Referát pronesený 10.12.2005 v Bratislavě  na konferenci Úloha represie a politického násilia v komunizme

Právní pohled na násilný odpor v 50.letech

Milan Hulík

Právní otázka násilného odporu vůči komunistickému režimu v padesátých letech, je otázka nejen historická, ale i velice aktuálními, neboť se jí zabýváme v době, kdy se znovu a pokolikáté od roku 1989 otevřel spor o zákaz KSČM. Přispívá k tomu i dosud, od převratu v roce 1989, nejžhavěji diskutovaná otázka o možnosti komunistické strany dostat se do vlády nebo alespoň učinit vládu závislou na její podpoře. Můžeme dokonce tvrdit, že historie se odehrává v současnosti, protože vedoucí představitelé komunistické strany, například její nový předseda, nejsou ochotni uznat nic ze zločinů své předchůdkyně. Tyto zločiny zlehčují a relativizují natolik, že se dostávají do rozporu se zákonem a provokují některé politiky a občany k tomu, aby dosavadní právní úprava byla zpřísněna.

To samozřejmě ztěžuje i objektivní posuzování našeho tématu, jelikož formální časový odstup, nutný pro zkoumání historie v určité časové periodě, je natolik zaktualizován, že současnost se blíží historii.

Než se pokusíme odpovědět, zda-li se bylo možno pomocí násilí legitimně bránit totalitní moci, zamysleme se nad tím, s jakým programem se tehdy komunismus dostal k moci, o co usiloval, co pro občany ČSR tehdy znamenal, jak je rozdělil a jak toto hodnocení rozděluje občany ČR dodnes. Výstižně to nedávno charakterizoval publicista Vladimír Bystrov v Lidových novinách, když napsal: „Je to spor o to, zda-li úsilí komunistického režimu, pod záminkou budování nového společenského řádu údajně spravedlivějšího než byly všechny předcházející, zbavit občany individuálního rozhodování, majetku, volby víry a dalších svobod, bylo ospravedlnitelné nebo zda šlo o zásadní destrukci integrity dosavadní československé demokracie.“

Z toho vyplývá i to, jestli bylo možné politicky, společensky, i pracovně a trestně postihovat ty spoluobčany, kteří s novým režimem jen nesouhlasili, aniž proti němu zvedli ruku, jako překážku zamýšlených politických změn je perzekvovat a fyzicky likvidovat. Zda-li to vše bylo oprávněnou obranou nové moci ve smyslu hesla když se kácí les létají třísky nebo zda šlo o programové úsilí zastrašit československou společnost a dosud svobodné občany učinit závislými na komunistické straně a její nomenklatuře. A s tím pochopitelně souvisí otázka, na kolik bylo možné a právně tedy legální a legitimní se této možnosti bránit. A protože žijeme ve státě českém, který vyniká spíše lidmi s mučednickou aurolou než bojovníky, zabývejme se otázkou kardinální – zda-li mohli někteří občané proti takovému režimu zvednout zbraň a pro obranu těch základních demokratických svobod zabít jiné spoluobčany – reprezentanty totalitního režimu či jeho pretoriály. Zda obránci starého řádu demokratických a mravních hodnot i individuálních svobod, kteří odporovali nově se vytvářejícímu mechanismu absolutní totalitní moci, mohli čelit masově hlásanému programu o likvidaci třídních nepřátel a všech, kteří byli novým režimem prohlášeni za škůdce, jež musí být odstraněni. Je nutno připomenout, že teprve zákon č.198 z roku 1993 o protiprávnosti komunistického režimu konstatoval, že odpor občanů vůči němu, který ať už jednotlivě či ve skupině, na základě demokratického přesvědčení, politického, náboženského či mravního, projevovali odbojem nebo jinou činností nebo vědomě a veřejně vyjadřovali na území státu i v zahraničí [a to i ve spojení s cizí demokratickou mocností], byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a je hoden úcty.

