Dokumenty doby www.svedomi.cz

Jak bude EU vládnout

Dr. Bruno Bandulet, Bad Kissingen

Na pozvání evropského pracovního společenství „Odvahou k etice“ měl Dr. Bandulet přednášku 19. července 2001 v hotelu Spirgarten v Curychu. Před naplněným sálem referoval o podstatě EU. Bruno Bandulet se prokazuje mnoha publikacemi jako expert na EU a euro. Krom toho se může na základě jeho dlouholetých zkušeností vracet jako žurnalista a specialista na finanční otázky. V jeho informativní, skoro dvouhodinové přednášce nadchl Bandulet publikum svým hlubokým věděním a ostrostí své analýzy. Přitom jak se jednalo o to, aby znázornil charakter a ideologii EU, vůbec si nebral před ústa žádný list. Ve svém referátu ukázal vývoj evropské integrace, a učinil zřejmým tím, že úplně vystihl přeměnu EHS na EU. Avšak zároveň zdůraznil, že již začátky byly nedemokratické a uniklé myšlenkám panování. Poukázal přitom na vliv socialistické Internacionály, ke které patřila většina ministerských předsedů EU. Není divu, nacházejí li se v politice EU znovu socialistické elementy, zatímco demokratické základy sotva existují. Současně poukázal na pakt mezi volně obíhajícím kapitálem. V jednom srovnání poskytl ohromující paralelu mezi bývalým Sovětským svazem resp. marxistickou ideologií s EU. V závěrečné diskusi byla potvrzena mezinárodním publikem nutnost obratu k přímé demokracii v jednotlivých evropských státech. Skutečná demokratizace může přijít „jen zdola“, totiž poté, co občané sami svobodně, nezávisle a čestně vezmou do ruky své dějiny. A nepřenechají pole korupčním politikům. Bandulet explicitně požadoval exportovat do prostoru EU švýcarský model přímé demokracie, jen tak prý bude Evropa demokratických států možnou.

Vážené dámy a pánové,

Jsem přesvědčený Evropan, to jsem byl vždycky, ale vehementně se bráním proto tomu, aby EU byla dávána Evropě na roveň. Když jsme chodili do školy – v 50. a 60. letech - byli jsme pro Evropu nadšeni. Byli jsme nadšeni, protože evropská idea pro nás byla zárukou, že se strašlivé občanské války na kontinentě nebudou opakovat. A také, protože v Evropě jsme spatřovali baštu proti komunismu. Je tomu skutečně tak, že Evropané sdílí spolu okolo 80% svých představ o hodnotách. Pouze 20% jsou národní zvláštnosti. Ale dnes se skutečně musím ptát, zda EU, tak jak se vyvíjela, nepředstavuje riziko pro svobodu. Konala se metamorfóza. Rád bych řekl, že obrácená metamorfóza, a sice od motýla k housence. Ale jak k tomuto stavu došlo? Proč se Evropa, proč se EU vyvinula takto?

V 50. a 60. letech, vlastně až do 80. let včetně, to bylo EHS, jak se tenkrát nazývalo, a potom ES, hospodářským společenstvím, co vykazovalo pozoruhodnost. Nejdříve se rozvíjely zóny volného obchodu, padaly celní závory, a později byl zaveden volný transfer kapitálu a realizován vnitřní trh. To byla celá řada opatření, která v základě Evropu dovedla zpět k stavu, který existoval již v 19: století. Neboť také v pozdějším údobí 19. století bylo v Evropě volně obchodováno, existoval volný pohyb kapitálu, což je často zapomínáno.

Potom však, postupně, narůstala byrokracie v Bruselu, jejíž rozpočet se neustále zvyšoval. R. 1970 sestával rozpočet z 9.5 miliard marek, dnes je to okolo 200 miliard marek. To vše se stává neustále byrokratičtějším, a s byrokracií a subvencemi přirozeně také roste korupce. Evropské společenství nabralo v základě přesně ten vývoj, který předvídal Ludwig Erhard ve svém klasickém díle „Blahobyt pro všechny“. Již tehdy bruselské byrokracii nedůvěřoval. A už tehdy varoval před jednotnou měnou před tímto vývojem. Dnes by Ludwig Erhard, ačkoli byl nejlepším Evropanem, platil přirozeně za Antievropana.

Co tím chci říci, to je, že se Evropské společenství vyvíjí k útvaru, který je svou tendencí svobodě nebezpečný. Tento vývoj začal být rozpoznatelným až po konci studené války. To je skoro paradox, neboť konec studené války byl přece bankrotem socialismu, a to pro každého viditelným. A zcela jedinečným způsobem, ke kterému v jednotlivostech dojdu, se socialismus poté, co ztroskotal, nepodařilo pohřbít. Takřka zadními vrátky mu byl dán přístup ke dvoru. Jeden posměváček jednou pravil, že politbyro se přestěhovalo z Moskvy do Bruselu.

Měl jsem nedávno potěšení číst normální jednací řád moskevského politbyra a dopídit se, co vlastně obsahoval. To byl centralizovaný stát obrovských rozměrů. Musím Vám Bohužel říci, že tento jednací řád se mi nečetl nepodobně jako jednací řád komise v Bruselu.

Ale že EU v 90. letech změnila svou tvář, mělo přirozeně co do činění s politickým personálem této EU. Neboť všechny politické jevy závisí na lidech, kteří za nimi stojí. Nemohou například zavést žádné tržní hospodářství, nemají-li žádné hospodáře či podnikatele. v případě Ruska to bylo od začátku přehlíženo. Paradoxně tomu přišli právě po bankrotu komunismu v mnoha zemích západní Evropy k moci lidé, kteří byli dříve komunisty. A to je přece to zarážející. Ještě dnes máme komunisty ve vládě v Paříži, měli jsem donedávna komunisty ve vládě v Římě, a v berlínské vládě máme.exkomunisty nebo přinejmenším jejich souputníky.

