Listárna svedomi.cz
Vzpomínka na Dr. Jana Mertu
Po dlouhé nemoci zemřel v srpnu 2010 ve věku 66 let psycholog, potápěč a člověk dalších profesí a schopností původem z Moravského Slovácka Dr. Jan Merta. Na fotu je v uniformě, kterou nosil, když sloužil u kanadské Navy. Tuto osobnost představujeme rozhovorem, který vyšel v českém zahraničním časopise Polygon 7/2000:
Rozhovor s Dr. Janem Mertou
Psali jsme o vás již ve 2. čísle letošního Polygonu. Čtenáři se o vás
dověděli, ale je jim to asi málo, co jsme napsali. Docházejí na vás další
dotazy, a dokonce od samotných Calgaranů.
Jste opravdu tak neznámý nebo jenom skromný?
Čím víc nad tím přemýšlím, tím zajímavější je tato otázka. V první řadě: kde je
ta rozdělovací čára? Kolik lidí musí člověka znát, aby se z neznámého stal
známý? Já žiji v Calgary deset roků a za tu dobu jsem poznal dva Čechy a jednoho
Slováka. Čili z logického hlediska nejsem úplně neznámý, ale ptám se: Jsem
známý? No, když už jsme u toho, k čemu to je být známý? Tak například řvaní
plukovníka Lukáše na Švejka „Vy mě ještě neznáte, ale až mě poznáte" mě vede k
názoru, že někdy je lepší se poznání vyhnout. Na druhé straně: neznámý umělec by
si asi těžko vydělal miliony, kdyby ho lidé neznali. Takže, jak vidíte, ono je
to všechno relativní, a když se nám náhodou podaří naši popularitu kontrolovat,
pak bude záležet jen na tom, co s ní uděláme a co od ní budeme očekávat. V mém
případě to není ani tak otázka skromnosti, jako snahy být neznán.
Většinou se lidé snaží dostat nahoru, vaším cílem byly hloubky. Do
jaké největší hloubky jste se dostal?
Když už jsme u těch hloubek a snah se dostat nahoru, rád bych podotkl, že čím
větší jsou hloubky, do nichž sejdeme, o to vyšší jsou výšky, kterých dosáhneme.
Normálně jsem pracoval v mořských hloubkách mezi 180 a 200 metry, ale v roce
1982 jsem byl členem Amerického výzkumného týmu „ATLANTIS", který dosáhl
rekordní hloubky 656,5 metru. To, co pak následovalo, mně jenom potvrdilo, že
jít hluboko dolů může být jednou z cest, jak se dostat nahoru. V mém případě to
byla profese hloubkového potápěče, která do značné míry přispěla k tomu, že jsem
v roce 1983 byl vybrán vládní komisí z téměř tří tisíc uchazečů jako jeden z
potenciálních kandidátů na prvního kanadského astronauta.
Z výšek je nádherný rozhled. Co je ale vidět tam dole, tak hluboko
pod hladinou moře?
Čím jdete hlouběji, tím méně toho vidíte, neboť světlo se hloubkou ztrácí a po
takových stech metrech je už jenom černo. Takže nezáleží na tom, jestli
pracujete ve dne nebo v noci, tma je stejná a jenom světlo z baterky a lamp na
potápěcím zvoně vám ozáří vaše pracoviště a kousek okolí. Zpravidla toho moc
nevidíte, protože dno je holé, bez světla nic neroste a tlakem vody dno ztvrdlo
na beton. Nicméně pár zvědavých ryb přilákaných umělým světlem se občas z té
tekuté černoty zničehonic objeví a záleží jenom na jejich velikostí a přátelském
rozpoložení, jestli si jich potápěč všimne a nebo svou práci přeruší.
Spojil jste profese psychologa a potápěče. Jak to jde
dohromady?
