NÁŠ ZPRAVODAJ

Z naší vlasti         My, Rakousko a Zeman      Vybrali jsme pro Vás: Dědictví Charty

Z naší vlasti :

●  Až do slavného Chruščovova projevu byli naši občané zahlcováni informacemi, jak báječný byl Josef Visarionovič (Stalin). Po Chruščevově projevu byl zbourán i Stalinův pomník, přestože řada lidí navrhoval pouze udělat výměnnou hlavu Muži v čele. Na to vždy vzpomínám, když pustím rádio, televizi nebo otevřu noviny. Charta, Charta, báječná Charta 77. Kvůli kampani na téma Charta 77 bylo pozapomenuto výročí obrovské oběti Jana Palacha. Chartě 77 se má dokonce postavit pomník ze dvou sedmiček). Pomník, již předem určený ke zbourání. 

Já jsem začal pochybovat o pravdivosti polistopadových zpráv o Chartě 77 již dávno. A to, když jsem narazil na spolupracovníka, který mi řekl: „I já jsem chtěl podepsat Chartu. Měl jsem kontakt na Petra Uhla, ale kdykoli jsem přijel do Prahy, Petr Uhl byl zrovna v Rakousku.“ „Ne ve vězení, ale v Rakousku?“, podivil jsem se tehdy nahlas. Chci touto aktualitou uctít památku Jana Palacha.

●  Blíží se volby prezidenta a média si stěžují, že „strany“ nenavrhují své kandidáty na tuto funkci. Předběhli je účastnici internetové konference cs-club. Obrátili se na české poslance a senátory s výzvou, aby navrhli některého z jejich kandidátů. Ti by měli výrazněji reflektovat ideály spravedlnosti a slibované demokracie než kandidáti v současné době diskutovaní v politické moci poplatných českých médiích. Česká republika by se podle nich měla vyvarovat kandidátů, jejich osobní minulost byla spojena s opresivní komunistickou mocí, ať už přímo členstvím v KSČ nebo bezcharakterní kolaborací s komunistickou nomenklaturou. Připomínají, že již zákon 480/1991 Sb. ze dne 13. listopadu 1991 o době nesvobody jasně konstatoval v § 1, že „V letech 1948 až 1989 komunistický režim porušoval lidská práva i své vlastní zákony.“ Lidé, kteří se jakýmkoliv způsobem, byť i jen prostým členstvím, podíleli na „době nesvobody" (jak je nazván tento zákon), by neměli byt stavěni do jakýchkoliv voleních funkcí a už vůbec ne do čela státu.

Prezidentem by měl být někdo, kdo svým životem a činy dokázal, jak vysoko si cení spravedlnosti a demokracie - a to i za cenu vysokých osobních obětí. Neměl by to tedy být někdo, kdo dokázal sedět v komisích za každého režimu, žil privilegovaným životem, zatímco práva ostatních byla režimem pošlapávána či dokonce se sám na tom pošlapávání podílel. Na prvním místě mezi navrženými velmi vhodnými kandidáty figurují Radek Mašín, Josef Mašín nebo Milan Paumer, kteří svými činy a životem prokázali charakterové kvality přesahující běžný rámec.

●  Vladimír Hučín stále sedí ve vazbě – podle ostravského krajského soudu prý proto, aby nepokračoval v trestné činnosti či neovlivňoval svědky. Naproti tomu Světové sdružení bývalých čs. politických vězňů se sídlem v Zürichu má na Vladimíra Hučína zcela jiný pohled. Považuje jej za politického vězně postkomunistického režimu.

Coby kapitán BIS velmi vydatně šlapal na paty extremistickým soudruhům, Zifčákovi a spol. Proto se ho soudruzi snaží tvrdě po „bolševicku" zlikvidovat. Vedení Sdružení je přesvědčeno, že určitě existují mezi jistými policejními kruhy a radikálními extremistickými soudruhy ze Zifčákova okolí (estébáci budou vždy držet pohromadě, ani sametová revoluce je nerozdělí) velmi úzké vazby, neboť komunista zůstane komunistou i kdyby trakaře padaly (Cibulka). Je tedy pochopitelné, že policejní důstojník, bývalý komunista, má stále k soudruhům velice blízko a udělá pro ně vše, co je v jeho silách. Bývalou příslušnost k SNB nelze zapřít. I přesto, že má od postkomunistického režimu prověření spolehlivosti.

