzické likvidaci Ing. Konečného navrhl J. Čech, aby bylo tělo vhozeno do vysoké pece. Návrh byl zamítnut s tím, že takový způsob likvidace těla by mohl vést k proniknutí informací o smrti Ing. Konečného na veřejnost. V r. 1968, kdy tuto věc soudil Vyšší vojenský soud Příbram, se začaly vyskytovat fámy, které přetrvávají dodnes, že ve vysokých pecích nalezlo smrt mnohých obětí StB. Zatím však nebylo zjištěno nic, co by tomuto tvrzení nasvědčovalo. Stejně by! odmítnut i pozdější návrh A. Lišky, aby tělo Ing. Konečného bylo hozeno do některé nepoužívané šachty v okolí Příbrami. Nakonec Pich-Tůma rozhodl, že Ing. Konečného převezou na Slovensko, tam ho zastřelí a na nějakém opuštěném místě ho pohřbí.
Samotnou akci řídil Pich-Tůma, který svému podřízenému Liškovi přikázal obstarat věci nezbytné k likvidaci Ing. Konečného. Byl to velký vůz, krumpáč, lopata a nehašené vápno. Začátkem června 1948 naložili Pich-Tůma a Liška do zavazadlového prostoru automobilu spoutaného Ing. Konečného a věci určené k pohřbení těla. Poté odjeli na Slovensko, kde v okolí Banské Bystrice po delším hledání našli vhodné místo. Nejdříve vykopali hrob a M. Pich-Tůma střelil Ing. Konečného z pistole do týla, údajně se slovy "jménem republiky". Aby byla ztížena identifikace těla v případě nálezu, zemřelého svlékli a kleštěmi přeštípli prsten, který nemohli stáhnout s prstu.
Jiný je případ Ing. Rostislava Sochorce. Na sjezdu rolnických komisí 23. února 1948. (!) přednesl projev v protikomunistickém duchu, který přítomní delegáti odměnili bouřlivým potleskem. Protože tím zkřížil plány předsedy sjezdu Josefa Smrkovského a výsledek sjezdu by neodpovídal komunistické linii, zatkla StB na přímý příkaz J. Smrkovského Ing. Sochorce přímo v jednací síni. Po krutém výslechu jej odvezla do Brna, kde po několika dnech ve věznici na Cejlu byl Ing. Sochorec převezen do ústavu choromyslných v Černovicích. Po dalších několika dnech údajně spáchal sebevraždu oběšením na mokrém ručníku. Na 18. oddělení, kde byl internován, se však nikdy dodnes - žádný ručník nemohl objevit zrovna tak, jako voda. V místnosti také nebyl žádný předmět, na nějž by mohl být ručník upevněn.
Příkladem klasické justiční vraždy je poprava R. Pohla. Zápis pořízený 29.8.1956 se soudkyní Dohnálkovou, která ač o vině R. Pohla nebyla přesvědčena a rozsudku smrti se bránila, byl pořízen při revizi procesu v roce 1956. Dr. Dohnálková, jako někdejší vyšetřovatelka StB vynikala rovněž sadistickými sklony, přes svůj původní nesouhlas rozsudek smrti vynesla. Zde jsou její slova:
„K rozsudku nad Rudolfem Pohlem. Od samotného počátku Rudý mi zdůrazňoval, že Pohl musí být pověšen, aby mne nenapadlo dělat nějakou rebelii a podobně. Proč byl takový zájem na oběšení Pohla sama přesně nevím, ale domnívám se, že Pohl pravděpodobně věděl o nepřátelské činnosti Šlinga. V trestní věci proti němu se operovalo také nějakými přípravami atentátu na Šlinga, jméno Šling však nebylo používáno, mluvilo se pouze o přípravě atentátu na vysokého stranického funkcionáře. Trestná činnost Pohla naprosto neodpovídala trestu smrti. Vzhledem k tomuto nátlaku však senát trest smrti vynesl, avšak jednomyslně doporučil udělení milosti, protože až do té doby v každém případě, kdy byla milost jednomyslně doporučena, byla také udělena. Věc Pohla byla také projednávána později u Nejvyššího soudu a já jsem byla potom vyrozuměna až dr. Rudým, že budu přítomna popravě Pohla jako předsedkyně senátu. Ještě před popravou jsem navštívila bezpečnostního referenta KV KSČ s. Klímu a celou věc jsem mu vyložila. V této době byl už Šling zatčen. Klíma mne zavedl za vedoucím tajemníkem, byl to tuším s. Paleček a zde naše jednání dopadlo tak, že nemá smyslu tuto věc předčasně rozmazávat a rozkřičet do světa, že padlo více dobrých lidí než Pohl a že je v zájmu věci ponechat celé záležitosti volný průběh."