Dohromady to jde výborně. Tělesná a zdravotní zdatnost hloubkového potápěče musí
být prvotřídní. To samozřejmě platí snad ještě z větší míry pro zdatnost
mozkovou a duševní. Pracovní a životní prostředí potápěče na olejových plošinách
je neúprosné. Umělá životní atmosféra, dýchání vzácných plynů, veliké tlaky na
organismus, pocit stálého nebezpečí, vysoké pracovní požadavky a porucha všech
smyslů jako sluchu, vidění, čichu a dotyku včetně nemožností se z takového
prostředí okamžitě dostat, ať se děje co se děje, vám na duševním stavu nepřidá.
V průměru stráví potápěč měsíc v takovém prostředí, než znovu vyjde na povrch.
No prostě - není to pro každého. Za léta v tomto oboru jsem se přesvědčil, že
psychologický stav je tím nejslabším článkem řetězu a největší problémy a
tragedie, s kterými jsem se setkal, nebyly způsobeny selháním těla, ale mysli.
Psycholog, potápěč, duchovní, parapsycholog (psychotronik), hyperbarický
medik, potápěčský legislativec — myslím, že to všechno má společné jakési
duchovno či ještě lépe metafyzično. Jste duchovně založen?
Důvod, proč jsem studoval psychologii a proč jsem se stal též duchovním, je můj
téměř celoživotní zájem o poznání vnitřní podstaty člověka. Tedy více duše než
těla. Nicméně i to tělo jsem prostudoval, a to dost podrobně, jak na universitě
ve skotském Aberdeenu, tak jinde. Moderní věda již přes sto let tvrdí, že tělo
je všechno a duše je nic. Jako student jsem tomu všemu věřil. Cožpak nás
marxisté neučili, že hmota na vysokém stupni vývoje je schopna i myšlení a že
náboženská, duševní víra je opiátem lidstva? Chvála Bohu, že jsem to tzv.
vzdělání nebral vážně zas tak dlouho a že jsem poměrně rychle počal o těchto
„vědeckých a ideologických pravdách" pochybovat. V posledních třiceti létech
jsem věnoval hodně času, energie a peněz k tomu, abych se raději dopídil
přesvědčení, že vše je úplně jinak, než co se všeobecně propaguje a co mi za
mlada vtloukali do hlavy. Duše je pro mne všechno, tělo je nic! Co se mne týká,
hmota nikdy nemyslela a nikdy myslet nebude. Toto poznání je nyní součástí mé
životní filosofie. No a protože v ní věřím, snažím se podle ní též žít. A máte
pravdu, všechny ty moje zájmy a rozdílná povolání se v té duchovní a metafyzické
sféře prolínají.
Máte jistě blízko k Bohu, i když jste jej nehledal na nebi, ale tam pod
vodou. Cítíte se mu blízko nebo jste měl takový pocit?
Pro mne je Bůh všude. Jak nahoře, tak dole. Kdyby někde nebyl, tak by tam
scházel a v tom případě by nemohl být všudepřítomný a jako takový by se pak
musel hledat. Ale to už by pak zase Bohem nebyl. Bůh se hledat nemusí. Celý
vesmír se v něm nachází, včetně nás. Když si tohle uvědomíme, pak snadněji
pochopíme, že jak daleko je ryba vzdálena vodě, tak daleko jsme my vzdáleni
Bohu. Naneštěstí ryba nevidí, že je ve vodě a my že v Bohu. Vskutku je nemožné
najít něco, čehož jsme neoddělitelnou součástí. To se dá jenom pocítit. A dokud
nám toto nedojde, tak nám Bůh bude vždy vzdálený a nepoznatelný. Vždyť jak
můžeme znát to, co nevíme, co si neuvědomujeme a co čím více hledáme, tím je nám
to vzdálenější?
Jste veleúspěšný Kanaďan. Nakolik jste zůstal Čechem?
