Aktuality www.svedomi.cz, 8.5.2012
Elitářství, nemoc i Evropy
Před 67 lety na našem
území končily hlavní válečné boje. Češi tehdy organizovali jak boje s těmi Němci,
kteří dál slibovali českými lebkami vydláždit Václavské náměstí, tak české školství.
Přemysl Pitter tehdy v rámci akce Zámky pečoval o stovky dětí, sirotků, i německých. Pitterův
životopisec Pavel Kosatík zaznamenal, že pocit nadřazenosti, elitářství, ke
kterému byly vychovány německé děti, byl jako těžko léčitelná nemoc - ani po
pádu Říše německé děti nebyly schopny změnit své postoje.
Po Únoru se prohlásili za nadřazené
elity členové Komunistické strany, vedoucí roli si dokonce zakotvili v ústavě.
Onemocněli stejně jako zmíněné německé děti. Jak zaznamenal
Petr Žantovský, když byli
svými soudruhy zbaveni moci, chovali se i v disentu včetně
prostředí Charty 77 „úplně
stejně, jako dříve v mocenských pozicích. Samolibě, bez pochybnosti o svých
pravdách, bez schopnosti tyto pravdy diskutovat s názorovými protivníky, bez
ochoty vůbec připustit možnost jiného názoru. Tedy elitně, gottwaldovsky.“
Chartisté správně konstatovali, že
normalizační režim je
nesvobodný, náhradou ale nabízeli jen sami sebe, tedy další elitu, další
neomezenou oligarchii, kterou nezajímá občan a jeho svoboda.
Po Sametu se dostala k moci velká
část Charty a propukla nová epidemie elitářství. Podle P. Žantovského „Občanské
fórum, jak je chtěli lidé z prostředí Charty modelovat, mělo být opět jakýmsi
masovým živým štítem pro boj nové či staronové oligarchie o moc. Zakladatelé OF
neměli ani na minutu v úmyslu otevřít občanům demokratický prostor.
Zastupitelský systém jim byl odjakživa cizí, protože jim znepřehledňoval a znejisťoval
jejich „výsostné území“, z nějž chtěli po vzoru sociálních inženýrů hýbat
dějinami. Průkopníkem nových dějin byl právě symbol Charty Václav Havel, jehož
podraz na Dubčeka (slib, že nebude kandidovat na presidenta) předurčil další
vývoj OF a polistopadové éry jako celku.“
Projevem nemoci české demokracie
zrozené v Havlově éře pak bylo upřímné sdělení ministra spravedlnosti za ČSSD K. Čermáka
7. dubna 2004 v PRÁVU :
Nemocí trpí i mocní politici dneška jako Nečas,
Schwarzenberg, v politice trvalky zneužívající faktu, že ústava omezuje funkční
období pouze prezidentovi s minimálními pravomocemi, ne skutečně mocným lidem.
Premiérovi je cizí zastupitelský systém - Nečas pro sebe žádá „bezpečnou
většinu“ poslanců, ač ti mají podle ústavy „svůj
mandát vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí“.
Schwarzenberg,
falešný knížepán zvaný titulem zrušeným už v prosinci 1918,
přiznává pouze Sněmovně právo „buď
potvrdit legitimitu vlády, nebo ji zamítnout“.
Rychle
onemocněla i podstatně mladší vicepremiérka Karolina
Peake - podmiňuje právo lidu na referendum souhlasem těch nahoře.
Nemalá část těch dole se léta utěšuje, že tahle nemoc dříve Němců, dnes politiků, je důsledkem komunistických totalitních časů, a že jí pomůže vyléčit vstup do Evropy. V Evropě však řádí nemoc stejná; dokazuje to „Manifest k položení nových základů Evropy zezdola“, který v těchto dnech vyšel v některých západních listech a varuje před nedemokratičností euelitářů ochotných utvářet štěstí evropského občana „v nouzi i proti jeho vůli“.
Ten
Manifest svým způsobem připomíná prohlášení Charty. Tak jako v Chartě (dnes
vydávané za antikomunistickou) volali po novém začátku komunističtí spoluviníci
starých zločinů, mezi devadesáti signatáři Manifestu jsou příslušníci někdejších
elit, kteří navedli Evropu na cestu elitářství. Někdejší představitelé EU
Jacques Delors a Javier Solana, německý exprezident Richard von Weizsäcker a
exkancléř Helmut Schmidt, z našich politiků Petr Pithart, žádají,
aby se iniciativy v Evropě místo dnešních „elit“ chopili samotní občané. Což je
ovšem v naprostém rozporu s tím, co u nás hlásají Nečas,
Schwarzenberg, Peake, podle nichž stačí, když
„elity“
dají důvěru sami sobě.
František Rozhoň, 8. 5. 2012
zpět na hlavní stranu zpět na archiv aktualit