Listárna svedomi.cz, 21.5.2012

Koho volí lid ?

Vlastimil Podracký

David Rath, jehož kauzu prožíváme, „neujel“ nějak náhodou. Jeho morální vlastnosti byly veřejnosti známé. Nebyl to žádný dokonalý pokrytec. Všichni znali jeho chování, jeho banality, jeho nenávistné řeči, nemorální intriky a celou neuvěřitelně vulgární mediální konstrukci založenou nikoliv na presentaci myšlenek a programů, ale na dehonestaci oponentů. Rath téměř nikdy neměl proti sobě někoho horšího, než byl sám. Pokud zvítězil, potom jen hulvátstvím. Proč mu lidé dali hlasy?

Především je tu zodpovědnost Sociální demokracie. Vždyť nějaké místní sdružení jej muselo navrhnout, nějaké vyšší orgány jej musely schválit, musel být zvolen na nějakém sjezdu! Všichni tito lidé jsou přece zodpovědni za zvoleného člena. Nikdo nemůže říci, že neznal jeho morální profil. Nosil ho s sebou už v obličeji a potvrzoval každým slovem.

Ale to není všechno. Jaká je zodpovědnost politických stran vůbec? Opět použiji Rathův příklad, ale jistě by se totéž dalo říci o případech z jiných politických stran. Přece muselo být dávno jasné, že se děje něco nekalého. Když Rathovo rodné městečko spolykalo veškeré dotace a na jiné se nedostalo. Jak to, že v jednom malém městečku může být špičková nemocnice, ale v mnohem větších obcích nikoliv? Jak to, že sportovní stadion se staví právě tam? A korupce? Ta přece čouhá z každé zakázky placené z veřejných prostředků. Pro policii je řešení obtížné, musí mít důkazy, musí chytit aktéra při činu atd. Ale stranické orgány přece takovou kontrolu udělat mohou kdykoliv a svoje členy volat k zodpovědnosti. Proč to neudělají? Co je to za strany? Není na čase je vymést z politiky?

Účel světí prostředky

Rath měl zcela jasně problematickou povahu hospodského rváče. Přitahoval jistý druh voličů zvyklých na sprosté urážky, hospodské legrácky, vyhrožování pěstí jako součást života. Na náměstích mu skandovaly podporu davy. Byli snad všichni tito lidé odchovanci čtvrté cenové skupiny? Je možné, že čtvrtá cenová skupina zaplnila celá náměstí? Podle podpory, kterou dostal, asi ano. Na začátku tedy byla přízeň davů, bez ní by nebyl Rath pro nikoho potřebný. Davy se snadno získají. Stačí slíbit třeba, že zruší poplatky u lékaře (jak pokryje zvýšené výdaje zdravotnictví, ovšem neřekne, ale davu to stačí k podpoře). Rath byl tedy pro Sociální demokracii vhodným kandidátem, protože přitahoval voliče. Ke zvolení Sociální demokracie byl tedy prostředkem. Proč tradiční strana musí používat takových prostředků? Proč není přitažlivá programem?

Především Sociální demokracie nemá program, který by za něco stál (takový ovšem nemá zatím nikdo). Zatímco pravice řeší krizi škrty a zvyšováním poplatků a daní, Sociální demokracie, kromě nesplnitelných slibů, neměla a nemá nic. Celý program je založen jen na odmítání protivníkových návrhů, aniž by se předkládaly splnitelné a smysluplné protinávrhy. Jestliže je celý program jen slibováním neexistujícího vrabce na střeše, potom se musí spoléhat na jiné prostředky než na argumenty. Takto už vystupoval Paroubek s Rathem za zády.

Vzpomeňme jen na to, jak Paroubek okřikoval každého, kdo poukazoval na špatný případ Řecka. Protože příklad tu byl, nebylo možno jej odehnat jako mouchu, bylo nutno zakřiknout každého, kdo na něj poukazoval. Jistě si mnozí vzpomenou, jak socialisté vždy zrudli, když jim někdo řecký příběh předložil, a začali mu spílat. K tomu se hodili právě lidé typu Davida Ratha. Kdo mluví nepříjemnou pravdu, musí se umlčet. Zatím ovšem ještě nejsme v komunistickém režimu, který umlčoval lidi odvozem do pracovního tábora, proto byl vhodný jakýkoliv verbální projev, který nepříjemné otázky znemožnil odpovědět. Když někdo nepříjemnou otázku položil (třeba o Řecku nebo o tom, kde se vezmou peníze na slibované sociální programy) takoví lidé jako David Rath byli potřební. Okamžitě vystartovali s osobními urážkami, dehonestacemi a denunciací. Dotazující musel zmlknout. Tomu se také říká politika.

Socialisté se postavili do posice nezodpovědného otce rodiny, který se zadlužuje, aby mohl manželce koupit kožich a dětem dovolenou u moře. Takové chování bylo najednou správné i v politice. Morální a zodpovědné chování přece musí jít stranou, když je zapotřebí zvítězit ve volbách a potom rozkrádat stát! Žít na dluh, který se prý neplatí, je nemorální, někdo jiný má nést naše náklady. Jak může potom být morálka v politice, když už hned první otevření úst vysloví nemorálnost. Naopak je zapotřebí hlásat nezodpovědnost, protože za prvé: smysluplný program není, za druhé: je zapotřebí, aby si jisté lidé mohli nakrást. Tato nemorálka se rozmáhá, určuje lidem jejich životy, protože lepší příklady nikde nemají. Těžko lze lidem nemorálnosti vyčítat, když si je osvojily vzory - lidem zvolení politici. Lidé se stávají nemorálními, protože vidí, že se to vyplácí, nemorální lidé potom volí nemorální politiky a ti opět jen nemorálnost šíří. Tak se uzavírá kauzální cyklus nemorálnosti, který téměř nelze rozetnout. Sociální demokracie v tom není jiná než ostatní strany, pouze jsou její nemorálnosti snadněji prohlédnutelné a to už jen pohledem do programu, který je v podstatných věcech jen o rozhazování na dluh a fantaziích. Pokud si někdo na tento nedostatek dovolil poukázat a snad nějakou zodpovědnost za stát projevil, potom tu byl Rath a podobní, aby ho znemožnili osobními útoky. To samozřejmě s odchodem Ratha nekončí. Jiná metoda totiž na stole není a opět se musí najít vhodná osoba, která si ji osvojí. Můžeme se jen dohadovat, kdo se rétoriky čtvrté cenové skupiny chopí.

