Listárna svedomi.cz, 7. prosince 2011
Je špatný systém?
V souvislosti s krizí
mnohokrát slyšíme, že je špatný systém. Obvykle je tím myšlen kapitalismus jako
takový. Abychom opravdu pochopili, co je špatné, je tento výraz zavádějící,
kapitalismus totiž není systém, ale režim. Systémy jsou tržní hospodářství a
demokracie. Domnívat se, že tyto dva systémy jsou příčinou krize, je omyl. Tržní
hospodářství a demokracie na tom špatném režimu jen sekundují. Co je tedy
špatné?
Výraz systém ve smyslu režimu zavedli komunisté, kteří
systémy nepoužívali, jejich režim byl čistě dirigistický, přímo řízený člověkem
bez nějakých samoregulujících mechanismů. Takový režim byl závislý silně jen na
několika jednotlivcích a jejich kvalitě (na kvalitách vůdců). Taková vláda je
velmi ošidná, vidíme to i dnes a tenkrát to bylo horší o to, že měla absolutní
moc. Moc láká lidi spíše méně kvalitní, do čela se dostávají lidé
diskreditovaní, aby ti opravdoví vládci v pozadí mohli s nimi manipulovat
vydírajíce je jejich minulými selháními. A tady přichází ke slovu systémy. Pokud
existují, umožňují alespoň nějakou míru svobody, protože mají zpětnou vazbu
odzdola nahoru, volby dávají do rukou lidem určité pravomoci a trh zákazníkům
umožňuje prosazovat svoje zájmy v konkurenčním prostředí. Dirigistické režimy
bez systémů mohou být v podstatě jen diktátorské a totalitní. Systémy jsou tedy
nutné pro moderní společnost. Ti, kteří hovoří o jejich zrušení, neví o čem
mluví.
Co je
systém?
Systém je to, co samo funguje bez nějakého výrazného řízení
člověkem a lidé uvnitř systému jsou podřízeni jeho pravidlům. Je to třeba známá
„neviditelná ruka trhu“. Systém nemá vládce, vládne si sám svojí vnitřní
racionalitou, která má charakter přirozené zákonitosti. Systém je třeba i
spalovací motor, který se řídí zákony termodynamiky, které jsou také ideálním
principem. Na základě těchto zákonů byl sestrojen motor a to tak, aby zákony
termodynamiky působily. Proto také tržní hospodářství musí mít sestrojeny takové
podmínky, aby trh fungoval samovolně a měl jen nějaké parametry k řízení, jako
má spalovací motor plynový pedál. Podobně je též systémem demokracie, která má
složitější působení, nicméně podstata je shodná a vyžaduje podmínky. Ani
spalovací motor nefunguje, když netěsní hlava válce. V našem případě tedy
netěsní hlavy válců obou hlavních systémů našeho současného režimu. Ideální
principy trhu a demokracie samy o sobě s tím nemají nic společného, to jsou
neměnné zákonitosti a diktují si, co vyžadují ke své působnosti v konstrukci
„motoru“. My můžeme „motor“ jejich diktátu vytvořit nebo také zahodit, jak to
udělali komunisté, potom ale musíme „auto“ tlačit. To udělají jen vzteklouni
nebo lidé, kteří nepochopili principy tohoto světa. Když motor nejede, má vady,
které zabraňují jeho činnosti, musí se opravit tak, aby ideální princip působil.
Systémy svobodu vyžadují, aby mohly fungovat, ale také ji
poskytují. Určitě i v Číně vzrostla v jisté oblasti svoboda, když bylo zavedeno
tržní hospodářství. Ale jak vidíme, svoboda je jen v jisté oblasti činnosti a
důkladnou svobodu přinese teprve demokracie. Tento příklad ukazuje, že systémy
trhu a demokracie jsou nezávislé, přímo se vzájemně nevyžadují. Je těžko říci,
zda jejich působení je synergické. Nicméně zkušenosti ukazují, že trh bez
demokracie existovat může a dokonce dobře fungovat (v Čile za Pinocheta, v Číně
nyní). Opačné ovšem tyto zkušenosti nejsou. Demokracie totiž není jen volební
mechanismus. Vidíme to dnes, kdy volebním mechanismem nejsme schopni sestavit
nekorupční a schopnou vládu.
