|
E-mailový ZPRAVODAJ Trochu informací a glos, které by Vám neměly uniknout, k 29. 11. 2002 pro Vás připravily redakce časopisů Národní myšlenka a Obrana národa. Rubriky: Krátce ze stránek Národní myšlenky O EU: Unie socialistických republik Není-li prezident figurka, jak potom hodnotit Václava Havla? Vážení novináři! Proč? Proč? Proč? |
|
• Přednášky
Lipového kříže - Společnosti pro kulturní identitu : • Litoměřičtí vlastenci si Vás dovolují pozvat dne 7.12. na
turnaj v sálové kopané o „Pohár Litoměřických vlastenců“. Zpracovali František Rozhoň a Milan Špinka |
|
„Krátce“ ze stránek Národní myšlenky“ 16. 11. 2002 - Dnes uplynulo 50 let od smrti Charlese Maurrase, tvůrce integrálního nacionalismu. Propojil nacionalismus s původními kontrarevolučními myšlenkami a převedl jej tak na pravicové pozice. Koncem 19. století se zapojil do nového hnutí Francouzská akce, později se stal ředitelem stejnojmenného deníku a v této funkci setrval až do zániku novin v roce 1944. Jeho myšlenky výrazným způsobem ovlivnily vývoj pravice v první polovině 20. století a svou inspiraci v nich nalezl Salazarův portugalský i Francův španělský režim. (nar. 20. 4. 1868 v Martigues poblíž Marseille). 17. 11. 2002 - Připomeňme si události roku 1939 a dejme světu jasně najevo, kým byly studentské oběti nacistů. Šlo o stejné muže, kteří na Filozofické fakultě strhli na znamení nesouhlasu s politikou první republiky po Mnichovu Masarykovu sochu a kteří nepřestali bojovat za svůj národ ani po okupaci. Tito studentští nacionalisté a s nimi spojení klerikálové položili za své ideály život; je na nás, abychom si je připomněli nezkreslené bolševickou i současnou propagandou a v jejich skutcích hledali inspiraci pro boj proti novým totalitám. 18. 11. 2002 - Přes ujišťování ministra Grosse, že to nedopustí, registrovalo MV po podivných peripetiích Národní stranu v čele s P. Sedláčkem. Chtělo by se zapět s klasikem "To je podivné chachacha, to je podivné chachacha". 20. 11. 2002 - Účastníci summitu NATO opovrhují češtinou? Jak organizátoři, tak i oficiální a neoficiální účastníci projevují základní nedostatek dobrého vychování - neúctu k hostiteli. Například Francouzi si při každém setkání pořádáném v jejich zemi zajistí, aby nápisy byly dvoujazyčné a na prvním místě byla jejich rodná řeč. U nás jsou i reklamy nejmenované automobilky, která se z nějakých pochybných důvodů na billboardech vytahuje veřejnosti tím, že účastníci summitu jezdí v jejích vozech, psány pouze v angličtině. Chce snad oslovit ty účastníky? Nebo snad cizojazyčné protestanty? 21. 11. 2002 - Konzumní společnost má novou atrakci. Jeden z nejcharakterističtějších projevů globalizace, po celém světě stejní "antiglobalizátoři", jsou v při summitu NATO v Praze v nové roli - stávají se z nich hvězdy mediální show. Nejenže poskytují množství rozhovorů, ale jsou i připraveny kamery, aby je mohly zachytit přímo "v akci". No řekněte, není to tragikomické? 25. 11. 2002 - Premiér Špidla je nějaký divný patron: místo aby jásal nadšením nad bonmotem Grebeníčka, že je Bush planetární magor, všelijak se ošívá a k svému kdysisoudruhovi má najednou spoustu výhrad. Chtělo by to trochu konzistentnosti: pokud nevadilo socdemákům poškozování zahraničních vztahů od Zemana, překvapuje, že vadí teď. Přitom se nic neděje, jen se jede v zaběhnutých rudých kolejích. 27. 11. 2002 - Zděšení ministra Dostála nad tím, že je prý s pomocí českých soudců v církvích nadřazováno kanonické právo státnímu, se zdá být nelíčené a měli bychom je pochopit: někdo by mohl totiž pochopit, že instituce, jež vyrábí zmetky jak na běžícím pásu, je prakticky k ničemu a že jiní to už dávno umějí lépe a jinak. 28. 11. 2002 - Koho ještě překvapí bytová aférka "čestňáka a slušňáka" Mejstříka? Skoro to vypadá, že je česká politická scéna složena z podvodníků a korupčníků a aby to těm slušným snad nebylo líto, všemocná masmédia jim promptně přidělí nálepky neonacistů a populistů. 29. 11. 2002 - Antverpské násilné události nás nutí už po kdoví kolikáté opakovat: jestliže chcete bojovat proti rasismu a xenofobii, odstraňte jejich příčinu, protože důsledkům nelze zabránit nikdy. Pošlete lidi z cizích kulturních okruhů domů a můžeme se klidně bratřit dál - jen přes pečlivě zajištěné hranice. ● Praha je městem, kde (z popudu V.Havla) skončily dějiny Varšavské smlouvy. Letos se zde (opět z popudu Václava Havla) summit NATO. Ten se sice usnesl přizvat dalších 7 zemí a vytvořit dvacetitisícovou rychlou rotu, přesto je hodnocen jako faktická pohřební hostina Organizace severoatlantické smlouvy - NATO… ● Ještě než přijeli hlavní hosté, poklesl turistický ruch a přesto se na hranicích začaly tvořit dlouhé fronty. Policie zase hledala a zabavovala závadné tiskoviny, navíc i ozvučovaní zařízení. Slovo se v ČR zase stalo veřejně vyhlášeným nebezpečím pro pořádek v zemi… ● Na hranicích Prahy vznikla kontrolní stanoviště, Čechům dosud známá jen ze Sovětského svazu… ● Letiště byla hlídána policií a malá letadla byla pod zámky. Soukromé lety se staly nežádoucí, jako po Únoru 1948. Zato přilétly cizí stíhačky, připravené beztrestně sestřelit vetřelce, který by se přiblížil ke svatým místům. Životy pozemských civilistů mají zjevně nižší cenu než životy demokraticky zvolených představitelů… ● Přestože se každou chvíli vyhlašují sbírky na tělesně postižené, právě jim v Praze zabavili všechny nízkopodlažní plošinové autobusy. Buď jsou představitelé vojenské aliance invalidé, nebo jsme zase režimem, který se chce představit jen zdravými lidmi??? ● Místo nich se objevily „summitové obchody“, výklady obložené dřevěnými deskami. Také připomínají válečná léta… ● V Praze byly zase vyhlášeny Zakázané zóny. Počtem i rozsahem omezení dnes vládnoucí bývalí komunisté dohnali a předehnali své komunistické vládnoucí předchůdce. Alexandr Vondra se nechal slyšet, že Pražané vše přijmou s úsměvem a rozvahou… ● Tisk s úsměvem a rozvahou zveřejnil oslavné články připomínající léta kultů osobností: „George Walker Bush nemá ve světě politiky srovnatelného konkurenta… Bush je nepostradatelný“. Toto napsal Pavel Pošusta v MF Dnes… ● Komunisté uspořádali svůj Antisummit a svoji demonstraci. Na ní zaujalo heslo BEZ USA NEBUDOU POVODNĚ… ● Anarchistům letos nikdo nenabídl nadstandardní ubytování na Strahově, a bylo to znát na účasti. Na svých demonstracích bubnovali jako diví, a jak se dalo čekat, nikdo si netroufl pronést u jiných obvyklé srovnání s bubeníčky hitlerovskými... ● Jako první z významných hostů přiletěl G.W.Bush a s ním 700 členů jeho doprovodu. Bush se do Prahy podle vlastních slov velmi těšil, snad proto jí prolétl jako střela… ● Někteří ze "vzácných hostů" se nechali v Praze slyšet, jak to, že nejsou vidět žádní lidé a stojí tu jen tanky"... ● Snahy o domluvu mezi kdysi úctyhodným NATO a stále více socialistickou Evropskou unií jsou marné; plánované jednání NATO-EU v Praze bylo dokonce zrušeno… ● Američtí spojenci z NATO se mají specializovat a nabízet vojenské rozinky, ze kterých si USA budou vybírat pro své „obranné intervence“. Jde nejen o české chemiky, policejní psy z Pobaltí, horské myslivce ze Slovinska či chrabrý rumunský prapor Rudý štír, ale především jde o zeměpisné zdroje pro vysunutí americké vojenské moci... ● Ještě před 11.9.2001 rozhodl G.W.Bush o rozšíření NATO do Pobaltí a k Černému moři. Za posledních 15 měsíců vybudovali Američané své základny v oblouku o velikosti téměř 3000 km od Černého moře až skoro k čínským hranicím. Poprvé jsou nyní americká vojska přítomna v Bulharsku, v Gruzii, v Uzbekistánu, v Tadžikistánu a v Kyrgyzstánu. Washington si tak zajistil přístup na trhy „slabých demokracií“ a ke strategické ropné oblasti, nejen kolem Kaspického moře… ● Od „Evropy“ si Bush v Praze vynutil americkou cizineckou legii - evropský korpus rychlého nasazení, schopný (od r.2008) do deseti dnů být kdekoli na světě. Přitom je mu lhostejné, co si o válce myslí třeba SRN. I proto už NATO není organizací rovnoprávných členů. „Odumřelému NATO přiřkly USA jedinou politickou roli: prosazovat americké zájmy ve světě. Rychlá rota udeří kdekoliv i bez souhlasu cílového státu, Amerika jí dodá vojenskou sílu a Evropa se stane uklízečkou trosek…“, napsal britský The Guardian 18.11. a 21.