Dokumenty doby www.svedomi.cz

Předmluva autora ke knize
Šest dní, kdy národ věděl
(Pražské povstání)

Bohumil Kobliha

V historii všech národů jsou období stojatých vod, místa hluchá i ta, která jsou přebita událostmi. Rok 1945 pro celý svět i pro naši zem patří: k těm dynamickým. Je jakoby závěrečným ohňostrojem strašlivé druhé světové války.

Studený deštivý a pak rozkvetlými šeříky provoněný československý květen toho roku se povstáním a pražskými barikádami rozhodně do událostí končícího evropského dramatu nesmazatelně vetkal národní trikolorou a se vším co její barvy symbolizují.

Nemyslím, že je málo autentických svědků revolučních událostí z 5. a 9. května 1945, ale všichni víme, že byly v minulosti záměrně bagatelizovány a často zastírány, aby se povýšil význam zásahu Sovětské armády a dodal důraz naší závislosti na zemi Sovětů z vděčnosti za osvobození.

Dnes se na vše můžeme dívat mnohem střízlivěji a v náš národní prospěch.

Nejsme nuceni snižovat důležitost procitnutí našeho tolik zašlapávaného národního sebevědomí, ani zlehčovat nutnost vzpoury proti utiskovatelům, čímž 5. květen definitivně byl. Rovněž tak nemusíme vyvyšovat důležitost příjezdu Rudé armády, když už se německá branná moc - wehrmacht dnem 8. 5. 1945 vzdala do rukou České národní rady aktem jejich velitele generála Rudolfa von Toussainta.

Spolehlivě víme, že nás mohl, místo maršála Koněva, osvobodit stejně dobře, ne-li daleko rychleji a bez zbytečných ztrát, americký čtyřhvězdičkový generál George S. Patton, který podle jeho vlastních slov „hořel nedočkavostí pomoci" s jeho hochy tankové armády. Velice litoval, že mu to jeho nadřízený gen. Bradley nedovolil [1]. Gen. Bradley sám ve svých pamětech [2] potvrzuje, že Patton opravdu mohl být v Praze do 24 hodin.

Druhý den povstání proběhlo Prahou vzrušení, snad vyvolané nepřesnými zprávami z České národní rady (ČNR), že Američané už jsou v Motole. Jak se ale později ukázalo, byla to jen předsunutá průzkumná hlídka dvou jeepů Pattonových „skautů", která z plzeňské demarkační čáry fakticky dojela až do této západní čtvrti Prahy.

Hlavní síly US armády pomoci Praze nesměly. S historickým odstupem jsme se dozvěděli proč. Vojenské akce spojeneckých armád a lajny válečných zásahů byly dohodnuty mezi hlavními válečnými stranami za vedení „velké trojky" Roosevelta, Churchilla a Stalina už před tím na jednání 4. - 12. února 1945 v městě Jaltě na Krymu, a jako takové se musely respektovat.

Zde nemohu neodcitovat [3] depeši sovětského generála Antonova z 5. května 1945: „Sovětské velení žádá generála Eisenhowera, aby upustil od postupu spojeneckých vojsk v Československu přes dříve označenou linii Karlovy Vary - Plzeň - České Budějovice, aby bylo zabráněno možnému zmatku vojenských sil."

Podle Otakara Machotky z revoluční České národní rady [3] nejen sám Eisenhower, ale i naše letecké jednotky v Anglii byly připraveny zasáhnout. Byly dány do plné pohotovosti, a mohly startovat během několika minut. Piloti i střelci, mnozí rodilí Pražáci s perfektní znalostí terénu, byli hotovi účinně pomoci Praze a zaútočit proti německému dělostřelectvu i tankovým jednotkám odpovídající bojovou silou. Naše exilová vláda intervenovala u vlády anglické, a britský ministerský předseda Churchill pak dokonce u nově nastoupivšího amerického prezidenta Trumana. Nic nepomohlo.

Machotka trpce poznamenává: „Češi nesměli pomoci Čechům, Pražáci Pražákům."

Divme se, jak chceme, ale naši politici, natož naši generálové, vojenské útvary a pluky vkorporované do spojeneckých armád, naši letci, naši legionáři do Jaltských dohod vnést své slovo nemohli. Taková je hra světové politiky.

Bohužel pro Československo bojující na straně spojenců proti Hitlerovi, jaltské tužky udělaly další historické čáry, které znamenaly hodně negativního pro civilní, politický a hospodářský život příštích padesáti let, tak jak jsme zažili v topografické realitě.