Tehdy ovšem tento zákon ani žádný jiný neexistoval. Nešlo samozřejmě jen o program komunistické strany [o militantně hlásanou ideologii, která již ve své mateřské zemi měla za sebou miliony mrtvých], ale i o faktický teror vykonávaný prostřednictvím justičních vražd, mučením politických odpůrců a příslušníků elity národa a střelbou na hranicích na ty spoluobčany, kteří se nechtěli zúčastnit experimentu s takzvaným budováním socialismu a chtěli nést vlastní zodpovědnost za svůj život. Při posuzování právní oprávněnosti odporu vůči komunistickému režimu musíme mít na paměti, že tento režim vyloučil jakýkoliv politický odpor, mechanismy parlamentní demokracie a svobodné volby, když svoji totalitní moc vykonával brutálním a násilným způsobem a jakoukoliv demokratickou rezistenci kriminalizoval v kategorii nejtěžších trestných činů.

Vedle těch, kteří ideologii totalitního režimu uvěřili a stali se jeho nadšenými stoupenci, a těch, kteří ho jen pasivně přijali a rozhodli se mu dobrovolně anebo nedobrovolně neodporovat, byly tisíce jiných, kteří se mu rozhodli různým způsobem čelit. Mezi nimi i ti, kteří se tak rozhodli učinit stejným způsobem, jakým tento režim v první polovině 50. let uplatňoval svoji moc, tedy terorem a násilím. Je ovšem otázkou, nakolik lze klást rovnítko mezi státním terorem [projevovaným ožebračováním a zbavováním existence schopných, vyhazováním ze zaměstnání a vyháněním z vlasti, mučením, vězněním, týráním všemožnými formami a popravami] a antiterorem individuálním těch nejdůslednějších odpůrců komunistického režimu. Zda-li tento obranný protiteror, kteréžto označení nese sebou samozřejmě svoji pejorativní pachuť, je výrazem analogickým s terorem vykonávaným totalitním režimem.

To vše jsou otázky, na které neexistuje jednoduchá odpověď.

Odpůrci komunistického režimu, a stejně tak odpůrci mašínovského způsobu obrany vůči němu, poukazují na režim nacistický a odboj vůči němu. Obě skupiny však s opačným znaménkem. Bylo možno se proti komunistickému režimu, alespoň v první polovině 50. let, bránit stejný způsobem, jako proti režimu nacistickému? Je možno válku a okupaci země nacisty srovnávat se studenou válkou, komunistickou stranou vyhlášeným třídním bojem a nepřímým obsazením země Sovětským svazem? Je možno to klást na stejnou úroveň?

Odpověď, máme-li mluvit o právních otázkách možnosti násilného odporu vůči této druhé diktatuře, hledejme v pojmech legální a legitimní, jak to ostatně činí již citovaný zákon o odporu vůči komunistickému režimu. Pojmy legální a legitimní, jakkoliv jsou často spojovány a směšovány do stejného významu, mají v zákoně význam různý. Legitimní znamená zákonem či obyčejem nebo tradicí uznaný či oprávněný, zatímco pojem legální se může s adjektivem legitimní krýt, ale také nemusí, a dokonce s ním může být v protikladu. Tak disent 70. a 80. let byl v Československu legitimní, protože vycházel z nadřazeného a všeobecně uznávaného pojetí lidských práv a přitom byl z hlediska státní moci nelegální. Naopak, nelegitimní byla státní moc, protože se dostala k moci a udržovala při ní protiústavními prostředky a byla v rozporu s oněmi zmíněnými lidskými právy. Přitom ale byla podle svých měřítek legální, také proto, že byla přinejmenším formálně uznávaná i západními demokratickými státy.

