Aktuality www.svedomi.cz, 25.4.2011

1945: Mafiánská správa vlasti

František Rozhoň

První věc, kterou národu je třeba, je duchovní pořádek a uznání, že zlo je zlem. Neodhalené, neobjasněné, omlouvané zlo je schopno plodit další zla. Ještě více než o potrestání viníků jde o to, aby národ měl jasné představy o tom, co je hanebné... Je to boj o duši  národa.
Ferdinand Peroutka

Když E. Beneš prohrával propagandistickou bitvu s Hitlerem a „‘Sudetoněmecká otázka’ se stávala bolestí celé Evropy“, připomněl 13.4.1938 v Lidových novinách Zdeněk Smetáček politikům, že mají ukázat, že jsou hodni spravovat statek, který jim vůle lidu svěřila. A spoluobčany německého jazyka, o něž tu tehdy především šlo, upozornil Smetáček na jejich těžkou odpovědnost: „Nechť se pokusí vymýtit ze své mysli onoho ducha dobyvačnosti a pánovitosti, jehož vzrůst u nich v poslední době s obavami pozorujeme. Nechť se pokusí vmyslit se do postavení československého lidu, který tento stát miluje jako svůj život a víc než život — neboť je odhodlán i život za něj položit —, který nikde jinde v širém světě nemá bezpečného bydla a nic nenazývá svým než právě jen tento kus středoevropské země, který nemůže mluvit ani o Muttervolku, ani o Mutterlandu kdesi za hranicemi, nýbrž jemuž je matkou jen tato zdejší půda. Říkáme otevřeně: jde-li našim německým spoluobčanům ne o spravedlnost, rovnost a bratrství, nýbrž o to, aby na naší půdě sloužili cizím světovládným snům, pak mezi námi není smíru ani narovnání; pak nad námi oběma nebude vládnout zákon života, nýbrž krve a smrti.“

Němci nejenom z Čech se dobyvačnosti a pánovitosti nevzdali, ani když už válku prohráli. Vzpomíná členka Konfederace politických vězňů na bezdůvodné zločiny německých vojáků proti lidskosti z jara 1945: Když prchali z Přerova na západ (k Olomouci), vzali s sebou pár kluků „jako rukojmí“, utýrali je, někteří mrtví kluci měli vytrhané i nehty. Přesto – Peroutkově varování navzdory - se v tom kraji dnes najdou lidé podporující aktivistu ztotožňujícího se s názorem „protektorát byl zkrátka takovým malým rájem na zemi“.

Zatímco Němci koncem války prchali na západ, nová dobyvačnost a pánovitost se nasouvala od východu a navzdory Peroutkově varování je přehlížena už dlouhá léta:

Od roku 1942 měli Sověti zvláštní oddíly SMĚRŠ. Nejprve byly zřízeny pro kontrolu politického stavu Rudé armády, k odhalování a stíhání „nositelů poraženeckých nálad“ a zběhů. Když Rudá armáda vstupovala na území jiných států, dostaly oddíly SMĚRŠ navíc úkol na dobytých územích vyhledávat, sledovat, zadržovat, vyslýchat a preventivně likvidovat všechny potencionální nepřátele sovětského zřízení. O působení SMĚRŠ na ještě československé Podkarpatské Rusi existují jen neověřená svědectví pamětníků, v archivech jsou však doložena první zadržení v únoru 1945 na Slovensku v Popradu a ve Spišské Nové Vsi, v Ostravě začal SMĚRŠ „činnost" 3.5.1945 a v Brně a v Třebíči 9.5.1945. Přestože podle smlouvy mezi vládami Československa a Sovětského svazu po skončení vlastních válečných operací přejímala plnou moc na československém území naše vláda, sovětská bezpečnost odsud mafiánsky unášela dávné emigranty z někdejší Ruské říše zachvácené bolševismem. Českoslovenští politici mafiánskému počínání nekladli vážnější odpor a většina odvlečených zmizela bez jakýchkoliv stop. Hrstce přeživších bylo až po mnoha letech dovoleno „ohlásit se" ze Sovětského svazu rodinám v ČSR, pokud tyto rodiny ještě existovaly. Z částečných informací sovětských úřadů a z výpovědí navrátilců do Československa, vyplývá, že všichni bývalí ruští a ukrajinští emigranti byli po odvlečení sovětskou bezpečností souzeni mimořádnými poradami při NKVD SSSR nebo vojenskými tribunály Sovětské armády vesměs podle článku 58 Trestního zákoníku RSFSR z roku 1926 o „kontrarevolučních činech", stanovujícího za jejich „spáchání“ (i mimo Sovětský svaz!!!) tresty zpravidla od 5 do 25 let odnětí svobody a někdy dokonce i výjimečný trest smrti: Podle tohoto „zákona" byla za kontrarevoluční činnost „považována veškerá činnost, zaměřená na svržení, podvracení nebo oslabení moci dělnicko-rolnických sovětů a na základě Ústavy Svazu SSR a ústav svazových republik, zvolených jimi dělnicko-rolnických vlád Svazu SSR, svazových a autonomních republik, nebo k podvracení nebo oslabení vnější bezpečnosti SSR a základních hospodářských, politických a národnostních výdobytků proletářské revoluce. Se zřetelem k mezinárodní solidaritě zájmů všech pracujících tytéž činnosti jsou považovány za kontrarevoluční i tehdy, jestliže jsou zaměřeny na kterýkoliv jiný stát pracujících, třebaže není součástí Svazu SSR."

Českoslovenští politici jak kolem Mnichova, tak po válce předvedli, že mírně řečeno velmi bídně spravují vlast - statek jim svěřený do správy, zneužívají mandát k napomáhání cizím světovládným zájmům. Konkrétně v pětačtyřicátém nejen nezasáhli proti odvlékání sovětskou bezpečností z „osvobozeného území“, ale unášení ani nevadilo politikům (i nekomunistických stran!!!) v dohodě nekritizovat Sovětský svaz (o ní např. ve Svědomí 2/2011). Zjevně už tehdy, v době předúnorové demokracie, platila dnešní slova Jana Krause že žijeme v prostředí mafiánském, ve kterém jsou ještě zbytky, ostrůvky nějaké demokracie. Pravdivý zjevně už tehdy byl i dnešní pocit Ivana Hoffmana, že reálná politika v podstatě patří mezi organizovaný zločin. Je nutno takové činy politiků i některých o moc usilujících aktivistů připomínat v rámci „boje o duši národa“, jak o něm psal Ferdinand Peroutka. Abychom se nedočkali zla ještě většího, jak varoval v kázání opat 17.11.2010 ve Znojmě-Louce: „Přejde jedna generace a můžeme mít něco horšího než rudá totalita“, je nutno i dnes připomínat sluhům cizích světovládných snů, že mezi námi nemůže být smíru ani narovnání; nýbrž boje.

František Rozhoň, 25. 4. 2011

 zpět na hlavní stranu               zpět na archiv aktualit