Během několika měsíců po únorovém puči vznikaly protistátní skupiny lavinovitě: Sokolové, Orli, Junáci, studenti, kněží, skupiny složené z občanů jednotlivých regionů, nekonečně dlouhá řada. V rámci tohoto stručného pojednání o protikomunistickém odboji není možno poukázat na všechny odbojové skupiny, bylo jich mnoho, ale téměř všechny byly zlikvidovány jak vlastním neprofesionálním přístupem, tak i rozsáhlou sítí konfidentů StB. Mezi příležitostné konfidenty lze zahrnout také všechny, kteří, majíce z minulosti nějaký „škraloup“, bez ohledu zda politický či kriminelní a chtěli se jej zbavit, domnívali se, že udáním o protistátní (rozuměj protikomunistické) činností svého spoluobčana jim bude odpuštěno. Zprvu se tak většinou zdálo, ale ve skutečnosti onen škraloup nezmizel, zato informátor uvízl v síti StB. Pokud dá!e aktivně nespolupracoval, byl mu jeho dávný prohřešek připomenut a k další spolupráci byl přinucen.
Tuto metodu praktikovalo komunistické vedení úspěšně již dlouho. Od roku 1945 fungovalo na ÚV KSČ specielní oddělení, které shromažďovalo prohřešky všech známých i méně známých politiků a vyšších státních i místních úředníků bez ohledu na jejich politickou příslušnost. Archivovaly se prohřešky všeho druhu: mravnostní přestupky, úplaty, manželská nevěra, podvody, homosexualita aj. Ve vhodné chvíli se takovému veřejnému činiteli jeho hřích připomněl a ten pak byl pod pohrůžkou veřejného skandálu donucen ke spolupráci. Tři případy tehdy známých osobností: Lidovecký poslanec a kněz, pozdější kolaborant J. Plojhar měl pohlavní styk s nezletilými dívkami, socialistický ministr Neumann při přejímání starostenského úřadu v Českých Budějovicích za Protektorátu zdravil zdviženou pravicí, jiný socialistický ministr Šlechta se s manželkou zúčastnil velkých majetkových podvodů.
Komunistickým funkcionářům bylo prakticky tolerováno všechno až do doby, kdy takový soudruh překážel jinému, výše postavenému soudruhovi, případně jeho prohřešky začaly ohrožovat samu „čistotu“ strany. V takovém případě bud' zmizel v politickém propadlišti nebo byl povýšen anebo také v rámci očisty strany pověšen. Jeho osud záležel na momentální vnitrostranické situaci, převážně však na vůli či nevůli sovětských poradců.
Státní bezpečnost hodnotí protikomunistický odboj
Jak hodnotili protikomunistický odboj sami komunisté, můžeme se dočíst v přehledu politické situace za rok 1948, který sestavilo vedení StB. Z obsáhlého vyhodnocení uvádíme výtah, ač k ilustraci doby a úrovně autorů by bylo vhodné uvést zprávu v doslovném znění. Ta je však kromě své obsažnosti plná dnes již nepoužívaných výrazů a slohově nejasná. Porozumět jí lze až po několikerém přečtení. V úvodu si zpráva stěžuje na záměrné nezveřejnění podrobností o protiněmeckém odboji některých úspěšných odbojových skupin a o utajení spolupráce těchto i jiných skupin se zpravodajskými centrálami západních států a soudí, že všichni členové těchto skupin pracují proti současnému komunistickému režimu.
