Vlastimil Podracký: Na prahu éry, kterou jsme nepostřehli ; 7.května 2011

Listárna svedomi.cz, 7. května 2011

Na prahu éry, kterou jsme nepostřehli

Páni profesoři Keller a Bělohradský vystoupili dne 1.3.2011 v Masarykově demokratické akademii s přednáškou nazvanou: Co nás čeká v r. 2011, jejíž záznam je na www.yourtube.com/watch. Bělohradský velmi dobře rozebírá současnost a dokáže pojmenovat rizika, Keller mluví o asymetrické zodpovědnosti, zatímco globální velkokapitál a jeho manažeři zodpovědnost nemají, veškerou zodpovědnost přebírá nízko postavený pracující lid včetně na něm závislých nepracujících. Tyto přednášky jsou na pozadí stávající politické situace a vysvětlují z levicového hlediska skutečnosti dnešního světa. Dovolil jsem si k těmto rétoricky a sugestivně dobrým projevům vznést připomínky.

Profesor Keller vysvětluje současný globální svět a domnívám se, že docela dobře postřehl, že veškerou sociální zátěž musí nést na svém hrbě domácí podnikatelé a vůbec všichni doma, kteří jsou dosažitelní, zatímco globální velkokapitál daně u nás neplatí a jsme rádi, že vůbec u nás zřídí nějakou výrovnu, aby zaměstnal lidi. Je výhodné být globálním a nikoliv místním, je výhodné mít sídlo na „ostrovech“, ale i v některých evropských zemích, a také mnoho našich firem odchází, zvláště když začnou socialisté harašit svými zbraněmi, že budou zdaňovat a chtít majetková přiznání, mimochodem největší hloupost, kterou kdy kdo v globální ekonomice vyslovil (každý přece okamžitě převede majetek do zahraničí, aby ho nemusel přiznávat).

Pan profesor pouze v rámci marxistického přesvědčení předkládá, že globální hráči jsou nějací bohatí jednotlivci. Přitom dobře víme, že jsou to především banky a fondy, ve kterých jsou úspory obyvatelstva vyspělých zemí včetně důchodových fondů. Nicméně se začíná prosazovat neprůhledný kapitál narkomafií, ruských oligarchů, polostátní kapitál komunistické Číny a státní kapitál arabských šejků. Proto také kapitál demokratických zemí přestává mít ve světě převahu.

Že v globálních podmínkách kapitalismus selhává, je více než evidentní. Je to dáno především tzv. „krizí svěřenectví“, o které píši ve své knize Občanská obroda už v r. 2002. Peníze mnoha vlastníků spravují manažeři, kteří jsou ve velkém pokušení podnik vytunelovat, vlastníky ožebračit, dělat si s nimi cokoliv. Je to právě dáno globálním prostředím, ve kterém není kontrola, je možno unikat, převést během několika sekund peníze do jiného státu, což samozřejmě umožňuje někdy i jednotná měna. Nezodpovědnost manažerů přivodila finanční krizi v USA a následně v celém světě. Oni totiž stejně mají svoje zaměstnání jen jako claim na Klondiku, nabalí se všelijakými odměnami za uzavřené půjčky a odejdou. Kvalitu jejich práce nemůže nikdo kontrolovat. Představa, že když má někdo dobře zaplaceno, udělá také dobře práci, je scestná už od počátku oné „krize svěřenectví“. Přidělování výhodných míst je stejně dáno systémem protislužeb a různých vazeb s politickými subjekty. Určitě si vytváří politici na svém politickém claimu zázemí jistoty ve významných soukromých firmách službičkami už v době své nejisté politické kariéry. Protože i oni prožívají „krizi svěřenectví“.

