Z díla politických vězňů

Postavy a postavičky

Jiří Sochor

Údobí let padesátých tohoto století vyniklo brutalitou a zvrhlostí vládnoucích vrstev, které nenalézají obdoby nejenom v celých našich dějinách, ale ani v dějinách světa až do doby "slavné velké socialistické revoluce" v Rusku.

Aby nebylo zapomenuto vše, co se v té době dálo v českých koncentračních táborech, rozhodl jsem se, že napíši o tom několik řádek a doufám, že tyto řádky naleznou zájem lidí nynějších i budoucích.

Koncentrační tábory v létech padesátých se seskupovaly v Čechách v oblastech výskytu uranu, který byl zdarma rabován a odvážen do Sovětského svazu, a to v takových množstvích, že tímto okrádáním přišlo Československo o možnost novodobé modernizace, při které by se bylo konečně mohlo vyrovnat těm nejvyspělejším státům západního světa. Mám tím na mysli síť dálnic, modernizaci po starém Rakousku-Uhersku zaostalých železnic, mezinárodních letišť, nemocnic, sanatorií, zdravotních a výzkumných ústavů a škol všeho druhu a všeho ostatního, co patří do nového světa. Na Jachymovsku bylo množství starých hald ještě z doby první republiky a před ní, a jenom za kilo těchto hald nám tenkrát nabízela Amerika 4 Kčs. Ceny uranu pak byly statisícové a milionové!

Tyto koncentrační tábory se nalézaly ve třech českých oblastech: na Jáchymovsku, Slavkovsku a Příbramsku. Já sám jsem měl příležitost pobýti několik let na Jáchymousku na čtyřech z nich: na ústředním lágru, který nesl honosné, ale nevystihující jméno " Bratrství" a nacházel se v údolí stranou od lázní Jáchymova. Ještě pod Krušnými horami, na rovině nedaleko města Ostrova nad Ohří, byly tábory Vykmanov I a Vykmanov II. V tom prvním z nich jsem strávil jeden hladový rok.

Ostatní tábory se pak již nacházely v horách: nedaleko Jáchymova byla "Svornost" a poté cesta stoupala již do hor. Tam se v okolí šachet nacházely tábory "Nikolaj", "Mariánská" /bývalý klášter/, "Rovnost", "Barbora" a "Eliáš I" a "Eliáš II". Na posledních dvou jmenovaných jsem měl to "potěšení" pobýti tam taktéž.

Na každém z těchto lágrů živořilo asi 800 – 1 200 lidí. Lze si snadno vypočítat, že byl tudíž počet osazenstva Jáchymovských lágrů asi 10 000 lidí. Byli to lidé různých povah, zcela různého vzdělání a různých národností. Původně byli všichni rozstrkáni a promícháni na všech táborech, kasaři, vrahové, lehčí kriminální zločinci, političtí vězňové a všechny další kategorie.

Vzpomínám si při této příležitosti na různé zajímavé osoby. Tak z dob poválečných tam bylo uvězněno mnoho Němců, kteří se zasloužili o "rozkvět" Říše a nacistické strany - různí ti SA, SS a SD. Jedna z těch známých figurek byl jakýsi Karl Heinz Keller z Drážďan, kterému všichni, i jeho soukmenovci říkali "Mufti". A to proto: Počátkem války se v roce 1940 nedohodl Veliký mufti jeruzalémský /což je u mohamedánů naše obdoba papeže/ s Angličany a utekl do Německa, kdež žil v Berlíně. A odtamtud štval proti spojencům. Jeho osobním tajemníkem a průvodcem se stal právě ten náš výše uvedený "Mufti".

Také jsem tam poznal osobu, která vrhá jasné světlo na rodinné poměry okolo zrádce a nepřítele našeho národa, Klementa Gottwalda. Jak je známo, Gottwald měl za manželku Martu a Martina sestra měla syna, který se jmenoval Arnošt Jiljí a byl kasařem. A byl v mé době zavřen, jako již mnohdy dříve, na táboře "Eliáš II". Takže tetou a strýcem tohoto kasaře byla "první dáma republiky" a "prezident republiky"....

Arnošt sám byl osoba celkem zajímavá, byl značně sebevědomý /jak by také ne../, měl v lágru i svého psa-voříška, který chodil s ním, o svém švagrovi Alexeji Čepičkovi /zeť Gottwaldův, ministr národní obrany a autor zákona č. 231/ se vyjadřoval jako o "Lexovi" a bachaři z něj měli, pochopitelně, strach. Toho ovšem využíval a beztrestně hověl svým choutkám. Jedna z těchto vášní bylo občasné kradení - toho se žádný opravdový zloděj nezbaví! Poznal jsem dokonce takové, kterým se zdálo o tom, že kradou a mluvili o tom ze spaní.

