Listárna svedomi.cz, článek vyšel 25. ledna 2012,
byl však pozdržen, protože se počítalo s jeho zveřejněním v časopise Svědomí

Václav Havel - ikona převratu

Vlastimil Podracký

Uplynul měsíc od smrti bývalého prezidenta Václava Havla, po který z piety nebylo vhodné se vyjadřovat jinak než dobře o jeho osobě. Po měsíci si dovoluji otevřít „okno pravdy“, ze kterého nezazní jen chvalozpěv: Václav Havel byl především modlou, byl více modlou než čímkoliv jiným. Byl člověkem, který se dostavil na správné místo ve správný čas, prošel dveřmi, které někdo otevřel a dovoluji si předpokládat, že byl do nich i popostrčen mocnými silami, nikoliv ovšem zcela za ruku doveden.

Fakta zrodu celého Listopadového převratu, která už pomalu všichni znají, mnohokrát opakovaný příběh střetu na Národní třídě; studenti zavedení na místo agentem tajné služby, zrod Občanského fóra a další, nevypovídají o nějaké nezávislé zcela spontánní revoluci. Spolupráce některých sil starého režimu byla zřejmá. Komunisté měli na Václava Havla kompromitující materiály a on o tom věděl. Kdyby je vytáhli v pravou chvíli, nebyl by tam, kde byl. Navíc znali jeho pacifistické názory. Byl tedy pro ně přijatelnou osobou, na kterou mohli vykonávat vliv a která nebyla zcela nebezpečná.

Převažujícím faktorem převratu byl nezájem starý režim bránit, spíše jen jej nějak změnit. Jak, to nikdo nevěděl. Spíše se experimentovalo a žonglovalo s osobami; za dveřmi stály davy, které křičely: „Havel na hrad“. Přitom ho většina lidí vůbec neznala. To je jako když skupina roztleskávačů začne tleskat. Ostatní potom tleskají, aniž by věděli proč. Komunistické sdělovací prostředky předvedly novou ikonu v televizi, odkud byla organizována shromáždění. Nemluvil úplně hloupě, vlastně jen to, co všichni věděli - a úspěch byl zřetelný. Na jeho místě by tak mluvila naprostá většina alespoň trochu znalých lidí. Přitom bych si dovolil představit místo něj mnoho kvalitnějších lidí, kteří měli jasné vize, chtěli opravdové změny.

Václav Havel vyhovoval všem. Pacifismus a hovory o lásce jsou naprosto nezávazné, každý se v nich dokáže identifikovat. Přitom převrat šel sám od sebe, komunisté předávali moc a zařazovali se do ní. Někteří noví se tam dostali náhodou, někteří se poněkud snažili, některé tam popostrčili síly v pozadí – tajné služby. Havel se před převratem stýkal s velvyslanci západních států, měl určité kontakty v západním světě, pronikl tam už dříve svými dramatickými díly, byl částečně známý. Proč se o jeho propagaci ve světě někdo snažil? Zatímco v Torontu těžce zápasil Škvorecký, který měl k disposici mnoho daleko lepších děl. Proč zrovna Havel? Proč ne třeba Jan Beneš?

Pro všechny byl pro vhodným kandidátem. Zpíval písničku, kterou všichni rádi slyšeli, byl oddaným stoupencem západního levicového liberalismu. I komunisté po něm pošilhávali a rádi jej vyměnili za totalitní komunistický režim. Proti Havlovi nebylo zásadního odporu. Svůj boj si vybojoval už dříve, strávil léta ve vězení, a teprve v těch posledních byl hýčkán, prostě od té doby, co se s ním začalo počítat pro případnou změnu.

Myslím si také, že ve světě v té chvíli nebyla síla, která by měla přesně definovaný zájem na politickém vývoji v Československu. Politika se dělá ekonomikou. Každý věděl, v jakém ubohém stavu jsou postkomunistické země a kam se musí orientovat, aby přežily. Nějakou dočasnou vládu je možno vyměnit, důležité je pouze směřování, tedy zahraniční orientace a vnitřní systém. S ekonomickými tlaky potom přichází politické podmínky. RVHP – ekonomické sdružení komunistických zemí závislé absolutně na Sovětském svazu nemohlo dále fungovat, když samotní sověti se chtěli zbavit zátěže svých satelitů, kteří už jim byli k ničemu a jen odebírali levnou naftu. Chtěli prodávat za světové ceny a tvrdou měnu a kupovat kvalitní západní výrobky, zvláště technologické celky. To jim umožňovaly předchozí dohody se Západem a zrušení embarga. Najednou bylo všechno jinak, najednou prostě jsme byli pro SSSR zbyteční, najednou ekonomika stála před politikou, najednou jsme se museli starat sami o sebe. Jenže v listopadu 1989 to ještě u nás nikdo nevěděl a většina se domnívala, že dělá revoluci. Je otázkou, co vlastně věděl Havel? Jestlipak věděl, že plní vůli SSSR a že hned po jeho revoluci a frajerském vystoupení z RVHP nám sověti nasadí na naftu světovou cenu za dolary, nikoliv jen výměnou za zboží?