Původní střední třída vlastníků a drobných podnikatelů byla sice postupně omezena, jak to věštil už Marx a jak to tvrdí i profesor Keller ve svých knihách. Nicméně ne tak, jak to tito levicoví apologetové uvádí. Většinou se přerodila do spoluvlastnictví velkých podniků jako akcionářů, nebo jako vlastníků kont v bankách a fondech. Naprostá většina investic a spekulativního kapitálu je z bank a na bohatství se podílí mnoho subjektů. Pokud by byl vlastník pánem, byl by malým pánem každý spořílek. To samozřejmě nabylo na významu, když většina výrobních podniků z Evropy odešla, dělnická třída se přeměnila v důchodce, jejich děti vystudovaly a živí se ve službách a různých nevýrobních činnostech.

Problém byl vždy v tom, jak to udělat, aby oni drobní spořílci o svém majetku opravdu rozhodovali. Pokud by se to podařilo, měli bychom demokracii i v ekonomice a obrovské zisky ze světového obchodu s naftou a čínským levně vyrobeným zbožím by udělaly ze spořílků opravdové příslušníky střední třídy. Pokud byli manažeři bank a fondů nějak zodpovědní a bylo možno je kontrolovat a trestat, bylo dobře. Jenže to bylo možné v uzavřeném státě, nikoliv v globálním prostředí, kde kontrola není možná a vlastníci musí naprosto věřit manažerům. Musí důvěřovat, ale nemohou prověřovat, neboť je to tak složité, že téměř nemožné. Střední třída sice majetek zcela neztratila, ale nemá možnost nic ovlivnit a je okrádána. V případě, že na neprověřitelné důvěře je založena celá jedna civilizace, stává se to velmi nebezpečné.

Nastolení éry jiných vztahů mezi národy, jak levicoví apologetové uvádí: „spravedlivějšího rozdělování světového bohatství“ by znamenalo především pád západní civilizace nebo alespoň obrovské potíže, které bychom odnesli především my jako slabší článek závislý na těch bohatších. Spílání mezinárodnímu kapitálu je spílání celé civilizaci, protože většina občanů má na tom kapitálu podíl. Většina bank a fondů by padla a s nimi i důchody a jiné platby ve vyspělých státech. Asymetrická zodpovědnost tedy funguje, ale na straně zodpovědných, bez možnosti cokoliv ovlivnit, nejsou jen zaměstnanci a vůbec obyčejní občané, ale i vlastníci, kteří svým podnikům vlastně nevládnou, protože mají jen malé podíly, je jich mnoho a nedomluví se prakticky na nějaké strategii, protože prostě tomu dobře nerozumí, pouze „někam“ svoje peníze vložili.

Obrovské zadlužení vyspělých zemí je především dáno rozmařilým životem a nepostřehnutím, že se něco změnilo. Dále už jsou v přebytku peníze jiných zemí než západních. Jejich vlastníky nejsou miliony střadatelů demokratických zemí. Chování tohoto „nového kapitálu“ je nevyzpytatelné, ale lze předpokládat, že se budou chovat jinak. Především uplatňovat svoje zájmy, které už nejsou ryze finanční, ale ideologické a politické. Takový kapitál je nebezpečný. Globální kapitál, ať už jakýkoliv, nemá zájem na politice, která by respektovala přání obyvatel. Pro něj je zapotřebí, aby „krize svěřenectví“ v politice zůstala, zastupitelé, kterým byla svěřena péče o stát, byli úplatní, aby je systém nutil krást a podvádět, protože prostě jedině tak může vládnout bohatý subjekt pocházející odkudkoliv a jediným prostředkem vládnutí jsou korupční peníze. Zatím ještě zcela nevládnou globální hráči, protože politické posty obsadily místní mafie. Ale kde vládnou peníze, určitě se prosadí ty větší, místní „kmotři“ budou nahrazeni obrovskými zahraničními monopoly. O to možná právě jde v těch „protikorupčních opatřeních“. Místní kmotři budou diskreditování, bude se o nich vědět, ale za jejich zády budou podplácet a vládnout jiní. Kdo to bude, zatím nevíme. Jen se toho můžeme hrozit. Lepší to nebude.