Nezávisle vstoupili do odboje (první zmínka používající výraz odboj) pravicově zaměření vysokoškoláci, mládež národně socialistická a ostatní nespokojenci, kteří nyní nemohou hlásat své opoziční myšlenky ústy strany nár.soc. a lidové. Odboj vyrostl přes noc a nabyl velkých rozměrů, kvalita však není valná. Většinou se vydávají ilegální tiskoviny, ale jejích distribuce je prováděna neodborně, takže odhalení pachatelů je snadné. Některé skupiny se napojily přímo na agenty StB. (zde si dovolíme menší vysvětlení. Někteří členové odbojových skupin z druhé světové války se dali do služeb StB. Jejich tehdejší spolupracovníci - nyní antikomunisté – je pokládali za spolehlivé a důvěřovali jim jako dobrým přátelům a spolubojovníkům proti Němcům. Hovořili s nimi otevřeně a přijímali jejich podněty. Tak bylo nejen vyzrazeno mnoho skupin, ale StB tak mohla pohodlně ovlivňovat „ilegální“ práci celých skupin.)
Pokračujeme v obsahu zprávy StB za rok 1948. Lépe pracovala skupina vedená Emilem Ransdorfem (nár.soc. poslanec a předseda Svazu vysokoškolského studentstva) napojená na agenty CIC a americké velvyslanectví v Praze. K nebezpečnější práci přešli bývalí vojáci západní armády a Volyňští Čechové. V rámci osidlování pohraničí se vesměs zdržují u hranic, kde zřídili četné ilegální přechody, z nichž část již byla vypátrána a zlikvidována. Jejich činnost trvá nadále.
Ve stejnou dobu, kdy se zrodil masový odboj, začali „buržoasijní“ (opovržlivý termín používaný paušálně pro všechno nekomunistické) politikové plánovat svůj vstup do ilegality. První skupina měla odejít do zahraničí, druhá měla řídit domácí odboj a třetí provádět tzv. státotvornou politiku. Plán však nebyl přesně dodržen. Do zahraničí odcházeli politikové podle vlastního uvážení, jiní zase váhali odejít pro osobní nestatečnost.
V další stati hovoří zpráva o pronikáni StB do odboje. Zprvu byli překvapenými diváky, když neustále objevovali širokou základnu ilegality. Jejich práce se zabývala především vedením agenturní sítě a likvidací odbojových skupin. Počáteční hromadné odbojové hnutí zaniká na nesolidnost svých základů (myšlena je profesionální nesolidnost, amaterismus), zato se do popředí ilegální práce dostávají skupiny sestavené z osvědčených účastníků druhého odboje. Vzniká tak třetí odboj. [Je pozoruhodné, uvádí-li výraz třetí odboj úřední zpráva o činností StB proti odboji. Komunisté se tak sami nevědomky zařadili k prvním dvěma nepřátelům českého národa. K tomu aktuelní poznámka: při přípravě zákona 198/93 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu museli zástupci Konfederace politických vězňů usilovně a dlouho přesvědčovat naše současné legislativce o oprávněnosti a nutnosti hovořit nikoliv jen o protikomunistickém odporu, ale především o odboji. Názor, že žádný odboj. neexistoval, šířili osmašedesátníci a předlistopadoví disidenti. O tom však budeme hovořit později v závěru.] Ve zprávě je obsáhlá část věnovaná spojitosti odboje domácího se zahraničním mj. pomocí ilegálních vysílaček. Pod vedením gen. Moravce a gen. Ingra vyrůstá v zahraničí silná zpravodajská služba, která k nám posílá své agenty, jejichž úkolem je napojení na vojenské odbojové skupiny a sjednocení odboje. Třetí odboj je též napojen na policii a má své buňky i na ministerstvu vnitra, odkud se opatřují protokoly se zatčenými a získávají se varovné informace, protože dosud někteří členové bezpečnostního aparátu spolupracují s odbojem.