O nelegálnosti a nelegitimnosti nacistického režimu nikdo nepochybuje. Tento režim po násilném uchvácení země s porušením veškerého mezinárodního práva vytvořil loutkový státní útvar – protektorát – s loutkovou vládou a vykonával svoji moc krvavým způsobem, založeným na vytváření strachu a hrůzy z této své moci. A to nemluvíme o tom nejděsivějším jevu – holocaustu, který pohltil statisíce židovských spoluobčanů. Proto nikdo nepochybuje o oprávněnosti odboje, ať už ve formě legitimní či legální. Nazývá-li se protinacistický odboj také odbojem ilegálním, je to jen proto, že nacistická moc se dobově legalizovala tím, že své vynucené zákony, včetně zákonů Norimberských, vyhlásila za legální a jako nová státní moc se také institucionalizovala. Ke skutečné legalitě jí však chybělo jakékoliv mezinárodní uznání, pomineme-li kvazilegální Mnichovskou dohodu.

Komunistický režim byl od počátku uchopení moci nelegitimní a jeho nelegitimita trvala až do jeho konce v roce 1989. Argumenty jeho zastánců, že únor 1948 byl ústavní, je nutno odmítnout již s poukazem na akční výbory a lidové milice. Postupem doby se však legalizoval, udržoval diplomatické styky se všemi západními státy a jeho existenci v hluboké totalitě jeho odpůrci odhadovali do vzdáleného, historického a zcela neurčitého horizontu. I zde to ovšem byla legalita vynucená a nepřirozená. Ostrůvky té skutečné legality zůstávaly československá stanice rozhlasu Svobodná Evropa a Týden porobených národů konaný každoročně ve Spojených státech. Dostáváme se tedy k hlavnímu tématu této úvahy: jak to bylo s odbojem vůči tomuto totalitnímu poúnorovému režimu zejména v jeho nejrůznější podobě padesátých let. A s jakým odbojem. O legitimnosti pasivního odporu bude také málokdo, s výjimkou stoupenců tohoto režimu, pochybovat. A pokud jde o aktivní odpor? Nebo dokonce o odpor se zbraní? A v té nejvyšší míře, když na straně totalitní moci dojde k usmrcení jejích represivních orgánů nebo jenom horlivých stoupenců? Tato diskuse, která se vede v České republice již od převratu, je personifikována bratry Mašíny, o které se s pravidelností mořského přílivu a odlivu vede neustálý spor. A protože v právu, alespoň v trestním, platí zásada nepřípustnosti retroaktivity, nic nám při hodnocení právních aspektů aktivního odporu vůči komunistickému režimu v 50. letech nepomůže zákon číslo 198/93 Sbírky, který tento odpor považuje za úctyhodný.

Je samozřejmé, že při posuzování oprávněnosti protikomunistického odboje a jeho nejradikálnějších forem, se můžeme odvolávat na přirozené právo, které po staletí dovolovalo odpor vůči tyranovi a dějiny lidské civilizace jsou plné příkladů tohoto uznávaného odporu. V moderních českých dějinách jsou toho legendárním příkladem čeští a slovenští legionáři, kteří v Rusku, Francii a Itálii bojovali proti německému a rakousko – uherskému císařství a svému nejmilostivějšímu panovníkovi – autokratickému císaři z Boží milosti. A v době nacistické okupace se stačí zmínit o Třech králích, důstojnících československé armády, Balabánovi, Mašínovi a Morávkovi. Hrdinů bylo však mnohem více. Ti všichni se nezabývali filosofováním o lidských právech a úvahami, co jim právo dovoluje. Stačilo jim vědomí, že bojují za obnovení samostatného státu nebo za jeho osvobození.

V české literatuře a kinematografii se zachoval ojedinělý příklad logické a mravní úvahy o možnosti násilného odporu vůči totalitní moci, vycházející právě z přirozeného práva. Je to scéna z Krejčíkova filmu Vyšší princip, ve které je herec František Smolík v roli středoškolského profesora donucen odsoudit jednání několika žáků své třídy, popravených za schvalování atentátu na Reinharda Heydricha. Před celou třídou prohlásí: „Z hlediska vyššího principu mravního není vražda tyrana zločinem.“

Jestliže byly oba režimy – nacistický a komunistický tedy režimy tyranskými [o komunistickém režimu mluvíme stále v kontextu 50. let], pak máme jednotící kritérium pro posuzování násilného odporu vůči oběma režimům. Jsme však stále na půdě práva přirozeného tj. souboru obyčejů, tradice, morálky, etiky a historických zvyklostí, jak se zformovaly za tisíciletého vývoje křesťanské kultury.