Tyto skutečnosti vedly vedení Světového sdružení bývalých čs. politických vězňů k rozhodnutí nabídnout členství bratru Hučínovi. Byl mu proto do věznice zaslán tiskopis přihlášky s tím, aby ho vyplněný poslal na adresu Sdružení ve Švýcarsku. (Podle časopisu MUKL)

●  Skutečnou tvář Havlovy demokracie poznal na vlastní kůži třeba Martin K. z Brna. Policie jej obvinila, že v lednu 1996 vážně pobodal v Brně před hlavním nádražím dva mladé lidi. Obvinili jej přesto, že již v přípravném řízení se několik svědků incidentu vyjádřilo, že pachatelem útoku byl někdo jiný. Jedna svědkyně dokonce identifikovala jiného mladíka, který měl oba lidi pobodat. Navíc na Martina K. byla uvalena vazba, ve které strávil 27 měsíců, přestože se po dobu vyšetřování na svobodě zdržoval v místě bydliště, pracoval a k výslechům na policii řádně docházel. Pak státní zástupce poslal Martina K. před soud a zaměstnavatel Martina K. propustil.

Nakonec byl Martin K. přeci jen zproštěn obžaloby. Ušlý zisk a náklady na obhájce, které se vyšplhaly na několik desítek tisíc korun, proto Martin K. žádal po státu. Soudkyně Eva Gottwaldová přiřkla Martinovi K. náhradu ušlé škody a náklady na obhajobu v tehdejším procesu celkem ve výši více než 180 tisíc korun. Navíc uložila ministerstvu zaplatit také náklady za advokátku v tomto sporu, která své služby vyčíslila na více než třicet tisíc korun. Zástupce ministerstva spravedlnosti Jaroslav Vlach před soudem neuspěl se svým neslýchaně arogantním argumentem, že si Martin K. za vazbu může sám, neb v době jejího uvalení jej totiž policie vyšetřovala pro jiný trestný čin. Proč tento nesmyslný brutální postup státu vůči nevinnému? Martin K. byl před svým uvězněním považován za vůdčí osobnost brněnských skinů.

Stejně nesmyslný je postup státních orgánů vůči Davidu Dembinskému, stíhanému za „výrobu a šíření“ letáku vyzývajícího k mobilizaci nacionalistických sil v době, kdy tentýž cit stmeluje USA k boji proti terorismu. 15. ledna letošního roku byl u výslechu další „svědek“, tentokrát v Hradci Králové. Svědek, jemuž cikán beztrestně zabil syna, byl znechucen potvrzením, že vše vlastenecké je dnes pod neustálou kuratelou; a  fízlování, odposlechy a další nechutnosti se staly nedílnou součástí práce Grossovy policie. Přesto zakončil svou zprávu optimisticky: Nevadí, jen se těším, až bude jednou rehabilitován ČTVRTÝ ODBOJ!

●  V pavilonu B brněnského výstaviště proběhl ve dnech 10.-13.1. další ročník výstavy REGION TOUR. Jejím původním smyslem byla propagace oblastí České republiky jako zajímavých cílů pro turistiku a pobyt. Většina stánků i doprovodných akcí tomu stále odpovídá. Stánek rekreačních zařízení českobratrské církve evangelické lákal živým nefalšovaným Krakonošem, Moravskoslezský region zase rozpracovanou sochou Děda Praděda, kterou vyřezává starosta obce Jiříkov na Bruntálsku podle obrazu který visel v původní rozhledně na vrcholu Pradědu. V sobotu dorazil zvláštní vlak z Prahy tažený parní lokomotivou Všudybylkou. Přesto tam byl jeden stánek, ve kterém mi na otázku Jak se zapojujete do turistického ruchu odpověděli: "Do turistického ruchu? Vůbec!"

Oficiálně šlo o (putovní) výstavu romské historie, kde bylo pár materiálů zapůjčených léta existujícím, ale léta nic nevystavujícím Muzeem romské kultury v Brně. Akci pořádala „obecně prospěšná společnost“ Vudud za podpory Open Society Fund Praha. Viděl jsem v evropských i mimoevropských muzeích expozice o historii a životě obdobných menšin, ty vždy atraktivně vypovídaly skutečně o historii a životě. Ne tak brněnská expozice. Hned krajní panel vypočítával jaké komise a orgány k jednání o cikánech a pro cikány vytvořila česká vláda. Podobnou vadu na kráse měl doprovodný festival filmů, fotografií a publikací s cestovatelskou tématikou GO kamera 2002. Úvodem byl poprvé (a zde naposledy) promítnut „vítězný film ze soutěže“ : J.X.Doležal: Pravicový extremismus.

Propaganda, která v liberální demokracii má stejný účel jako obušek v režimech totalitních, tak ve své ubohé podobě vstupuje i na REGIONTOUR

●  Peníze a názor: Josef Stojka byl kdysi zaměstnán v ostravském obchodním domě Laso. Podléhal přímo řediteli a jeho úkolem bylo dbát na pořádek, pokud Laso navštívily skupinky excelentních Rómů. Nebyl špatně placen a dozor nad svým etnikem - včetně vykazování nevhodně se chovajících návštěvníků – vůbec nepovažoval za rasismus. Nyní od podzimku tráví skoro celé dny skupinky excelentních Rómů v ostravském hypermarketu Carrefour. Josef Stojka není placen tímto hypermarketem, a tak snahu hypermarketu (za asistence Policie ČR a po dohodě s olašským králem Janem Lipou) zavést návštěvní řád, který dovolí vykázat narušitele veřejného pořádku, hodnotí tentokrát přesně opačně. Zaměstnanci jsou podle něj rasisté. (Josef Stojka je dnes předsedou ostravské Unie olašských Romů).

My, Rakousko a Zeman

Otázky životního prostředí jsou v Rakousku často předmětem diskusí, ba i referend. Rakouské vládě s FPÖ je jasné, že si nedokáže vynutit splnění slibů, které Rakousku v oblasti životního prostředí dala, ale nesplnila EU (připomínám např. nárůst těžkotonážní přepravy přes alpské průsmyky). Tak zkouší FPÖ „uspět“ v očích veřejnosti jinak. Nebouří se proti další atomové elektrárně, jejíž výstavbu 17.ledna 2002 schválila vláda členské země EU - Finska, ale proti našemu hotovému Temelínu. FPÖ si vynutila k této otázce podpisové referendum, což je něco, co občané české demokracie nepoznali a půjde-li vývoj dál stejným směrem, tak ani nepoznají.

Zarážející je styl, kterým na toto rakouské referendum odpověděl český premiér Miloš Zeman. Oprášil zvyk bolševických aparátčíků z doby nazývané taktně dobou komunistické nesvobody. Nemám-li argumenty proti myšlenkám, odvedu pozornost útokem na nositele těch myšlenek. Zaútočil (jako kdysi politici zemí EU a Izraele) na Jörga Heidra. Pro jeho dřívější výroky na zcela jiné téma jej označil za postfašistu, podle principu kolektivní viny pak proklel celou FPÖ a vyzval Rakousko, aby se v (předčasných) volbách rychle zbavilo této strany. Zapomněl ale, že tak jak již zkrachovaly obdobné minulé spojené útoky politiků EU a Izraele, musí nyní nutně zkrachovat osamocené útoky Zemanovy. Zeman se navíc projevil jako slon v politickém porcelánu, když odmítl přijmout rakouského velvyslance.

Je-li pro kontroverzní výroky o německé Třetí říši Haider a jeho strana něčím, co má Rakousko odmítnout, pak by měla jít Česká republika příkladem. Měla by odmítnout všechny politiky, kteří ne slovy, ale konkrétními činy (třeba i pouhým členstvím v KSČ) pomáhali udržet při životě superzločinný komunistický režim. První by měl táhnout Miloš Zeman, který do čela země jmenoval vládu složenou prakticky jen z takových lidí, a strany, v nichž tito podílníci na zločinech komunismu jsou.

Dědictví Charty. 

V těchto dnech se mnozí komentátoři vracejí k dědictví Charty 77, a to u příležitosti čtvrtstoletého výročí jejího vyhlášení a ustavení neformální skupiny jakožto preceptora chartistických myšlenek. Výročí Charty stojí za pozastavení. A dnes už ani ne tolik pro její historickou zásluhu, jako spíše pro ozvěnu mnoha jejích charakteristik, slyšitelnou i v našich časech.

Nejprve je třeba říci, na co Charta navazovala, kde byly její skutečné kořeny. Charty by nebylo, kdyby nebylo února 1948. Na tom se asi shodnou všichni. Ne však na tom, jak této větě rozumět. Charta totiž ve své podstatě nebyla negací podstaty „vítězného února“, nýbrž jeho plynulým, byť verbálně i formálně modifikovaným pokračováním. Onen „vítězný únor“ totiž samozřejmě nebyl lidovou revolucí, nýbrž oligokratickým převratem, jímž se k moci dostala úzká skupina osob, sama sebe nejprve zvoucí reprezentantem „vůle lidu“, avšak po svém způsobu silně elitářská, nepřipouštějící sebemenší pochybnost o svém dogmatu a metodách jeho prosazování. Charta 77 (až na výjimky – Patočka, Hejdánek a nemnozí další) byla rovněž elitní skupinou, která se od té únorové Gottwaldovy případně pražskojarní Dubčekovy (k té měla personálně, generačně a filosoficky nejblíže) lišila jen tím, že nebyla u moci. A nejde nyní jen o to, že v kruhu Charty se vyskytovali téměř všichni, kdo byli odstaveni svými vlastními soudruhy ve vnitrostranickém boji roku 1968, tedy oni Dubčekové, Šabatové, Mlynářové, Hájkové. Tedy ti všichni, kdo vstupovali na politické kolbiště právě pod Gottwaldovou standartou. Tedy ti všichni, kdo odstraňovali z viditelných pozic demokraty (například Patočku), jimiž z hloubi duše pohrdali, neboť jejich nejednoduchému výkladu světa jako prostoru pro svobodnou lidskou existenci prostě ve svých jednoduchých dogmatech nerozuměli. Jde o to, že se tito soudruzi chovali i v prostředí Charty úplně stejně, jako dříve v mocenských pozicích. Samolibě, bez pochybnosti o svých pravdách, bez schopnosti tyto pravdy diskutovat s názorovými protivníky, bez ochoty vůbec připustit možnost jiného názoru. Tedy elitně, gottwaldovsky.