Vyvrcholením odbojové práce v r. 1948 byly demonstrace na Všesokolském sletě. Masová nespokojenost vzrůstá, také hospodářská situace poskytuje dostatek příčin k nespokojenosti. Odboj přechází z kvantity do kvality. Hlavni směr odboje zatím není znám a pohybuje se na periferii zpravodajských poznatků. [Je podivné, že vedení StB nepochopilo důvody vedoucí k vzniku odbojového hnutí. Je to důkaz nízké morální a inteligenční úrovně tehdejší StB.) V závěrečné části zprávy je vysloveno politování, že není v silách StB zlikvidovat všechny členy odboje, nemohou přece zavřít polovinu národa. Agenti StB musí proto proniknout do vlastní práce odboje, oddělit řadové členy od jejich vedoucích a rozbít tak jejich dosavadní organizovanost.
Zpráva je v několika místech poněkud zmatená, v některých pasážích si i protiřečí, ale přesto podává poměrně zřetelný obraz o tom, jak nebezpečný byl pro komunistický režim onen třetí odboj, jak jej sami pojmenovali. Zatýkací běsnění a nelidské vyšetřovací metody StB a „inflační“ rozsudky Státního soudu, kdy odsouzení k deseti letům těžkého žaláře patřilo mezi nízké tresty, svědčí o existenční nejistotě komunistického režimu.
Agenti StB, skutečně pronikali do jednotlivých skupin, jiné skupiny sami zakládali a váhající nespokojence podněcovali k protikomunistickým projevům a akcím. Účel tohoto jejich snažení byl dvojí. Jednak dostat do vězení co největší počet lidí a tím vytvořit v obyvatelstvu psychozu strachu, což se jim skutečně podařilo. Druhým důvodem bylo dodat sovětům množství levné pracovní síly do uranových dolů pro bezohlednou exploataci našeho nerostného bohatství. Také tento záměr se jim zdařil.
Pracovní podmínky v uranových dolech v Jáchymově a Příbrami byly na středověké úrovni. Bezpečnost práce, o níž komunistický režim tolik mluvil, prakticky neexistovala. Nově příchozí vězeň vyfasoval koženou přílbu a gumové holinky, většinou děravé a to bylo vše. Oblek, tzv. halina, a prádlo měl na práci a na pobyt na lágru jedno a totéž. Ihned druhý den po příchodu do tábora sfáral, aniž ho kdo poučil o práci a nebezpečí v dole. Vše se musel dozvědět od spoluvězňů. Ochrana proti radioaktivnímu záření nebyla rovněž žádná, at' to bylo přímo v dole při práci na žíle smolince nebo v úpravnách rudy. Nekonečně dlouhé sčítací nástupy většinou třikrát denně, případně trestní nástupy v mrazu, sněhu, dešti i za horka a nucené pracovní brigády skýtaly další znepříjemnění života v pracovních táborech.
O přístupu kompetentních orgánů k základním otázkám vězeňství svědčí část referátu, který přednesl dne 6.4.1950 na poradě všech velitelů jednotlivých vězeňských ústavů tehdejší velitel Sboru vězeňské stráže pplk. Milan Kloss, který doslova uvedl:
"...Nutno si uvědomit, že uvnitř ústavů jsou největší reakční krysy, které narušují oddíly a podrývají autoritu... Nutno dávat trestní dávky za nesplnění norem a tyto vězně pokud možno umístit hromadně na jedné cele...Nebát se omezovat i ostatní výhody, a to na neurčitý čas... Velitelé oddílů SVS budou v budoucnosti posuzováni podle toho, jak:
- dokáží udělovat tresty,
- dokáží jít tváří v tvář proti reakci,
- dokáží dávat poloviční dávky potravin, - používají bunkrů ...
Vězeň nesmí mít dojem, že má na něco nárok... Není na místě žádná sentimentalita, teď, když jsou ve vězení největší gauneři..."