-22.11. v Praze to bylo schváleno… ● Zato až u Petrohradu Bush (od Putina) dostal, co mu nedali spojenci z NATO. Strategickou oporu pro útok na Irák. Proslýchá se, že cenou za dohodu je slib, že Bush po odbytí Iráku nenechá příliš klesnout cenu ropy. Putin s Busem prý se shodli na ceně 25 US§ za barel… ● Po slavnostním přijetí nových členů (vč.ČR) NATO zahájilo útoky na Jugoslávii. Lze očekávat, že po pozvání nových členů zahájí Bush a Blair svou válku proti Iráku. Izvěstije už zveřejnily časový harmonogram: Válka začne 16.12.2002. Bagdád má do 8.12. předložit RB OSN zprávu o svých zbraních hromadného ničení, 9.12. USA obviní Saddáma ze lži, o týden později za útočí. Válka skončí do února 2003, protože jen do té doby nejsou vedra, nebe je bez mráčku a noci vhodné pro rejdění okupantů jsou delší než dny. Na straně Bushe a spol. se objeví pětitisícová „povstalecká“ armáda dobře placená a od srpna cvičená instruktory USA. Izvěstija neodhadují, kolik z takto vycvičených povstalců se (jako kdysi Usáma) jednou stane terčem pro některou z budoucích amerických intervencí… ● Špidlova vláda se iniciativně vnucuje ještě více – neráčí NATO u nás udělat nějaké velitelství? Nepřálo by si mít na jižní Moravě jediné evropské cvičiště pro výcvik v oblasti jaderných, biologických a chemických zbraní??? „Lidi se nemají čeho bát“, komentoval český ministr obrany Tvrdík obavy Vyškovanů z tohoto kroku… ● Špidla už začal lobovat u poslanců, aby souhlasili s vysláním dalších českých vojáků do zimní války po boku Bushe a Blaira. Potvrdil tak Grebeníčkova slova o rychlé militarizaci české oficiální politiky... ● Václav Havel měl vždy rád srdíčka. Kdysi jsme věřili, že ta jeho malá srdíčka po Listopadu 1989 symbolizovaly „máme se rádi a věříme si“. 17.11. Havel mobilem rozsvítil obrovské blikající červené srdce potlačující siluetu večerního Pražského hradu. Havel je rád, že blikalo v době summitu NATO. Mělo podle něj „zdůrazňovat, že tady nejde o sjezd nejvyšších generálů, papalášů, politiků, a jejich večeře a obědy. Že tady jde opravdu o ochranu elementárních lidských vztahů, lásky k bližnímu, lidské svobody, a kdo chce, i v srdíčku tento symbol může vidět.“ Tato Havlova tvrzení byla (další) pohřební řečí za Havla, kdysi oblíbeného prezidenta… (rof) ●
Pamatujete
na letní, tolikrát opakovanou pohádku o tom, jak by zlá Hana
Marvanová mohla Špidlovy socdemáky donutit k nechtěné spolupráci
s komunisty? Nastal podzim a vše je jinak: ● Usnesení bohumínského sjezdu zakazuje sociálním demokratům spolupráci s komunisty. Přesto mladý Gross podporuje spolupráci s komunisty na radnicích (je to prý něco jiného, říká Gross). Starý Rychetský počítá se spoluprací i v Parlamentu. V rozhovoru pro LN řekl doslova: "Zákony se sociálním nábojem nebude vláda muset označovat podle koaličního dodatku. Prostě jsem přesvědčen, že pro tyto zákony máme šanci získat podporu u KSČM." Sociální demokracie plná bývalých komunistů se k vlastním závazným usnesením chová jako bývalí komunisté k vlastním závazným hospodářským plánům - přijímají se a neplní... ● Oficiálně smí prezidentské kandidáty navrhovat jen skupiny poslanců či senátorů. Občané z Jednoty národa proto požádali poslance a senátory, aby navrhli jako prezidentské kandidáty veřejně známé bezúhonné občany, kteří se neprovinili kolaborací s komunismem, ale desítky let žijí v exilu a usilují o svobodu, demokracii, spravedlnost a prosperitu pro všechny naše občany: Ing.Dr.Prof.Libora Broma (USA), Dr.Prof.Lubora Karlíka (Rakousko) a Ing.Dr.Bohumila Koblihu (Anglie). Vyhoví zastupitelé přání voličů a navrhnou je? (rof) ●
Velké rudé srdce plane nad Prahou - prý jako symbol "podpisového srdíčka" prezidenta Havla a proto bude sundáno až po vypršení jeho prezidentského mandátu. Kýčovitost a hloupost této symboliky je jasná snad každému - včetně těch, kteří měli to štěstí a "srdce" uviděli jen na monitorech či obrazovkách. ●
Nová "národní" strana:
Ministerstvo vnitra před několika dny zaregistrovalo novou Národní, stranu. Ti kteří měli tu smůlu, že kdy v životě potkali současného předsedu Pavla Sedláčka, ví, že to s tím národem nebude až tak žhavé. Nejen protože se o registraci stejné strany snažily dvě skupiny souběžně (sám Pavel Sedláček byl vyloučen z přípravného výboru). O kultivovanost národovectví jít nemůže, a to především pro velmi výrazné sklony jejich předsedy k aroganci a despotismu, ne nepodobné Dr. Sládkovi, který taky národní scénu velmi zdiskreditoval. ● Dobrou lekci z teorie mezinárodních vztahů nám dala M. Albrightová. V rozhovoru pro deník Právo vyřkla to, co už dávno dělá ona a jí blízká „vládnoucí elita“ tohoto světa. Naprosto bez ostychu tvrdí, že státy budou muset opustit svoji suverenitu. To vše prý proto, aby se dosáhlo větší bezpečnosti. Podle Albrightové jsou hodnoty vyšší než státní suverenita. Mezi ně řadí mj. respekt vůči vládě zákona a ochrana bezpečnosti jednotlivce. Tak nevím. Má to z vlastní hlavy, nebo právě četla Orwella a mimoděk citovala z 1984??? (Petr Bednář) ● Souboj dvou ďáblů pokračuje. Občanská válka v Izraeli, navíc mezi dvěma příbuznými semitskými kmeny, Židy a Palestinci, se stupňuje a přelévá do světa. Židovská armáda Palestincům ničí domy, zabíjí, a už zase obsadila všechna města (krom Jericha). Židé se stali terčem útoků i v Keni. Naše média výrazně upřednostňují zprávy o židovských obětech, statitiky hovoří opačně. Najde svět odvážlivce, který obě strany dokáže izolovat? ●
USA
nevyhrály válku v Afghánistánu jen vojenskou mocí, ale i jednoduchou technikou
uplácení, uvádí americký novinář Bob Woodward z deníku
Washington Post v knize, která vyšla tento měsíc v USA.
Woodward tvrdí, že agenti CIA, vedení týmem, zvaným "drtič čelistí",
získali úplatky na svou stranu celou řadu velitelů Talibánu a dalších
nepřátelských frakcí za pouhých 70 milionů dolarů. ● Americký Senát schválil a prezident G.W.Bush podepsal zákon o vytvoření superministerstva pro vnitřní bezpečnost. Bude zaměstnávat 170 tisíc lidí a stát více než 1,1 bilionu Kč ročně… ● USA vyvíjejí systém pro kontrolu a prohlížení všech databází na celém světě coby součástí boje proti terorismu… ● Tento špehovací systém asi nevyvíjejí absolventi amerických škol. Podle průzkumu americké společnosti National Geographic 13% mladých Američanů neví kde leží Irák, o kterém denně slyší v televizi, 11% nebylo schopno v atlase najít ani vlastní zemi... (Hůře v průzkumu dopadli jen mladí Mexičané...) ● Otto Habsburg měl v rozhovoru pro rakouský "Zur Zeit" říci, že příčinou amerického tlaku proti Iráku je ovládnutí amerických ministerstev Židy a černochy... ● "Odhalování" nových viníků starých činů pokračuje. Německý deník Bild označil za válečného zločince britského premiéra Churchilla, neb se jeho vláda rozhodla zničit co nejvíce měst v Německu a zabít co nejvíce lidí. S taktikou zastrašovacího bombardování přišli sice jako první Němci (např. nálety na Coventry, Rotterdam, Varšavu), britská odveta však byla ještě děsivější…. ● I projevy kultu osobnosti pokračují. Na Slunečním pobřeží v Jižní Africe má být postavena 110 m vysoká socha exprezidenta Nelsona Mandely (US-socha Svobody měří 50m)... ● Většina dnes zveřejňovaných "lékařských zpráv" hovoří o tom, že marihuana je v malé míře zdraví prospěšná. Vzájemně nezávislé studie švédských, australských a novozélandských lékařů, zveřejněné v British Medical Journal potvrzují, že častější hulení (kouření marihuany) může vést k depresím a schizofrenii již v mladém věku... (rof) ●
Kde
to žijeme?
13.11.2002 proběhlo odhalení
pamětní desky třem popraveným plzeňským důstojníkům čsl. armády
na budově kasáren Jana Sladkého Koziny na Štefánikově náměstí v
Plzni. Odhalení pamětní desky a položení věnců se zúčastnili bývalí
jak političtí vězni, tak i primátor města Plzně, představitelé
Armády ČR, novináři a Česká Televize. ●
Když
dva dělají totéž, není to totéž:
Českou republikou se koncem října prohnala další povodeň.
Nevyplavovala obydlí, nýbrž hlavy občanů. Zkázonosná vlna zvaná
manipulace, plná sebemrskačské snahy dostát obrazu nového věku
lidských práv, proběhla v předvečer svátku 28. října na
mediálním poli a odeslala Pravdu spolu s Vyvážeností zpravodajství
asi někam na kafe mimo republiku… Zpracovali František Rozhoň (rof) a Petr Tryščuk (pam), přispěli Jan Hlaváč, Petr Bednář a Ladislav Svoboda ● EU s definitivní platností rozhodla, že o zemědělských dotacích se už jednat nebude. Náš ministr lidovec Svoboda to označil za „otevření prostoru pro jednání"… ●
Jako sňatek z rozumu označil přistoupení k EU
p.Zahradil z ODS. Co je rozumného na tomto postupu: EU dotace
nejsou na hektar, ale na produkci definovanou kvótami. Pro obiloviny je
v EU produkční kvóta stanovena 6 tun a výše na hektar, pro nás jen
na
4,2 tun. Takže unijní zemědělec dostane dotaci 7200 Kč při vydáních za
nájem 3200 Kč, náš 1200 Kč při nižších vydáních 550 Kč.
Unijní tedy má zisk 3800 Kč, náš 750 Kč. ●
„Je též úsměvné slyšet
falešné obhájce národních zájmů země, kteří na jedné straně
straší české občany tím, že po vstupu do EU ztratí národní
identitu, samostatnost a suverenitu vstupem a na druhé straně nevidí
realitu skutečného ohrožení těchto zájmů v důsledku
zrychlující se globalizace kapitálu
a finančních toků ve světovém hospodářství“ ●
Jak se vlastně žije v EU? Místo ČT z EU odpovídá
Václav Bělohradský: ● I za této situace vyprávěl Anthony Blair (zvaný Toni) Polákům ve Varšavě, že právě je čeká zvýšení životní úrovně a větší hospodářská prosperita… ● V roce 2008 prý má být i u nás (alespoň v některých oborech) průměrná mzda okolo 30 tisíc Kč, u vysokoškoláků 46 000 Kč. I tak nepůjde ani o 50% průměrné mzdy západoevropské, a naše mládež po absolvování bezplatného studia doma bude muset za lepším výdělkem ven... ● Česká republika zavedla daň z přidané hodnoty, aby se „přiblížila EU“. Naopak USA ji – kvůli složitému principu fungování vůbec nezavedli. Výsledek? Zneužitím mechanismu, který umožňuje, aby podnikatelé místo odvodu daně od státu peníze inkasovali, přichází podle NKÚ stát ročně až o 30 miliard Kč. (rof) ●
MAGAZÍN
EU: V knihovně jsem narazil na propagační leták (1 list
A3) s tímto názvem a nestačil jsem se divit, proč vlastně
„chceme vstoupit“ do EU a proč nás tam chtějí. Jeden velký článek
se snažil vnutit, jak moc pomohla a ještě pomáhá Evropská komise při
nápravě škod ze záplav. Dále se Magazín se snažil uklidnit naše
občany, že jim zůstanou utopence i Rum. Je tam i zmínka o zemědělství
- a fakt, že kapitola o
zemědělství nebyla ještě uzavřena, nebránil autorům v konstatování
„Zemědělci na vstupu rozhodně neprodělají“. V názorech
„lidí z ulice“ nebyl zmíněn jediný člověk, který by
nepodporoval vstup země do EU, což očividně odporuje výzkumům veřejného
mínění. Zpracovali František Rozhoň a Petr Bednář prosinec
1117 – vrcholí sbližování
Přemyslovců - kníže Vladislav I. předává vládu do
rukou bratra Bořivoje II. [1117-1120]; 1.12.1572
se narodil na Čestíně Kostele Vilém
hrabě Slavata z Chlumu a Košumberka, potomek rodiny bratrské,
vychovaný u báby pod jednou, spolu s Martinicem pak oběť druhé pražské
defenestrace. Ač byl těžce raněn a bedlivě střežen, dokázal utéct
ze země a vrátil se až po vítězství habsburském. 1621 byl povýšen
na říšského hraběte, 1628 jmenován nejvyšším kancléřem království
českého. Zemřel 19.1.1952 ve Vídni, pochován v Jindřichově
Hradci oděn v hábit jezuitský (430 výročí narození); 2.12.1902 v Gmundenu (Rakousko) zemřel Richard hrabě Belcredi, šlechtic a rakouský politik z rodu pocházejícího z Lombardie, jenž se v 18. století usídlil v Čechách. 1865 jmenován ministerským předsedou, jako pragmatický konzervativec usiloval o decentralizaci Rakouska, především o dohodu s Uhry. Na české straně tím vyvolal přehnané naděje (slíbená byla i korunovace Františka Josefa I. českým králem), které byly o to méně reálné, oč více byla česká politická scéna rozštěpena. Jelikož němečtí liberálové jakoukoli decentralizaci principiálně odmítali a Maďaři nebyli ochotni jednat jinak než na základě historického uherského státního práva, úkol nesplnil. Po prohrané válce s Pruskem musel odstoupit a přešel do jiných vysokých funkcí - jmenován do panské sněmovny říšské rady, 1881-95 president nejvyššího správního soudu; (nar. 12.2.1823 v Jimramově; 100 výročí úmrtí) 3.12.1952 byli v Praze popraveni Vladimír Clementis, Rudolf Slánský a další (50.výročí poprav) 4.12.1937 v Praze zemřel Josef Václav Najman, novinář začínající jako obchodník, který cítil nutnost vzájemné spolupráce a podpory středního stavu: obchodníků, malých i středních podnikatelů, ale i lidí dalších profesí, kteří na jedné straně čelí tlakům velkých podniků, bank, obdobím krizí, na druhé straně vidí, že jejich zájmy nehájí ani sociální demokracie, ani odbory. Po vzniku ČSR byl u založení živnostenské strany, za ní byl několikrát i ministrem; (nar. 20.4.1882 v Bohdanecké Skále u Jičína; 65.výročí úmrtí) 5.12.1392
i na druhý den byla po tání množství sněhu po vší zemi české a zvláště
u Prahy velká povodeň, na rynku staroměstském
se lidé na loďkách vozili, domům na gruntech se stala nemalá škoda;
druhého roku pak bylo neobyčekné sucho; 6.12.1067
v Praze zemřel Šebíř
(Severus), český dvořan, o němž Kosmas psal, že byl druh veselý
a šikovný při štvanicích a lovu, později z vůle knížete Oldřicha
(od r.1030) pražský biskup. Zaníceně potíral pohanské zvyky, hluboce
zakořeněné nejen mezi prostým lidem, ale i mezi pány a knížaty.
Šebíř odmítal uznat slovanské bohoslužby v Sázavském klášteře.
R.1041 se postavil proti knížeti Břetislavovi I (tzv. Šebířova
zrada) při válečném tažení císaře, který donutil odbojného českého
knížete k poslušnosti - Šebíř pak odjel na císařský dvůr, odkud
se vrátil až po Břetislavově smrti (1055). Pak přesvědčil knížete
Spytihněva II., aby vyhnal mnichy slovanské liturgie ze Sázavy;
(935.výr. úmrtí) 8.12.1757 se v Dřevohryzech narodil Alois Martin David, astronom a kartograf, ředitel pražské hvězdárny v Klementinu. Vypracoval novou přesnou mapu Čech, která byla jako první u nás založena na astronomickém určení husté sítě pozemních bodů; zpřesnil měření zeměpisných délek dvou různých stanovišť, k tomu použil odpalování náloží na viditelných místech z obou stanovišť - tak určil délkový rozdíl hvězdáren v Praze a ve Wroclavi, v Praze a Drážďanech; (245. výročí narození; zemř. 22.12.1834 v Teplé) 9.12.1437
při spěšném odchodu (spíše útěku) ve Znojmě umírá Zikmund,
zvaný "liška ryšavá", bratr Václava IV. (nechal jej zajmout a
věznit ve Vídni Habsburky), král český (nechal se korunovat během neúspěšné
křížové výpravy proti husitům mezi porážkami na Vítkově
14.7.1420 a pod Vyšehradem 2.11.1420) 10.12.
- Den lidských práv 11.12.1617 byl na rozkaz pražského arcibiskupa Jana Lohelia pobořen evangelický kostel v městě Hrobě v Krušnohoří. Tato i podobná událost v Broumově vedla ke stížnostem protestantské šlechty a vyhrotila spor, který vrcholil druhou pražskou defenestrací (385 výročí); 12.12.1882
se v Čáslavi narodil Jiří Mahen,
spisovatel a dramatik, vlastním jménem Antonín Vančura. Mj. autor
her Husa na provázku a Nasredin
čili nedokonaná pomsta, ovlivněných poetismem. Jeho dílo je prodchnuto touhou
po spravedlnosti a svobodě. Na otázku: "Co nejvíce potřebuje český
národ?" odpověděl "Deset tisíc Donů Quijotů..."; (120.
výročí narození; zemřel 22.5.1939 v Brně) 13.12.1622
v Praze zemřel Jan
Campanus Vodňanský, syn chudého rolníka Martina Kumpána z Vodňan,
básník, profesor a rektor University Karlovy. Ve verších napsal české
dějiny (Cechias, 1616), českou historickou tematiku má i
divadelní hra Bretislaus (1614). Patřil ve své době k nejznámějším,
nejplodnějším a všeobecně uznávaným latinsky píšícím básníkům
v Čechách. Byl přívržencem kalicha, ale ve stavovském povstání
1618-20 se příliš neangažoval. Po bělohorské porážce hrozilo
universitě jako jednomu z center odboje pohlcení jezuity nebo úplná
likvidace. Campanus (jako rektor a pak prorektor) vyvinul velké úsilí k záchraně
university i k tomu, aby na ní mohl za změněné situace dál působit.
Nechtěl jako někteří jeho kolegové dělat kariéru, ani jako jiní
emigrovat, ale ani živořit v ústraní jako ti, kteří pro věrnost
kalichu museli universitu opustit. Proto se v listopadu 1622 zřekl veřejně
své víry a přestoupil ke katolictví. Přátelé mu měli jeho přestup
za zlé, universitu stejně neuchránil. Několik dní po Campanově
konverzi převzal Karlovo vysoké učení rektor jezuitské koleje páter
Coronius. Zdrcen žalem Campanus o měsíc později zemřel. (380.výročí
smrti, nar. 27.12.1572); 14.12.1957 v Praze zemřel Josef Lada, malíř, kreslíř, ilustrátor a spisovatel. Kresbou byl přímo posedlý, zaplňoval obrázky každý kus papíru, a to jak levou, tak i pravou rukou. Jeho kresby - dodnes reprodukované na pohledech či v kalendářích - se staly symbolem českého venkova, přírody, vánoc. (45. výročí úmrtí, nar. 17.12.1887 v Hrusicích u Senohrab) Zpracoval: František Rozhoň |
|
O EU: Unie socialistických republik Není-li prezident figurka, jak potom hodnotit Václava Havla? Vážení novináři! Proč? Proč? Proč? Z tisková konference Vladimíra Bukovského v Zemské kanceláři Hnutí za jednomandátové volební okrsky, Wroclaw, 30. dubna 2002. Přeložil Vladimír Petrilák, Krakov Vladimír Bukovskij je jeden z nejznámějších sovětských dizidentů. Pro fotokopírování zakázané literatury a demonstrace na Puškinově náměstí byl Bukovskij dvakrát internován na psychiatrické klinice. Prožil 3 roky v gulagu a v roce 1971 byl odsouzen k 7 letům vězení a 5 letům vyhnanství pro sbírání dokumentů o zneužívání psychiatrie. V roce 1976 byl vyměněn za chilského komunistu Luise Corvalana. Dnes žije v anglickém univerzitním městě Cambridge, kde se intensivně věnuje přednáškové a publikační činnosti. (Josef Bílek) Jak došlo k této vaší návštěvě Polska, Wroclawi? Byl jsem pozván na konferenci v sejmu, týkající se vstupu Polska do Evropské unie, kterou organizoval Antoni Macierewicz a jeho straničtí přátelé. Byl jsem tehdy zrovna v Praze, a jelikož Polsko bylo vždy mému srdci blízké, rozhodl jsem se na poslední chvíli přijet. A tu se objevil prof. Przystawa a pozval mne do Vratislavi. Rozhodl jsem se přijet, pokud to v něčem může být užitečné. Již dlouho znám činnost profesora Przystawy v Hnutí za jednomandátové volební okrsky. Souhlasím s jeho záměry a velmi je podporuji. Bydlím ve Velké Británii, v zemi, kde takový volební systém platí. Dost také jezdím po světě a pozoruji fungování různých systémů. Vidím, kterak státy, které si volí svou reprezentaci v proporčním systému, tím ztrácejí a prohrávají. Často bývám v Itálii, kde se už dávno přátelím se Silvio Berlusconim, ještě od dob, kdy on se nehodlal zabývat politikou a pracoval ve stavebnictví. Italové již po léta diskutovali o volebním systému, protože proporční systém udělal z Itálie neřiditelný stát, v němž takřka padesát let vládl chaos. Během 57 let od druhé světové války se vlády v Itálii měnily přinejmenším šedesátkrát. Takový způsob fungování oslabuje stát, lidé jsou zklamáni demokracií, protože ta v takovém volebním systému nefunguje. V Itálii to nakonec vypadalo tak, že země si žila svým životem a vláda zase svým. Často také jezdím do Izraele, kde se setkávám s přáteli, se kterými jsem seděl v lágrech, vězeních. Hovořím s mnoha izraelskými politiky, kteří chápou a vysvětlují, že proporční systém se vůbec nehodí pro Izrael, není vhodný pro situaci v zemi. Pro Izrael je otázka volebního systému mnohem důležitější než pro Itálii, protože život a fungování státu nacházejícího se na okraji války v proporčním systému, v systému koaličních vlád, je prostě šílenstvím. Když se v 1991 roce měnila vláda v Rusku a rozpadal se Sovětský svaz disputovalo se o volbě volebního systému. Tehdy jsem často vystupoval v televizi i v rádiu a říkal jsem, že proporční systém není pro Rusko vhodný. Proporční systém se hodí pro státy, které nepotřebují vládu, v nichž je systém na tolik stabilní a vyspělý, že se ta země řídí sama. Zeptáte-li se např. průměrného Holanďana, kdo je nyní premiérem, nebude to vědět – není to důležité. Avšak pro zemi nacházející se v krizi, jejíž vláda musí rozhodovat v životně důležitých záležitostech, je proporční systém krajně nevhodný. Je to, jakoby někdo skákal do vody se svázanýma rukama a nohama. (...) V čem podle vás spočívá podobnost Sovětského svazu a Evropské unie? Složitější je ukázat na rozdíly. Čím byl Sovětský svaz? Byl to svaz socialistických republik. Před několika lety, když vznikla Evropská unie, nebyla ničím jiným nežli svazem socialistických republik. Nyní, po volbách v Rakousku nebo v Itálii se to trochu změnilo, ale ještě před několika lety vznikal svaz socialistických republik. Jak vypadalo vládnutí v Sovětském svazu? Vládla skupina 15 lidí, které nikdo nevolil, kteří nenesli před nikým žádnou odpovědnost a které nikdo nemohl odvolat. A jak vypadá vládnutí v Evropské unii? Skupina 25 lidí, která nikym není volena, před nikým nenese odpovědnost a které nelze odvolat, vládne. V Sovětském svazu existoval princip omezené suverenity, týkající se republik patřících do sféry vlivu Sovětského svazu, jmenoval se Brežněvova doktrína. Např. Československo se v roce 1968 rozhodlo, že zmodifikuje svou formu socialismu. Proto Brežněv a jiní intervenovali a zavedli vlastní modifikaci. Tentýž princip platí v Evropské unii. Pakliže si Rakousko zvolilo EU neakceptovaného politika, byl vyhlášen bojkot Rakouska. Když byl v Itálii zvolen premiér Berlusconi, čelní představitelé EU dlouze diskutovali, nežli došli k závěru, že přeci jen nevyhlásí bojkot Itálie. Příčina byla jednoduchá: Itálie je příliš velkou zemí, aby bylo možné ji bojkotovat. V ústavě SSSR měla každá republika teoretické právo odloučit se od Svazu. To byla samozřejmě propaganda, žert. Neexistovala přece žádná procedura umožňující odstoupení. A nejmenší pokus zahájení diskuse o tomto byl považován za zradu, za záměr rozbití SSSR. V ústavě Evropské unie neexistuje žádný bod, který by dovoloval odstoupení. Nejen, že není žádná procedura, ale neexistuje ani právní podklad. Vstoupení do EU je považováno za neodvolatelné. Jaká základní idea stála u zrodu SSSR? Byl to pokus spojení různých národností v jeden, nový, historický útvar – sovětský národ. V čem spočívá cíl EU? Jde v posledku o to, aby zmizely národnosti a vznikla nová jakost – evropská společnost. Celá struktura moci EU přesně, precizně odráží mocenskou strukturu Sovětského svazu - to je gigantická byrokratická mašinérie, kterou nikdo není schopen kontrolovat. V SSSR existovalo státní plánování - Gosplan. Komise Gosplanu plánovala s pětiletým předstihem výrobu každého šroubku, každé drobnosti. Národohospodářský plán bral v potaz každý detail. Evropská byrokracie dělá vlastně totéž, formuluje standarty, podrobnosti veškeré lidské činnosti: velikostí rajčat, okurek počínaje a konče na výšce sloupů a šířce cest. Např. v Anglii nám bylo řečeno, že naše klobásy se již nesmí nazývat klobásami. Prostě nesmí a hotovo. Musíme změnit název. Vždyť to je absurdní. Takových příkladů je nespočetně mnoho. Snad uvedu ještě jeden. V každé zemi existuje a rozvíjí se korupce. V “normální” zemi korupce prožírá mocenské struktury zdola nahoru, v socialistických zemích to bylo naopak, ze shora dolů. Korupce Evropské unie je typickou, modelovou socialistickou korupcí. Analýza, kterou jsem provedl, dokazuje, že ony podobnosti nejsou náhodné. Ještě v 80. letech Gorbačov ohlásil ideu “společného evropského domu” a sociální demokraté připravovali své struktury na to, aby vytvořili tento společný evropský dům, shodně s ideou Gorbačova. Byl to společný projekt evropské sociální demokracie a Moskvy. Stalo se tak, že východní část - ta sovětská, se rozpadla a zmizela, zatímco ta západní - evropská se rozvíjí a žije si svým životem. Vše, co říkám, se zakládá na dokumentech, které jsem studoval v archívu Ústředního výboru (ÚV) a Politbyra. Po všech vašich zkušenostech, když nyní žijete v Anglii, nevidíte mnoha aspektový rozdíl mezi Velkou Británií pod vládou Tony Blaira a Gruzínskou republikou s Ševardnadze, bývalým členem Politbyra, jakožto prezidentem? Jde o to, že ony podobnosti se rozvíjejí přímo strašlivě. Nyní máme v Anglii jedno partajní systém. Labour Party získala v dolní sněmovně přes 400 mandátů, konservativci se prakticky rozpadli a neodehrávají žádnou roli. Probíhá-li nějaká veřejná debata, tak je to debata mezi levicí a krajní levicí. Blair a jeho tým, využívaje své monopolistické posice, usiluje o rozšíření rozsahu kontroly britské společnosti. Provádějí reformy, které nemají právo dělat bez uspořádání v této věci referenda. Prakticky také zlikvidovali druhou komoru parlamentu. Sněmovna lordů ještě formálně existuje, ale již se s ní v parlamentní struktuře Velké Británie vůbec nepočítá. Labouristé tvrdí, že rozhodně skončí s monarchií. Aktivně zavádějí ideologii politické korektnosti. Jsem přesvědčen, že právě toto bude dominující ideologie Evropské unie. Dnes jsme v Anglii mnohem méně svobodnou společností nežli před 25 lety. Kdybyste byl občanem Polska, kterou z nynějších stran byste volil a proč? Kdybych byl tak hloupý, abych hlasoval? Ne. Spíše bych podpořil Hnutí prof. Przystawy za změnu volebního systému. Do Warszawy jste přijel na pozvání Ligy Polskich Rodzin. Znamená to akceptaci jejich programu? Nemám tušení, jaký mají program, nevím co dělají a jak fungují. Znám Antonina Macierewicze. Vím, že chtěl provést lustraci, očistit politickou scénu v Polsku. Podporoval jsem tuto jeho činnost a když byl odvolán z funkce (ministra vnitra – pozn. překl.), bylo mi to velmi líto. Avšak o tom, že má nějakou stranu, jejíž je šéfem, jsem nic nevěděl. Nevěřím politickým stranám ve Východní Evropě, v Rusku, v Polsku. V těchto zemích neexistují základní podmínky pro fungování politických stran. Jezdil ke mně známý ruský politik Boris Němcov, nyní šéf strany Svaz pravicových sil. Vysvětloval jsem mu, že v Rusku nejsou strany, jen mafiánské struktury působící někde v Moskvě nebo Petrohradu, a o tom, co se děje na Čukotce, nebo někde daleko v Rusku, nikdo nemá ani tušení. V Rusku nejsou žádné celostátní stranické struktury. Jsou jen rozpadající se celonárodní struktury: vojsko a KGB. Strany nevznikají v klidné době. Ty mohly vzniknout v roce 1990/91, kdy panovala velká krize a každý rozumný a poctivý člověk si uvědomoval, že musí zaujmout vymezený postoj k tomu, co se děje. V takové situaci odpovědní a rozvážní vůdci nechávají všechno a jdou na barikády. A koho je dnes možné přitáhnout do strany? – lenivce. Můj vztah ke stranám je stejný, jako k intelektuálským politickým hrám. Může demokracie fungovat bez stran? Teoreticky ano. Lidé se spojují aby společně řešili různé problémy. Nevidím žádné překážky aby se lidé organizovali zcela nezávisle v libovolném okrsku. V sejmu by se sjednocovali v konkrétních otázkách. V demokracii to tak zpravidla není. Ale může být. Ne-li Evropská unie, tak co? Otázka není správně položena. V Sovětském svazu, když jsem byl malým klukem, mě nutili vstoupit do Komsomolu. Řekl jsem: ne! Tak se mě zeptali: proč nechceš vstoupit, vždyť nemáš žádnou alternativu. A tak po celý můj život v SSSR nebyla žádná alternativa. Navzdory tomu jsem vždy nějakou našel. Umění politiky spočívá v tom, aby byla vytvořena alternativa. Politik tvrdící, že není žádná alternativa, není politikem, je to podvodník. Vždy, dokud člověk žije, má alternativu. Dokonce i ve vězení existuje alternativa: můžeš žít v harmonii a symbiose s vedením věznice a pak život bude snadnější, ale můžeš se jim vzpírat a pak jdeš do kobky. V případě, že Polsko nevstoupí do Evropské unie, můžete s celou svou politickou zkušeností říci, že se nestaneme zemí třetího světa? Nebudou ty státy, které nevstoupí do Evropské unie, zcela odstrčeny na okraj hospodářského rozvoje? Opakuji: celé umění politiky spočívá v hledání a presentování alternativy. Pokud vám dávají na výběr dvě neakceptovatelné možnosti, pak hledáte třetí řešení. Proč by např. nešlo zkusit rozvinout ideu vyšehradské skupiny anebo neutvořit společný regionální trh ve spojení se státy, které odmítly vstup do EU, jako Norsko nebo Švýcarsko? Zaměřit se na rozvoj styků se Spojenými státy a zbytkem světa. Nebo se vám zdá, že zbytek světa je menší a má menší význam než Evropská unie? A proč by se nemohlo přemýšlet o situaci samostatné politické existence? Polsko už kdysi bylo v takové situaci a dobře víme, jak to dopadlo... Ale to byla přece válka. V době války, pochopitelně, nelze být osamocený, je nutné se spojovat. To je něco úplně jiného. Ptáte se, že pokud Polsko nevstoupí do Evropské unie, zda se nestane zemí třetího světa? Ujišťuji vás, že pakliže Polsko vstoupí do Evropské unie, tak se stane zemí třetího světa. Během nejbližších pěti let se Evropská unie ocitne v hluboké krizi. V celé Evropě narostou etnické konflikty. Bruselští idioti vypouštějí Džina z lahve. Zapomínají na svou historii – Evropa nikdy nebyla mírovým kontinentem, vždy tu byla válka. Pouze posledních padesát let v důsledku existence smrtelného nepřítele v Evropě vládl mír. Jakmile se tato situace změnila, otevřely se všechny staré rány. Korsika chce být nezávislá na Francii, Skotsko – na Velké Británii, Belgie je připravena k rozdělení se na dvě části, sever Itálie myslí o odloučení se od jihu. Je to proto, že tyto malé regiony si kladou otázku: proč se máme podřizovat evropské nadřízené struktuře prostřednictvím národních úřadů, na co je nám prostředník, proč bychom se nemohli kontaktovat s Bruselem přímo? Proč Korsika musí nejprve poslouchat Paříž a pak až Brusel? Všechny staré rány se začínají otevírat a zároveň se objevují nové.. Nyní má Evropa problém s obrovskou migrací – naprosto umělým problémem, vymyšleným socialisty. V Anglii žije pět milionů muslimů, ve Francii takřka deset milionů, v Německu jen Turků jsou tři miliony, nemluvě o jiných národnostech. Po 11. září loňského roku, noviny Sunday Times provedly průzkum názorů mezi britskými muslimy – 40% dotázaných podpořilo Bin Ladena. Vstupem do Evropské unie se zavážete k přijetí daného počtu utečenců ze zemí třetího světa. Nikdo se vás nezeptá na názor v této věci. Budete mít ten problém tady. Není tohle třetí svět? Nahrávka:
Rafal Siekierka, Katolickie Radio Rodzina. Přepis: Agnieszka Pryzstawa. Pro
AAAWebPages přeložil Vladimír Petrilák, Krakov, 18.11.2002. Zamyšlení nad historií a povahou dnešních událostí Abychom si chaotické události těchto dnů trochu utřídili, vrátíme se nejprve do historie. Tato civilizace je už po několik staletí charakterizována rozvinutým a všeobecně rozšířeným tržním hospodářstvím, jež postupně ovládlo vše, od nejpřednějších metropolí až do posledního zapadlého kouta planety. Vždycky to tak nebylo. Ale již od pozdního středověku je vývoj k vyspělé a stále se prohlubující tržní směně zřejmý. Přelom nastal někdy v průběhu 18. a 19. století, kdy došlo nejen k postupné industrializaci, ale také k jakési prvé ekonomické globalizaci. V Evropě tehdy probíhal po celých sto let ponapoleonský "koncert mocností" - strategická rovnováha byla jen zřídka "upřesňována" dílčími konflikty (Krymská válka, prusko-rakouský a prusko-francouzský konflikt). Poté se svět dále rozvíjel k stále dokonalejšímu a všeobsáhlému globálnímu systému, až dospěl přes První světovou válku (pokus zejména opožděného Německa o vstup mezi mocnosti a přerozdělení světa také v jeho prospěch) a přes Druhou světovou válku (nový neúspěšný pokus o změnu poměru sil a nové uspořádání v Evropě pod hegemonií Německa a v Asii pod nadvládou Japonska) až k dnešku. Pokud v polovině 19. století můžeme mluvit o prvé globalizaci, pak dnes jde o superglobalizaci. Rekvizity se změnily - už to není telegraf, ale internet, už to není paroplavba ale obří tankery a dopravní letadla, principy a podstata věcí jsou však pořád tytéž. A co je tedy nejvlastnější podstatou onoho společenského pořádku, jehož vývoj tady ve zkratce sledujeme? Jednoduše řečeno: trvale udržitelný kšeft. Tedy zisk z oběhu kapitálu. Zprvu roztříštěného a rozdrobeného, stále více se však spojujícího ve velké celky s tendencemi ke vzniku hospodářských monopolů. Tento vývoj nutně překročil hranice národních států a stal se mezinárodní, nadnárodní a globální záležitostí. Ovšem vedle rozvoje hospodářského je tu i jeho politický odraz. V mezinárodní rovině mezi světovými válkami dožívá klasický koloniální systém a vzniká Společnost národů, po jejím krachu koncem 30. let pak Spojené národy, provázené velkými nadějemi. Ale vzápětí se svět mění v bipolární soustavu v čele se supervelmocemi, na samém pokraji války. Role Spojených národů v mezinárodním a nadnárodním měřítku byla touto rozpolceností nutně omezena. Je ironií, že zhroucení bipolarity se možná stalo počátkem nikoli uskutečnění původně zamýšlené role Spojených národů, ale definitivního krachu této struktury. Globalizovaná ekonomika potřebuje nyní něco úplně jiného, nežli organizaci jako jsou Spojené národy, ty jsou zbytečně všeobsahující a tedy velmi těžkopádné a navíc se lehce stávají platformou pro vyjadřování kritických postojů četných rozvojových či polorozvojových zemí. Potřebuje uskupení a strukturu, jež bude hájit tvrdě a bez skrupulí její zájmy proti každému, kdo nebude poslouchat. Potřebuje světového drába, který spolehlivě a brutálně udeří tam, kde by pro nadnárodní ekonomické zájmy vznikaly nepřijatelné politické podmínky a rizika nebo nežádoucí hospodářské překážky. Dualita východ - západ se rychle mění na dualitu bohatý a mocný Sever - exploatovaný a ovládaný Jih. Veškeré řeči o ideálech lidských práv, svobody a demokracie (a také - a nikoli v poslední řadě – svobodného podnikání) jsou jen dobovými představami. V této rovině si současníci hlubinné změny poněkud zprostředkovaně uvědomují a je i prožívají. Jde o ideologická klišé a úvodníkářské stereotypy. Ti mocní jich rádi využijí, když se hodí, ale věřit v ně nechávají ty ostatní. Média je vytrvale hustí do veřejnosti všech "vyspělých" zemí. Složitější je to s nyní tak populárními frázemi o mezinárodním terorismu a s bojem proti němu. Tady jde o cosi zatraceně skutečného. Vše nasvědčuje tomu, že se začíná opravdu rozjíždět velice ošklivý "studený" konflikt, za kterým stojí právě nové dělení Sever - Jih. Ve vyspělé části světa se do čela postavily Spojené státy, kooperující úzce s Británií a v další řadě pak s ostatními členskými zeměmi NATO. Nová doktrina je globální a zahrnuje preventivní teroristické údery vládních komand a jednotek zvláštního určení, "obranné intervence", záměrně vyprovokované drobné války za účelem likvidace neposlušných režimů. Mezinárodněprávní zvyklosti se staví zcela na hlavu: státní suverenita je zpochybněna, na Severu postupně zaniká v různých integracích a na Jihu se stala zcela relativním pojmem. Kdykoli může přiletět bezpilotní prostředek, vylodit se komando zabijáků, někoho v cizím státě zabít nebo něco zničit a zmizet. Už se ani neprotestuje. Řada států ochotně vydává dopadené "teroristy", aby si je Velký Bratr odvezl do klecí na Guantanamu nebo kamkoli jinam. Soudy zatčené nesoudí. Nechají se prostě hnít v těch klecích. Vyšetřování válečných zločinů se trpí jen v případě poražených. Velký Bratr nějaké mezinárodní tribunály pro své hrdložezy připustit nehodlá. Války se nevyhlašují, ale prostě se selektivně bombarduje a dělají se špinavé podvratné operace, dokud nedosáhneme svého. Nová základní doktrina mezinárodního práva a diplomacie je zřejmá: kdo poslušně kamarádí s Velkým Bratrem, může doma vraždit a okrádat vlastní národ, může být krvavým diktátorem - to vše je jeho vnitřní záležitost. Takový poslušný kamarád se těší všem atributům státní suverenity a nedotknutelnosti. Ale ten, kdo nekamarádí, nemá nárok na nic: takový stát nemá žádnou suverenitu, je vůči němu dovoleno vše. Je to darebák, diktátor, vrah a v zájmu boje proti terorismu, v zájmu lidských práv, svobody a demokracie je každá špinavost a desinformace dobrá a je nutno jej zničit. Řada zemí získala jaderné zbraně, ale kamarádí. Irák je možná má již také - ale nekamarádí. A tak na něj! Až dodatečně se možná zjistí, že vlastně neměl skoro nic, co by stálo za řeč... Válku lze připravovat a provokovat - je-li zrovna žádoucí - jak nám na podzim 2002 předvedl Velký Bratr, i neustálým stupňováním požadavků, jež jsou drzé, neslučitelné se svéprávnou existencí státního útvaru, přímo kapitulační. Obrovská je v takových dobách síla účelových desinformací a vědomého klamání světové veřejnosti. Vytváření virtuálního protivníka za účelem semknutí řad. Kdo z čtenářů viděl ve své podstatě geniální americký film "Vrtěti psem", ten ví přesně, o co jde. Ale to je jen jedna strana toho ošklivého "studeného" konfliktu. Ta druhá, to jsou různé kolikrát velmi odpudivé diktatury, jejichž důležitou vlastností samozřejmě není popírání a porušování lidských práv (takový nevýznamný detail!), ale to, že nekamarádí s Velkým Bratrem. Diktatury, které si Sever pěkně vypěstoval, ale ty se mu pak zpronevěřily. Tyto státy jsou pravděpodobnými cíli válečných provokací, špinavých podvratných operací a psychologické války. Kéž by ale Sever mohl jen takto selektivně vyřizovat neposlušné diktátory! To by byla selanka. Jenže oni tu jsou i nestátní či nevládní oponenti, kteří se špatně chytají, jsou všude a nikde. A kolikrát jsou to pěkně ostří hoši. Opravdu si nezadají ve své brutalitě a profesionalitě s námezdními hrdlořezy ze zvláštních jednotek Severu a jejich špicly. Hrají s nimi kolikrát docela vyrovnanou partii. Ale neradujme se z toho. Je tu sice někdo, kdo je schopen účinného odporu a úderů dokonce do samotných nejposvátnějších symbolů Velkého Bratra a celého společenského pořádku (útok na hypermoderní komerční centrum v New Yorku byl především útokem proti symbolu - symbolu onoho trvale udržitelného kšeftu, útokem tak dobře připraveným a bezohledně provedeným, že z toho jde opravdová hrůza). Protivníci Severu totiž bojují za naprosto totalitní ideály teokratického superstátu, který by byl schopen tolerovat pouze ortodoxní islám. Velmi hodnověrně se ti lidé vzbouřili proti západní, zejména americké kultuře a stylu života i hodnotám, jež vnucuje světu - ale učinili tak ve jménu středověkého ujařmení všech pod nesmlouvavou náboženskou diktaturou. Má to samozřejmě svou hlubokou logiku: proti zkaženosti Západu se staví tradiční ideály náboženství a mravnosti. Ale jejich uskutečnění je čirou spíše utopií. Zkušenost napovídá, že by v případě takového pokusu nakonec zbyla jen krvavá, nenáviděná diktatura, profanující původní ideály. Svět je ale barvitější. Takových pokusů o jiné řešení existuje víc. Po zhroucení sovětského pokusu o alternativu zbývají různé, převážně z klasického maoismu vycházející doktriny - Světlá stezka v Peru je dobrým příkladem. V Nepálu je to podobné. Krajním projevem je radikálně protiměstská teorie Pol Pota a spol. Tudy podle všeho rovněž přijatelná cesta nevede. Žijeme prostě v podivné době, kdy víme, co je špatně, cítíme vznik orwellovské dichotomie Sever - Jih a její prvé drastické projevy, ale nevíme jak z toho ven. A tak stojíme před zajímavou volbou: nazývat věci pravým jménem a snažit se nalézt bez jakékoli záruky nějaké řešení - nebo plně akceptovat "reálně politické" postuláty Severu, do kterého jsme nyní stále víc začleňováni a vítat veškeré akce na zkrocení "mezinárodního terorismu" a zavedení takového pořádku, který bude pro Sever i globální ekonomický systém vhodný. Svět se přitom posunuje někam, kde se může snadno přiblížit nejotřesnějším sociálně-fantastickým představám kritické literatury 20. století - od Orwella, přes Zamjatina, Bredburyho až po Huxleye. Je to teror proti teroru, studená, nevyhlášená válka, projevující se zatím hlavně odstrašujícím vražděním nezúčastněných - a to na obou stranách. Profesionalizace armády možná uleví rekrutům, ale ve skutečnosti vede k vytvoření plně žoldnéřských, vysoce specializovaných a libovolně zneužitelných mocenských nástrojů. Globální propojení ekonomických a mocenských struktur činí z většiny státních útvarů závislé a druhotné celky. Státní suverenita prochází krizí výrazného zrelativizování a zásady právního či sociálního státu také. Nepodceňujme takové obří policejní manévry, jaké probíhají zrovna nyní v Praze - ke schůzce NATO. Po nich se již poměry nemusí vrátit tam, kde byly před tím. A český měšťák tomu ještě bude tleskat. Člověka napadá: kde zůstala nezávisle myslící inteligence a její kritická reflexe? Kde zůstala nezávislost a kritičnost alespoň některých médií? To opravdu musí čest tohoto národa a zdravý rozum hájit jen hrstka anarchistů? To jsme tedy dopadli opravdu hodně bledě! Je to ironie dějin, ale jediný, kdo vyšel z úderu 11. září 2001 opravdu posílen, byly špiclovské a utlačovatelské aparáty po celém světě. Dřív se na ně vlády i veřejnost dívaly štítivě, jako na nutné zlo. Teď jim vnucují milióny a ony se modernizují a rozšiřují. Inu, dvacáté první století... Dochází k erozi občanských práv a svobod. Zatím je nepřiznávají "jen" válečným zajatcům z Afghánistanu a stovkám podezřelých, jež zatkli. Ale časem se to může rozšířit na menšinové disidenty nejrůznějšího druhu. Po spravedlivém a nestranném projednání obvinění, zajištění obhajoby a usvědčení nebo osvobození těch, kdo byli zatčeni v Asii, v nedůstojných podmínkách odvlečeni a umístěni do kubánských klecí jako teroristé, se již nikdo neptá. A to už tam hnijí rok! V této situaci se u nás koná vrcholné setkání zástupců členských států NATO. Z české strany je v tom cítit upachtěná snaha po světovosti a důležitosti. Snaha zalíbit se Velkému Bratrovi a jeho pomocníkům. Snaha hrát také jednou alespoň na okamžik světovou roli. Honem se iniciativně navrhuje zřízení nějakého toho vojenského velitelství NATO v Čechách. Je v tom velká dávka přizpůsobivého českého vlezdoprdelismu. Ještě docela nedávno se takto nedůstojně lezlo do řiti Varšavské smlouvě, Sovětskému svazu, Leonidu Iljiči Brežněvovi a jeho nástupcům. Nyní se jen otočila znaménka. A leze se zas. Snaživě, jako dřív! Před pár dny jsem míjel na dálnici kolonu amerických vojenských vozidel. Docela mne překvapilo, jak stejné pocity člověk měl před nějakými patnácti lety. Tehdy nás míjely gruzoviky s nápisy "ogneopasno" a podobně. Dnes je to obdobné, jen nápisy jsou jiné. Zase něco cizorodého, násilného, vnuceného zvenčí. NATO se v Praze má radit o rozšíření svých řad. Jde o rozšiřování až k hranicím nyní se v defenzívě nalézajícího Ruska. Tam někde se zadělává na konflikty budoucnosti, až Rusko začne opět naplno hrát velmocenskou roli. Vedle toho se mají v Praze radit o své nové doktríně: nakolik bude NATO nástrojem útočné politiky USA. Nakolik převezme globální úlohy, nakolik se bude účastnit preventivních lokálních konfliktů "nového typu" (bombardování Jugoslávie v roce 1999 byla první, další budou následovat) a "obranných intervencí", nakolik si osvojí praktickou možnost nasazení miniaturních jaderných zbraní nové generace. A dost možná velmi brzy po schůzce vypukne nová lokální válka. Jsou zde totiž hodnověrné informace, že v severním (kurdském) Iráku jsou verbováni bojovníci z řad Kurdů a Arabů do boje proti Hussainovi. Jako by Američané chtěli zopakovat nedávný úspěch Severní aliance v Afghánistánu, tedy vyvolání místní opoziční síly, jež sehraje roli odporovaného a usměrňovaného nástroje. Takže válka se připravuje navzdory novým zbrojním inspekcím Spojených národů a jedinou nezodpovězenou otázkou je, kdy a z jaké záminky vypukne. NATO je v té podobě, k níž dnes rychle směřuje, nejnázornějším a nejpřesvědčivějším výrazem nového světového pořádku. Pořádku nestabilního, riskantního, brutálního, hluboce nespravedlivého, s naprosto nevypočitatelnými konci. Nově zaváděná "aktivně obranná" doktrína Severu se příčí základním dosavadním principům mezinárodního práva, Charty OSN a Ženevských konvencí. Ve svých důsledcích výrazně relativizuje a omezuje lidská a občanská práva všech. Demonstrace proti schůzce NATO v Praze jsou projevem pudu sebezáchovy a zdravého rozumu v absurdní a iracionální situaci. Jsou výrazem nespokojenosti se stavem věcí. V historii dosud vždy byla taková nespokojenost - pokud se během času stala dostatečně silnou - začátkem změn. Má to svou zhoubnou logiku: globalizovaná ekonomika a na ní založená moc demokracii, lidská a občanská práva v podstatě nepotřebují. Odpor proti válečnické doktríně nové "studené války" je pokusem o obranu demokratického řádu, lidských a občanských práv pro každého, pokusem o cestu ke spravedlivější společnosti a lepšímu světu. Vyšlo 21.11.2002 na Britských listech http://www.blisty.cz/txt.php?id=12122 Není-li prezident figurka, jak potom hodnotit Václava Havla? Milena Varadinková William French, kanadský právník žijící 12 let v Praze, napsal svůj názor (Prezident není figurka, MF Dnes 6.11.2002) na to, jakého prezidenta bychom si měli (nebo spíš neměli) zvolit. Varuje velmi patetickými slovy, že pokud si zvolíme člověka, který bude „dalek kvalit prezidenta Havla“, pak prý budeme pykat nejen my, ale i děti našich dětí. Nevím, zda ten pán opravdu žije v Praze a zda opravdu umí česky natolik, aby vnímal zdejší události nezprostředkovaně a bez toho, že by byl nucen si je číst převyprávěné z nějakých anglicky či francouzsky psaných novin. Způsob, jakým se snaží oživit umírající Havlův kult a očernit jeho potenciální nástupce, však postrádá nejen úctu k elementárním skutečnostem, ve kterých zde žijeme, ale bohužel také veškerou logiku. Například jeho obava, že příští prezident bude zneužívat milostí a omilostňovat „bílé límečky“, je až absurdně komická. Vždyť všichni přece dobře víme, že institut prezidentské milosti naopak velmi sporným a veřejnost pohoršujícím způsobem po celou dobu nadužíval sám Václav Havel. A všichni jeho potenciální nástupci se od toho pochybného způsobu udílení milostí (ale také vyznamenání) všelijakým kamarádíčkům opakovaně distancují a nechávají se slyšet, že oni budou rozhodně milostí spíš šetřit. Pokud pan French píše, že prezident nese největší odpovědnost za dodržování vlády práva, pak by si měl uvědomit, že je to právě Václav Havel, kdo zde prezidentuje již dlouhých 13 let. Na to, aby zde vládu práva zavedl, měl mnohem více času a možností, než kolik bude mít kterýkoliv příští prezident. Pro jeho následníky totiž bude bezezbytku platit princip dvakrát a dost a také stěží budou mít tak obrovskou autoritu, hraničící s kultem osobnosti, jakou měl zejména v prvních letech po revoluci Václav Havel. Za dobu jeho prezidentování se tu vystřídala celá řada vlád a řada premiérů, a to včetně těch vlád, které víceméně dosadil Havel sám nebo se na jejich vzniku významně podílel. To se týká jak raných 90. let, kdy premiéry byli Čalfa a Pithart a kdy Havlova neformální moc byla takřka absolutní, tak Tošovského vlády, a koneckonců i té vlády současné. Ale i v době premiérování Klause nebo Zemana byl Havel prezidentem se všemi ústavními pravomocemi, žádná figurka, jak nás správně upozorňuje pan French. To on přece po celou dobu jmenoval všechny soudce a také další významné činitele, které si mnohdy vybíral zcela sám, bez konzultací s jinými politiky, natruc všem! On je přece spolupodepsán pod jedním každým zákonem, který zde od sametové revoluce byl schválen! Není-li prezident pouhou figurkou, pak přece musí nést také zodpovědnost za stav, v jakém se jeho země nachází. Pan French nás také straší tím, co by se stalo, kdyby byl zvolen prezident nerespektující právo na soukromý majetek, nedotknutelnost smluv a zásady čestného jednání v podnikání. Jak na to kanadský právník přišel, že bychom si snad někoho takového chtěli zvolit? To má občany této země nebo jejich zákonodárce za úplné hlupáky? Dále pan French už vyloženě lže, když naznačuje, že to je Václav Klaus, kdo „málo respektuje soukromý majetek, staví se nepřátelsky k vládě práva a k volnému trhu“. K tak nehoráznému tvrzení přece neexistuje žádný důkaz, vždyť z bezpočtu Klausových vystoupení přece vyplývá pravý opak. Ani o žádném dalším ze stávajících prezidentských kandidátů se nic podobně nehorázného tvrdit nedá, i když se nám z nejrůznějších důvodů nemusí každý kandidát líbit. Kouzlem nechtěného se ovšem kanadskému právníkovi podařilo říci o Václavu Havlovi to, co se žádný z našich servilních novinářů zatím otevřeně říci neodvážil. Když si srovnáme hezky vedle sebe věty pana Frenche: „prezident