ZůstávámeDokumenty doby www.svedomi.cz:
Zůstáváme
Bohumír Blížkovský
V překotném běhu strhujících událostí nám příliš často to hlavní uniká. Jedinečného hledače smyslu našeho novodobého dění máme přitom na dosah. Léta 2000-2003 připomínají 150. výročí narození T.G.Masaryka (7.3.1850) i 65. výročí jeho odchodu (14.9.1937), 85. výročí vzniku Československa (28.10.1918) i 65. výročí jeho prvého (1938) a 10. výročí jeho druhého dělení (1992). Sama tato jubilea jsou burcujícím apelem. Polistopadové bilance přelomu tisíciletí odhalují závažné deficity i dezorientace v řešení základních otázek soudobého života a světa, vybízejí k hlubšímu zamyšlení nad uplatňováním Masarykova odkazu v našem polistopadovém životě i nad jeho vyhlídkami ve světě 21. století.
Zvolené komplexní téma má obecný, možná i osudový význam. Zahrnuje krizi naší i světové demokracie. Soustřeďuje pozornost na nejzanedbávanější strategický směr tvůrčího rozvíjení Masarykova odkazu v našem soudobém reálném občanském životě, v teorii i praxi celého lidského světa. Problémové pole aktuálního hnutí Masarykových stoupenců i odpůrců je ovšem tak široké a nezpracované, že dovoluje jen úvodní, relativně platné glosy.
Uplatňování Masarykových ideálů se bezprostředně dotýká zejména národů střední Evropy, každého z nás. Na věrných a tvořivých pokračovatelích záleží, zda se Masarykovo neukončené, otevřené a živé dílo nestane jen záležitostí muzeí, historie a úzké vrstvy vyznavačů, zda nepřevládne zpochybňování, komolení, opomíjení a zapomínání, zda nezískají převahu lidé funkčně negramotní, neschopní chápat svrchovaně aktuální, perspektivní a univerzální hodnoty klíčového jádra Masarykova odkazu. Nemálo nedovzdělaných pseudodemokratů odmítá jeho dílo, kritický realismus a demokratismus jako překonané - nevyhovuje jejich mocenským zájmům a vládnoucí iracionální ideologii. Téma naléhavě vyžaduje všestrannou a ustavičnou pozornost.
Masarykovo dílo má mnohostrannou povahu, dimenzi teoretickou i praktickou, osobnostní i všelidskou, občanskou i státnickou, národní i mezinárodní. V rozporu s tím se pojem „Masarykův odkaz" nezřídka vymezuje nepřípustně příliš úzce. Masarykovo dědictví totiž nebývale přesahuje úzké horizonty vědních specialistů, mnohých dnešních formálních scientistů a intelektuálů. Masarykův odkaz nelze omezovat ani na jeho pozůstalé písemnosti. Masaryk je především hledač pravého smyslu našeho bytí. Masaryk se neptal, zda máme filosofii života, ale zda smysluplně žijeme. V centru Masarykovy pozornosti je komplexní kultivace lidského života, usiluje o kvalitnější a hodnotnější život pro každého. K tomu účelu se vzácnou vytrvalostí a důkladností vyhledává, systémově propojuje a tvořivě využívá nejhodnotnější lidské zkušenosti. Neméně důsledně kritizuje nepoctivce a kazisvěty všeho druhu, odmítá neodpovědnost, jednostrannost, plané řeči, bludné snění, falešné spekulace, bezkoncepční prakticismus, sobecké prospěchářství i neuváženou zbrklost pseudoradikálů.
Postulát celistvých přístupů v dobovém globálním kontextu je málokde tak naléhavý jako v masarykologii. Masarykovo dílo není jen duchaplné, je i činorodé, odpovědně angažované. Masaryka charakterizuje spojení tvůrčího ducha a činů. Jeho dílo má složku teoretickou (literární) a praktickou (reálnou). Nelze je proto tak či onak redukovat. Masarykova činnost tím, co napsal, zpravidla nekončí, ale začíná. Jejím vyvrcholením je složka vpravdě dějinotvorná. Masarykovi bylo cizí samoúčelné teoretizování. Jeho spisy jsou v podstatě neustálým hledáním spolehlivé orientace v moderní rozporuplném světě a návodem k jednání. Masaryk uvážlivě čerpá ze všech přístupných zdrojů co nejspolehlivější podklady pro překonání krize moderního života u nás, ve střední Evropě i v ostatním světě.