Pocházím z Moravského Slovácka. Tam jsou moje kořeny, tam je moje mládí a tam
jsem zanechal své srdce. Abych pravdu řekl, cítím se nyní více Čechem, než když
jsem žil doma. Jsem ale také Kanaďanem. Kanada je mi domovem a mou druhou
vlastí. A můžu říci, že po dvaatřiceti letech pobytu jí rozumím. Miluji tuto
zemi, která mě přijala s otevřenou náručí a která mi umožnila, abych se stal
tím, čím jsem. Československo mi však k tomu dalo základy. V žilách mi koluje
slovanská krev mých předků. Z různých důvodů se to dá zapřít a někteří to
udělali, ale odstranit se to nedá. Poznal jsem dost, žil jsem v osmi zemích a
viděl jich více. Vím, co je to veliký svět. Znám jeho bolesti a slastí a kdyby
mi Bohem bylo umožněno si vybrat, kde se narodit, tak bych se vrátil tam, kde
jsem se už jednou narodil. No, a až bych vyrostl, tak bych odešel zpět do
Kanady, kde bych ten svůj život dožil.
Co říkáte vývoji doma? Nakolik se liší od toho, který jste si
představoval?
O vývoji doma toho moc nevím. Nežiji tam, už jsem tam roky nebyl a sdělovacím
prostředkům jak doma, tak zde a jinde zase tak moc nevěřím. Nicméně z toho, co
jsem se dověděl, je zřejmé, že to tam není lehké. Zdá se, že se to doma nevyvíjí
ve směru, který by si většina národa přála. Mnozí z nás ví z vlastní zkušeností,
že k tomu, aby se nám splnily představy, aby se vyplnila přání, je třeba kromě
času, práce, podmínek, zodpovědností a discipliny též řádná dávka reality,
jestli je to možné a jestli jsme toho schopni. No a co platí pro jedince, platí
i pro národ. Vývoj společnosti není jednoduchý a záleží na každém z nás. Jedno
je jisté: vývoj se dá ovlivnit a směr se dá změnit Důležité je, jak moc tu změnu
opravdu chceme a do jaké míry jsme schopni se pro ni angažovat Kritizování nic
nezmění a lamentování nám nepomůže. Změnu si musíme udělat sami, nikdo jiný to
za nás a nebo pro nás neudělá. Jsem realistou a vývoj doma se proto moc neliší
od mých představ. Nicméně, co se dnes doma děje, mi připomíná situaci souseda,
který šel navštívit svého přítele farmáře. Už z dálky slyšel, jak farmářův pes
kňučí. Pes seděl na balkóně poblíž farmáře a bylo zřejmé, že trpěl. Proč ten pes
tak naříká, zeptal se. „Ale sedí na hřebíku," řekl farmář. Na hřebíku? No a proč
na něm sedí, proč si nesedne jinam? „Protože ho to ještě tak moc nebolí."
V roce 1993 jste byl navržen do Guinesovy knihy světových rekordů jako
člověk, který toho nejvíce dokázal a o rok později jste byl doporučen za své
pracovní úspěchy na Řád
To, čeho jsem dosáhl, je za mnou. Všechna sláva — polní tráva. Té se člověk
nenají. Moje úspěchy a neúspěchy jsou pro mne pouhými fragmenty ze života, který
už není. Co se týká mých cílů, těch moc nemám. Žiju den ze dne. Každý den se
snažím prožít co nejlépe, být sám se sebou spokojen, udělat něco dobrého a
udělat to, co se udělat musí. Tímto způsobem si udržuji nejen dobré zdraví, ale
i kontrolu nad tím, co dělám. Protože co nejsme schopni kontrolovat, kontroluje
nás, snažím se vyhnout dlouhodobému plánování. S jedním dnem si dokážu poradit,
ale na týden bych si už netroufnul. Nevyhledávám problémy, ale když přijdou, tak
se jim nevyhýbám. Nepláču nad rozlitým mlékem a nebojím se změny. Jsem připraven
na nejhorší, ale doufám v to nejlepší a když se ukáže zajímavá příležitost, tak
ji uvítám. Tak jsem žil doposud a jeden z mých cílů je, aby to tak bylo i v
budoucnu.
Byl jste odbočkovým předsedou Československého sdružení v Kanadě.
Co je podle vás příčinou averse domova a exilu a jak
byste ji jako psycholog zhodnotil?
Napjaté, ne zrovna přátelské vztahy, které existují mezi námi a domovem, jsou v
porovnání s přístupem jiných demokratických zemí ke svým občanům žijícím v
zahraničí jevem unikátním. Nevím, proč tomu tak je a pochybuji, že to s
určitostí někdo ví. Nicméně kolují mezi námi různé názory. Po pádu komunismu a
volbě Havla byl exil nadšený a plný dobré vůle republice pomoci. Mnoho krajanů a
krajanských organizací z celého světa se okamžitě s republikou spojilo a velmi
rychle a nezištně se snažilo přispět materiálně, odborně, i finančně k tomu, aby
se republika co nejrychleji dostala na demokratickou a ekonomickou úroveň
vyspělých států. Dýchalo se svobodně, železná opona padla. Předpokládali jsme,
alespoň my, exulanti, že vztahy mezi námi a rodnou vlastí pokřivené čtyřiceti
lety komunistické diktatury se rychle znormalizují.
Stalo se opačné. Nedůvěra, podceňování, neporozumění, lhostejnost a někdy i
zloba se pomalu ale jistě staly novou, tentokráte „aversní oponou" mezi námi a
domovem. Jeden z hlavních důvodů toho vidím v tom, že se republika nevypořádala
se svou minulostí. Komunistické zločiny se přehlížejí, viníci jsou na svobodě a
obětí komunistické hrůzovlády jsou ignorovány. Široký nezájem občanů a politiků
o nutností morálního a právního vyřešení jak majetkových, tak osobních křivd
spáchaných minulým režimem má hlubší kořeny, než pouhou neschopnost právního,
politického a finančního systému se s takovými problémy vypořádat. Když k tomu
přidáme okrádání, miliardové podvody, tunelování, podezřelé obohacování a jiné
morální a charakterové vady, které znepříjemňují život a zvyšují národní
nespokojenost, není divu, že domácí nálada je — jak řekl i pan president — blbá
a společenská atmosféra nezdravá. Efekty takové nálady a takového klimatu působí
různě na různé lidi a mají vliv i na exil. Na druhé straně je možné, že exil
přecenil svoji důležitost v tom, co pro republiku znamená a co od republiky
očekává. Arogantní chování některých z nás k lidem doma, poučování, vytahování a
všestranné kritizování, nemluvě o hrstce podvodníků, spekulantů a kriminálníků,
kteří přišli jen aby se obohatili na úkor občanů a státu, tuto nezdravou
atmosféru ještě více zakalilo. Averse vzrostla a vztah mezi exilem a domovem se
poškodil.
Jak sledujete vývoj doma?
Ne tak dobře, jak bych si přál. Schází mi přímý kontakt. Být tam, kde se věci
dějí a vidět to na vlastní oči je daleko lepší, než být o událostech jen
informován. Co se dnes děje doma, to vím díky telefonickým hovorům s rodinou a
hrstkou přátel. Dále používám e-mail a něco se dovím též z internetu, rádia a z
českých novin tištěných v Kanadě.
Jak byste jako psycholog z nadhledu exilu hodnotil české politiky a
jejich politiku?
Kdybyste se mě na to zeptal jen tak všeobecně, tak bych odpověděl asi jinak, než
když se mne na to ptáte jako psychologa. Na lidi, kteří jsou schopni si
stoupnout před občany a tvrdit jim do očí, že vědí, co je pro ně dobré, že vědí,
co potřebují, že jim ukážou cestu k lepším zítřkům a že je k nim dovedou, se
dívám s určitým podezřením, že nevědí, o čem mluví, ale že vědí, proč to říkají.
