Dokumenty doby www.svedomi.cz

Smutek i naděje deseti let

Sepsáno a prodiskutováno členy krajanského spolku BOHEMIA, kulturního a sociálního sdružení Čechů a Slováků v Kolíně nad Rýnem v měsíci červnu roku 1999.

My, exulanti, emigranti, vyhnanci a vystěhovalci, prostě Češi a Slováci z bývalé Československé republiky, kteří žijeme v cizině, se obracíme na českou veřejnost. Obracíme se na všechny slušné lidi, kteří pokládají krajinu od Aše až po Jasinu za svou vlast, mají srdce na pravém místě a není jim další osud České republiky lhostejný.

Jsme všichni věku postaršího a máme důvodné obavy, že se po čtyřiceti letech komunistické diktatury rozkvětu naší vlasti už nedožijeme. Zestárli jsme v exilu. Těšili jsme se bláhovou nadějí, že se jednou vrátíme do rodné země, svobodné a demokratické, celým světem uznávané Československé republiky, humanitní demokracie, v níž budou platit zásady politické i lidské slušnosti a v níž bude radost žít. Ten okamžik však bohužel dosud nenastal, ještě stále je proč být v exilu. Ale dokud žijeme, doufáme. A dokud žijeme, nechceme se zbavit své odpovědnosti a povinnosti pro naši vlast pracovat a příznivě ovlivňovat její další osud. Od dob Masaryka a Štefánika usiloval československý exil vždy o svobodu a samostatnost našich národů a připomínal celému světu jejich existenci, osud a utrpení. A tahle tradice zavazuje i nás. Snad přece jen něco positivního dokážeme, ovlivníme, třebaže jsme roztroušeni po celém světě a v republice nám dodnes nebyla postkomunisty většina našich občanských práv vrácena. Proto, mimo jiné, i tahle naše dnešní výzva. Chtěli bychom probudit veřejnost a vyvést některé české lidi z jejich iluzí a nereálných představ. Aby nepřišlo dalších deset ztracených, promarněných let.

Uplývá desátý rok od onoho času, kdy v Praze zvonily klíče. Dlouhá doba, ve které je možné mnoho dobrého a prospěšného vykonat – a rovněž mnoho zanedbat, pokazit, zmařit. Jen jedno možné není: stále hovořit o začátcích. Ne. Co běželo deset let, to doběhlo ke stavu ustálenému, který se bude už jen pomalu a nelehko měnit.

Naše vlastní naděje se splnily jen maličko. Zůstalo z nich hlavně to, že můžeme opět do staré vlasti jezdit a s našimi příbuznými a přáteli se stýkat a hovořit. Nesplnila se ani naše velká naděje, že budeme moci naší vlasti něčím přispět, v těžkých začátcích pomoci a naše zkušenosti ze svobodného světa k jejímu prospěchu uplatnit. A pokud se snad o něco podobného přece jen pokusíme, dostane se nám nerudného odmítnutí, některým z nás je přivěšena medaile útěchy, ale všichni společně musíme vzít na vědomí, že o mnoho víc toho asi už nebude. Náš vztah ke staré vlasti se dostal těmi deseti lety do stavu víceméně setrvalého, a řekněme rovnou, neuspokojivého. Vzít na vědomí jej musíme, smířit se s ním však naprosto nechceme. A pokud můžeme mluvit, chceme upozorňovat, volat, křičet - třebaže náš hlas ledaskdo nerad slyší.

Bylo nadějí roku devětaosmdesátého, že česká země, třeba nesnadno, s obtížemi a s omyly, dospěje po nějakém tom přechodném čase ke stavu, v jakém se nalézají naše hostitelské země: k funkční demokracii. Že snad ještě obtížněji, ale přesto jednou dojde i jejich úrovně hospodářské. A že, pochopitelně ti, kteří všestranný úpadek minuvších čtyřiceti let zavinili a na něm se paraziticky přiživovali, budou třeba ani ne potrestáni, po té stránce bychom bývali snesli, kdyby samet zůstal sametem - ale že budou odklizeni z politického i hospodářského života tak, aby už nemohli škodit. Ale i tato naděje nás zklamala. Žádný z těch tří předpokladů se nenaplnil a pokud se naplňovat začal, zastavil se na dosti žalostné úrovni.