Odpůrci srovnávání komunistického režimu s nacistickým se však s přirozenou právní argumentací nespokojí. Namítají, že v době Protektorátu byla válka, že, ač se nevedla na našem území, byli jsme na straně Spojenců, měli jsme v zahraničí regulérní vojenské jednotky a legitimní vládu a nacistická moc byla cizí mocí okupující protiprávně naši zem. Navíc se v případě Německa jednalo o tradičního nepřítele, který svou moc na obsazeném území vykonával brutálním a teroristickým způsobem. Je jistě možné polemizovat s tím, že za komunistického režimu to bylo jinak. Vždyť komunistický totalitní režim se rovněž opíral o zahraniční moc, ve světě probíhala válka Studená a na různých válčištích, kde se demokratické režimy postavily vojenskou silou pronikajícímu komunismu, i horká válka. A způsob výkonu moci vůdčí části národa byl obdobný jako u moci nacistické. Jednalo se tedy o atributy velmi podobné, ne-li stejné. Snad jen míra „legality“, se zdůrazněním uvozovek v tomto slově, byla u komunismu větší. A ještě jeden rozdíl zde byl - střetnutí mezi nacistickou mocí a protinacistickým odbojem bylo bojem s historickým cizáckým nepřítelem, zatímco protikomunistický odboj měl rysy občanské války. To však těžko mohlo měnit charakter totalitní moci, která se ve své domácí podobě představila jako moc destruující do komunistického převratu existující demokracii, parlamentní pluralitní systém a občanská a politická práva.

Jistě, nacistický režim neměl tolik jásajících stoupenců, kolik jich v bývalém režimu totiž v 50.letech pochodovalo v Májových průvodech. Neměl na své straně tolik českých a slovenských spisovatelů, umělců, herců, intelektuálů a jiných celebrit, jako měl režim komunistický. Jinou otázkou je, kolik z nich se s komunistickým režimem nakonec rozešlo, ale to není tématem této úvahy. Tato převaha elitních vyznavačů komunistického režimu, včetně částečné lidové podpory, kterou měl, vede řadu odpůrců práva na aktivní odpor vůči komunistickému režimu, k odmítání přirozeného právního zdůvodnění tohoto odporu vůči tomuto režimu. Nezabývejme se otázkou, kolik z nich bylo dříve stoupenci tohoto režimu, ani jejich preferencí nenásilného odporu vůči němu, jak jej praktikoval například disent v 70. a 80. letech, v této době ovšem již komunismu zbaveného jeho nejbrutálnějších forem.

Zabývejme se raději tím, zda-li vedle přirozeného práva, které svojí neurčitostí neposkytovalo nenapravitelný základ pro zdůvodnění aktivního odporu proti komunistickému režimu, existovalo i právo pozitivní, které by tento odboj zdůvodnilo.

10. prosince 1948 přijalo Valné shromáždění OSN Všeobecnou deklaraci lidských práv, která se pak stala základem pro vyhlašování dalších deklarací a paktů garantujících práva, která začala být označována za základní lidská a občanská práva, z nichž například mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který, transformovaný do socialistického právního řádu v roce 1976, se stal příčinou vzniku Charty 77. Není snad jediného z 30 článků této deklarace, který by neprotiřečil způsobům komunistického režimu, jenž odporoval vlastní socialistické ústavě, která jakás takás lidská občanská práva zaručovala. Samozřejmě v socialistické podobě jako, protože tato práva byla nejen nevykonatelná, ale i nedovolatelná.