Navíc všechny ty národy, které přijaly úpadkové levicově liberální hodnoty, jsou ve velkém nebezpečí jejich zneužití. Myslím si třeba, že genderový feminismus, vyrostlý z obyčejného a legitimního požadavku žen na rovné příležitosti, deformovaný dalšími rovnostářskými pomatenostmi, má zničit evropskou rodinu, aby plodila jen málo dětí a špatně je vychovávala. Multikulturalismus má za úkol nasadit muslimské obyvatelstvo do Evropy. Etnomasochismus má za úkol očernit evropskou kulturu jako násilnickou a vybudit sebezničující tendence. Individualistická výchova dětí k odmítání autority a řádu má zajistit, aby se lidé nedomluvili a nespojili se do organizací na svoji obranu. Odmítání jakéhokoliv nacionalismu nebo jiné ideje vytvářející sociální soudržnost, patří do tohoto soudku. Evropská civilizace je svými úpadkovými hodnotami stejně na odpis, ale stačí popostrčit jistým kapitálem a začne požírat sama sebe. Prostě konec evropské civilizace je už někde nalinkován a prosazován evropskými fondy, které platí grandy univerzitám, aby tyto zničující ideje hlásaly. Pád evropské civilizace má být doprovázen kolotočem rétoriky o svobodě ženy zahubit svůj plod, o svobodě nebránit svoji vlast, o svobodě se odstěhovat do ciziny a nechat svoje rodiče na krku zchudlému státu, o rovnosti všeho se vším, o všelijakých právech bez povinností atd. Vypadá to jako pokračování dřívějšího trendu boje za svobodu a občanskou rovnost. Ve skutečnosti se jedná o nástup zcela nové doby úpadku, kterou jsme nepostřehli, protože se domníváme, že tyto deformované ideje jsou naše evropské, tak jako tělo neodmítne rakovinu, protože její buňky považuje za své vlastní a obranné mechanismy má vytvořeny jen k cizímu.

Páni profesoři ovšem se těmto úpadkovým hodnotám celkově nestaví. Pro pana profesora Bělohradského je špatná jen ta část úpadkových hodnot, která je spojena s neoliberalismem, tedy výchova dětí jen k úspěchu a opomíjení jiných hodnot. Není asi vůbec představitelné, že by kritizoval feminismus a multikulturalismus, zato však ty opravdové hodnoty, které lidi spojují ve společenstva, třeba nacionalismus, odmítá. Je to takový selektivní kritik jenom některých úpadkových hodnot, které vidí marxistickou optikou. Přitom úpadkové ideje jsou především rovnostářského charakteru a tedy marxisticky orientované. Ty, které nastolil neoliberalismus, spíše nefungují proto, že nefunguje skutečný kapitalismus, který vždy musel mít instance vyžadující dodržování pravidel, jak ostatně profesor Bělohradský sám tvrdí. Taková instance musí být na něčem založena, na nějaké ideji, na nějaké vizi. A tady dnes schází především ona vize, kterou by většina lidí přijala, a která by je sjednotila. Feminismus a sňatky homosexuálů sociální soudržnost nenastolí. Multikulturalismus lidi ještě více rozdělí. Afirmační akce zavedou novou nenávist ras. Vlastenectví je dehonestováno. Není nic, co by lidi spojovalo řešit společný zájem.

Vůbec nelze přijmout profesora Bělohradského matení pojmů ohledně konzervatismu. Vyslovuje známou dehonestační lež, že konzervatismus je spojen nějak s nacismem nebo alespoň jak říká s protofašismem. Jednak je pro něj konzervatismus již v principu špatný, jak dokládá příkladem některých amerických zpátečníků, kteří chtějí děti při výchově bít a vůbec omezovat svobodu. Potom to namíchá dohromady s protofašismem, tedy jakýmsi podhoubím nacismu, přitom udává příklady nějakých přihlouplých nácků. Prostě s konzervatismem nediskutuje, ale využívá své rétoriky jen k dehonestaci okrajovými jevy. Podstatu nezkoumá. Přitom všichni víme, že základem protofašissmu je levicový aktivismus, nikoliv konzervatismus. Nacismus je zkratka národního socialismu, jehož socialistická složka byla v popředí a nebyla příliš odlišná od marxismu. Páni profesoři se tváří, jakoby o tom nevěděli.