Masaryk patří především ke generalistům, ke stratégům. Není divu, že si s ním fundamentální specialisté nevědí rady. Masaryk předjímá soudobé celistvé a otevřené myšlení, přístupy systémové, spojuje jednotlivé vědní obory, vědu s filosofií, etikou i kulturou. Hledá fundovanější teorii pro kvalitnější život. Právem se proto zařazuje mezi přední naše, evropské i světové osobnosti, myslitele i demokratické státníky 20. století
Masaryk uvažuje a jedná jako odpovědný kritický realista, vychází z toho, co bylo a je, a směřuje k tomu, co býti má. Skutečnost poznává, hodnotí, a pokud je to možné a potřebné, i přetváří. Spojuje proto přístupy historické, deskriptivní, evaluační, axiologické i prognostické, normativní a politické. Jinak totiž nelze složitější souvztažnost a protiřečivost současného dění ani poznat, natož napravovat.
Masarykovo dílo se též přirozeně s dobovými úkoly vyvíjí. Mnohé zažil, než dospěl k univerzálnímu postulátu humanity, která má být modernímu člověku tím, čím bylo křesťanství pro středověk.
K pochopení Masarykova odkazu nestačí proto sebehlubší přístupy partikulární, úzce oborové, natož jen literární, kabinetní, katedrové a muzeální. Studovat a následovat Masaryka značí pronikat do problémů moderního světa komplexněji, chápat směr a smysl dění, stát na správné straně, zápasit o dobrou věc. Masaryk problémy svého světa hluboce prožíval, všestranně studoval, prakticky ovlivňoval. Aktivně se podílel i na utváření předpokladů našeho soudobého života. Tvůrčí osvojení jeho díla náleží proto k nejspolehlivějším perspektivním orientacím. Masarykův příklad je nepřekonanou inspirací pro správné řešení problémů minulosti, přítomnosti i budoucnosti z našich pozic. Tvořit a žít v duchu TGM nemá nic společného se slepou doslovnou nápodobou, znamená rozvíjet základní směr jeho snažení, hájit hodnoty opravdového humanismu, odpovědného demokratismu a kritického realismu. Masarykovo dílo má přirozeně nenávratnou stránku jedinečnou, danou jeho osobností a časem i prostorem jeho života, má však též hodnoty univerzální, více méně nadčasové, všelidské. Pokud se připouští jeho význam jen pro minulost, pokud se interpretuje jen muzeálně, pokud se popírá jeho význam pro současnost a budoucnost, jde o hrubé nepochopení, omezování i potlačování jeho díla.
Glosy k polistopadovému uplatňování odkazu TGM uvádí postřeh exilového profesora M. Zeleného: „V ČR chybí – a to již deset let - jakákoliv dlouhodobější strategie, účel, vidina či představa: Co jsme? Co bychom mohli být? Čím bychom mohli být – v nové, integrované Evropě?" Na adresu našich novodobých šosáků dodává: chytáme se jen kdejakých cizích šosů. Kde je krédo Tomáše Bati „Být nejlepší na světě nám úplně stačí"? (Podnikání plus, září, 2000, s. 2)
Prvá polistopadová dekáda (1989—1999) je plná turbulentních rozporů. Na jedné straně otevřela cestu k demokracii i nové naděje na obnovu hodnot Masarykova odkazu, na druhé straně přinesla nečekané pohromy i tragické ignorování těchto hodnot nesmyslným druhým dělením Československa proti vůli naprosté většiny jeho českých i slovenských občanů. Uvažovat nutno proto o polistopadovému uplatňování i neuplatňování idejí TGM. Polistopadová dekáda představuje nicméně relativně nejdelší pokus o obnovu Masarykova odkazu po jeho úmrtí. Uvážíme-li, že pouhý rok poté, co prezident ČSR E. Beneš nad jeho rakví roku 1937 vyzýval k upevnění široké demokratické koalice od Aše k Jasině a sliboval „Věrni zůstaneme", začalo půlstoletí, v němž převládala masivní i zběsilá destrukce a likvidace Masarykova díla, je nicméně pozoruhodné i nadějné, že listopadový převrat byl ještě v takové míře inspirován spontánní živou Masarykovou tradicí.
