Dokumenty doby www.svedomi.cz

Rozhovor s Karlem Krylem

(výňatek z přílohy k desce „Bratříčku, zavírej vrátka!“)

LP desku „Bratříčku, zavírej vrátka!“ ke konci tzv. Pražského jara vydal Československý Hi Fi klub. Vydavatelé se tehdy domnívali, že by všechny, kteří mají K. Kryla rádi, „zajímalo, odkud tento skladatel, textař a interpret v jedné osobě čerpá svoji nesmiřitelnost k pokrytectví, svůj pronikavý pohled, který vniká pod povrch dnešní reality, svoji trpkost a hořkost i svoji úctu a lásku k uráženým.“ Rozhovor obsahuje i dnes pozapomenutou rétoriku propagandistů, vedla ho Zdena Bakešová a tehdy vyšel i v příloze „Mladé fronty“.

- KDO JSTE, PANE, ŽE SI DOVOLUJETE PROVOKOVAT POCTIVÉ LIDI?

- Asi provokatér. Nátlakový skupinář. Ale vážně: Chtěl bych, aby moje písně burcovaly, aby narážely do lidí, aby se stávaly nepříjemným budíčkem. Jsem příliš zbabělý, abych udělal to, co Palach, prostě bych to nedokázal. Neříkám, že by to bylo špatné, naopak, je to čisté, vysoce morální, ale proč si nepřiznat, že jsem zbabělý? Každý to cítí jinak, každý bojuje jinak. Já zpívám. Při všem je podstatné svědomí.

- TO ANO. A PAK - ABYCHOM NEBYLI LHOSTEJNÍ. ANI K SOBĚ, ANI K JINÝM.

- Lhostejní a hodní jsou slabí a bezmocní. Nemám rád hodné lidi, jsou to takoví poslušní berani, na všechno si zvyknou, na křivdu i ponížení. Mlčet k něčemu, co není v pořádku, je blbost. Mlčet k jakékoliv nespravedlnosti, možná, že to buď bude znít trochu pateticky, ale žádný slušný člověk si přece nemůže nechat líbit věci, které neodpovídají jeho svědomí. Jak jednou udělá krok zpátky, couvá už pořád. To si víc vážím člověka, který je třeba skeptik, ale přitom mluví pravdu, nebo aspoň pravdu vzbuzuje. Viděl jsem nedávno film Sto tisíc dolarů na slunci. Tam je velice pravdivá myšlenka: revolucionář, který jednou odhodí pistoli, přestává být nebezpečný.

- MYSLÍTE, ŽE ŽITO REZNE NAŠIMI ODHOZENÝMI FLINTAMI?

- Nemyslím. Ale mohlo by k tomu dojít. Nejsem optimista, a snad je to lepší. Člověk je alespoň na to horší vnitřně připraven, nic ho nepřekvapí. Kombinuje a předvídá dopředu. Stejně je to legrace, ale asi ve dvaašedesátém jsem napsal protestní písničku pro Pavlínu Filipovskou, a tam byl tenhle odstaveček: Před lety v příkopu, u Čierné pri Čopu, asi jsem snil, asi jsem snil, to netuše, že tady v okopu, hrobeček vykopu, abych tu shnil, abych tu shnil, jsa bez duše. Jakýsi prorocký protestsong. Kdybych to teď zpíval podezírali by mě možná z poťouchlictví. A přitom je to náhoda nebo co.

- VY MÁTE RÁD KNÍŽKY, CO?

- Moc. Je to taky dáno mým dělnicko-maloburžoazním původem. Měli jsme v Kroměříži po dědečkovi tiskárnu, otec byl taky jeden těch, kdo se nikdy nezpronevěřili svému svědomí. Za okupace i po ní tiskl jenom samé české knížky, Spálovu Babičku, Josefa Čapka, Zrzavého Kytici, Tichého ilustrace. Skoro nic mu to neneslo, byly to samé bibliofilie a na nich se nevydělává,

ale jeho to těšilo, dělal to, co pokládal za nejlepší. Dodnes jsou ty jeho věci majetkem lidí, kteří si jich dochází vážit, a to je na tom fajn. V padesátých letech vydal pamflet na Čepičku, byly to svědecké výpovědi jako proces. Taky předběhl svou dobu, a to byl jeho konec. Čepička byl tenkrát neomezeným pánem Kroměříže, to snad bylo nejhorší stalinské město, a po otci jel.

Jednou k nám přišli docela neznámí pánové a krumpáčema a kladivama rozbili ty krásné ofsetové a hlubotiskové stroje, říkalo se tomu likvidace podniku, rozbili na padrť stroje, které chtěl otec věnovat kterékoliv tiskárně, jen aby mohly dál sloužit.

Pak se nám vedlo špatně, táta šel budovat Ostravu, a strejdové, kteří k nám za lepších časů chodili v neděli na bábovku, se nám začali vyhýbat, přecházeli na druhý chodník, aby se s námi nepotkali. Ptal jsem se, proč, táto, a on říkal, neptej se, to pochopíš později, dělej taky, že je nevidíš, jen za nimi neutíkej. Ve škole mě dala učitelka skopat nejsilnějším klukem ve třídě, protože jsem nechtěl vstoupit do Pionýra. A tehdy jsem začal přemýšlet.

Když jsem vyšel ze školy, dali mi vybrat, buď doly, pracovní zálohy, zemědělství, nebo cihelnu. No ovšem, dítě ze závadové rodiny, špatný původ, ale prosím vás, jaký byl můj táta buržoust, neměli jsme doma ani křesla. Ale nebylo to zlé, poznal jsem, že život není jednoduchý, naučil jsem se o všem přemýšlet, a taky jsem se přesvědčil, že prachy nejsou všechno. Lion Feuchtwanger v Goyovi říká: „Víte, já o peníze nestojím. Jenže já je mít musím, tak to na tom světě chodí, že bez peněz není žádná legrace. Kdo je nemá, tomu zbývá trojí: chudobinec, špitál, anebo hřbitov."

- CO ZBYLO VÁM?

- Zbylo mi dost; odstěhovali jsme se pak do Nového Jičína, a dostal jsem se na keramickou školu, výtvarný směr, k profesoru Christovi. Byl to báječný člověk, hodně jsem se od něho naučil.

A tam, ve škole, jsem poprvé přičichl k hudbě, byla tam školní kapela, a já tenkrát složil dva texty, k Ellingtonovi, hrůza, za nic to nestálo, něco jako cukroví a dražé dohromady.

- A POVĚSIL JSTE SOCHÁNÍ NA HŘEBIČEK.

- Pověsil, nepověsil, dodnes k výtvamictví tíhnu, aspoň tak, že sbírám barokní sošky a staré krucifixy. V Teplicích jsem toho měl plný byt. Dělal jsem tam ještě s dvěma kamarády divadlo, to byly nádherné časy snad nejlepší roky mého života. Tam právě jsem začal dělat první protestsongy, ne ani proti válce, spíš protimilitaristické. Válka, to je pro mne dost abstraktní pojem, bývá to vždycky záležitost několika mocných, vzniká kvůli maličkostem a malichernostem a na těch miliónech mrtvých pak už nezáleží. Já vůbec nemám rád uniformy, nikde jsem se necítil tak osamělý a nešťastný, jako na vojně.

- A CO MÁTE RÁD?

- Mám rád malé hospůdky, sednu si vždycky do rohu a poslouchám ty strejce u piva, chodí tam proto, aby na sebe bez zábran a ohlížení vykřičeli své pravdy a pocity. Sem, mezi tyhle lidi, by měli chodit ti, co mají moc, měli by si sednout do koutku a slyšeli by nesmírně pravdivé věci.

Pak mám taky rád svou neteř Hulajdu, jmenuje se Marie, ale já ji tak říkám, je jí pět a půl roku. Moc rád si s ní hraju, vyprávím jí pohádky, ne o princích a o strašidlech, ale třeba o tom, co se právě děje, a ona tomu rozumí. Lidi by vůbec neměli přestat být trochu infantilní, hraní je úžasná věc. Jen hru na vojáky, to nemám rád, nikdy jsem neměl ani cínové vojáčky. Je báječné hrát si třeba na úřad nebo na školu jednou jsem učil Hulajdu, jak se sedí v lavicích, postavil jsem se za stůl a dělal profesora. To je ale stejně zajímavé, jak se člověk za něco postaví a poučuje, hned dostane ten zvláštní nadřízený a odcizený tón. Kategorický imperativ. Hulajdě se to vůbec nelíbilo, říkala, ale já nechci, abys byl cizej pan profesor, já chci, abys byl můj strejda Kadel. Tohle všechno se přenáší do našeho života. Lidem se taky nelíbí, když se někdo postaví za katedru a křičí, vy, vy, vy nátlakové skupiny, vy, vy, vy, pravicové síly, pak se začnou vrtět a otáčet jako Hulajda, jenže asi nemůžou říct, my nechceme, abys byl náš cizej politik, buď takovej, jaký jsme my.