Zatím nikdy demokracie bez trhu neexistovala, proto lze
zatím vyslovit pochybnosti, zda by nějaký komunistický režim se státními podniky
a bez trhu, mohl být demokratický. Jistá teorie tvrdí, že ne, že demokracie
vyžaduje nezávislé prostředky lidí a střední třídu, tedy demokracie nemůže být
v proletářské společnosti, kde jsou všichni závislí na státu, nic nevlastní a
nemohou se postavit vládnoucí kamarile, kterou poslouchá výkonná moc.
Dysfunkční parametry dnešního trhu
Rychle otevřené hranice ve velmi diverzifikovaném světě
s různou úrovní ekonomiky a životními způsoby znamenalo příliv levného zboží a
odliv kapitálu (viz předchozí článek). Dalšími aspekty omezujícími funkci trhu
jsou dirigistické zásahy do podnikání: přímé dotace podnikatelům v jedné
komoditě (evropští zemědělci dotace dostávají, naši ne). Nacionalistické zásahy:
zahraniční vlastník si výnosné práce nechává doma a montovny buduje v Česku,
veden nikoliv komerčními zájmy ale tlakem domácího prostředí, ve kterém žije.
Rozdílné daně v různých zemích, překotné změny směnných kurzů atd.
Trh je přizpůsobivý, nejhorší jsou přímé zásahy do soutěže
tam, kde by si měli být všichni rovni. Jednomu podnikateli se dotace dá, jinému,
který prý špatně vyplnil dotazník, se nedá. Dále je to monopol velkých podniků
nebo jejich karterů. Trh sám o sobě špatně funguje jen tenkrát, když vlastně
nefunguje, ale vše se na něj svádí. Za korupci a klientelismus, rozhazování
státních peněz na zbytečné a předražené projekty nemůže trh, ale režim. Trh
totiž se státními prostředky nemá nic společného.
Režim a
dysfunkční demokracie
Režim je nadřízen systémům. Je to soubor pravidel různého
původu, částečně tradičních, částečně operativních a nových, které jsou
uplatňovány institucemi. Nicméně demokracie ve státě může do režimu zasahovat
změnami zákonů a výměnou lidí v institucích. Zároveň režim svými normami chrání
pravidla obou systémů. Demokracie je tedy zcela nadřízený systém, který může
měnit i sám sebe. To trh nemůže.
Dnešní demokracie trpí těmito problémy: 1/ Velké náklady na
činnost stran a volební kampaň. 2/ Neochota a neumožnění lidem se nezištně
angažovat. Proletářské složení obyvatel: většina lidí je vytížená sháněním
prostředků, má jich málo a nemá čas. Nevytížení jsou jen ti, kteří mají peněz
velmi málo nebo velmi mnoho. 3/ Slábnutí státu v globálním prostředí a vlivem EU
(viz předchozí článek).
Demokracie vždy nejlépe fungovala ve společnosti, kde byla
početná střední třída ochotná dát jistý přiměřený obnos do politiky na vznik a
propagaci strany. Taková situace dnes není. Strany potom zakládají bohatí a
prosazují svoje zájmy nebo zůstávají staré strany a peníze si opatřují nelegálně
ze státního rozpočtu. Je otázkou, co je vlastně nebezpečnější? Dokonce to druhé
méně demokracii ohrožuje. Superbohatí sice nepotřebují korupci, ale to
neznamená, že neuplatní svoje zájmy a budou peníze do politiky jen dávat.
Neexistence dostatečně početné, nezávislé a angažované střední třídy potom vede
k situaci, kdy se střídají vlády superbohatých a revoluční chudiny. Život je jen
pohybem mezi despocií a rebelií.
Zlepšit by se to mohlo jistým omezením prostředků na volební
kampaň, ale nikdo neví jak potom kampaň vést, jak by se měla chovat media apod.
Jistě však by se demokracie lépe prosadila větší angažovaností lidí v politice a
zavedením přímých rozhodovacích aktů. Zde je několik problémů: Zatímco
zastupitel má čas a může se problému věnovat a prostudovat jej, občan čas nemá,
obvykle problému nerozumí dobře, nemá dosti informací, lépe řečeno má informace
z médií, které s ním mohou manipulovat. To se dnes velmi často děje a všimněme
si, že smýšlení lidí je naprosto shodné s televizními novinami. To je velké
nebezpečí, zvláště když uvážíme, že některé sdělovací prostředky jsou v rukou
zahraničních vlastníků.