Ke svým spoluvězňům však byl Arnošt loyální. U šachty "Eliáš" byla veliká t.zv. úpravna - malé městečko dřevěných bud, dílen a laboratoří, ve kterých byli zaměstnáni nejenom vězňové, ale i osoby civilní. A ti všichni si nechávali různé svoje věci v dílnách přes noc a tam jim je Arnošt občas vykradl. Zatím co to civilistům nikdy nevrátil, stačilo k němu přijít co by spoluvězeň a říci mu "Arnošte, koukej to dát zpátky!" A on to dal.

Jeho nejlepší kousek se mu povedl jednou, když se porouchal táborový rozhlas. Arnošt ovšem nebyl jenom kasař, ale byl také vyučen radiomechanikem. A tak ho zavolali do velitelské budovy do velitelovy kanceláře, aby rozhlas spravil. A on to také udělal. Přitom si dovolil krásný šprým. On totiž nařídil rozhlas na londýnské vysílání BBC a odešel od toho. A tak se stalo, že během posledního nástupu uslyšel celý tábor "Eliáš II" najednou bubnování z Beethovenovy Páté symfonie, poté slova:"Haló, volá Londýn" a téměř celé zprávy, neboť nežli se to těm esenbákům podařilo doběhnout do poschodí a zastavit to, byly téměř celé zprávy přečtené a vyslechnuté.

Někdy v roce 1952 se rozhodlo vedení koncentráků, že rozdělí osazenstvo táborů podle trestné činnosti. A tak se stalo, že tábor "Eliáš II" byl najednou táborem pro těžké zločince a v něm se ocitlo kromě jiných výtečníků také 145 loupežných vrahů. V této společnosti jsem musel zůstat a to z toho důvodu: Asi dva měsíce před tím byla vytvořena stavební parta asi 65 lidí, já jsem měl na starosti vyprojektování a provedení různých staveb jak v táboře, tak i na šachtě a to za pomoci té stavební party. A protože ty stavby byly všechny v běhu, nebylo možné nás převézt jinam a nechat to plavat.

Pobyt mezi těmito vrahy ovšem nebyl bez nebezpečí, neboť to jsme poznali brzo, že to nejsou lidé zcela duševně zdraví. Oni byli třeba měsíc zcela v pořádku a normální a potom se u nich dostavila deprese, která většinou trvala tři dny a to byli jako smyslu zbavení, nemožní, zlí a nebezpeční. Tento problém mojí bezpečnosti v tomto prostředí byl pro mne vyřešen originálním způsobem. Stavební parta byla složena z lidí, charakterově od sebe velmi odlišných. Byli v ní bývalí poslanci /na př. poslanec Kempný, známý na Slovensku/, němečtí retribučáci, maďarští sedláci, jeden opravdový blázen - jmenoval se Hos. Ten jenom seděl a díval se před sebe a v zimě se třásl zimou, jinak ho nikdo nepřiměl k tomu, aby něco dělal. Krásná to ukázka socialistické zákonnosti, že? Náboženští vězni jako Adventisté a Svědkové Jehovovi /ty stavěl s oblibou velitel Paleček na "Rovnosti" do mrazu na noc před baráky, neoblečené/ a také Benderovci.

Někteří Benderovci byli horalé z Karpatských lesů, kteří koncem války vytvořili protisovětské partyzánské oddíly. Jejich vůdci byli Bandera, který byl zabit po válce v Mnichově sovětskou rozvědkou. A Burlak, kterého zastřelila při přechodu přes řeku Váh u Strečna na Slovensku československá vojenská hlídka. Tito horalé byli lidi primitivní, ale hodní. Jejich nejmilejší nástroj byla sekera, neboť s tou zacházeli stále ve svých rodných lesích. Oblíbili si mne a chodili za mnou všude po táboře jako doprovodná stráž - to proti těm loupežným vrahům! Byli tři. Když jsem šel, tak šli také a to za mnou a sekery měli přes ramena. Když jsem se zastavil, tak si sedli a začali brousit ty svoje sekery. Prostě, bylo to rozkošné...

Moje činnost v jáchymovských koncentrácích skončila jednou na jaře 1953 náhle, když mne naložili do auta a odvezli do jiné takové "socialistické pokrokové instituce", do projektové složky ministerstva vnitra v Praze na Pankráci.