V uplynulých polistopadových letech bylo nesporně mnohé napraveno, svědčí o tom i řada zdařilých hodonínských seminářů. Položíme-li však na druhou misku vah to, co se neudělalo a pokazilo, i to, čeho dosáhli Masarykovi neznalci a odpůrci, nevyznívá celková polistopadová bilance uspokojivě. Masarykův odkaz má dosud daleko k tomu, aby byl směrodatným základem naší politiky, natož našeho života. Jisté naděje na obrat k lepšímu se znovu rýsují od roku 1998. Nejpatrnější je začínající obnova česko-slovenské a vyšegrádské kooperace.
Prvá dekáda uplatňování Masarykova odkazu v letech 1937-1947, charakterizovaná 2. čsl. odbojem za vedení našeho posledního velkého státníka E. Beneše, byla přes všechny ztráty - v nesrovnatelně horší historické situaci Mnichova a nacistické okupace - rozhodně produktivnější. Hlavní odkaz -historickou kontinuitu demokratického Československa - se jí podařilo obnovit i mezinárodně obhájit.
Čím větší odstup od Masarykova odchodu máme, tím více je zřejmé, jak nám i světu právě jeho kritická moudrost chybí. Jak je celkové pochopení a tvůrčí uplatňování jeho díla stále potřebnější a vzácnější. Jak málo má opravdových tvůrčích pokračovatelů. Převládá zdůvodněné mínění, že se Masarykův odkaz realizuje v našem celkovém polistopadovém životě nedostatečně. Oproti očekávání jeho vyznavačů, znalců a pamětníků a přes poctivé úsilí i dobré výsledky mnohých, vzrostly a leckde i převládly tendence protichůdné, nemasarykovské a antimasarykovské. Přispívá k tomu i konfrontační polarizace naší politické scény. Otevřený nesouhlas vyslovuje málokdo. Maření jeho díla spočívá hlavně v jeho „zapomínání", znevažování a faktickém ignorování. Nejeden z aktérů této degradace Masaryka se přitom k němu farizejsky hlásí. Mezinárodní kampaň proti hlavnímu spolupracovníkovi, pokračovateli a obhájci T. G. Masaryka, E. Benešovi, je zato již nebývalé otevřená a intenzivní.
Nejtragičtější je nepochopení i destrukce základního Masarykova dějinotvorného úsilí. Společný demokratický stát, o který se Masaryk spolu s dalšími zasloužil, nedokázala rozhodující část čsl. polistopadové reprezentace v integrující se Evropě ani udržet, natož dále rozvíjet k demokratické unii střední Evropy a kolektivní bezpečnosti světové demokracie v duchu prozíravých záměrů TGM a EB.
Spektrum závažných otázek, v kterých se náš polistopadový vývoj (hlavně v letech 1991-1997) od Masarykových názorů - k naší škodě - zjevně i skrytě diametrálně odchyluje, je bohužel široké: zahrnuje zejména otázku sociální, národní i globální, celkové pojetí politiky, demokracie, humanity, odpovědnosti, svobody, bezpečnosti, hospodaření, kultury i osvěty.
V souladu s Masarykem, který záměrně povýšil zásadu „Pravda vítězí" do státního znaku, jsme očekávali, že odbornosti, angažovanosti i odpovědnosti při obnově kontinuity dobrého přibude. Dočkali jsme se bohužel opaku. Mnohé závažné odborné podklady byly ignorovány. Prvý polistopadový a zároveň poslední prezident Československa dokonce vyhlásil, že „vláda rozumu skončila".
Masaryk moudře doporučoval tolik svobody, kolik je možno, a tolik řádu, kolik je nutno. Polistopadové pojetí svobody bylo oproti tomu tak bezbřehé a neodpovědné, že jsme zabředli do anomie. Počet krádeží aut je u nás například pětkrát vyšší než v sousedním Rakousku. Jeden z náměstků ministra školství nás chtěl dokonce „osvobodit" i od povinné školní docházky, a nejčtenější deník ČR - znevažující vše – v duchu absolutního bezzásadového relativismu vyhlásil, že „všechny ideje vedou do Osvětimi".