nese největší odpovědnost za dodržování vlády práva“, „je nejvýznamnějším ekonomickým činitelem země“, “Havel se snaží vnést do politiky vládu práva“, „v tomto duchu využíval svou pravomoc udělovat milost a do funkcí jmenoval lidi, kteří jednali podobně“, pak je přece nutně musíme konfrontovat s tím, jaká je realita v naší zemi po 13 letech. Jak fungují jím jmenovaní soudci? Měří se u soudu a ostatních státních orgánů všem stejným metrem? Nebo se postupuje jinak, když jde o politickou objednávku, a jinak, když jde o problém, který pálí jen „obyčejného“ občana? Jak tvrdě například státní orgány postupují vůči Havlem nemilovanému Železnému, který dluží mocnému a bohatému Lauderovi, a jak měkce a bezzubě se chovají k podvodníku Tunelářovi, který také dluží, ale jenom neznámému obyčejnému podnikateli Slušnému z Kotěhůlek? Čím to je? Je to tím, že Slušný je jen normální občan, nemá politické konexe ani podplacenou cestu do médií. Narozdíl od Lauderem placených (kanadských?) právníků se nevyzná v těch panem Frenchem zmiňovaných „bratrstvech organizované korupce“, jak politické, tak mediální. A tak má prostě smůlu a práva se v této zemi bohužel nedovolá. Nedovolá se toho práva, za jehož dodržování nese dle slov pana Frenche největší zodpovědnost právě prezident. Ale kupodivu až ten příští, před kterým nás tento kanadský právník varuje. A proč tedy ne už ten současný? Autorka
je česká programátorka, žijící 12 let ve Vizovicích. 14.11.2002; Vážení novináři! Proč? Proč? Proč? Petr Štěpánek Turisty dva kilometry před řekou stahující kalhoty připomínají novináři a politici, kteří ještě před konečným výrokem stockholmské arbitráže nadsazují škody a obviňují nevinné, zatímco Lauderovi právníci se tiše mnou ruce. Oč zákeřnější lži používají, o to méně faktografie jejich výroky obsahují. Připomeňme si ji. Uzlové okamžiky jsou dva. Prvním je udělení licence Nově v roce 1993. Licenci tehdy získala česká společnost CET 21 a investor – Lauderova firma CEDC – realizovala svoji investici do servisní firmy ČNTS (Česká nezávislá televizní společnost). Stalo se tak z její svobodné vůle. Američané tím jednak vyhověli tehdejší společenské objednávce, která obecně nebyla nakloněna „rozprodeji českého rodinného stříbra“. Jednak vůbec netoužili, jak potvrzuje v rozhovoru v časopise Euro jeden ze zakladatelů CET 21 MUDr. Peter Hunčík, být součástí firmy bláznivých českých intelektuálů. Jejich investice však i přesto byla dobře chráněna, neboť toto organizační uspořádání garantovala licenční podmínka číslo 17, přičemž i servisní ČNTS tak spadala pod regulační dohled Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV). Druhý klíčový moment hledejme v roce 1995. Novelu zákona o vysílání bylo třeba přijmout z jednoho jediného důvodu: bylo nutné přidělit České televizi do trvalého užívání program ČT 2. Jenže bylo před volbami a poslanci podepsaní pod tímto zákonem (Marvanová, Přibáň, Zemina a Kasal, ten se však na jeho přípravě ve skutečnosti nepodílel) podlehli pokušení vyhovět mnohým lobbystickým zájmům provozovatelů vysílání a vyhřívat se za to v jejich přízni. Satelitní a kabelové programy tak přešly z nenárokového licencování na nárokovou registraci, což se po čase muselo měnit zpátky. Za přímo fatální omyl pak lze v souvislosti dnešními arbitrážemi označit zrušení neprogramových licenčních podmínek, které tato novela umožnila. Podpásový PilipTady se vraťme do současnosti, k možné náhradě škody Ronaldu Lauderovi. Svůj stín neseriozního a zákeřného politika tradičně nepřekročil Ivan Pilip. Bez jediného důkazu vinu hází na RRTV. Své stranické kolegyni Marvanové, hlavní autorce oné nešťastné novely, však paradoxně poskytuje medvědí službu. Mnohem více by jí pomohl obyčejnou pravdou. Ani Marvanová totiž nenese za zrušení klíčové licenční podmínky č. 17 odpovědnost. Novelou zákona totiž poslanci sice otevřeli prostor, ale o faktické zrušení licenčních podmínek si žádal (nebo nežádal) provozovatel vysílání sám. Ze své vůle. A bylo to vždy jeho vlastní rozhodnutí. Rada byla podle zákona povinna vyhovět. V případě Novy o zrušení podmínky č.17 požádala společnost CET 21. Byla to její volba, nikdo ji k tomu nenutil. A je naprosto samozřejmé, že se to tehdy událo s posvěcením Američanů, kterým naprosto vyhovovalo, že se tím jejich servisní ČNTS vysmekla z dohledu RRTV. Důsledky zrušení podmínky č. 17Jednu věc však Lauderovi lidé nedomysleli. Naplno se to projevilo až poté, co vypukla válka o Novu. Servisní ČNTS se sice vymanila z dohledu RRTV, ale zároveň se tak pro radu stala naprosto cizí firmou. Zrušením licenční podmínky 17 přišla rada o jediný nástroj, jak CET 21 ke spolupráci s ČNTS případně přinutit. Najednou byla RRTV Američanům dobrá a hledali u ní zastání. Jenže jejich naivním a z hlediska českých zákonů dokonce protiprávním návrhům, aby rada licenci Novy „přepsala“ na ně nebo je tam alespoň „připsala“ (cituji doslova), nebylo samozřejmě možné vyhovět. Nesmyslná byla rovněž varianta odebrání licence CET 21. Za co? Za to, že přerušili spolupráci s ČNTS? Ale k tomu je už přeci žádná licenční podmínka nezavazovala. Navíc: Vávrovo odmítnutí předání denního vysílacího plánu (DVP), které předcházelo odchodu na Barrandov, byla pro Železného sice jenom záminka k přerušení spolupráce s ČNTS, ale každý, kdo o vysílání něco ví, potvrdí, že záminka setsakra dobrá. DVP je totiž ten základní dokument, kterým držitel licence prokazuje, že má kontrolu nad vysíláním. Kdyby kontrolu neměl, přijde o licenci. Jan Vávra se tehdy dopustil fatální školácké chyby. Kdo za to může?Kdo je tedy za možnou ztrátu České republiky odpovědný? Nikdo. Česká republika Ronaldu Lauderovi žádnou škodu nezpůsobila. Jednoznačně poměrem hlasů 3 : 0 o tom rozhodli arbitři v Londýně a také to pečlivě vyargumentovali. Jak je tedy možné, že dva ze tří arbitrů poté ve Stockholmu rozhodli v obdobné arbitráži jinak? Odkazuji na nesouhlasné stanovisko třetího z arbitrů JUDr. Jaroslava Hándla, které je běžně dostupné v rubrice „různé“ na webových stránkách ministerstva financí (www.mfcr.cz). I kdyby jen polovina z oné absurdní stockholmské tragikomedie, jak ji Hándl popisuje, byla pravda, pak je jasné, že ve Stockholmu cosi silně zapáchá. Naprosto nepochopitelné je – a vzhledem k výši částky, kterou si Lauder nárokuje, to lze označit přímo za zločin –, že snad s výjimkou renomovaného Milana Šmída se v řadách novinářů nenašel nikdo, kdo by poukázal na nehoráznost Lauderových finančních požadavků. A to, co se odehrálo ve Stockholmu, zůstalo dokonce – k Lauderově neskonalé spokojenosti – veřejnosti utajeno zcela. Nenapsal o tom nikdo. Vážení novináři! Proč? Proč? Proč? (Psáno
pro Mladou frontu Dnes 8. 9. 2002, v cenzurou zmrzačené verzi vyšlo
16. 11. 2002, Zpracovali: František Rozhoň a Ladislav Svoboda Zaujala Vás tato fakta? Šiřte je, prosíme, dál !!! Ke dni nekuřáků 21.11.2002 byl oficiálně zprovozněn server www.nekurte.cz zabývající se problematikou dětského kouření za podpory mnoha odborníků, lékařů i učitelů se zabývá informacemi o tabáku, jeho účincích na děti, naleznete zde odborné studie i diskusní fórum, přednášky, ale i odlehčení, citace politiků..... Jana Dědečková: Balvína odvolal Zaorálek “Svět v bezpečí” – až navěky věků a nikdy jinak… Kauza
Hučín Ze stránek Národní myšlenky (http://www.narmyslenka.cz) Demokratická diktatura (M. Červenka) - nezasluhoval by demokratický systém určité úpravy směrem ke svému zefektivnění? Dluží něco židé křesťanům? (R. Malý) - pohled na citlivé vztahy z opačné strany, než je dnes považováno za korektní. Z papírové NM: Bída křesťanské demokracie (E. Lobkowiczová) - je křesťanská demokracie tou správnou volbou, jíž lze prosazovat nedotknutelné morální imperativy?
Zpracovali František Rozhoň a Milan Špinka |
|
Redakčně zpracovali k 29.listopadu 2002 : František Rozhoň, Milan Špinka a Petr Tryščuk . Přispěli Jan Hlaváč, Petr Bednář a Ladislav Svoboda Další Zpravodaj pro Vás připravíme k 13.prosinci 2002. Adresa pro Vaše připomínky a příspěvky : informace@svedomi.cz |
zpět na hlavní stranu zpět na archiv aktualit