Co oči nevidí, to srdce nebolí

Je naprosto od věci zvažovat možnost nyní tuneláře a všechny rozkradače nějak potrestat a „skásnout“. Většina z nich už v republice není a jejich peníze samozřejmě také ne. V globálním prostředí je totiž podvodník jen těžko uchopitelný, brnknutím o klávesu odešle v desetině sekundy svoje peníze kamkoliv libo. Zato k nám směřují podvodníci odjinud a snaží se tu peníze uplatnit. Především z Ruska. A tak globalizace vlastně nahrává podvodníkům. Nakonec čeští podvodníci podnikají jinde a u nás zase jiní. Cizinci jsou pro nás „čistí“ protože o nich nic nevíme. O našich podvodnících jinde to platí také.

Domněnka, že majetková přiznání a nějaká daň na neprokázaný majetek by věci řešila, je naprosto lichá. Přece si podvodník nenechá zde majetky zdaňovat, když je může přesunout jinam! Majetková přiznání spíše zachytí jen malé ryby, na kterých se „vyřádí“ vášeň davu, velcí se budou smát přes „velkou louži“. Přece se bohatý člověk zde nenechá nějak šikanovat přihlouplými kontrolami úředníků. Přesunout se jinam je tak snadné, u nás zůstanou jen chudí. Cestu už ukázal Rathův stranický kolega bývalý premiér Gross, který se zakoupil na Floridě. Tam se ho nikdo neptá, kde peníze získal. Proti němu je vlastně Rath poctivec. Myslel přednostně na své bližní, na svoji obec, na svoji rodinu, a z krajíce pro sebe ukrajoval jen kůrky. Ale on bude zde „na ráně“, aby se na něm dav vyřádil. Proč proboha nekradl daleko více a dávno už nebyl za kopečkama?

Ale, co lidé?

Rath samozřejmě není první korupční aféra, Rath byl asi pouze neopatrnější než ostatní. Dokonce si dovolím říci, že to není ani největší aféra a jiné strany dokonce jich mají ještě více. Ale zcela jistě je morálně nejrozkladnější. To proto, že hlásal boj proti korupci a lidé mu věřili. Komu potom mají lidé věřit? Uvěří teď lidé někomu, kdo bude upřímně chtít něco s korupcí udělat?

Je s podivem, že tolik lidí neprohlédlo nemorální politiku. Je pravda, že politiky téměř není z čeho vybírat, ale přecejen se sliby lépe poslouchají než tvrdá realita. Když někdo řekne pravdu: „Je to špatné, stát nemá příjmy, aby platil všechny výdaje. Příjmy se stále snižují a výdaje zvyšují“ zažije jen ústrky. Lidé nechtějí pravdu znát. Nutilo by je to k hledání řešení. Ale řešit znamená pracovat a uskrovnit se. Proto je lepší si zacpat uši a opájet se krásnými sliby socialistů, kteří budou sametově slibovat, že vše vyřeší (vždyť oni jsou kouzelníci), že dluhy nevadí, vždyť se vlastně neplatí a tak je možno si užívat na úkor někoho jiného. Jak snadné! A korupce, která je prý příčinou všeho? Tu oni vyřeší snadno. Stačí vyhodit zlé členy ODS a vše bude v pořádku, vždyť socialista přece nekrade (včetně Ratha přece).

Přitom Rathův příběh je ukázkou, co vše je v politice možné (je to jen ukázka, samozřejmě, že takových příběhů z jiných stran by mohlo být více). Rodná vesnice s jeho dvěma ženami profitovala z postavení svého „kmotra“. Stadión, nemocnice, silnice, škola a dokonce i univerzita. Jak je to možné? V jakém světě to žijeme? Samozřejmě ve světě evropských a jiných dotací. Ve světě, kde hlavní zdroje obcí jsou z dotací. A o dotacích vždy budou rozhodovat úředníci a politici. Dotace nikdy nepůjdou tam, kde jsou potřebné nebo k těm, kteří na ně platí svými daněmi. Odstranění nemorálnosti je především v tom, aby si každý na sebe vydělal sám, každá obec, každé město. Ne třeba všechno, ale podstatnou část, aby konečně záleželo na pracovitosti, skromnosti, vůdcovských schopnostech, loajalitě ke svému společenstvu, ale nikoliv na schopnostech intrikařit. Bez ukončení dotační politiky nelze skoncovat s příběhy Rathova typu.

Stále si ale myslím, že národ se vzpamatovat musí. Konečně musí být zvolena strana, která má velké množství členů, nepotřebuje sponzory, má program, který problémy řeší, a nebojí se říkat tvrdou pravdu, která je ve skutečnosti velmi jednoduchá: musíme se uskrovnit a pracovat. Potom nebude politika potřebovat lidi, jako byl pan Rath.

Vlastimil Podracký, 21.5.2012, blog autora

 zpět na hlavní stranu                zpět na archiv aktualit