Takové myšlení a působení na podřízené ovlivňovalo charakter všech stupňů vězeňství až po základní články včetně jednotlivých dozorců.
Pokud jde o počet politických vězňů za celé období protikomunistického odboje, lze jej odhadnout na 170-180 tisíc. K tomu je třeba přičíst asi 50-60 tisíc lidí, kteří byli zbaveni osobní svobody bez jakéhokoliv soudního řízení.
Tato čísla a popsané události se týkají 'převážně období do let 1954-55, kdy se komunistům podařilo zcela ochromit domácí složku odboje natolik, že následující akce jednotlivců a nepočetných skupin lze pokládat spíše za živelný odpor - nepochybně však za plně hodnotnou součást protikomunistického odboje. Největší hromadná perzekuce pak polevila podmíněným propouštěním, případně částečnými amnestiemi v letech 1960-65. Rok 1968 a léta následující s tak zvanou normalizací až do listopadu 1989 jsou natolik odlišná jak charakterem akcí, tak i postupy KSČ a StB proti nim, že vyžadují zvláštní zpracování tohoto úseku našich dějin.
Důvody, vedoucí k zatčení, výslechy, výše udělených trestů a poměry ve věznicích byly proti padesátým letům nepoměrně mírnější. Tlučení pěstmi či gumovými obušky, kopance, lámání prstů, dřepování až do bezvědomí, mnohahodinové nástupy v mrazech, poloviční dávky stravy při nesplnění předepsané normy, nic z toho se v normalizačních věznicích nevyskytovalo. Komunistická moc již pevně držela své pozice a v povědomí národa se usadil permanentní strach, který nabádal zbytečně neprovokovat.
Všichni, kteří se po únoru 48 postavili do boje proti komunismu a zůstali ještě naživu, byli celou dobu normalizace až do listopadu 1989 bedlivě pozorováni, čímž byla předem paralyzována jejich případná protikomunistická odbojová činnost. Aktivita reformních komunistů z r. 68 a jiných skupin, tzv. disidentů, nesměřovala k porážce a následné likvidaci komunismu, v tomto případě šlo o dialog, případně o reformu a jak jsme již konstatovali, o reformu nereformovatelného, tedy maximálně o odpor. Oba výrazy odboj i odpor jsou si mluvnicky příbuzné, jejich obsah je však diametrálně odlišný. Stejně tak diametrálně odlišný byl protikomunistický odboj po nástupu komunismu k ovládnutí státu po roce 1948 od disidentského odporu v letech před listopadem 1989, kdy již komunismus postupně umíral na svou vlastní hospodářskou neschopnost.
V širším slova smyslu je protikomunistickým odbojem i perzekuce československých občanů komunistickou stranou a všemi složkami jí řízeného státního aparátu, a to i bez přímé aktivity občanů stejně tak, jako za součást prvního a druhého odboje pokládáme oběti perzekuce rakousko-uherské a nacistické.
Do této kategorie lze zařadit občany, kteří se znelíbili svým chováním, původem, majetkem, příbuzenstvím či přátelstvím k osobě potrestané nebo k emigrantovi, zkrátka svou vlastní existencí některému aktivnímu soudruhovi a byli za to, že tu vůbec JSOU, potrestáni. Malý příklad za všechny: Pár týdnů před únorem 48 dostavěl v malé vesnici u Prostějova venkovský obchodník se smíšeným zbožím domek, v němž měl v přízemí obchod, sklad a kuchyň, v podkroví ložnici. Před údajnými svědky prý obchodník prohlásil, že Gottwald nedodržel slib daný před volbami 1946. Obchodníka i jeho ženu StB zatkla, při soudním přelíčení byli oba odsouzeni ke třem měsícům vězení, které měli odpykány ve vyšetřovací vazbě, k propadnutí majetku ve prospěch státu (což byl hlavní účel jejich zatčení a odsouzen~ a k vystěhování do pohraničí. Po návratu z vězení byla v jejich domku kancelář místního národního výboru, veškerý majetek rozkradený a zůstalo jim pouze to, co měli, na sobě. V takovém stavu nastoupili v severomoravském pohraničí do práce v zemědělství. Z nepatrného výdělku byli nuceni splácet dluh, který jim zůstal ze stavby domku a který si udělali na nákup zboží.
