František Rozhoň: Víc než neonormalizace ; 2.1.2012

Aktuality www.svedomi.cz, 2.1.2012

Víc než neonormalizace

30. prosince 2011 v rubrice Slovo roku přílohy Hospodářských novin vyšel i Krajně neúplný slovník divných věcí a podezřelých procesů Václava Cílka. Jsou v něm hesla jako soucitný kapitalismus (autor R. De-Vos – je kapitalismem s lidskou tváří, hybridem zisku a odpovědnosti, vyjádřením touhy, že potřebujeme něco jiného než socialismus, který selhal, a než kapitalismus, který ve své současné podobě rovněž selhává), reálný kapitalismus (pozdní forma kapitalismu, ve které už neexistují žádné velké myšlenky ani vize, ale jen úvahy o ziscích a ztrátě peněz; je to analogie reálného socialismu z let 1970-1989 s tím rozdílem, že tehdy existovala alternativa; viz též Samuel Beckett, Čekání na Godota, 1952) nebo industriální holokaust (autor E. Hobsbawm - proces, při kterém se ruší průmysl v nepodložené naději, že země bude bohatnout vývozem bankovních služeb, počítačových her a televizních seriálů; jedeme krajinou a cítíme, že je něco v zásadním nepořádku - nikdo nic nevyrábí, ale všichni převážejí zboží sem a tam.)

Sociální patologie je podle Cílka nezdravý vývoj i konečný stav celé společnosti, který je charakteristický buď pro období relativního blahobytu, anebo krize, tedy pro nadprůměrně bohatá i nadprůměrně chudá období. Obecně uznávané a dodržované zákony, zvyky, morální principy přestanou být během krátké doby, jedné až dvou generací, ale též jen několika roků, většinovou společností dodržovány. Jedná se o obdobu kolapsu, ale v oblasti doposud dodržovaných způsobů vzájemného chování.

Mě zvláště zaujalo heslo otevřeně popisující poslední desetiletí naší svobody a demokracie poukazy na totalitní praktiky: Neonormalizace (autor snad S. Komárek): sterilizační proces politického zprůměrování. V české společnosti začíná někdy po roce 2000, kdy začalo docházet k omezování počtů alternativních pořadů ve státních médiích, alternativních časopisů a různých akcí podporovaných grantovými systémy. Neonormalizace vede k potlačování nepříjemných zpráv, např. o nepokojích ve Španělsku, ke zkreslování a zplošťování politicky obávané reality - např. ve zprávách o hnutích „Occupy Wall Street" se jako typický představitel vybere asociální bezdomovec s dredy. Normalizace 70. let pracovala s cenzurou a násilným potlačováním informací. Současná neonormalizace nejčastěji pracuje s mlčením o citlivých tématech, účelovým vybíráním faktů a vizuální nápovědou či přímo falzifikací - tedy takovým výběrem obrazu (fotografie, televize), který působí objektivně, ale dění zkresluje.

Pro ty, kdo normalizaci nepamatují, připomínám, že normalizace následovala po časech bolševismu s vizemi - dobách stalinských represí a povolení uzdy za socialismu s lidskou tváří. Utažení uzdy normalizací po okupaci v srpnu 1968 neprovázely ani vize lepších zítřků, ani masové kruté represe - ty nebyly třeba, protože lidská paměť je dokázala občanům připomenout v důsledku normalizačních kroků.

Normalizace i neonormalizace jsou logickým výsledkem podivné zastupitelská demokracie, kdy se občané při správě společnosti nechávají zastupovat politiky jednajícími v soukromém zájmu. K neonormalizačním praktikám došlo v důsledku znechucení občanů z ukradení (sametové) revoluce, přičemž občané zloděje jen vyzvali „děkujeme, odejděte“, ale z politiky je nevymetli. Přes neonormalizační kroky však už dochází k pokusům o jejich vymetení z politiky (např. akcí kroužkování). Proto, obávám se, nastává něco víc než neonormalizace. Registruji totiž i různé kroky podobné těm, které dovedly společnost k Únoru 1948 a jeho krutým následkům.

Před Únorem se podařilo souhrou politiků s novináři poštvat značnou část pracujících proti těm, kteří chtěli změnit směřování politiky k totalitě. V těchto dnech proti lékařům žádajícím změnu směřování našeho zdravotnictví brojil prezident i Čásenského MFDnes. Říci opak pravdy či pravdy jen zlomek bylo dříve považováno za lež, dnes je to i metoda prezidenta. Přestože lékařům šlo nejen o prachy a piloti ČSA si dobrovolně snížili plat, troufl si proti nim brojit Václav Klaus v rozhovoru pro Vlastu : my jsme si zvykli být nárokovou společností, která je automaticky navyklá na několikaprocentní každoroční přírůstek všeho. Někteří si dokonce myslí, že by to měl být přírůstek i několika desítek procent. Jednou jsou to lékaři, podruhé policisté, potřetí úředníci v tom či onom oboru, počtvrté řidiči autobusů, nedávno piloti. V Čásenského MFDnes 30.12.11 v předúnorovém stylu poštvává čtenáře Karel Steigerwald: doktoři půjdou do Evropy autem, vlakem, letadlem. Tož jim neprodávejte benzin, lístek do vlaku, letenku, když vás nechtějí léčit. Máte na to právo, ani vy nemáte platy vašich kolegů ze Západu. Pěšky ti lékaři na Západ nedojdou. A kdyby šli, nedávejte jim ani kapku vody, těmto černým pocestným.

Poúnorový zlozvyk, že s pachatelem je možno postihnout i lidi okolo něj (dříve nejčastěji celou rodinu), dnes oživuje šéf jistého sdružení Miroslav Kováč. Nelíbí se mu počínání senátora Jaroslava Doubravy a proto požaduje rozpuštění jeho strany Severočeši.cz. Už zase žije princip kolektivní viny!!!

Časy popsané Orwellem v 1984 připomíná počínání ministra Pospíšila (ODS), který měl poštvat ideopolicii na Vojtěcha Filipa, který se nepřidal k chvilkám nenávisti vůči KLDR, ale v kondolenci k úmrtí šéfa KLDR vyjádřil „sympatie". Připomíná to i časy stalinské, kdy s přijetím nejdemokratičtější ústavy světa začal v SSSR Velký teror. Dnes ústavní listina zaručuje svobodu slova a politického přesvědčení, v praxi může být obojí stíháno.

V netotalitních společnostech slovo na rozdíl od skutku nemůže být zločin, říkal ještě nedávno na konferenci Jan Pinz k podstatě demokracie. Pospíšilova ČR už takovou společností není. Proto mám z uvedených příkladů dojem, že zažíváme mnohem víc než neonormalizaci - souběžně s pokusy o změnu společnosti zdola jsme svědky oživení metod stalinistických sekerníků. Ty metody jsme odsoudili, když pomáhaly komunistům. Necháme je pod jiným ideovým krytím beztrestné???

František Rozhoň, 2. 1. 2012

zpět na hlavní stranu zpět na archiv aktualit