Bývalý polistopadový premiér nedávno přiznal, že pojem společnost škrtá ze svých projevů, protože mu nic neříká. Jiný bývalý premiér - spoluautor nejrozsáhlejšího hanopisu našich dějin (viz seznam literatury Bilance. .., 2000, s. 186) - čelí zase absolutizaci celku absolutizací jedince. Skupinová identita má být podle P. Pitharta podřízena identitě individuální, jinak prý hrozí extremismus (Přítomnost, titul č. 4, str. 287). Všichni velcí humanisté, včetně Masaryka, podřizují naopak hodnoty skupinové i národní hodnotám univerzálním.
Rozdílné jsou i přístupy hospodářské. Masaryk podporoval koncepčnost, dobrou práci, tvorbu hodnot, dobré hospodaření se všemi statky. Během prvé dekády ČSR (1918-1928) stoupla například hodnota čsl. koruny třikrát, a stala se nejpevnější měnou střední Evropy. Mediálně vychvalovaná polistopadová transformace skončila naopak fiaskem, za 10 let jsme nedosáhli ani krizové úrovně HDP z roku 1989. Naivní spoléhání na pouhé změny vlastníků, živelný trh, spekulace i nezřízený lidský egoismus naši krizi jen prohloubilo.
Většina polistopadové politické reprezentace i jejích voličů si dosud neosvojila ani Masarykovu politickou abecedu. Ta například zdůrazňuje občanskou angažovanost a kultivační poslání politiky, politiku pojímá jako umění vidět a řešit společné záležitosti, prosazuje samosprávu, humanitní, sociální a osvětovou roli demokracie, požaduje většinové rozhodování na základě odborných podkladů, lidská práva spojuje se společenskou odpovědností, k prosperitě vede poctivou prací a vzdělaností. Usiluje o národní a lidskou svébytnost i vzájemnost, demokratickou unii československou i středoevropskou řadí k našim sebezáchovným strategickým prioritám, středoevropanství pokládá za přirozenou součást evropanství i světové demokracie, svobodu chrání nezbytným řádem a usiluje o komplexní kultivaci vnějšího i vnitřního světa člověka.
Největší deficity vůči Masarykovu a Benešovu odkazu vykazuje polistopadová obnova naší demokracie (Bilance..., 2000, str. 60, 79,109,170, 356). Způsob, kterým se polistopadové politikaření mediálně prezentuje a praktikuje, je namnoze tak ubohý a kontraproduktivní, že se většině lidí správa jejich společných záležitostí odcizila, znechutila i zprotivila. Roku 2000 dvě třetiny voličů k volbám ani nepřišly.
Je přirozené, že se názory demokratů liší, tvoří jisté otevřené spektrum, není však normální, vydává-li každý „jen tu svou za jedinou", chybějí-li věcné diskuse a uspokojivé kompromisy při řešení existenčních otázek, mizí-li obecné cíle a celková společná odpovědnost v bezohledném prosazování úzkých prospěchářských zájmů na úkor všech, vyzývají-li zlomyslní intrikáni své řádně zvolené oponenty k odchodu, aby vládli sami, panuje-li nesnášenlivé osočování, zatracování, ustavičná katastrofální konfrontace a destabilizace.
Naše polistopadová demokracie není především dostatečně funkční. Její parlamentní schopnost definovat a obhajovat společné zájmy a normy, předvídat a řešit strategické otázky je stále žalostná. Probíhající opožděná i chaotická reforma státní správy není např. ani státnická ani evropská. Neustavuje celky přirozené a perspektivní, ale umělé a anachronické, disfunkčně a nákladně jen napodobuje dávno překonané „poúnorové" kraje.