Proč je to důležité?

Neupírám nikomu právo obrátit se. To šlechtí každého, kdo se stává chytřejším a přemýšlí, ale problém zde je, že u mnoha těchto lidí není viditelným biografický zvrat. Když se někdo obrátí – myslím na příklad Williama Schlamma, který se z komunisty stal antikomunistou, pak někde je zlom vidět, nějaký biografický zlom, neboť k tomu je alternativa, aby nebyl více komunistou jen z oportunistických důvodů.

Případ Jospin

Vezměme si případ Jospina v Paříži. Dosud dělal dojem docela normálního jakobína, tedy politika egalitáře v tradici Francouzské revoluce. Než vyšlo najevo, že 20 let byl trockistou. To je nyní velmi zajímavé. Trockistou ještě byl, když už vstoupil do socialistické strany. Působil takřka jako ponorka v socialistické straně. Jako ponorka pro trockisty. Trocký byl muž, který byl v Mexiku zavražděn Stalinovým agentem. Co je jádrem trockismu? Trockismus je přirozeně dokonale čistý komunismus, a postuluje především permanentní revoluci. Předně, když o tom přemýšlíte, dojdete k závěru, že tento princip permanentní revoluce je používán také i v EU. Neboť EU, v protikladu k smlouvě o NATO, nemá žádnou smlouvu, která by platila natrvalo. Smlouvy EU jsou v stále rychlejším sledu měněny. Když čtete tyto texty, smlouvu z Amsterdamu, smlouvu z Maastrichtu, smlouvu z Nice, pak jsou to vždy jen změny předešlých smluv, takže nevíte, co současně nyní platí. Nikdo to.neprohlídá. Také na příklad politici v Berlíně ne, .nikdo víc tyto smlouvy přesně nezná. Ale EU je chápána jako proces, jako permanentní revoluce, a to je velmi zajímavé. To musí být drženo v pozadí.

Teprve v 90: letech - abych to zopakoval – jedna vládní konference střídala druhou, smlouva smlouvu. Každá smlouva vydrží jen pár let, a příští má být hotova v r. 2004. To samo, viděno z hlediska mezinárodního práva, je docela podivná historie.

Přesně tak, jak je divné, že tyto smlouvy jsou uzavírány na věčnost. U každé smlouvy dle mezinárodního práva je normálem, že se předpokládá trvání na nějakých 20 let, a potom možnost prodloužení. Ale proč se uzavírá na celou věčnost? Tak to v podstatě je, smlouvy nepředpokládají žádnou možnost odstoupení od nich. Ale k tomuto velmi, velmi důležitému bodu, se ještě vrátím.

Monstrum EU.

Předně vám jednou povím, jak vlastně je EU řízena – jakkoliv vzdor nebezpečí, že mnozí z Vás to již víte. Ale je tu pár fajnovostí, které snad ještě známy nejsou.

Za druhé budu šetřit, jaká je za tím ideologie, s čím se pokouší založit legalitu či legitimitu.

Za třetí necháme přirozeně krátce zaznít, jak to jde dále, jak dlouho to trvá popř. co proti tomu bylo učiněno.

Nejdříve tedy: Jak bude EU vládnout? Zde je docela důležité jedno zjištění. EU je právní hermafrodit, vlastně právnické monstrum, které je těžko pochopit. Není totiž ani spolkem států ani spolkovým státem. A v dohledné době také nebude. Tím problém začíná. Ale mám podezření, že to tak bylo zkonstruováno úmyslně.

To je, pokud bych to musel přesně formulovat, nedemokratická nelegitimní diktatura rad. Neboť v EU padají rozhodnutí v komitétech, radách a komisích. Je to něco trapného, že volba slova zní na neexistující systém.

Proč to není žádný spolkový stát? Evropský spolkový stát by předpokládal, aby národ svolal zákonodárné shromáždění, aby platila ústava, aby evropská vláda samozřejmě byla volena, a tím by vyvstal nový suverén. Pak bychom měli jeden evropský spolkový stát. Ale kdyby tomu tak bylo, pak by přirozeně také více nebyla žádná francouzská a anglická atomová branná moc, protože ta by přirozeně musela podléhat spolkovému státu, evropské vládě. Ta by jí musela disponovat. Nebylo by také myslitelné, aby Francie měla stálé křeslo v bezpečnostní radě a stále ještě držela výhradní práva jako vítězná mocnost. Také toto by přirozeně muselo být poevropštěno.

Německou stranou byl favorizován spolkový stát. Zda je správný nebo špatný, realizovatelný nebo nerealizovatelný, je zcela jiná otázka. Nevěřím, že je realizovatelný, protože spolkový stát, tedy suverénní stát, předpokládá v Evropě voličstvo, které se navzájem může dorozumět, také řečí. Je smutná věc, že dnes se v Německu učí francouzsky mnohem méně žáků než v r. 1963, kdy byla uzavřena německo-francouzská smlouva. Tento spolkový stát nebude existovat.

Alternativou by byl spolek států, což vytanulo de Gaullovi, a také Adenauerovi. Jenže pro tento spolek států by přirozeně veškerá komise EU v Bruselu, veškerá byrokracie s 20000 lidmi, obrovský rozpočet, celá společná agrární politika, byly nadbytečnými. Neboť když máme spolek států, máme mezinárodně právně absolutně čisté řešení. Pak zůstávají suverénní státy, jako suverénní státy úzce spolupracují kde mohou, jak jen to je možné.

