Listárna svedomi.cz,
článek vyšel 25. ledna 2012,
byl však pozdržen, protože se počítalo s jeho zveřejněním
v časopise Svědomí
Václav Havel - ikona převratu
Uplynul měsíc od smrti bývalého prezidenta Václava Havla, po
který z piety nebylo vhodné se vyjadřovat jinak než dobře o jeho osobě. Po
měsíci si dovoluji otevřít „okno pravdy“, ze kterého nezazní jen chvalozpěv:
Václav Havel byl především modlou, byl více modlou než čímkoliv jiným. Byl
člověkem, který se dostavil na správné místo ve správný čas, prošel dveřmi,
které někdo otevřel a dovoluji si předpokládat, že byl do nich i popostrčen
mocnými silami, nikoliv ovšem zcela za ruku doveden.
Fakta zrodu celého Listopadového převratu, která už pomalu
všichni znají, mnohokrát opakovaný příběh střetu na Národní třídě; studenti
zavedení na místo agentem tajné služby, zrod Občanského fóra a další,
nevypovídají o nějaké nezávislé zcela spontánní revoluci. Spolupráce některých
sil starého režimu byla zřejmá. Komunisté měli na Václava Havla kompromitující
materiály a on o tom věděl. Kdyby je vytáhli v pravou chvíli, nebyl by tam, kde
byl. Navíc znali jeho pacifistické názory. Byl tedy pro ně přijatelnou osobou,
na kterou mohli vykonávat vliv a která nebyla zcela nebezpečná.
Převažujícím faktorem převratu byl nezájem starý režim
bránit, spíše jen jej nějak změnit. Jak, to nikdo nevěděl. Spíše se
experimentovalo a žonglovalo s osobami; za dveřmi stály davy, které křičely:
„Havel na hrad“. Přitom ho většina lidí vůbec neznala. To je jako když skupina
roztleskávačů začne tleskat. Ostatní potom tleskají, aniž by věděli proč.
Komunistické sdělovací prostředky předvedly novou ikonu v televizi, odkud byla
organizována shromáždění. Nemluvil úplně hloupě, vlastně jen to, co všichni
věděli - a úspěch byl zřetelný. Na jeho místě by tak mluvila naprostá většina
alespoň trochu znalých lidí. Přitom bych si dovolil představit místo něj mnoho
kvalitnějších lidí, kteří měli jasné vize, chtěli opravdové změny.
Václav Havel vyhovoval všem. Pacifismus a hovory o lásce
jsou naprosto nezávazné, každý se v nich dokáže identifikovat. Přitom převrat
šel sám od sebe, komunisté předávali moc a zařazovali se do ní. Někteří noví se
tam dostali náhodou, někteří se poněkud snažili, některé tam popostrčili síly
v pozadí – tajné služby. Havel se před převratem stýkal s velvyslanci západních
států, měl určité kontakty v západním světě, pronikl tam už dříve svými
dramatickými díly, byl částečně známý. Proč se o jeho propagaci ve světě někdo
snažil? Zatímco v Torontu těžce zápasil Škvorecký, který měl k disposici mnoho
daleko lepších děl. Proč zrovna Havel? Proč ne třeba Jan Beneš?
Pro všechny byl pro vhodným kandidátem. Zpíval písničku,
kterou všichni rádi slyšeli, byl oddaným stoupencem západního levicového
liberalismu. I komunisté po něm pošilhávali a rádi jej vyměnili za totalitní
komunistický režim. Proti Havlovi nebylo zásadního odporu. Svůj boj si vybojoval
už dříve, strávil léta ve vězení, a teprve v těch posledních byl hýčkán, prostě
od té doby, co se s ním začalo počítat pro případnou změnu.
Myslím si také, že ve světě v té chvíli nebyla síla, která
by měla přesně definovaný zájem na politickém vývoji v Československu. Politika
se dělá ekonomikou. Každý věděl, v jakém ubohém stavu jsou postkomunistické země
a kam se musí orientovat, aby přežily. Nějakou dočasnou vládu je možno vyměnit,
důležité je pouze směřování, tedy zahraniční orientace a vnitřní systém.
S ekonomickými tlaky potom přichází politické podmínky. RVHP – ekonomické
sdružení komunistických zemí závislé absolutně na Sovětském svazu nemohlo dále
fungovat, když samotní sověti se chtěli zbavit zátěže svých satelitů, kteří už
jim byli k ničemu a jen odebírali levnou naftu. Chtěli prodávat za světové ceny
a tvrdou měnu a kupovat kvalitní západní výrobky, zvláště technologické celky.