Charta sice připouštěla, aby její dokumenty podepisovali i obyčejní občané. Chartistická oligarchie je však fakticky mezi sebe nepouštěla, užívala je jen jako rukojmí, živý štít pro boj s mocnými své doby. Nepotřebovala totiž mnohost názorů, lpěla na jediném, který sama vygenerovala. A tím názorem jistě bylo i pravdivé konstatování, že normalizační režim je nesvobodný. Náhradou za tento režim ale nabízela zase jen samu sebe, tedy další elitu, další neomezenou oligarchii, kterou nezajímá občan a jeho svoboda, nýbrž jen míra její vlastní moci. V tom byla Charta přímým dědicem metod února 1948 i srpna 1968.

Naplno se to ukázalo právě po listopadu 1989, kdy se většina Charty dostala skutečně k moci. Opakoval se týž proces, jaký známe z dob poúnorových, posrpnových, ale i z posledních měsíců z vývoje uvnitř dědice chartistických metod, Unie svobody. Oligarchická skupina se chopí moci, chvíli se raduje z jejího uchopení, užívá pravomocí takto získaných, je vcelku homogenní, protože v raných dobách po uchopení moci ještě i v oligarchii fungují sebezáchovné obranné mechanismy. Jakmile se nová moc usadí, tyto mechanismy se otupí a postupně odumřou. Vyvstanou osobní ambice jednotlivých oligarchů, každý chce být předsedou. V takových chvílích končí poslední zbytečky náznaků jakési vnitrostranické či vnitrooligarchické „demokracie“ a začíná nelítostný boj každého s každým. Obětí takového boje byl Slánský (prohrál s Gottwaldem), Dubček (prohrál s Husákem), opět Dubček (prohrál s Havlem).

Občanské fórum, jak je chtěli lidé z prostředí Charty modelovat, mělo být opět jakýmsi masovým živým štítem pro boj nové či staronové oligarchie o moc. Zakladatelé OF neměli ani na minutu v úmyslu otevřít občanům demokratický prostor. Zastupitelský systém jim byl odjakživa cizí, protože jim znepřehledňoval a znejisťoval jejich „výsostné území“, z nějž chtěli po vzoru sociálních inženýrů hýbat dějinami. Průkopníkem nových dějin byl právě symbol Charty Václav Havel, jehož podraz na Dubčeka (slib, že nebude kandidovat na presidenta) předurčil další vývoj OF a polistopadové éry jako celku.

Následovaly děje předvídatelné. Občanské fórum plné předsedů (Havel, Pithart, Dienstbier, Rychetský, Palouš atd.) se pozvolna rozpadalo na frakce, nové strany a hnutí, průběžně zanikající nebo marginalizující se (s výjimkou ODS, kterou vytvořili navzdory „předsedům“ tzv. pragmatici, tedy ti, kdo se v OF ocitli víceméně historickým omylem a nemožností jiného okamžitého výběru – ti ale vesměs neměli s Chartou 77 nic společného). Životnější „předsedové“ zakotvili ve standardních strukturách (Rychetský v ČSSD, Pithart v KDU-ČSL), jiní padli za oběť vlastní neschopnosti (Dienstbier). Z takzvaného dědictví Charty dnes fakticky nezbyl kámen na kameni. Jen smutná vzpomínka na to, že určité skupiny lidí jsou nepoučitelné, což nám periodicky připomíná Havel ve svých novoročních a jiných projevech.

Má-li dnes valného smyslu připomínat si výročí Charty 77, pak jen jako varovný signál. Šlo totiž o – doufejme – historicky poslední pokus ustavit v naší zemi oligokracii samozvaných „vyvolených“, přísně v duchu všech totalitních tradic a rituálů. Jen proto stojí za to Chartu připomínat. Zejména tehdy, když nás její někdejší protagonisté opětovně přesvědčují, že znají lepší recept na lidské dějiny, než je svobodně volená pluralitní demokracie.

Převzato z http://www.aaawebpages.cz/CR_4.htm, autor Petr Žantovský

Připravil 21. ledna 2002 :  František Rozhoň

Vyšlo i jako součást Zpravodaje Vlastenecké Fronty 2/2002

Adresa pro Vaše připomínky a příspěvky : informace@svedomi.cz

Chystáme i rozesílání Zpravodaje zájemcům do e-mailových schránek.