Neméně závažné je, že se za 10 let nepodařilo obnovit ani osvětovou roli demokracie. Většina médií tuto roli neplnila a neplní, je tak tendenční, pokleslá a odcizená, že nedokáže o podstatném dění ani objektivně informovat, funguje zhusta manipulativně, dekultivačně i antiosvětově a rozkladně. Bez vzdělaných a motivovaných občanů, bez dobře orientovaných demokratů přestává ovšem demokracie fungovat, hrozí chaos a posléze „vláda silné ruky". Místo kýžené „revoluce hlav a srdcí" zažíváme spíše explozi pudů a bludů. Bídu hmotnou tak prohlubuje neméně tíživá bída duchovní. Projevuje se například celkovou dezorientací, demoralizací, apatií i vzrůstající tzv. funkční negramotností - nízkou schopností tvořivě řešit složitější problémy. Hrubými chybami oficiální elitářské vzdělávací politiky jsme například poklesli na poslední místo zemí OECD v počtu maturantů se všeobecným vzděláním. Na konci polistopadové dekády jsme jich měli pouze 16 % z populačního ročníku.
Křivdili bychom však naší polistopadové reprezentaci a též bychom ji přeceňovali, kdybychom všechna selhání připisovali jen jí. Zarážející a alarmující opomíjení odkazu TGM je nejviditelnější a nejškodlivější součástí širšího narušení našeho historického a geopolitického národního povědomí, naší celkové svébytnosti (identity). Nedávno na to právem upozornila Asociace učitelů dějepisu (Pedagogická orientace, 2000, č. 2, str. 123-127). Jde o důsledek přečasté diskontinuity naší historie (například v posledním půlstoletí čtyřikrát v letech 1938-1948-1968-1992), determinované hlavně mocenskými faktory světa, v němž žijeme. Jde o ustavičné masivní pronikání i nekritické přejímání nezvládnutých vlivů zahraničních - od nacismu, bolševismu až po „šokové terapie". Klíčovou příčinou i nejvážnějším důsledkem kumulace historicky navozených ztrát, především mimořádného narušení našich hodnotových orientací, oslabené sebedůvěry a imunity, destruované národní identity i nemalé duchovní bídy je právě opomíjení příkladu TGM. Úměrně tomu ubylo i každodenní drobné tvůrčí práce pro druhé, pro obec, pro všechny. Kdo sám také za něčím nejde, nehledá, netvoří a nezápasí, Masaryka nectí, připomínal ještě roku 1946 J.B.Kozák.
Na prahu 21. století máme co dohánět. K nápravě burcuje zejména perspektiva širší demokratické kooperace evropských národů. Na nás závisí, vstoupíme-li do evropského společenství s nezbytnou sebedůvěrou jako „rovný k rovným", nebo jako prodejná země servilních lokajů. Normy EU, adresované nám z Bruselu, jakž takž plníme. Ale rozvíjení vlastní svébytnosti i nejbližší československé a středoevropské vzájemnosti k naší škodě stále podceňujeme. Vlastní svébytnost nám ovšem nikdo předepisovat nebude, s tím si musíme poradit sami. Dosud na vlastních nohách pevně nestojíme, sebe a svět náležitě z našich pozic vlastníma očima nevidíme, dostatečně kritické a moudré nejsou ani naše hlavy.
K častému opomíjení i odmítání Masarykových snah vede ovšem i vyhraněný demokratismus jeho díla. Zásadoví a nároční lidé to nemají lehké za živa, ani po smrti. Masaryk nebyl konformista, nesnášel oportunismus, rozpor mezi slovy a činy, ani povrchnost a přetvářku. V souladu s Komenským „hubí nevědomost, aby nevědomost nezhubila nás". Je polemický vůči nepravdám, nemravnosti, nespravedlnosti a dalším nepravostem. Zažil si za to své již během života a pokračuje to stále. Po návratu z druhého čsl. exilu konstatoval jeho syn Jan suše: „Pravda vítězí, ale dá to fušku."