Ale zvoleno nebylo ani jedno ani druhé řešení, nýbrž to, co jsem popsal jako právnické monstrum. A na konci je stav, jaký dnes je, právě takový, že Evropa není řízena demokraticky, nýbrž radami, komisemi a komitéty.

Rozdíl mezi ES a EU.

Jedna malá drobnůstka: Rozdíl mezi ES a EU. Jak najednou tisk před několika lety nemluvil o ES, nýbrž jen ještě o EU. Z několika časopisů vím, že návod k tomu byl dán shora. Mohu to vlastně vysvětlit tím, že jméno ES toho druhu bylo předem zatíženo, neboť s ES bylo asociováno všechno negativní, jako moře mléka a doprava zvířat a subvenční podvod a všechny tyto věci.

ES bylo v tomto vztahu předem zatíženo.EU zní lépe a velkolepěji. Evropská Unie zní jako USA. Ale ve skutečnosti ES trvá dále, nebylo zrušeno. Je ES, a je EU. Dříve se jmenovala Evropské hospodářské společenství, a potom se někdy jmenovala Evropská hospodářská společenství, byla totiž tři: Evropské hospodářské společenství, Euratom a Montánní unie, společenství uhlí a oceli. Ty ostatně byly prvními evropskými společenstvími v 50. letech. A byla založena, a o tom není vůbec žádných pochyb, protože Francie chtěla kontrolovat Německo. Tehdy se myslelo, že země bude kontrolována na uhlí a ocel, ne na počítače a takové věci. Bohužel, na začátku evropského sjednocování stálo negativní myšlení, jeden chtěl kontrolovat druhého. A také i dnes je u toho ještě množství negativního myšlení, avšak zájmy jsou velice rozdílné. Tato tři evropská společenství, v plurálu, byla pak přejmenována na ES, tedy Evropské Společenství.

A co je tím rozdílem? Docela jednoduše: ES je vše,. co má co do činění se společenstvími, s byrokracií, s dvěma milióny listů stránek papíru, které ta komise každoročně produkuje. Samotné společenské právo, v užším smyslu, to nyní musí písmeno po písmenu převzít Východoevropané, naplňuje 80.000 stránek.

Vždyť to je ten problém s touto Evropou. Jednou jsem se tak ve spolkovém sněmu doptával, když se hlasovalo o smlouvě z Maastrichtu nebo o smlouvě z Nice, předtím se nečetly. A to je samo sebou, nikdo na to nemá čas. Otázkou je, zda tato úplná nepřehlednost je náhoda nebo záměr. Zmatení, výroba chaosu, je také principem vojenských operací.

Tři pilíře EU.

Podle oficiálního znění mají ES a EU tři pilíře. Prvním pilířem je Evropské společenství se společenským právem, rozpočtem a ucelenými směrnicemi a nařízeními, subvencemi atd. Druhým pilířem je kýžená zahraniční a bezpečnostní politika. Ta neprobíhá komisemi, nýbrž mezi vládami. A třetím pilířem je justiční a přistěhovalecká politika, které budou velmi důležité v příštích letech. Také ty dosud primárně probíhají .mezi vládami, nikoli komisemi.

Pokud EU by nyní přednesla návrh na vstup do EU, nebyla by vůbec přijata. Proč? Protože dle vlastních pravidel EU smí přijmout jen demokratické země. Ona by vstoupit nemohla. Neboť zde je postaveno na hlavu vše, co z normální demokracie znáte. Nejen rozdělení moci, které je dalekosáhle zrušeno. A ještě lepší přijde V EU sestává zákonodárce z vládních zástupců a vlády, kterou je komise, která sestává z nezvolených lidí.

A potom máme justici s Evropským soudním dvorem v Lucemburku, který snad nevykládá jen stávající právo, nýbrž stále vlastní právo tvoří. Nejnebezpečnější a snad nejdůležitější zásadou EU je, že evropským právem jsou porušována národní práva. To ve smlouvě původně nebylo. To začalo interpretací Evropského soudního dvora. A to je pak přijato teprve od amsterdamské smlouvy. Spolkový ústavní soud v Karlsruhe tomu ještě r. 1993 odporoval a pohrozil, že v případech konfliktu nastolí přednost německého práva. Postavíme-li si otázku, zda tato EU také nemůže ztroskotat, musí se myslet na rozsudek z Karlsruhe. To je možný bod, ve kterém může dojít k velkému konfliktu: Když ústavní soud, ať je to v Německu nebo kdekoliv jinde, se postaví proti právu EU. To by byl absolutní případ konfliktu.

V centru: Komise.

Ale zpět k tomuto podivnému rozdělení moci v Bruselu. V centru stojí, jak víte, dvacet komisařů. Počet komisařů má ostatně podle dohody z Nice, která však není právoplatná, protože byla zamítnuta Irskem, být zvýšen až na 27. Při 27 členech EU by každá země měla v komisi jedno křeslo. Dnes však je tomu tak, že velké země mají dva komisaře a malé jednoho. A když vstoupí ještě více členů než těch 27, mají rotovat, protože celkový počet komisařů nesmí vystoupit nad 27.