Poněvadž většina lidí si o sobě nemyslí, že vědí lépe než spoluobčané, co jim je
zapotřebí a proto takové sliby nedělají a z téhož důvodu si na sebe takovou
velkou zodpovědnost za lidské osudy neberou, považuji to za dostatečné, abych
pochyboval o duševním stavu mnohých politiků. Politika je moc, a moc kazí! A
kazí nejen ty, co jsou u moci, ale i ty, kteří jsou
blízcí a drazí těm, co mají moc. Osoby s charakterovou
vadou mají zpravidla míň etických zábran a odolat vlivu moci je pro ně daleko
těžší. Takoví lidé by se neměli do politiky pouštět Naneštěstí jedinou
kvalifikaci, kterou kandidát na politika potřebuje, je schopnost být zvolen.
Takže kvalita politika závisí na schopnosti voličů formulovat nejen jaké
znalosti politik potřebuje, ale také jaké osobní a společenské kvality, včetně
charakterových vlastností, jsou nutné, aby politik splnil to, co slíbil a co od
něho voliči budou očekávat Nadávat na politiky nemá proto smyslu. Je to naše
vina. Máme takové politiky, jaké jsme si zvolili. Oni za to ani tak nemohou. Oni
se nezměnili. Co je v nich, bylo v nich, a co jim schází, jim vždy scházelo. Z
toho vyplývá, že jaký je politik, taková je politika. Až na malé výjimky
považuji politiku doma za amatérské počínání, které se vymyká i těm
nejzákladnějším morálním normám předpokládaným od politických stran a politiků z
demokratického Západu. No, a kdybych přestal věřit, že to, čemu se doma říká
politika, není výsledkem neschopnosti a nebo plodem blbosti, musel bych téměř
celou současnou politiku považovat za specifický druh kriminální činnosti.
Myslíte si, že se česká morálka a současné poměry potopí ještě
hlouběji?
Co není ještě na dnu, je v pádu. Domácí morálce to potrvá dosti dlouho, než se
její pád zastaví. To znamená, že než se vylepší, ještě se zhorší. To platí také
o současných poměrech. Ty jsou však už blíže ke dnu, takže v porovnání s
morálkou to s nimi vypadá špatněji. Když je ale něco tak špatné, že, ať děláme
co děláme, už to nemůže být horší, říkáme, že jsme dosáhli konce, že jsme
narazili na dno. No a čím tvrději na dno narazíme, tím více se od něj odrazíme.
A protože ve světě cyklu konec je začátkem opaku, situace se bude vylepšovat s
rychlostí výstupu. Jednoho dne zjistíme, že o co se domácí poměry zlepšují, o to
se morálka zhoršuje. Nicméně přijde chvíle, kdy i ona dosáhne dna a začne svou
cestu nahoru. Doufejme, že ten den nenechá na sebe dlouho čekat a že se ho mnozí
z nás dožijí.
Jak se vám líbí Polygon?
Jsem čtenářem Polygonu od jeho zrodu. To samo je dobrou evidencí mého zájmu o
tuto publikaci. Myslím si, že v současné době je to
nejlepší zahraniční časopis pro Čechy a Slováky jak doma, tak venku. Úroveň
kvality článků, korespondentů a grafické úpravy je vysoká a co je podstatné: je
konstantní. Polygon se mi opravdu líbí a doporučuji ho všem. Většina z těch,
kteří se s ním seznámili, byli nadšeni jeho obsahem a překvapeni, že takový
časopis vůbec existuje. Což mě vrací k první vaší otázce: to jste opravdu tak
neznámí nebo jenom skromní?
(Za Polygon s Dr. Mertou rozmlouval V.V.) .
Podklady ke vzpomínce na Dr. Jana Mertu předali manželé Alena a František Kolečkářovi z Velehradu
zpět na hlavní stranu zpět na archiv aktualit