Jiří Sochor;
 pramen archiv Muzea III. odboje

Historické souvislosti:
Z knihy Petra Jánského "Totalita slovem, písní a obrazem":
Zájem o strategickou surovinu smolinec, kterou Sovětský svaz potřeboval na výrobu atomové bomby, přiměl Rudou armádu 11. září 1945 k překročení demarkační čáry a obsazení jáchymovských dolů. V říjnu 1945 byla čs. vláda nucena podepsat tajnou dohodu s SSSR o těžbě a dodávkách uranu. Do Jáchymova přijeli sovětští "odborníci" a
prosadili zvýšení těžby ne nasazením techniky, ale velkého množství lidí. Kde je vzít? SSSR nabídl 50 tisíc havířů i s rodinami, což byla i na vazalskou vládu ČSR silná káva. Vláda usilovně hledala jiná řešení. Z odsunu vyjmula německé horníky. V celostátním náboru lákala nové horníky na lepší platy a zlepšené zásobování. Nakonec byli využiti retribuční vězni, resp. němečtí váleční zajatci. Od roku 1949 již zajatce nebylo možné zaměstnávat, a tak je A. Čepička (ministr spravedlnosti a Gottwaldův zeť) nahradil tisíci politických vězňů - třídních nepřátel.
   Jaké nepřátele měl komunistický režim na mysli, dokládá hlášení táborového rozhlasu z Vykmanova: "Biskupové, generálové, fabrikanti, básníci, spisovatelé a výrobci umění NÁSTUP!"
   V Jáchymově bylo postaveno 15 koncentračních táborů. Pracovalo zde kolem 12 tisíc politických vězňů (1953), na dole Vojna na Příbramsku pak dalších 1800 vězňů (1958).    Nelidské podmínky, zvýšená radioaktivita a vdechování radioaktivního prachu zanechaly na muklech (MUKL - muž určený k likvidaci) trvalé následky. Mnozí později zemřeli na rakovinu plic. 584 vězňů se pokusilo v l. 1949-59 uprchnout, 31 bylo na útěku zastřeleno. Při pracovních úrazech zahynulo 439 lidí.
   Celkem bylo do SSSR zdarma vyvezeno 98 tisíc tun uranové rudy. Stát těžbu dotoval částkou 37 miliard Kčs.

Z informační tabule u kostela v Jáchymově:
   Jáchymov má bohatou a dlouhou hornickou tradici. Těžba zde započala roku 1516, v 16.století byl Jáchymov druhým městem po Praze a bylo zde několik stovek otevřených jam a štol. Slavná minulost je však poznamenaná tragickou minulostí posledního období těžby, které zde probíhalo od roku 1945 a končilo začátkem šedesátých let minulého století. Tehdy se zde těžila uranová ruda v zájmu velmocenských hrátek Sovětského svazu, svobodné hornické povolání se dostalo do vleku politických zájmů jedné strany.
...Jáchymovské ložisko bylo jediné otevřené ložisko ve sféře utvářejícího se sovětského mocenského vlivu. Nejdříve zde uranovou rudu těžili němečtí zajatci, ale brzy je nahradili vězni "domácí" produkce. V oblasti Jáchymovska a Slavkovska bylo v letech 1949-1953 zřízeno 18 vězeňských táborů, které byly později likvidovány téměř beze stopy. Někdy mají názvy podle obcí v jejichž blízkosti se nacházely - Vykmanov I, Vykmanov II, Mariánská, Ležnice, Bytíz, častěji však podle šachet v jejichž blízkosti byly zřizovány, u šachty Bratrství (Ústřední tábor a Brtarství), u šachy Eliáš (Eliáš I. a Eliáš II.), u šachty Rovnost (také dva tábory v průběhu času s názvem Rovnost), u šachty Svornost (tábor Svornost), u šachty Barbora (tábor Barbora), u šachty Eduard (tábor Nikolej), Svatopluk, Prokop, XII a Vojna.
...Velice rychle byly tyto tábory zaplněny tisíci vězni, kteří byli nuceni k namáhavé práci v podzemí, avšak ani toto nebylo dost a nelidské poměry na táborech po práci nebyly výjimkou. Sami vězni byli v řadě případů svými vězniteli utvrzováni v přesvědčení, že jsou pouze "muklové" - muži určení k likvidaci.
...Považuje se za prokázané, že do roku 1961 poznalo bědný život v táborech kolem 65 tisíc lidí, za necelých patnáct let těžby bylo vytěženo na 7940,1 tun uranu (je samozřejmé, že množství vytěženého materiálu bylo mnohem vyšší) a vyraženo v podzemí 1102,9 km chodeb.
...Na připomínku obětí z řad politických vězňů bylo v roce 1996 na prostranství před jáchymovským kostelem osazeno 15 kamenů s názvy táborů a symboly utrpení a celý cyklus byl nazván "Křížová cesta ke svobodě". Cyklus vrcholí plastikou "Brána svobody", která znázorňuje zlomenou mříž, opřenou z jedné strany o muže, z druhé strany o ženu.
Od Křížové cesty a dolu Svornost vede k místům někdejších táborů značená naučná stezka.  

Mapka táborů umístěná u naučné steky

Křížová cesta - část

I tak vodili "mukly" do a z práce

 zpět na hlavní stranu              zpět na archiv aktualit