Ve skutečnosti je konzervatismus především obhajoba a zachování tradičních hodnot, ať už těch evropských a pro nás všechny společných nebo speciálně národních. V každém případě to znamená zachování rodiny a kontinuitu fyzickou i kulturní. Jeho nepřáteli jsou rovnostářské ideje vedoucí k oněm pošetilostem, které společnost vedou k rozkladu. To neznamená, že konzervatismus musí též uznávat neoliberální individualistickou výchovu dětí k úspěchu za každou cenu a možná právě jen v tomto je pan profesor Bělohradský s konzervativci v souladu, což ho asi moc netěší.

Pan profesor se staví do pozice jakéhosi levicového kosmopolity. Z levicového hlediska je pro něj nepřípustný konzervatismus a neoliberalismus, které jaksi směšuje a ostrakizuje. Z kosmopolitního hlediska je špatný nacionalismus, který je pro něj přípustný jen v podobě nějakého folklóru, pokud se odváží něčeho více, je to hned nebezpečný protofašismus. Tento jakýsi kosmosocialismus je mrtvě zrozené dítě z namixovaných zbožných přání socialistů a environmentalistů a rétorického internacionalismu nemajícího dnes oporu v žádné funkční ideologii. Víme, že velmi podobný proletářský internacionalismus byl nefunkční, přesto, že se přece jen opíral o zájmy jakési univerzální skupiny proletářů. Ale i tato „zájmová skupina“ dnes zmizela. Páni profesoři jsou dostatečně vzdělaní a rozumní na to, než aby konkrétněji vyjádřili byť jen hrubý obraz společnosti založené na jejich postojích. Stávající společnost jen kritizují. To se sice pěkně poslouchá, ale nic neřeší.

Kosmosocialistická společnost totiž není možná, protože by od člověka vyžadovala, aby byl kosmopolita a zároveň sociálně soudržný, což je téměř protimluv a je možný očekávat jen od lidí zmanipulovaných nějakou ideologií. Lidé cítící sociální soudržnost z principu nemohou být kosmopolity, protože sociální soudržnost se vztahuje k určitému společenstvu (národu, státu) a ne ke kosmu. Pokud budou kosmopolity, potom nebudou mít nezištnou angažovanost pro svoje společenstvo, nebudou hájit jeho zájmy, bude jim jedno, zda evropská civilizace kráčí k zániku nebo ne. Klidně nechají do Evropy nasídlit agresivní etnika, nechají rozkládat rodiny, nečetné potomstvo vychovávat tak, aby se snažilo jen o svůj materiální úspěch a místo dětí chovalo psy. Potom mohou s pobaveným úsměvem pohlížet na úpadek jako na film z Hollywoodu. Lze snad od kosmopolitů očekávat, že zastaví pád, že se postaví silám, které jej podporují? I kdyby tak chtěli učinit, museli by se postavit proti vlastním idejím.

Přitom reálné řešení je přesně opačné. Sociální soudržnost je uskutečnitelná jen emotivním vztahem ke svému národu a prostředí (to neznamená hned protofašismus). Bez této nezištné angažovanosti nelze vyřešit ani „krizi svěřenectví“, ani ekologické problémy, ani obranu proti světovému kapitálu. Pouze konzervativní hodnoty obsahující svobodu a práva jednotlivce nedovolí sklouznutí ke kolektivistickému blouznění doprovázejícího nám tak známé a stále připomínané totalitní režimy.

Vlastimil Podracký, 7. května 2011, blog autora

zpět na hlavní stranu zpět na archiv aktualit