Komunismus jako mocenský systém, jako přímá, násilná diktatura skončil. Ale již velmi brzy poté, kdy klíče dozvonily, bylo veřejnosti sděleno, že principem obnovené české demokracie nebude důrazné přerušení všech pout k otrocké čtyřicetileté minulosti, nýbrž kontinuita. Kontinuita zákonů i kontinuita osob.

To se také stalo a ve svém důsledku přivodilo současný stav. Jeho jméno je v dějinné souvislosti postkomunismus a naprosto to není stav přechodný. V čem se zmítá česká země dnes, v tom se může potácet ještě za dvacet či padesát let, nestane li se něco zásadního, nebude li konečně jednou přervána ta ostudná kontinuita. Čeho se před deseti roky mohlo dosáhnout poměrně snadno, bude už nyní velice obtížné a za dalších deset let snad i nemožné.

Současný český člověk, aspoň ve své naprosté většině, není žádný mravně zchátralý zpustlík. Jeho náklonnost k zlému činu či zlému myšlení není o nic vyšší než je průměr národů jiných. Zanedbáním politiků a zákonodárců - ponechme zde stranou úvahu, zda úmyslným - bylo ale způsobeno, že se zlý úmysl v dnešních Čechách daleko snadněji prosazuje, je hůře postižitelný a je výnosnější než ve funkčních demokraciích.

Český člověk si během komunistického období osvojil různé taktiky a praktiky, které ho chránily před zvůlí režimu, ale pro rozvoj normální občanské společnosti jsou jed. A desetileté období postkomunistické kontinuity ničím nepřispělo k tomu, aby se ostražité obranné reakce českého občana změnily.

Svým systémem strachu a špiclování dosáhl komunismus toho, že se česká společnost rozdrobila a stáhla do ulit. Do nesčetných malých zájmových, přátelských či rodinných kroužků a part, v nichž se lidé vzájemně dokonale znali a mohli si důvěřovat. V ulitě vládlo úlevné prostředí klidu, slušnosti, vzájemné úcty a přátelské obětavosti, kdežto venku, za její skořápkou byl svět nepřátelský, nebezpečný, plný nástrah a zlé vůle. Bylo nutno se proti němu bránit a obrnit se nevlídnou odmítavostí či různými ne právě poctivými triky, k jakým se lidé v dobách útlaku uchylují - a nelze jim to snad ani zazlívat. Život v pravdě byla ušlechtilá, ale přece jen iluze, a ti, kteří se k němu rozhodli, tvořili takovou ulitu. Do ulit zalezlý lid neviděl to nesmírné množství ulit ostatních, plných lidské slušnosti, k níž nebylo lze proniknout. Bohudík už minul čas, kdy živoření v ulitách bylo nezbytné, ale ze zvyku přežívá dál. Je na čase jejich nepotřebné skořápky rozbít a otevřít se světu. Ne se mravně předělat, jak vyžadují extrémní nabadatelé, ale rozšířit slušnost, úctu, poctivost i mimo důvěrně známé prostředí své přátelské party.

Darovat důvěru, slušnost, úsměv i těm, jež osobně neznáme. Nepředpokládat automaticky, že všichni neznámí jsou mizerové, před nimiž je nutno mít se na pozoru. Podaří li se vidět svět positivně a rozšířit osobní slušnost i za hranice té zmíněné ulity, bude celá společnost slušná a jen tak se dostane ve svém vývoji dále. Není to neuskutečnitelný ideál, ale možný, reálný a konkrétní cíl a nezbytná podmínka úspěšného života v demokracii. Ovšemže zbývá určitý počet těch, kvůli nimž je pobyt mimo ulitu nejistý. Darebáků z hlouposti i z přesvědčení. Těch, kteří nechápou nebo je jim jedno, že stálým vzájemným okrádáním nakonec chudnou i oni sami. Zatím jim lajdácký a lenivý právní systém v Čechách spíš napomáhá nebo se příliš nenamáhá jejich zlovůli potlačit. A to jak zlovůli drobných lotříků, kradoucích zrcátka u aut, tak lotrů gigantických , kradoucích miliardy.