Zůstává-li uplatňování Masarykova díla daleko za našimi potřebami a hluboko pod našimi možnostmi, měli bychom soustavněji analyzovat vnitřní i vnější (subjektivní i objektivní) příčiny a důsledky tohoto nežádoucího stavu. Zdaleka nejde jen o neznalost, nezkušenost, povrchní improvizace a dobově podmíněný zájem - nezájem. Aktivizaci konfrontačních protidemokratických sil, usilujících o absolutizaci i destrukci veškeré moci, o restauraci poměrů před oběma světovými válkami doprovází přirozeně celá staronová plejáda oponentů a kritiků TGM z pozic sociálního darwinismu krajní pravice i levice, z pozic krajního liberalismu a konservatismu, oligarchie, aristokracie, monarchismu, klerikalismu, anarchismu, neoabsolutismu směrů neototalitních. Provokativní vydání českého překladu Hitlerova Mein Kampfu, „bible" nacismu, v nákladu přesahujícím 100 000 výtisků, v roce Masarykova jubilea, varuje. Přehlížet nelze ani degeneraci vědy v podobě scientismu a destruktivní roli postmoderního relativismu a nihilismu. Domácí základna zásadních oponentů není snad příliš početná, mnozí z nich mají však nesrovnatelně blíže k médiím a dotacím než hrstka Masarykových stoupenců a umlčená demokraticky smýšlející většina. Neměli bychom proto přehlížet bližší identifikaci aktuálního rozložení sil nejen v měřítku národním, ale i mezinárodním. Měli bychom více akceptovat i evropský, světový, univerzální význam díla a osobnosti TGM. Spojence musíme hledat na celém světě, jako to dělal Masaryk. Soudobé tažení proti jeho nejvýznamnějšímu pokračovateli E. Benešovi, potvrzuje, jak jsme to podcenili.
Na všenápravu přirozeně nestačíme, soustřeďme se na to, co ovlivnit můžeme, co bychom v našem odborném i občanském zájmu ovlivňovat měli. Není například i naše úsilí příliš roztříštěné a uzavřené, omezené na poměrně úzký okruh zainteresovaných odborníků a ubývajících pamětníků? Neprožívá funkční spolupráce celé Masarykovy obce (odborné i občanské, domácí, exilové i světové) jistou stagnaci? Setkáváme se s dostatečnou podporou? Masarykův odkaz nepronikl dosud náležitě ani na univerzitu, nesoucí jeho jméno, natož do ostatních škol a celého našeho občanského života. Z celé řady objektivních i subjektivních příčin zůstávají zřejmě dveře k pravému odkazu T.G.Masaryka pro většinu populace, narozené v době Mnichova a po něm, jen více méně pootevřené. Není na čase otevřít je dokořán? Potřebujeme zkrátka širší osvětovou ofenzívu inspirovanou tím, co fungovalo v československém školství, v naší publicistice, kultuře i v občanském životě v letech 20. A 30. Proč je například Mahlerův televizní triptych „Ano, Masaryk" tak ojedinělý? Proč se neuvádí častěji? Proč není na disketách pro širokou potřebu škol a další zájemce? Proč ani veřejně právní televize nepřispívá k šíření Masarykových ideálů, ale angažuje se spíše na straně jeho odpůrců?
Uzavíráme konkrétním návrhem. Sebraných spisů TGM jsme se bohužel dosud nedočkali. V omezeném nákladu pro odborníky nicméně pomalu vycházejí. Nepodceňujeme však osvětu? K tomu účelu je akutní příprava a vydání základních vybraných spisů TGM, soustředěných například do dvou svazků. Mohl by je uvést například Z. Mahler a další přední odborníci, schopní oslovit veřejnost. Měly by obsáhnout výběr hlavních, stále aktuálních hodnot Masarykova odkazu z celého jeho díla - včetně Hovorů s TGM - pro nejširší soudobou i perspektivní potřebu 21. století.1)
Je prostě třeba účinněji oslovit všechny, kteří již Masaryka osobně nezažili. Tvůrčí rozvíjení kritického realismu, opravdového humanismu, odpovědného demokratismu a dalších sebezáchovných hodnot Masarykova odkazu je v zájmu našem i obecném.
1) Řadu námětů pro výběr obsahují i publikace z našich pěti konferencí. Vhodné by bylo zařadit i pasáže z Benešovy knihy „Demokracie dnes a zítra", pokud by nebyla naděje na analogické samostatné spisy E. Beneše.
Převzato ze sborníku "Česká a slovenská otázka v soudobém světě", Stanislava Kučerová a kol. 2002, ISBN 80-7302-041-6
zpět na hlavní stranu zpět na Dokumenty doby