Co vlastně představoval Václav Havel? Především globalizaci, otevírání se světu, kosmopolitní myšlenky, pacifismus, toleranci ke všemu, smiřování se se zlem, slepota ke zhoubným procesům, univerzalismus, známé západní zvěcnění hodnot svobody a rovnosti. Přitom mnohé myšlenky nehájil jako takové, ale jen v závislosti na svých přátelích na Západě. Pacifista schválil bombardování Srbska, třebaže bojoval proti utlačování tibetského národa, neodsoudil vyhnání většiny Srbů z Kosova po obsazení jednotkami NATO, nezajímalo ho utrpení křesťanů v Sudánu a problémy po americké okupaci Iráku. Prostě jen a jen přesně to, co chtěli jeho přátelé na Západě. Havel byl pěšákem v daleko širší ofenzivě než jen proti komunistům. Byl pěšákem fronty multikulturalismu a globalizace, plnil úkoly, pro které byl dosazen na místo, které zastával. Proto také byl tak známý a uznávaný, proto si ho na Západě tak cenili, nikoliv však doma. Své úkoly plnil dobře pro své soukmenovce v idejích, nikoliv přednostně pro národ, jehož byl presidentem. Nemyslím si ovšem, že by to dělal pro přímý osobní prospěch. Byl nejspíše opravdu přesvědčen, že koná dobro. Přátelé pro něj znamenali více než národ, který zastupoval. Národ má z něj prospěch jen odvozeně, může se přiživovat na jeho slávě.

Havel nemusel řešit velká dilemata. Jako prezident státu, který se zařadil bezvýhradně do západního světa, nemusel se vyhraňovat proti něčemu, co by bylo v rozporu se světovými trendy, něco bojovného, něco „proti všem“. V podstatě napodobil svoje komunistické předchůdce: „Mocní mají vždy pravdu“. Oni „pravdu“ brali z Východu a stačilo Západ považovat vždy špatný, on „pravdu“ bral ze Západu a Východ byl vždy špatný. Nevymyslel nic nového. Dal myšlenkám levicového liberalismu hloubku svojí „láskou“ a vyjádřil je bez pochybností, upřímně, opravdově a přesně tak, jak jsou. Potom už stačilo jen souhlasit a hájit ty, kdož ho vyzdvihli. Ale přesto se domnívám, že to dělal s přesvědčením, že ho k tomu přímo nikdo nenutil, byl spíše „vlivovou osobou“, jak o něm mluví anály StB. Jenže potom už vliv nevykonávala StB, ale přátelé na Západě. Také to ovšem vypovídá o tom, že jeho názory nebyly zase tak pevné a neoblomné, ale ohebné podle toho, která ústa je vyslovují.

Havel je nejenom ikonou převratu. Je i znamením doby. Je přesně obrazem názorové orientace doby, která minula. Možná jeho smrt předznamenává změnu, jako smrt Masaryka v předvečer druhé světové války. Havel má podobnou zásluhu jako ostatní chartisté. Vystoupili z komunistické šedi, aby protestovali a nesli za to nepříjemné následky, povýšili ideu nad osobní prospěch. Na rozdíl od většiny ostatních nebyl Havel nikdy komunistou, což mělo velkou váhu a dostalo ho do popředí v očích světa. V morální bídě dnešního evropského dění můžeme být rádi, že máme alespoň takového člověka, který byl přesvědčeným protikomunistickým bojovníkem, který opravdu trpěl v komunistických kriminálech v době, kdy ještě nebylo zřejmé, že režim padne, a nemohl předpokládat nic jiného, než že zůstane neznámým pěšcem na šachovnici dějin, pohřbeným u zdi hřbitova v zapomenutém hrobě. Že se tak nestalo, může děkovat úplně jinému vývoji mimo svoji osobu a její možnosti.

Vlastimil Podracký, 25.1.2012, blog autora

 zpět na hlavní stranu                zpět na archiv aktualit