Jen vypočítávat chyby minulosti nepomůže, je třeba se z nich poučit. Čímž se konečně dostáváme k dosavadní české politice. Je poznamenána nepoctivostí, přetvářkou, hrabivostí a sobectvím. Ti, kteří tomuto stavu nejen nebrání, nýbrž jej tolerují a svými mocenskými zásahy umožňují a podporují, si nezaslouží názvu čestného člověka, ať se odívají rouchem jakéhokoliv politického úřadu. Je selháním české politiky, že dopustila, aby sejí takovíto vychytralci zmocnili. Aby jí užívali ne k rozumné správě země, ne k jejímu rozvoji, ale výhradě a jen k osobnímu prospěchu a obohacování bez ohledu na zájem veřejný. Byly vysloveny úvahy o tom, nebyl li celý sametový převrat záměrně uspořádán právě za tímto účelem, věřme, že nebyl, dokud nemáme usvědčující důkazy, ale věru že to tak někdy vypadá.

Český člověk nezmění na truchlivém stavu své země nic, dokud se nechá ovládat neschopnými a hrabivými politiky. Deset let selhání dává tušit, že žádná z velkých politických stran, v jejichž rukou se střídá kormidlo moci, není schopna obrody. Jsou to strany postkomunistické svým myšlením i konáním, svými představiteli i svým původem. Stejně jako v případě morální obrody, i náprava politického selhání leží v rukou české společnosti. Je škoda deseti promarněných let a ztráty tak mnohé příležitosti, ale ještě stále se dá něco dělat. Český občan bude muset změnit své návyky, vedoucí dosud vždy jen k tomu, že po volbách na rozhodujících místech sedí jednou ti, jednou oni prognostici. Bude muset upustit od představy, že jen podpora velkých a zavedených stran je účelná. Bude muset oželet ten libý pocit, že strana, pro níž hlasoval, to vyhrála. Bude muset přivyknout pomyšlení, že na postkomunistickém partajním ohníčku se už nic kalého neuvaří, že vše, čeho byl obojí spolek prognostiků schopen, už předvedli a víc to nebude. A že, až bude zase mít v ruce své občanské rozhodování, učiní moudře, když se rozhlédne po politických silách, co nejméně postkomunistickou kontinuitou nakažených. Zatím ještě, naštěstí, takové jsou , i když nevelké, roztříštěné a jistě i nezkušené – a je znát snaha vystrnadit je z politického života parním válcem Národní fronty.

Ani ony sice neprovedou přes noc zázraky. Ale aspoň projeví upřímnou snahu očistit český politický život od sametového chytráctví, přeruší zhoubnou kontinuitu a budou vynášet zákony bez zbytečných novel, mezer a škvír. A snad se jim i podaří, za mravní a politické podpory té slušnější části národa opět postavit zájem veřejný nad zájem soukromé kapsy, a přestupky proti této zásadě stíhat.

A jinak nic si nepředstírejme, jinak to nepůjde. Jinak se změn k lepšímu nedočkáme. Spojením rozumu s morálkou, spojením politické zkušenosti s úctou a mravností, společenstvím a sdružením slušných lidí se dá tohoto cíle dosáhnout. A pak k optimistickému pohledu do budoucnosti, do dalších deseti let, přibude i radost ze života, pro nás i naše děti.

Jiná cesta do Evropy, mezi kulturní, humánní a demokratické státy nevede.

Sepsáno a prodiskutováno členy krajanského spolku BOHEMIA, kulturního a sociálního sdružení Čechů a Slováků v Kolíně nad Rýnem v měsíci červnu roku 1999. (BOHEMIA, Postfach 900 205, D-51112 Köln); v archivu od roku 1999

 zpět na hlavní stranu                                         zpět na Dokumenty doby