Podobně postiženými byli tzv. kulaci, násilně stěhovaní do pohraničí nebo umisťovaní v těžkém průmyslu, když před tím jim byl naprosto bezdůvodně zabaven majetek, většinou šlo o grunty děděné z pokolení na pokolení. Pro živnostníky a obchodníky, o nichž komunisté hovořili jako o vykořisťovatelích a lidech práce se štítících, byly zřízeny tábory nucených prací, které se mnohdy podobaly trestaneckým táborům v Jáchymově nebo v Příbrami.
Mnoho lidí bylo takto postižených. Aniž by proti režimu nějak aktivně vystoupili, byli pro něj nebezpečím již svou příslušností k některé společenské vrstvě, kterou komunisté prohlásili za nepřátelskou. Mít nepřátele, třeba i fiktivní, a bojovat proti nim bylo existenční nutností komunistů, neboť jejich vlastní program byl natolik plytký, že bez neustálého poukazování na nepřátelské akce imperialistů, zahraničních kapitalistů a jejich domácích přisluhovačů by neměli na koho svést vlastní nezdary v ekonomice a civilizační propad ve všech státech jimi ovládaných.
Toto pojednáni o protikomunistickém odboji se poněkud šířeji zmiňuje o průvodních jevech zločinů komunismu. Stalo se tak záměrně, neboť člověk, který tu hroznou dobu bezprostředně po uchopení moci komunisty v roce 1948 neprožil, nemůže bez patřičných informací pochopit zrůdnost a asiatskou rafinovanost bolševického režimu. Teprve po hlubším poznání tehdejší situace pochopí i odboj, který tento režim proti sobě vyvolal.
Většina občanů našeho státu, která zažila období válečné i bezprostředně poválečné a komunistický puč v roce 1948 již nežije. Dosud žijící občané byli tehdy v dětském věku, později pak zpracovaní školou a komunistickou propagandou, vysvětlující tehdejší události právě opačně než se ve skutečnosti událý, neboť komunistická propaganda své vlastní zločiny samozřejmě zamlčovala. V současné době jdou v jejích šlépějích nejen nepoučitelní členové KSČM, ale i osmašedesátníci, což je rovněž pochopitelné, jsou to přece bývalí reformní komunisté, kteří komunisty zůstali, jak to přiznali mnozí předlistopadoví disidenti. V jejich řadách bylo dosti osmašedesátníků, kteří mladší disidenty ovlivnili svým vlastním reformně komunistickým výkladem událostí let čtyřicátých a padesátých. Po listopadu 1989 ovlivnily obě tyto skupiny bombastickým zdůrazňováním vlastních zásluh na zhrouceni komunistického režimu veřejné mínění. Nelze se pak divit, že požadavek spravedlivého vyrovnání se s ostudnou minulostí naráží na nepochopení a nevůli z neinformovanosti.
Protikomunistický odboj je jednou z mála světlých stránek naší novodobé historie. Považuj, prosím, vážený čtenáři, tyto řádky spíše za stručný obsah událostí s uvedením několika málo příkladů a rámcové seznámení s dobou plnou lží, krutostí a následného všeobecného úpadku mravů.
Souhrn výše uvedených skutečností je obsahem preambule a čtyř prvních paragrafů zákona č. 198/93 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Zde je doslovné znění tohoto zákona.
Použité prameny:
Dvořáková, Zora: Z letopisů třetího odboje
Archiv dokumentačního střediska Konfederace politických vězňů
Archiv autora
Autor: Ing.Miloš Slabák
Lektor: JUDr.Jan Pospíšil
Rok vydání: 1995
ISBN 80-85867-54-0
zpět na hlavní stranu zpět na Dokumenty doby