To jim umožňovaly předchozí dohody se Západem a zrušení embarga. Najednou bylo
všechno jinak, najednou prostě jsme byli pro SSSR zbyteční, najednou ekonomika
stála před politikou, najednou jsme se museli starat sami o sebe. Jenže
v listopadu 1989 to ještě u nás nikdo nevěděl a většina se domnívala, že dělá
revoluci. Je otázkou, co vlastně věděl Havel? Jestlipak věděl, že plní vůli SSSR
a že hned po jeho revoluci a frajerském vystoupení z RVHP nám sověti nasadí na
naftu světovou cenu za dolary, nikoliv jen výměnou za zboží?
Co vlastně představoval Václav Havel? Především globalizaci,
otevírání se světu, kosmopolitní myšlenky, pacifismus, toleranci ke všemu,
smiřování se se zlem, slepota ke zhoubným procesům, univerzalismus, známé
západní zvěcnění hodnot svobody a rovnosti. Přitom mnohé myšlenky nehájil jako
takové, ale jen v závislosti na svých přátelích na Západě. Pacifista schválil
bombardování Srbska, třebaže bojoval proti utlačování tibetského národa,
neodsoudil vyhnání většiny Srbů z Kosova po obsazení jednotkami NATO, nezajímalo
ho utrpení křesťanů v Sudánu a problémy po americké okupaci Iráku. Prostě jen a
jen přesně to, co chtěli jeho přátelé na Západě. Havel byl pěšákem v daleko
širší ofenzivě než jen proti komunistům. Byl pěšákem fronty multikulturalismu a
globalizace, plnil úkoly, pro které byl dosazen na místo, které zastával. Proto
také byl tak známý a uznávaný, proto si ho na Západě tak cenili, nikoliv však
doma. Své úkoly plnil dobře pro své soukmenovce v idejích, nikoliv přednostně
pro národ, jehož byl presidentem. Nemyslím si ovšem, že by to dělal pro přímý
osobní prospěch. Byl nejspíše opravdu přesvědčen, že koná dobro. Přátelé pro něj
znamenali více než národ, který zastupoval. Národ má z něj prospěch jen
odvozeně, může se přiživovat na jeho slávě.
Havel nemusel řešit velká dilemata. Jako prezident státu,
který se zařadil bezvýhradně do západního světa, nemusel se vyhraňovat proti
něčemu, co by bylo v rozporu se světovými trendy, něco bojovného, něco „proti
všem“. V podstatě napodobil svoje komunistické předchůdce: „Mocní mají vždy
pravdu“. Oni „pravdu“ brali z Východu a stačilo Západ považovat vždy špatný, on
„pravdu“ bral ze Západu a Východ byl vždy špatný. Nevymyslel nic nového. Dal
myšlenkám levicového liberalismu hloubku svojí „láskou“ a vyjádřil je bez
pochybností, upřímně, opravdově a přesně tak, jak jsou. Potom už stačilo jen
souhlasit a hájit ty, kdož ho vyzdvihli. Ale přesto se domnívám, že to dělal
s přesvědčením, že ho k tomu přímo nikdo nenutil, byl spíše „vlivovou osobou“,
jak o něm mluví anály StB. Jenže potom už vliv nevykonávala StB, ale přátelé na
Západě. Také to ovšem vypovídá o tom, že jeho názory nebyly zase tak pevné a
neoblomné, ale ohebné podle toho, která ústa je vyslovují.
Havel je nejenom ikonou převratu. Je i znamením doby. Je
přesně obrazem názorové orientace doby, která minula. Možná jeho smrt
předznamenává změnu, jako smrt Masaryka v předvečer druhé světové války. Havel
má podobnou zásluhu jako ostatní chartisté. Vystoupili z komunistické šedi, aby
protestovali a nesli za to nepříjemné následky, povýšili ideu nad osobní
prospěch. Na rozdíl od většiny ostatních nebyl Havel nikdy komunistou, což mělo
velkou váhu a dostalo ho do popředí v očích světa. V morální bídě dnešního
evropského dění můžeme být rádi, že máme alespoň takového člověka, který byl
přesvědčeným protikomunistickým bojovníkem, který opravdu trpěl v komunistických
kriminálech v době, kdy ještě nebylo zřejmé, že režim padne, a nemohl
předpokládat nic jiného, než že zůstane neznámým pěšcem na šachovnici dějin,
pohřbeným u zdi hřbitova v zapomenutém hrobě. Že se tak nestalo, může děkovat
úplně jinému vývoji mimo svoji osobu a její možnosti.
Vlastimil Podracký, 25.1.2012, blog autora
zpět na hlavní stranu zpět na archiv aktualit