Vždyť například článek 3 této deklarace: Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost. Byl rukavicí hozenou do tváře komunistického režimu. Článek 5: Nikdo nesmí být podrobován mučení nebo krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu. Článek 6: Každý má právo, aby byla všude uznávána jeho právní osobnost. Článek 7: Všichni jsou před zákonem rovni a mají právo na stejnou zákonnou ochranu, bez jakékoliv diskriminace. Článek 8: Každý má právo na účinnou ochranu vůči činům, které porušují základní práva, jež sou mu přiznána ústavou nebo zákonem před vnitrostátními soudy. Článek 9: Nikdo nesmí být svévolně zatčen, zadržen či vyhoštěn. Článek 10: Každý má stejné právo být řádně a veřejně vyslechnut nestranným a nezávislým soudem, pokud jde o určení jeho práv a povinností nebo o jakékoliv trestní obvinění vůči němu. Článek 13: Každý má právo opustit kteroukoliv zemi [i svou vlastní] a vrátit se do své země.

Nemá smysl citovat další články. Zaručovaly práva, která v komunistickém režimu neexistovala a když, tak jen formálně, protože v tomto smyslu platila zásada jako. Jako by platila ale v ČSR neplatila, protože jim chyběl správný třídní obsah. Vztahovala se totiž na všechny občany, které ale komunistická strana rozdělila do několika tříd – od těch plnoprávných k neplnoprávným. Zcela ve stylu Orwellovy Farmy zvířat, z nichž některá byla rovnější než ostatní.

Pro naší úvahu není důležité, že Československo po uchopení moci komunistickou stranou neratifikovalo, což se stalo až v roce 1968, byť byla Československem podepsaná. Důležité bylo, že v evropském prostoru se objevila přesně definovaná lidská a občanská práva, která okamžitě vyvolala konfrontaci s praxí totalitních režimů. Odpůrci totalitní moci tak už nebyli odkázáni jen na přirozené právo, a i když většinou ani obsah této deklarace neznali, tak jejich boj proti totalitní moci byl pod její ochranou. Deklarace sice samozřejmě výslovně neregulovala možnosti takového boje, ale zákonitě vyvolávala otázku, jak se bránit režimu, který tato práva nedodržuje. Částečnou odpověď dává poslední článek této deklarace, podle kterého nic v této deklaraci nemůže být vykládáno tak, aby dávalo kterémukoli státu, kterékoli skupině nebo osobě jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů, které by směřovaly k potlačení některého z práv nebo některé ze svobod v této deklaraci uvedených.

Soudím, že tato deklarace zcela legitimizovala aktivní odpor proti totalitním režimům a to i v jeho ozbrojené formě. Mimo jiné i proto, že mezi základním lidským právem a jeho potlačováním platí podle mého názoru přímá úměra – čím tvrdší je jeho potlačování, tím větší míru odporu je tomu možno klást. Další vývoj právních úprav tomu dal za pravdu, u nás po změně režimu tak učinil i zmíněný zákon o protiprávnosti komunistického režimu, který připustil a ocenil i násilný odpor vůči represivnímu totalitnímu režimu. Ve své provádějící formě tak učinil zákon o soudních rehabilitacích č. 119/90 Sbírky, byť se svými nešťastnými zbytkovými tresty.

Na závěr svého přednesu bych možná trochu paradoxně použil výroku jedné oběti totalitního režimu a zároveň jeho strůjce – Gustava Husáka. Ten hlasoval ve Slovenské národní radě pro zamítnutí žádosti o milost pro prezidenta Slovenského štátu Jozefa Tisa se slovy: „Nezáleží na tom, kdo tehdy jak daleko viděl a jaké měl úmysly, pro historickou pravdu je důležité jen to, jaké byly objektivní následky takového počínání.“

Ti, co totalitní režim vytvořili a obhajovali, skončili na smetišti dějin (ach, jak rádi sami tento termín používali) a těm, kteří proti němu bojovali, dala budoucnost za pravdu. A zákon č.198/1993 Sb. uznal i pravdu těch, kteří proti němu pozvedli zbraň.

Milan Hulík,10.12.2005, upraveno podle sborníku UPN Moc verzus občan

 zpět na hlavní stranu             zpět na Dokumenty doby