Tito komisaři mají enormní moc, ačkoliv to není žádná správná vláda. Nemají žádnou armádu a žádnou policii. Také nemají žádnou státní správu, vždyť pro tu je potřeba mnoho personálu. Oni jen udávají návody jiným správám jednotlivých zemí. Proto však mohou uvalovat enormní peněžité pokuty. Jsou strážci smluv, jak se to oficiálně nazývá, a mají mj. velkou moc v hospodářství, viz kartelové právo. Příslušný komisař pro hospodářskou soutěž je jedním z nejmocnějších mužů Evropy, to zcela jasně musí být vidět. Tito komisaři nedělají mnohdy vůbec nic, a pak přinejmenším dělají chyby. Na příklad komisař Bangemann, který si práci nechá udělat šéfem kabinetu. Bangeman byl pověstný proto že jezdil plachtit do Gdaňsku. Dokonce si po dvakrát na těchto cestách nechal ukrást služební vozidlo…

Ale ani jednou šéf kabinetu stávajícího komisaře nedělá malou práci, nýbrž to, co slyšel od komisaře, podává dále na stávající generální ředitelství. Na generálním ředitelství, a je víc generálních ředitelství než komisařů, se dělá jemná práce. Když chce komisař nové nařízení, řekne to šéfovi kabinetu, a šéf kabinetu to řekne generálnímu řediteli, a jeho lidé si pak k tomu sednou – a za každý rok naplní 2 miliony stránek. Tak to funguje.

Co Brusel produkuje

Co vše z Bruselu přichází? Jednou jsou to nařízení, jindy také směrnice. To je velmi důležité, přirozeně také pro Švýcarsko. Neboť nařízení je nejsilnější forma Evropského zákonodárství. Nařízení, která přicházejí z Bruselu, musí být hned aplikována v celé EU. Zde není více žádná diskuse. Ta také nemůže být národním hlasováním kdekoliv zrušena Samo Irsko ještě žádné nařízení nikdy nezrušilo. U Nice tomu bylo zcela jinak: To byla mezinárodně právní smlouvou.

Nařízení jsou zaváděna bez obvyklého parlamentárního postupu. Protože, nezapomeňte prosím, že Evropský parlament nemá právo vynášet zákony. Nemá právo zákonných podnětů. A tím mu přirozeně schází zcela podstatný předpoklad pro správný parlament..On je vevázán do schvalovacího postupu komplikovaným druhem a způsobem, který by tak dalece nebylo lze provést. Ale nemůže iniciovat žádné zákony. A co je ještě horší, že Evropský parlament nemůže žádné zákony zrušit. Což je mnohem požehnanější, než vydávat nové. To je to pozoruhodné u nové římské vlády: Je od toho, prostě zákony a nařízení škrtnout. To je novum.

Po nařízení přichází směrnice. A ta je trochu někde jinde. Když přijde směrnice z Bruselu, potom ji národní parlamenty musí ještě zavést do národního práva. To znamená, že pak se musí sejít Spolkový sněm a směrnici si prohlédnout a udělat z toho zákon. Tím je povinen. Nenapadá mi žádná směrnice, která by nebyla zavedena. V každém případě její zavedení se protahuje nebo zdržuje. A nyní právě pak přichází z Bruselu ¨výtka, že se má uspíšit.

A potom jsou ještě rozhodnutí, doporučení a stanoviska. Jacques Delors, dřívější mocný předseda komise, ten jednou řekl, že kdybychom to dělali demokraticky, vůbec bychom tak nikdy nikam nedošli. Jednou také řekl, že 50% všech zákonů v EU a 80% všech hospodářských prý přišlo z Bruselu. A vždyť přece hospodářské zákony nejsou právě těmi nedůležitými. Co to v jasném textu znamená? V jasném textu to znamená, že při 50% nebo 80% veškerých zákonodárných aktů byl volený zákonodárce, totiž parlament v jednotlivých zemích, vyloučen. Mnohdy se přirozeně také sama sebe ptám, zda to nevidím příliš pesimisticky nebo dramaticky. Odcitují Vám .nyní jednoho zcela neskrytého korunního svědka.

Maastricht, zmocňovací zákon.

Zde byl pan Lamprecht, který byl 30 let korespondentem Spiegelu v Karlsruhe a nekonal nic jiného, než pozoroval Spolkový ústavní soud. Byl prvotřídním právníkem, nepodléhal žádné zvláštní politické linii. Rolf Lamprecht teprve r. 1999 v jednom pojednání docela přesně vypracoval, o co zde jedná, a zcela jasně řekl, a to se vztahovalo na Maastrichtskou smlouvu, zcela jasně řekl, že Maastrichtská smlouva je zmocňovacím zákonem.

Vedle toho poznamenejme, že ten celek spočívá na nesprávném obvinění, že národ je příliš hloupý na to, aby sám rozhodl. Jak bylo nyní lidové hlasování v Irsku, mnoho politiků řeklo: „Ti tomu neporozuměli“, nebo „To nebylo dostatečně dlouho diskutováno“, nebo „To jim nedošlo“. Irové byli stavěni, jako by byli pro referendum příliš hloupí. Museli by potom právě hlasovat ještě jednou. Jsem napnut, kdy tenhle postup bude také zaveden u voleb do Spolkovém sněmu, kdyby nedopadly dobře. Neustále opět toto podezření, že lid je hloupější než politici. Tady mohu jen poukázat na následující: Hitlerova diktatura byla oficiálně založena v březnu 1933 zmocňovacím zákonem. Teprve potom byl Hitler diktátorem. Ale zmocňovací zákon byl vydán politiky. To nebylo žádné národní hlasování! Ten byl vydán 82% členů parlamentu v Říšském sněmu. Jak směli voliči naposled svobodně volit, totiž v listopadu 1933, docílila NSDAP jen 33.5% mandátů. Vedle toho poznamenejme, že odpovědnost za velké katastrofy, které do Evropy vtrhli v tomto století, je na určité vrstvě politiků, nikoliv národů.

Jak vlastně je komise nezávislou? Oficiálně není na pokyny vlád vázána. Je ovšem velmi silně francouzsky laděna. Celý technický průběh, pracovní jazyk a druh a způsob, jakým je vybudována správa, dýchá duchem francouzského systému. Dokonce přijde, že šéfové kabinetů nebo generální ředitelé – tedy docela důležití lidé – mají současně předsednictví v nějaké francouzské vládní komisi. To je přirozeně docela účinné skloubení francouzských a evropských zájmů.