Pak mám rád poezii, v krátké básni se toho mnohdy řekne víc, než na sto stránkách románu. Teď není čas na čtení dlouhých věcí, zrovna třeba písničkou se může hodně udělat, přece jen je to zábavnější forma. Moje písně nejsou osvěžením, spíše naopak, ale s melodií se to lip poslouchá. Mám rád staré věci, třeba odřenou tašku Josefa, vybledlý duklaplášť, vytahaný svetr. Nedovedu si představit, že bych měl někdy vypadat jako manekýn. Jak se člověk začne moc strojit, jako by se zároveň s vnějškem s ním něco nedobrého dělo i vevnitř. Možná, že se tomu taky jednou nevyhnu, ale budu se cítit všelijak. Zrovna dneska, vzal jsem si na sebe, možná taky kvůli vám, poprvé rolák, a jsem celý nesvůj, jako bych měl na krku oprátku, všechno mě škrtí.

Miluju holku Moniku, je to jediná ženská, která nepotřebuje investice, ani peníze. Často se divím, že mě ještě nesebrali. Jsem v podstatě příživník, přiživuju se na své kytaře Monice a svém mozku.

- AHA, KDEPAK VŮBEC PRACUJETE?

- Jako předseda závodní organizace ROH Svazu zaměstnanců u Kryla. Mám v sobě zaměstnavatele, který nechce platit líného dělníka. A pilného dělníka, který nechce dřít na líného zaměstnavatele. Takže předseda má pořád plné ruce práce. Další členy nepřijímám.

- A NENÍ VAM SMUTNO TAKHLE SAMOTNÉMU?

- Není. Nějaký pán, myslím Kipling, říká: Vlk, dokud je mladý, loví sám. Teprve když zestárne, připojuje se ke smečce. Mám všude plno dobrých přátel a nic mi neschází. Napíšu si text, přebrnkám melodii, zapamatuju si ji, neznám totiž noty, a pak taky sám zpívám. Tak, různě. Po klubech, jako krajánek v Mikroforu, v Semaforu, v divadle, v rádiu, na schůzích, kde se dá. Snad mi vyjde deska, snad mi vyjde knížka textů.

Před lety jsem třeba pro oživení v sále dělal Country and Osternmusik. Vzal jsem si texty, které jsme se kdysi učili ve škole, jako třeba: Jel tu, neměl bič, sekal, mlátil, už je pryč. Seděl na něm kolchozníček Ivan Iványč. Byl to kombajn velikán, ten si dělá všechno sám, jen ty klásky, pole vlásky, za něj posbírám. Vidíte, vy se tomu smějete. Já taky. I ti ostatní. Ale byla taková doba. Nemocná. Pokřivená. Špatná. Rodilo se deformované umění, deformované charaktery, deformovaná politika. Všechno všem bylo jasné, to je černé, to bílé. A zatím všechno bylo jinak. Máme se smát té směšné době? Máme plakat z té smutné doby? Nevím.

- A CO TEĎ?

- Lidi už vědí. Lidé by neměli nikdy zapomínat, co vědí. Měli by si pamatovat. Je fajn, že se mě neptáte, jaké mám plány do budoucna. Řekl bych vám asi: Koupím si nové kalhoty. Novou kytaru. Nové pantofle. Samé banálnosti. Nevím, co bude zítra. Povím vám opět jeden citát, promiňte. Voltaire říká: „Nemohu s vámi souhlasit, ale dám život za to, abyste mohli říkat to, co si myslíte." To snad je podstata demokracie. Nebo ne?

Co když jednou, napadlo mě, co když jednou přijde doba a čísi boty nám, jako tenkrát drahé stroje neposlušnému tiskaři, rozšlapou všechny kytary, abychom nemohli zpívat tak, jak bychom chtěli?

I povstali jsme raději a hodinou poslechu Krylových protestsongů jsme uctili památku zrádného smutku a zrádné beznaděje.

Zatím je všechno v pořádku. Zpíváme.

Rozhovor vedla Zdena Bakešová. Text z archivu F. Rozhoně

  zpět na hlavní stranu                                         zpět na Dokumenty doby