Pro demokracii bych si dovolil tedy vyslovit asi tyto dvě
pravidla:
1/ Voliči by měli volit osobnosti, které dobře znají (nejen
z obrazovky), které se mohou presentovat nějakými výsledky práce a morálkou.
Strany by měly jen podpůrný význam.
2/ Voliči by měli rozhodovat jen o těch věcech, které dobře
znají, a mediální ovlivňování nemůže mít zásadní vliv.
Z těchto dvou
podmínek vyplývá, že by občané mohli hlasovat přímo v menších politických
útvarech (obcích), kde jsou problémy, které znají, a osoby, které znají. Z toho
ovšem také vyplývá: aby měli vůbec o čem rozhodovat, aby obce měly větší
pravomoci a zodpovědnost. To souhlasí se zkušenostmi ze Švýcarska a jeho
kantonů. Píše o nich také Hans-Adam II Lichtenstein ve své knize
Stát ve třetím tisíciletí.
Zkušenosti z malého státu (35 tis. obyvatel) jsou cenné nejvíce ohledně přímé
demokracie, která tam byla dlouhodobě vyzkoušena. O zahraniční politice a o
systémových změnách ovšem kníže rozhoduje sám a hlas lidu je jen poradní. Nelze
si představit, že většina lidí se věnuje těmto složitým věcem a má dostatek
znalostí, není zmanipulována okolnostmi a různou propagací založenou na
vměšování cizích sil. Všechno ovšem kníže vysvětlí a snaží se o souhlas většiny.
Můžeme říci, že je to jakýsi zárodek „komunikační společnosti“.
Další nutná věc je dostatečná státní samostatnost, aby
zvolené orgány měly vůbec nějaké pravomoci o něčem rozhodovat.
Špatný
režim
Habermas, ve své
knize
Between facts and norms
a dalších, píše o komunikační společnosti budoucnosti, která by měla nahradit
současnou
anomii.
V současnosti je lidský „životní svět“ požírán systémem. Lidské vlastnosti se
neuplatňují, vše zachvacuje neživý mechanismus znající jen peníze a prospěch.
Myslím si, že tato moderní filozofie respektující současný svět překonává
Poppera, Hayeka, Meyera a Marxe včetně jejich následovníků.
Odcizení
(podle Marxe) se nevztahuje na kapitalismus, tvrdí, že je dáno nedostatky
kultury. Jedinou záchranou je demokracie, která musí být diskursivní,
deliberativní, komunikační. Demokracie je nadřízena systému (kapitalismu) a
diskuse musí být o tom, jaké „zjednávací okolnosti“ systému vytvoří tak, aby
dobře fungoval (jako motor) a mohl být řízen (pedálem plynu), prostě tak, aby si
nejel jen, kam by chtěl sám.
Ale zkušenosti Hanse-Adama dávají zcela jasně meze tomuto
trendu: Musí být též funkční nezávislý státní aparát (v případě
Lichtensteinska je to kníže), v demokratickém státě nezávislé úřednictvo.
Úředník musí být vysoce morální a prověřený na vysokou míru sounáležitosti,
vlastenectví a odhodlanosti bránit zájmy státu a lidu. Musí být nezávislý
nikoliv vysokým platem, ale ochranou, kterou mu dává společnost, a uznání
občanů, kterým slouží.
K Habermasovi mám jen jednu připomínku: nevěřím v
deliberativní demokracii. Nevěřím, že je vhodný vliv soukromých spolků a
organizací, které se prosazují navzdory voleným orgánům. Domnívám se, že by to
byl konec demokracie, protože tyto organizace jsou řízeny v dnešní době penězi
mocných subjektů. Byť by byly vedeny dobrými myšlenkami (ekologové), vždy
nakonec tlakem peněz prosazují skupinové zájmy a výhody na úkor ostatních
(sluneční panely).
Diskurs je nutný, vysvětlení každého (vyjma tajného) aktu je
nutné, souhlas poučené veřejnosti je potřebný. Toho se ovšem nedosáhne jinak než
diskusí o principech, o morálních hodnotách. Takovou diskusi si ovšem nedovedu
představit v současné společnosti, která chce jen okamžitý prospěch a překotné
řešení problémů, případně se nechce angažovat jinak než prosazováním skupinových
zájmů (viz stávky lékařů).
Vlastimil Podracký, 7. prosince 2011, blog autora
zpět na hlavní stranu zpět na archiv aktualit