Právě proto měla pro nás naše národní revoluce takovou důležitost. Byla odpovědí na všechny naše dřívější tragédie včetně mnichovského poznání z roku 1938: „o nás bez nás"!

V revolučních událostech občané také užitečně zapomněli na umělé rozdělování, zejména podle politických stran. Nebylo také žárlivé rozlišování na Sokoly, Orly, vedle toho DTJ (Dělnické tělocvičné jednoty), na Junáky-skauty, Klub českých turistů anebo třeba trempské osady (kde se často skrývali partyzáni). Byli jsme občané jednoho národa! Národa,který cítil, že se musí bránit, a musí bránit své instituce, jako Český rozhlas, který nás spojoval a propojoval. Vždyť na Prahu se valily od jihu Schörnerovy tanky po silnici i po trati. Za Benešovem čeští železničáři rozebrali koleje, aby nemohly dál. Německé baterie z pražských vyvýšenin ostřelovaly střed a tanky zapálily Staroměstskou radnici. Zde všude obětavě zasahovali čeští požárníci, jak jen bylo možno. Knihy příkladů občanské statečnosti!

Kritický stratég může dnes namítnout, že Dr. Albert Pražák, či gen. Kutlvašr, jedni z vůdců revoluce, měli vědět a hned nabídnout Němcům průjezd Prahou na západ k Američanům, jak oni chtěli. Mohlo se sjednat na chvíli zastavení palby, či příměří, jako se stalo s veliteli německých policejních kasáren ve Vršovicích. Jenomže tam byly i jejich rodiny, ženy a děti, a proto se s veliteli dalo jednat o civilizovaném ústupu. Proto získali barikádníci i část jejich německé výzbroje bez výstřelu.

Jenže revoluce bývají živelné a nemívají ani nemohou mít přesnou strategii, a ta pražská jistě patří k nim. Vznikla neočekávaně a spontánně.

Zaznamenali jsme také, že s fanatickými esesmany se jednat nedalo. Oddíly SS (Schutzstaffel) nepodléhaly ani veliteli Toussaintovi. Právě proto musíme vzdát poctu kázni všech prostých občanů i všem, kteří se povstání pokoušeli na všech stupních řídit a organizovat. Muži a chlapci stavěli barikády a sháněli munici i zbraně všeho druhu, ženy a dívky se staraly o jídlo, náhradní ubytování i první pomoc raněným. Lékaři, zdravotní personál, česká policie i hasiči byli na svém místě a kde bylo třeba. I jindy šetřiví restauratéři a hostinští dávali k dispozici své zásoby a vyvařovali pro barikádníky. Vše dobrovolně!

To vše dokumentovalo pravého soudržného ducha českého národa.

Barikádník spisovatel Ladislav Pařízek to ve své knize „A lid povstal" [4] nazval výstižně bratrstvo češství.

Události revoluce jsou jasným argumentem proti demagogicky omílaným tvrzením všech našich nepřátel, že Češi si neumějí vládnout.

Rovněž tak musíme dát do rovnice politicky motivované obviňování, že Češi se chovali k Němcům nehumánně.

Nesmíme zapomínat, že i když Čech většinou hodně myslí než vystřelí, bylo toho příliš mnoho čím číše trpělivosti přetékala. Bylo tu šest let okupace a všechna její příkoří a potupy národní i osobní, počínaje mnichovskou zradou a násilným vystěhováním Čechů z našeho pohraničí. A co vykřičník vyvražděných Lidic, Ležáků, zcela nevinných Čechoslováků umučených v koncentrácích, i zabitých studentů, kteří manifestovali 28. října 1939 jen své národní cítění, a co osudy jejich rodin? Nechceme se vtírat do kůže našim sousedům, ale připomeňme zde zběsilé a bestiální vraždění dětí i žen německými SS oddíly právě v květnových dnech roku 1945 v Praze i jinde.

Nabízí se paralela. Chce dnes rozšafný kritik odsoudit ušlechtilého Brita Lawrence of Arabia za to, že dal povel k útoku na ustupující tureckou armádu „No prisoners!" (Nikoho neživte!), když viděl, jak zvířecky Turci vyvraždili arabskou vesnici?

Kdo chce soudit naše občany za to, že spolu s partyzány po přestřelce vytáhli Hitlerjugend odstřelovače z podkroví, odkud zabíjel, pověsili na strom, v hněvu polili benzinem a zapálili, jistě může, ale nezná plnou pravdu. Neprožil...

Kdo vrátí život dejvické skautce Tonce, po které hitlerčík střelil jen proto, že vyvěšovala československou státní vlajku!?!

