Listárna svedomi.cz , došlo 5. února 2011
Jan Kubalčík
Předně Autor blíže specifikuje, co pod pojmem „moderní
Evropa“ myslí. Tedy má jít o Evropu kontinentální, sjednocující se
a demokratickou, tedy (Autor patrně míní v důsledku toho) křesťansko-sociální
stát, jehož strany (myšleno patrně křesťansko-sociálního zaměření) mají většinu
v Evropském parlamentu. Dále autor uvádí, že to byli pravicoví křesťanští
demokratičtí politici (Adenauer, Monnet), kdo u zrodu oné „moderní Evropy“
stáli. Zde bych si dovolil poznamenat, že tento argument neříká nic o tom, zda
se dnešní vývoj stále myšlenkami těchto politiků inspiruje. Autor je patrně
přesvědčen, že ano (jinak by si je přeci nezval na pomoc v debatě o dnešku). Jak
však potom vysvětlit, že jsou to právě evropské elity, které nejvíce propagují
další úprk vpřed v integračním závodě (s kým vlastně?), kdo se tak vehementně
snaží od křesťanských základů Evropy důsledně odstřihnout. Příkladů by se našla
celá řada, od odmítnutí příslušných pasáží v ústavním dokumentu, přes osud pana
Buttiglioneho a ostudný přístup ke křížům v italských školách, až po „opomenutí“
právě křesťanských svátků ve vydaném kalendáři (to je sice lapálie, leč obávám
se, že příznačná). Přitakal by Adenauer takovému vývoji? Pochybuji. A pokud by
tedy nepřitakal, jaký by byl v tomto bodě Autorům argument? O „věc vyššího
morálního řádu“ v dané době jistě mohlo jít... a jistě jde i dnes. Je však
nezbytné si připomenout, že řada původně dobrých věcí může být pokažena prostě
tím, že se přeženou. Ztráta citu pro míru je v pozadí mnoha špatností. Nemusíme
chodit do otázek antidiskriminačních směrnic. Když ale Adenauer s Monnetem
kladli pod jednu evropskou střechu uhlí a ocel, neležel jim na srdci zejména
volný obchod (to konec konců Autor sám přiznává, když cituje výrok J. Rupnika)?
Co by asi dnes řekli na společnou zemědělskou politiku, která navíc svými
důsledky (když tedy jde o „věc vyššího morálního řádu“) prokazatelně a výrazně
poškozuje zemědělce po celém světě, zejména v těch nejchudších oblastech?
Další, koho si Autor bere „na pomoc“ je i mnou zmíněný W.
Churchill. Prý byl první, kdo o sjednocené Evropě hovořil (nebyl... před ním to
byl určitě hrabě s československým občanstvím, zakladatel Panevropské unie
Coudenhove-Kalergi). Možná, že Churchill takto hovořil jako první
těsně po válce... Podstatné však je,
že tento velký konzervativec jednak nikdy nepovažoval „sjednocenou Evropu“
za projekt dost dobrý na to, aby se jej zúčastnila jeho vlast. A i obecně
konvergoval později ke stále kritičtějšímu pohledu (viz např. M. Thatcherová:
Umění vládnout).
Čtu Autorovu básnickou metaforu a v její krasomluvnosti se
mi nedaří nelézt ani ždibec argumentu. Vím, že následná paralela je extrémně
vyhrocená, ale chci, aby bylo zřejmé, o co mi jde. Jatka II. světové války
přispěla k hluboké reflexi (mj.) evropských antisemitských postojů. Máme proto
tento válečný konflikt chválit jako takový?
A co se otců zakladatelů Spojených států týká – to byli mužové v první řadě
velmi praktičtí. I když se odvolávali na francouzské filosofy, v realitě je
zpracovali v rámci britské tradice a tedy zcela odlišně než Jakobíni. Konečně
stačí nahlédnout do Listů Federalistů, popř. do Demokracie v Americe
(od francouzského autora Alexise de Tocquevilla). Navíc, sloužil-li někdo
z francouzů coby inspirace mužům Nového světa, nebyli to vůdci revoluce ani ti,
kterými se tito vůdci filosoficky inspirovali, ale na prvním místě Charles L. Montesquieu.
K této Autorově pasáži však přináleží ještě jedna podstatná otázka: opravdu se
myšlenka svrchovanosti jedince zrodila v krvi pod guillotinami? Jak by asi
na tuto myšlenku reagovali ti, kterým bylo dáno slyšet její pohyb nad svým
krkem? Není to zkrátka jen mýtus „moderní Evropy“? Té „moderní Evropy“, která
zkrátka nechce vidět, že tato svrchovanost je plodem křesťanství? A nespočívá
ona „modernost“ právě v této slepotě?
Autor přitvrzuje a obhajuje koncept „sociálních práv“.
A opět se tváří, jako by jeho názor byl kanonický. Zeptal bych se: proč tolik
dogmatismu? Konzervativci legitimně namítají, že žádná sociální práva
neexistují, neboť za každým takovým „právem“ se skrývá povinnost někoho jiného
(často státu, tedy nás všech). Právo na práci? Pěkné... ale to mi tedy
někdo jiný musí poskytnout! Jaký
rozdíl od třeba práva na shromažďování, kdy chci po ostatních (včetně státu),
aby nedělali nic a nechali mě se shromažďovat. Navíc, pokud má tedy jít o „věc
vyššího morálního řádu“, pak je na místě připomenout, že takovým zaopatřovacím
pokrokem jsou lidé morálně korumpováni. Abychom totiž jako společnost mohli
prostřednictvím státu platit štědrý sociální stát, musíme se prvně dohodnout
na pěkně vysokém zdanění. Ledaskdo by se rád zachoval jako ctný člověk a dal
ze svého almužnu potřebnému. Ale jak má být takto ctný, když mu stát v kapse
žádné peníze na charitu nenechá? Mohlo by se říct, že už jsme tedy každý
na potřebné dal právě prostřednictvím zmíněných daní – ale vynuceně a v tom to
vězí... dobrý skutek je jen tehdy dobrý, když není vynucen, když je vykonán
dobrovolně.
Sociální spravedlnost je tak předmětem neustálého
politického vyjednávání zejména mezi různými křídly levice, kdy jedno je více
rozhazovačné a druhé o něco málo odpovědnější. A protože dnes v „moderní Evropě“
tento levicový diskurs jednoznačně převažuje, může Autor s přehledem tvrdit, že
„o tom“ prostě moderní demokracie jsou. Ale lidé jsou různí, různě nadaní, různě
vychovaní... a mají-li svobodu tuto svoji různost uplatňovat, budou dosahovat
různých výsledků. Je to „sociálně nespravedlivé“? Pak však, chceme-li to
napravit, musíme zrušit svobodu.
Autor se v závěru nechává unést nutností pokroku.
Od feudalismu ke kapitalismu, od kapitalismu k „moderní Evropě“. Jak fascinující
– jak deterministické. Je posun a změna v čase nutně vždy změnou k lepšímu?
Nejsme určitě ve slepé uličce? Nebyla také „nová Evropa“ Hitlera nepřítelem té
„staré Evropy“? A neztrácí se v tom někde ten jedinec, jehož svrchovanost byla
údajně nalezena v potocích krve Velké francouzské revoluce? Na jednom se však
s Autorem shodnu: na starosti o osud naší civilizace. Bojím se, že zhyne
na „sociální práva“.
Jan Kubalčík, Konzervativní strana
zpět na hlavní stranu zpět na archiv aktualit