Moc koncernů.

Brusel není opanován Německem. Především ne obchodní politika, vždyť ta je pro Německo, s odstupem největšího exportéra v Evropě, důležitá. Také v obchodní politice se Němci nechali vytlačit. Ještě přitěžující je v Bruselu vliv velkých koncernů. Zde jsem u svých rešerší nalezl zcela zarážející věci.. Musíte si představit, že komise je pro velké koncerny šíleně důležitá, protože v Bruselu se vytvářejí nejdůležitější základy zákonů – a ne více v národních hlavních městech.

Ti, co tahají za nitky u kulatého stolu

Podniky Evropské komisi zadarmo dávají k dispozici praktikanty. To je, a vůbec ne neobvyklé, že bruselské zákony, které se koncernů dotýkají, jsou formulovány jejich lidmi. To je jedno,.docela docela úzké skloubení, a mně jeden člen komise jednou okázale řekl: „Podniky si píší často samy direktivy, které se jich pak dotýkají.

Nově jsem narazil na vlivnou organizaci, „Evropský kulatý stůl průmyslu“. To je v Bruselu jeden plně neformální klub, v úplně nenápadné budově. Tam jsou zastoupeny špičky evropského hospodářství. Ale ne jako firma, nýbrž jen osobně. K tomu šéfové Nestlé, Unileveru, Phillipse, Royal Dutch atd. Setkávají se pravidelně a pokoušejí se formulovat politiku, kterou má komise provádět Tento Kulatý stůl se dá zdát enormně vlivným.

„The Guardian“, anglické liberální noviny, jednou tvrdily, že komise prý je v „železném úchopu Kulatého stolu“: Ostatně tato tajná vedlejší vláda, jak bych ji rád nazval, byla založena již 1983 a to šéfem Fiatu Agnellim.

A potom je ještě tajné grémium, které se nerado ukazuje na veřejnosti, ale jehož členové jsou známí: tzv. Coreper, komitét stálých zástupců. To jsou velvyslanci členských zemí v Bruselu.To je velmi mocné grémium.

Jak řečeno, k jednomu v Bruselu máme komisi, k jinému ministerské rady. To jsou ministři, kteří tam jsou vyslaní z hlavních měst. Ministerské rady jsou vlastními zákonodárci, a komise je tak něco jako vláda.

Průběh si musíte představit tak: Když ministři doletí do Bruselu na typické pondělní dopoledne z hlavních měst . jeden je nepřipravený, druhý nevyspalý a třetí mrzutý – potom nejsou vždy zvlášť schopní rozhodování. Potom často jen odfajfkují, co jim je Coreperem položeno na stůl. A potom s Coreper de facto stává tajným zákonodárcem EU. : . .

Na pováženou je opět vždy neexistující rozdělení moci. Když lidé z Coreperu spolu zasedají a něco vypracovávají, zřídka není u toho někdo z komise – výsměch každému rozdělení moci. Také když někdo EU považuje za zázračnou věc, musel by přece přinejmenším dodat, že toto všechno má s demokracií málo co do činění. Luxus, který bychom si měli dovolit, je ten, že jsme ještě neupili z kakaa, kterým jsme byli navnaděni.

Co mě vždy opět irituje, jsou podobnosti se Sovětským svazem. Byl jsem skutečně překvapen, jak jsem nalezl následující citát. Tehdejší předseda komise Delors byl 1994 v Moskvě a hovořil s ruskou vládou. A tu vyprávěl zástupce ruské vlády, že Moskva se právě rozhodla odstranit systém clearingového rublu. To byl systém k realizaci obchodů pro veškerý Východní blok. A nyní prosím vyslechněte, co na to řekl Delors. Delors zvolal: „Ale jak jste mohli něco takového zrušit, kde jsme se přece nechali Vaším systémem inspirovat při zavádění ECU? Naše ECU je evropskou obdobou toho, co jste dělali v RVHP!“ Není to zajímavé?

Zpět k otázce, jak tato EU bude reagovat. Vyjmenoval jsem Vám celou řadu čísel. Po samotnou komisi pracuje okolo 21.000 osob, pro všechny úřady ES a EU je to kolem 30.000. EU má parlament na třech místech. Jak komické. To ostatně je, pokud vím, je první parlament v Evropě, který si sám nesměl určit sídlo. Jedná se v Bruselu a ve Štrasburku. Každé křeslo stálo více miliard, přičemž ve hře byla korupce, těžká korupce. V Luxemburgu sídlí správa – to je opět 3500 lidí.O Evropském parlamentě jsem dosud řekl málo. To by v základě bylo vlastní téma. Např. jsem dohledal, že jeden poslanec Evropského parlamentu má obrat jako podnik střední velikosti. Každý poslanec Evropského parlamentu sám dostane na úhradu výdajů, tedy bez diet, 450.000 marek.To je velmi lukrativní věc. Musíte si představit, když teď vstoupí Středoevropané, kdy např. politik z Estonska bude v Bruselu komisařem, pak vydělá padesátkrát více než ve své Vlasti. To je nějakým způsobem také forma podplácení, právě tak tyto veliké subvence, které budou rozdělovány. Podívejte, také porovnáno s Německem, obdrží úředník v Bruselu dvakrát tolik čistého. To je nástroj na udržení moci. Nejjednodušší druh, jak dostat a udržet moc, je, koupit si ji.

Ideologie EU

Ale musíme nyní dojít k jedné o něco obtížnější otázce, a sice k otázce, jaká za tímto stojí ideologie.

Neboť člověk všemu, co činí, přikládá oprávnění. Také, když je falešné. Tak povstávají ideologie. Vždyť to nechce mít na své straně jen moc, nýbrž také morálku. A tak se EU v 90. letech přikládala ideologie, která je již v hrubých obrysech zřetelná a o které bych Vám rád něco povyprávěl. Myslím, že teprve tato ideologie se dělá nebezpečnou.

Tato ideologie poprvé vystoupila ze stínu se sankcemi proti Rakousku. A proto se s tím musíme ještě jednou krátce zabývat. Tyto sankce proti Rakousku ostatně, právně viděno, nebyly žádné sankce EU, to byly bilaterální sankce, o kterých bylo rozhodnuto 14 z 15 vlád EU. Teprve smlouva z Nice, která nyní byla odmítnuta Irskem, obsahuje tzv. „Lex Austria“ – tak se přirozeně oficiálně nejmenuje – tedy nový článek, který proceduru pro takové sankce přesně vymezuje. To, poznamenejme vedle, je také jedním důvodem, aby bylo lze doufat, že smlouva ztroskotá.

Nová „Lex Austria“

Nyní jsem Vám řekl, co stojí za článkem 7 smluv z Nice, i když ta ještě není právoplatnou. Tím může být odňato členskému státu hlasovací právo, a také i jiná práva. A sic se přihodí to s kvalifikovanou většinou Evropské rady. Evropská rada sestává ze zástupců vlád. Kvalifikovaná většina se musí rozumět tak: Není to, že by každá země měla jeden hlas, nýbrž každá země má různě hlasů, každá podle velikosti. Kvalifikovanou většinou se v přítomnosti rozumí 72% hlasů z 15 zemí. A se smlouvou z Nice se to o něco změní až na asi 74% hlasů. Smlouva z Nice vůbec nepřináší tak zaryté změny, jen několik zostření. Zkrátka a dobře, se 72 až 74% hlasů v Radě Evropy mohou být uvaleny sankce nebo také odvolány. Co jen je podezřelé, je věc, že tomuto členovi se současně ponechávají všechny povinnosti. Ano, musí dál platit, musí splnit veškeré povinnosti. A co z mého pohledu je nejšpatnější: Nemůže vystoupit. Nesmí říci: Dobrá, co bylo, bylo, na shledanou.

Závěr o Rakousku z ledna 2000 ostatně byl naplněn v tajném procesu, ten byl bezprávím, ten tenkrát neměl v evropských smlouvách nijaké podklady a jako takzvané neregulérní opatření byl také v rozporu s mezinárodním právem. To se ještě jednou musí zopakovat. Vůbec shledávám, že návrat k spořádaným poměrům ve světě, lhostejno zda na Balkáně nebo kdekoliv jinde, může tkvět jen v tom, aby se každý držel mezinárodního práv K tomu není žádná civilizovaná alternativa.

U závěru o Rakousku bylo zcela jasně porušeno mezinárodní právo. A musíme se jen zeptat proč. Zde dodal zajímavé vysvětlení profesor Hondrich, frankfurtský sociolog. Míní, že hlubší smysl těchto sankcí proti Rakousku může spočívat v tom, aby se rozvinula evropská identita, a z toho, že společnost, která se nachází v krizi, potřebuje obětního beránka. Místo beránka se může přirozeně říci také obraz nepřítele, a to souhlasí, že obrazy nepřítele pomáhají odůvodnit vlastní identitu. Vždyť to je také identita NATO povstalá s obrazu nepřítele Sovětského svazu – a to nebyl žádný vynalezený obraz nepřítele.

RÜCKGRIFF Postih? na Stalina

To zajímavé nyní je, že identita EU, která se v přítomnosti hledá, nespočívá více na tradičních hodnotách Evropy, jako za časů Adenauera, Eharda, nebo de Gasperiho, nýbrž že dotkla docela podivné směsi nových hodnot. K tomu patří antifašismus. Ne antitotalitarismus, vždyť ten byl konsensem již 50., 60., a 70. let. Antitotalitarismus byl pro demokrata vždy samozřejmou pozicí, totiž odmítání všech systémů, které jsou proti svobodě. Ale antifašismus je, jak známo, vynálezem Stalina a Kominterny z 30. let. To se nesmí nikdy zapomenout! Byl vynalezen jako bojový pojem a byl ostatně použit proti SPD, proti tzv. sociálfašistům.

S antifašismem vždy pracovala N“D“R. To je vyzkoušená taktika, obracet protivníka jako bezpráví a asociovat jej, jako by byl Hitlerův sympatizant. Antifašismus se nedistancuje od všech diktatur, především ne od komunistických. A tento směr dospěl do EU. To není žádný nález ode mně, na to jsou doklady. Proč řekl r. 1991 Mitterrand Gorbačovovi, že Francie nikdy neučiní nic, aby ulehčila rozpad Sovětského svazu? Proč tento zájem na udržování Sovětského svazu? Nebo proč trvající hrozby proti každému, kdo chce pořádat národní hlasování, Rakousku, když se tam diskutovalo, že bude uspořádáno národní hlasování, bylo vyhrožováno. Česká vláda je z Bruselu nabádána, aby žádné národní hlasování nepořádala. Nebo také reakce na národní hlasování v Irsku.

Když mám normální porozumění pro demokracii, nemohu přece nějakému národu upřít právo odhlasovat si své zájmy. Už Stalin vždycky říkal: My jsme ti praví demokrati, ti druzí nejsou žádní demokrati. Tu přistupme k věci trochu blíže.

Vůbec shledávám, že v této nové ideologii EU je celá řada marxistických výpůjček. Vždyť netvrdím, že komise sestává z marxistů. To není ten případ. Ale mnoho výpůjček od marxismu to je.

Výpůjčky od Marxe.

Dám Vám pár příkladů. První princip marxismu je všeobecně znám jako materialismus, také popírání Boha atd. Materialismus uvádí, že člověka a chod věcí na světě.ovládá jen materiálno. Ale to je podstatě také pozice EU. EU se primárně definuje hospodářskými zájmy. Když např. nahlédnete do Charty základních práv, která má být druhem ústavy, zde Francie zabránila, aby byl zmiňován Bůh. Ale také přirozené právo není zmíněno. Dýchá to celé duchem materialismu.

Druhým principem marxismu je historický determinismus. A ten sice uvádí,. Že dějiny probíhají po nezměnitelných drahách, lhostejno, co činíme my, až do vítězství socialismu a komunismu. Přesně tyto obrazy byly v EU vždy opětovně používány. Bývalý německý kancléř Kohl např. rád užíval obraz z vlaku, který odjel. Snad se může ještě naskočit – kdo nenaskočí, má smůlu. Jen nebude přesně objasňovat, do kterého cílového nádraží vlak dojede….

Nikdy se nesmí diskutovat o tom, zda jsou k této konstrukci v EU alternativy. Ty přirozeně jsou, je množství alternativ. Ještě jednu pospolitost jsem našel – a sice teorii odumírání národů. Ta je čistě marxistická. Toho se můžeme dočíst už u Lenina. Vždyť nejnebezpečnější část marxismu sestává z leninismu. Lenin je muž, který dává návod k jednání. Lenin vždycky říkal, že stát zmizí posledního konce, národy tak jak tak. Přirozeně marxismus vždy popíral suverenitu národů. Ale to přesně dělá také ideologie Evropy. Kde tu je ten rozdíl?

Evropa a národ.

V ideologii Evropy je národ předem podezřelým – musí vzdát suverenitu. Propagandistické podemílání je následující: Národy vedou k válce. Bývalý kancléř Kohl v jedné řeči udělal Euro Němcům chutným tak, že jinak by z toho byla válka. Kdo proti komu bude vést válku? Napadne Portugalsko Španělsko nebo Francie Anglii? První světová válka přirozeně byla, jak ví každý historik, tehdejšího imperialistického systému, a ten není identický se systémem národních států. Ale lhostejno, jaká byla minulost. Který národ pak bude chtít napadnout jiný? To se bude tvrdit vždycky a částečně ostatně také věřit, protože lidé jsou zastrašeni. Přirozeně každý chce mír, a když lidem, když zůstanou národy, bude řečeno, že je válka, dostanou strach. Také Německo nikdy více nenapadne Francii, protože Bundeswehr toho není schopen a především proto, že to nikdo nechce. Je to úplně absurdní.

Já osobně nemám národy za svatosvaté nebo za jediný myslitelný princip. Snad někdy bude jeden evropský stát. Ale v přítomnosti je to těžko představitelné. Ale jednou věcí jsem si silně jist: V současnosti nemůžete v Evropě od sebe navzájem oddělit národ a demokracii. Pokud zbavíte národ moci, abyste mu vzali suverenitu, decimujete současně demokracii. A věc je, že demokracie v Evropě povstala s národními myšlenkami.

Další podobnost mezi ideologií Evropy a marxismem je ten antifašismus, k němuž N“D“R až doposledka vztahovala svou zdánlivou legitimitu. Také ideologie Evropy se pokouší zjednat si tímto antifašismem legitimitu. Vždyť v případě sankcí proti Rakousku. tomu bylo také tak.

A za páté zde vyvstává paralela - a to je vůbec nejšikovnější metoda a vysvětlení toho, že tolik západních intelektuálů sedlo na lep Stalinovi - vyvstává paralela v odvolávání se na humanistické ideály. To se pak na příklad nazývá „společenství hodnot“. Odvolávání se na humanistické (nebo by se mělo říci pseudohumanistické) ideály, které se táhnou komunismem jak rudá nit. To mu však nezabránilo ve zřízení souostroví Gulag.

Charta základních práv.

Velmi zajímavým čtením je nová Charta základních práv EU, která má být něčím takovým jako bází ústavy. V této Chartě základních práv nijak nenaleznete žádné výrazy hodné konservativismu. Přirozeně zde není žádný zákaz potratů nebo jiné „staromódní“ věci. Chybí všechno, co má co do činění s přijímáním rodiny a Vlasti. Namísto nich má Charta zcela jiné jádro, je to článek o zákazu diskriminace. To je prastará metoda, která se vrací do 60. let. Je to metoda kulturní revoluce, která zase jde zpět ke Gramscimu. Gramsci je důležitý muž, protože myslel dále než Stalin. Proto také upadl v nemilost.

Již od 60. let patří k arsenálu kulturní revoluce odkrývat údajnou nebo objektivní diskriminaci a bojovat a bojem proti diskriminaci změnit společnost. Proto se lze jen podivovat nad tím, že se tohle vše úplně nefalšovaně v této Chartě základních práv opět vynořuje, a pro mně to je důkaz, kdo tu stál za tím dílem. To jsou přesně titíž lidé, jejichž idoly byli Mao nebo Ho či-min či jiní komunističtí diktátoři. To si musíme jednou představit! Lidi, kteří se s tím pravděpodobně skutečně nerozloučili.

Je tu tedy uváděno patnáct diskriminací, které nyní budou muset být v EU znemožněny a proti kterým musí postupovat ministerská rada. Tím nejzajímavějším je první a poslední diskriminace, které se musí potírat: První je diskriminace na základě pohlaví, a poslední, č. 15, na základě sexuální orientace. To je proto zajímavé, že to jsou dvě zcela rozdílné věci. Pohlaví je jedna věc, která je každému dána. Ale sexuální orientace je něco, co z největší části podléhá svobodné vůli. Není definováno, jak ještě sexuální orientace byly dovoleny, a jaké ne. Napsal o tom jeden římský profesor práva a zeptal se, zda do toho nespadá také pedofilství, které pak bude muset být chráněno, aby nesmělo být diskriminována. Ostatně na pozadí tohoto článku lze porozumět kampani za revalvaci homosexuality.

Směr úder jde proti rodině. Mnoho, co dělá EU, je jen kopie toho, co je činěno v členských státech. To vše dohromady k sobě pasuje. Stále není EU nebo komise, která by si nedala něco takového napadnout. Právě také je to většina vlád, které sedí v socialistické Internacionále, a – o tom jsem přesvědčen – které chtějí dovést do konce kulturní revoluci, s kterou v 60. letech začaly.

To je velmi šikovné, protože to běží dalekosáhle přes články proti diskriminaci, protože normální spotřebitel metodu neprohlédne. Vždyť na první pohled nemůžete být pro diskriminaci. Přirozeně je nejdřív každý proti diskriminaci. Třeba rozumět, že to jsou bojové pojmy a že tím má něco být vypáčeno. Já Vám mohu říci, co má být vypáčeno: Je to svoboda názoru. Pak vás rychle popadne hněv, protože říkají něco špatného. Myslím na jednoho kněze v Německu, který veřejně pranýřoval homosexualitu, pak byl vláčen před soud, a musel se nechat vydat domovní prohlídce. V této souvislosti to třeba vidět.

A potom v Chartě základních práv je ještě jeden důležitý článek, a ten je skutečně znepokojující: V článku 52 totiž stojí, že základní práva (jako svoboda názoru) nohou být zrušena, je-li to je „nutné“, a odpovídá-li to opravdu skutečně „stanovení cílů“ EU. Ostatně profesor Schachtschneider nazval Chartu recidivou za osvícenectví 18. století.

Shrnuji:

Za prvé jsem vám vylíčil, že EU není žádný spolek států ani také ani spolkový stát, nýbrž útvar nového druhu bez historických precedentů. A sice byrokracie bez jasného rozdělení moci a bez demokratické legitimace.

Za druhé jsem vyložil jak se v 90. letech EU změnila z hospodářského společenství, které realizovalo vnitřní obchod a potud něco vykonala, v druh ideologického útvaru, jak se stalo Rakousko první obětí této ideologie, a jak mnoho výpůjček bylo učiněno u marxismu. Neboť marxismus byl dominující ideologií 20. století. Celé století zastínil.

A za třetí se zde naskýtá otázka stability EU. K tomu musím nejprve konstatovat, že vězí a krizi. Tato krize se mimo jiné vyznačuje problémem rozšíření o východní země, což je jako předtím nevyřešeno. Financování rozšíření o východní země visí úplně ve vzduchu. Nemohlo být v Nice.uzavřeno. A tato krize se také vyznačuje rostoucím odporem národů. Naposled v Irsku, jak národní hlasování smlouvu z Nice zamítlo. Tím nemůže vstoupit v platnost. Smlouva vstupuje v platnost teprve když byla ratifikována každé jednotlivé členské zemi.

Co se dá dělat

Co se nyní dá dělat? Dá se těchto málo důležitých principů jen odhodlaně zastat, demokracie, práva a svobody. Neboť tomu je prostě tak: Pozice, které se nebudou hájit, jednoduše zmizí. A nesmí se zapomenout, že dějiny se vždy odehrávaly podle principu akce a reakce. V Maastrichtu, Amsterodamu a Nice postoupili držitelé moci v EU. Pokusili se vytvořit v Evropě nové reality. To se částečně se podařilo, s eurem. Ale nyní reagují stále zřetelněji národy. Souhlas s eurem je tak slabý, jak předtím, ostatně také i v Německu. Propadlo se mezitím o 50%. Euro je nepopulární jak dříve tak nyní.WIE EH UND JE. Zažili jste Dánsko a Irsko. Vidíte, reakce zdola už je tady.

Co však je potěšitelné: Neustále zjišťuji, že se přece jen vytváří evropské vědomí, ale pravé evropské vědomí – a sice mezi Evropany, kteří proti tomuto byrokratickému panství láteří. To pozoruji, když hovořím s lidmi v Irsku, nebo Dánsku, nebo v Anglii - kdekoliv mám vždy dobrou naději, že EU posledních konců vyprovokuje to, co vůbec nechtěla vyprovokovat, totiž evropské vědomí v dobrém smyslu. A to povstává odporem proti jednomu druhu výkonu moci.

Literatura:

Bruno Bandulet: Publikace Tatort Brüssel, Das Geld, Die Macht, Die Bürokraten, vyd. Mnichov 1999

Bruno Bandulet: Publikace „Was wird aus unserem Geld?“, vyd. Mnichov 1997

Biografické poznámky k Dr. Bruno Banduletovi

Dr. Bruno Bandulet je vydavatel finanční služby „Gold & Money Intelligence“ a politické týlové služby „Deutschlandbrief“. Studoval dějiny, politické vědy, hispanistiku, a l svou disertační práci psal o Adenauerově zahraniční politice. Byl referentem německé politiky a východní politiky při zemském vedení CSU, šéfem služby deníku „Die Welt“, politickým šéfredaktorem ilustrovaného Quicku a autorem legendárního kulturního časopisu Transatlantik. Potom se osamostatnil jako zvláštní mezinárodní korespondent. Bandulet byl zakládajícím členem Spolku svobodných občanů, měl časté přednášky v Evropě a Severní Americe a pořádal pravidelné finanční semináře v Německu a Švýcarsku.

Výběr č.7

Převzato ze stránek Svetového združenia býv. čs. polit. väzňov v SR

 zpět na hlavní stranu                                         zpět na Dokumenty doby