Ještě dnes v Praze celá řada pamětních desek a pomníčků českých vlastenců připomíná nesmyslné vraždění v posledních hodinách války zfanatizovanými Němci. O knihách, které vyčíslují, nemluvě.

Války jsou hrozné, ale ti, co vítr rozsévají, musí počítat se závěrečnými ještě strašnějšími bouřemi odvety!

Nesmyslná hitlerovská válka dokázala jen ničit, ale my revolucí potvrdili, že jsme národ, který se umí bránit, který si umí velet a vládnout, a to v nejtěžších podmínkách! Potvrdili jsme svoji národní svébytnost a sebeurčení. Kdyby Benešova vláda po Mnichovu 1938 poslechla národ a jeho hesla „dejte nám zbraně, dali jsme si na ně", věci nejen národní, ale i evropské mohly v minulých šedesáti letech vypadat jinak.

Je na čase zvážit, postavit se pevně na své, a hrdě se brát o vše, co je naše.

Evropa musí být rovná s rovnými. Velmocenská nadřazenost či dokonce nabubřelost a lživost, jak nám prezentují opakovaně potomci henleinovských sudeťáků, nesmí mít v Evropě místo!

Nechci ale na následujících stránkách řešit politické a jiné situace, ani nechci podávat nějaký velký historický ucelený obraz událostí, i když závěr války měl svoji strhující monumentalitu. Od volavky, které cituji, a odbočky jsou jen pro celkové zarámování. Historie je jistě fascinující zejména je-li zachycena pravdivě a bez tendenčních interpretací, ale v této knize nejde o historické vyčerpávající panorama. Jde o momentku z posledních dnů války, jak ji zaznamenaly statisíce prostých občanů. Jde o osobní záznamy z mého tehdejšího Bukovského okruhu působení ve vršovickém prostoru, jihovýchodního předměstí Prahy. Dle mně dostupných materiálů vršovické povstání nebylo nikde zachyceno, ač definitivně sehrálo zejména pro vyzbrojení Prahy nemalou roli.

V roce 1945 nabitém událostmi mi bylo čtrnáct let, byl jsem tedy ve věku, kdy mladý mozek vidí a vnímá snad nejcitlivěji.

Jádrem knihy je reportáž podle mého jinošského deníku a poznámek, včetně autentických fotografií z mého chlapeckého fotoaparátu Baby-Box, tak jak byly na pokračování otištěny v chicagském exilovém časopise Nedělním hlasateli k padesátému výročí revoluce, tedy v jarních číslech roku 1995.

Oproti novinovému vydání, které vyžadovalo značné zestručnění, některá místa doplňuji a rozšiřuji zejména o dokreslující detaily. Poněvadž topografie, kde se děje odehrávaly, zaznamenala značné změny zejména novou zástavbou, uvádím vše do tehdejšího stavu popisem i fotografiemi.

Nemohu se také dost dobře vyhnout všemu co „Šest dní..." předcházelo, počínaje první republikou a jejím koncem, historií tak jak mne, moji rodinu i mé okolí zasahovala. Jaké bylo sociální rozvrstvení, jaké sociální klima.

Jaké byly skutečné situace, epizodky i nálady a jak jsem je tehdy pozoroval.

Všichni víme (a my v exilu jsme to dvojnásob poznali), že náš národ je oproti jiným značně idealistický a myslí dopředu. O tom se ale po výtce nemluví či mluví jen velmi málo. Myslím tedy, že tato kniha pomůže dokreslit místa, která v monumentalitě chybí. Charakter osobní i národní se většinou totiž poznává a tříbí ve výjimečných situacích, pro jejichž řešení chybívá recept.

Věřím, že celek bude pro čtenáře všeho věku i v našem zmaterializovaném, rozkladném a odnárodňujícím třetím tisíciletí nejen zajímavý, ale svojí dynamikou i vnitřní pravdivostí přitažlivý a inspirující.

Eur Ing Dr Bohumil Kobliha, Londýn, 4.12.2004

1  Patton George E: War as I Knew It, Houghton Mifflin CO., Boston, 1947.

2  Bradley Omar: A Soldier Story, H. Holt Co., New York, 1951.

3  Kotrlý Josef, Krajina Vladimír, Machotka Otakar, Pejša Oskar, Schwarzenberg František: Pražské povstání1945, Rada Svobodného Československa, 2051, Park Road, N.W., Washington, D.C.10., 196

4  Pařízek, Ladislav M: A lid povstal, Aventinum, Praha, 1945.

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí