Nabídnuto do časopisu Svědomí.cz , došlo v červenci 2011
Čestmír Hofhanzl
Motto: Člověk, společenství lidí bez ideálů, staletími ověřenými schématy zásad, vzorci chování, nepřekročitelnými tabu – je pouhým shlukem živé hmoty.
Jedince a jeho hodnoty, jeho vnímání okolního světa, jeho
rozhodování a jednání utváří rodinné a kulturní prostředí, ve kterém vyrostl a
stal se člověkem. Vrozená snad může být jen tendence či preference k určité
volbě.
U společenství má vliv kulturní tradice – ta může přetrvávat
generace. Prostředí, ve kterém se určité hodnoty a zvyky utvářely, se může
utvrzovat tradicí, může mít vliv i za změněných okolností i v jiné kultuře.
Platí-li to ve smyslu pozitivním – ve zkažených poměrech,
vnucených vnější mocí anebo špatným příkladem si takové společenství udržuje
určitou noblesu, nepřizpůsobuje se zcela zlu a poměrům – platí to i ve smyslu
opačném: jedinci i skupiny mohou vnesené zlo rozvíjet.
Společenství usazené v Českých zemích bylo v exponovaném
prostoru uprostřed Evropy vystaveno tlakům a podnětům ze všech stran. Platilo to
jak pro elity, tak i pro stát, který spravovaly. Jak daleko mohou dosahovat
vlivy a okolnosti z minulosti – jak mohou zasahovat a ovlivňovat naši dobu –
můžeme ukázat na důsledcích porážky českých stavů po Bílé hoře. V sedmnáctém
století byla politickým národem šlechta. Porážka českého stavovského povstání
měla za následek vyhnání mnoha šlechtických rodů ze země a konfiskaci jejich
majetku. V Čechách a na Moravě zůstali ti, co byli na vítězné habsburské straně,
ti kteří přijali jejich podmínky. Konfiskovaný majetek často získaly cizí
šlechtické rody. České země tehdy přišly o většinu politické reprezentace, která
se v budoucnu mohla jako zemská rodová šlechta cítit a chovat.
V devatenáctém století se začalo měnit tradiční schéma
politiky, vlivu začaly nabývat i zemské zájmy. V té době se na politické scéně
objevuje nová společenská vrstva: vznikající buržoasie. České země neměly
v politice centralizované rakouské monarchie politickou reprezentaci, která by
zastupovala a hájila zemské zájmy. Pobělohorská cizí šlechta se nedokázala ani
za dvě století ztotožnit se zájmy země, která již po generace byla jejich
domovem.
Tragická indispozice, neexistence konstruktivně se chovající
zemské politické elity v polovině devatenáctého století, měla následek o
sedmdesát let později – rozpad Rakousko Uherské monarchie jako evropské
mocnosti. Tato říše přitom udržovala poměrný mír v národnostně složitém středu
kontinentu a uhájila tento prostor i proti expanzi Osmanské říše.
V polovině devatenáctého století byla jedinečná příležitost
začít proces federalizace Rakouské monarchie. Zatímco uherská šlechta si vymohla
podíl na vládě, tedy dualismus, České země – hospodářsky nejvýkonnější část
mocnářství – politický a mocenský podíl na správě státu nezískaly; neměly
dostatečně silnou politickou reprezentaci. Tehdy mohl být položen základ
federativního uspořádání středu evropského kontinentu – území ohroženého ze
západu expanzí Německa a z východní strany Ruskem. Dovolím si říci, že tato naše
neschopnost se také významně podílela na všech hrůzách dvacátého století.
Dnes s odstupem jednoho století by nemusely být kontroverse
o desintegraci a zničení podunajské monarchie po První světové válce. Česká
politická reprezentace na tom nesla svůj neodpustitelný podíl. To, co česká
politická reprezentace vyčítala rakouské vládě nazývajíc Rakousko
žalářem národů, uskutečnila sama ve
své nově vytvořené a na národnostním principu založené republice Československé.
Na území tak národnostně diferencovaném založit stát československého národa pod
heslem Pravda vítězí mohla jen
politická reprezentace neodpovědná, nedohlížející důsledků svého jednání a
nerespektující pravdu. Už „tatíček“ Masaryk klamal. Pomohli jsme nahnat české
Němce do náruče Hitlerovi a slovenským Hlinkovcům ulehčili vstřícnost stejným
směrem.
Jednání českých politiků na počátku Druhé světové války
mohlo být těžko jiné, než bylo, když dvacet let předtím nejednali po pravdě a
s vědomím důsledků svého chování. Vyzbrojili armádu, vybudovali pohraniční
opevnění proti Německu, načež výzbroj a opevnění bez boje vydali Hitlerovi.
Vrchní velitel Edvard Beneš zemi opustil. Bez problémů se stal nejvyšším
představitelem zahraničního odboje. Již tehdy byla politika pro české
náčelnictvo jakoby jen divadelní hra a bezbolestná taškařice.
Vyhnání českých Němců po válce v letech 1945 a 1946, bez
rozdílu, bez hledání a určení viny, bylo přípravnou prací pro komunismus. Česká
politika po válce prokázala, že nemáme smysl pro fair play, abychom
nekompromisně označili a potrestali viníky a ostatním dali šanci napravit své
jednání. Po staletí byla naše i jejich země českým Němcům domovem. Jednali jsme
tehdy podobně, jako standardně dělali politiku bolševici v Rusku. Poválečná
politická reprezentace dala spodině příležitost si po Němcích nakrást. Tento
hřích nás učinil poddajnými k přijetí a podvolení se komunismu a jeho hodnotám.
Čeští komunisté spáchali v prvním desetiletí své vlády
relativně nejvíce politických vražd. V Čechách bylo nejvíce obětí politických
procesů. KSČ měla ve srovnání s ostatními „lidově demokratickými zeměmi“
relativně nejvyšší počet členů. „Znárodněno“ u nás bylo prakticky vše. Toto
totální zestátnění – každého posledního malozemědělce i živnostníčka – bylo
možné, protože jsme byli zvyklí se ohýbat. Již naši otcové a dědové neměli dost
hrdosti bránit, případně i nasadit život za to, co vydřeli vlastníma rukama.
Komunistická spodina dostala příležitost, nemusela se ničeho a nikoho obávat.
Společnost jako celek, místo toho, aby se semkla a hájila své sousedy, své
kolegy, své tradiční hodnoty, se ve své většině začala chovat jako smečka dravé
zvěře, která svého zraněného druha roztrhá a sežere. Viděl jsem to na chování
společenství obce, když mého tátu poslali pro výstrahu do pracovního tábora a
bandité a hlupáci mohli ve jménu nejsvětějších komunistických ideálů krást i
ničit to, co sami nevytvořili. Věděli jak se v zemi, kde jsou hrdost a čest
neznámé pojmy, rychle zapomíná. Původci zla vždy vyvázli bez trestu. Je to
smutná tradice naší společnosti a naší kultury.
Komunističtí reformátoři za Pražského jara 1968 se chovali a
jednali tak, jakoby šlo jen o hru. Snad si ani neuvědomovali, při své službě
následnické mocnosti mongolské Zlaté Hordy a Svaté Rusi, že jde o život. Pokus o
vymanění se z vasalství se v těchto krajích trestával vyhlazením celé populace –
tento zvyk stále trvá. Reformátoři socialismu s lidskou tváří neudělali nic, aby
se pokusili zajistit obranu země, za kterou měli nést odpovědnost. Nechali se
odvézt do Moskvy jako ovce do rodného košáru. Až na Františka Kriegela všechno
podepsali a vše odvolali. Než byli vyhozeni jako odpad na smetiště, vykonali
základní špinavou práci: zahájili proces normalizace.
Metody obnovení pořádku sovětští janičáři humanizovali.
Fyzickou likvidaci nahradilo ponížení existenciální. Cílem normalizace bylo co
nejhlubší poškození společenské duše. V počátku sedmdesátých let zahájila
politickou kariéru skutečná morální spodina. Hranice možného a přijatelného se
v tomto období významně posunuly. Společenské vnímání pojmů morálky se během
sedmdesátých a osmdesátých let posunulo tak, že společnost tu změnu přestala
vnímat. Posunuly se normy. Základní systémovou změnou, která se v „táboře míru a
socializmu“ odehrála v souvislosti s invazí vojsk Varšavské smlouvy do
Československa, bylo definitivní převzetí moci z rukou stranického aparátu do
rukou tajných služeb. Tyto služby se v důsledku monopolu informací a jisté
autonomii v rámci mocenských struktur dostaly na vrchol mocenské pyramidy.
Výsledkem bylo uvolnění ideologických schémat. Noví držitelé moci začali
z pozadí druhého mocenského centra komunistickou politiku měnit. To, co se zdálo
erozí ideologických zásad a principů, byla většinou promyšlená a dávkovaná změna
postupů.
„Tajní“ měli již od dob carské Ochranky v popisu práce
infiltraci nepřítele. Na tuto tradici navázal zakladatel ČEKY Felix Edmundovič
Dzeržinskij. Vložil do základů bolševické tajné policie pro své „muže zvláštního
ražení“ zásady a pravidla, které je po půl století přivedly až k rozhodujícímu
podílu na moci. Dnes již nepochybuji o tom, že se naše Státní bezpečnost přímo
podílela na organizaci a činnosti Charty 77. Když jsem na konci sedmdesátých let
chtěl Chartu podepsat, známý, který se po roce 1989 stal ministrem, mi to
rozmluvil s argumentem, že by někdo měl zůstat mimo. Své jméno jsem našel po
roce 1990 v registračním protokolu StB v kategorii NO Nepřátelská osoba 1.
kategorie nebezpečnosti.
Již v září
1990 byla zveřejněna informace:
Z prvních 217 signatářů Charty 77 k 1. lednu 1977 bylo 156 bývalých komunistů,
mezi nimi se nalézala jména osob výrazně zkompromitovaných přímou nebo nepřímou
účastí na teroru komunistů v padesátých letech. Zasvěceným pragmatikům moci,
nejen ve zvláštních službách, muselo být již v padesátých a šedesátých letech
jasné, že dosavadní ideologie a způsob proletářského vládnutí je zastaralá, tedy
že neodpovídá požadavkům na zvládnutí situace, na udržení se na „výsluní“.
Pražské jaro 1968 bylo naléhavým projevem této krize uvnitř samotného aparátu
strany. Zásah vojsk Varšavské smlouvy byl bezprostředním řešením této situace –
jediným řešením, které tehdejší stranický aparát ovládal a „uměl“. Nebylo to
samozřejmě v pravém slova smyslu řešení problému, který se vyvinul změnou světa
a společenských poměrů. V následující normalizaci se (nahlíženo očima držitelů
moci – příslušníků a spolupracovníků Státní bezpečnosti) začaly příčiny krize
moci teprve řešit.
Deset let jsem v době normalizace žil v tehdejším Gottwaldově. Na místní úrovni
jsem zde viděl mocenský zápas o rozhodující vliv uvnitř KSČ mezi lidmi, kteří
udělali kariéru tradičním postupem v hierarchii stranického aparátu, a „novými
lidmi“, jejichž kariéra startovala v období
normalizace a s podporou Státní bezpečnosti. JZD Slušovice bylo zařízením Státní
bezpečnosti. V této souvislosti je dobré připomenout, že Baťovými mladými muži
původně byli hned dva tehdejší tajemníci Ústředního výboru KSČ Alois Jindra a
Jozef Lenárt. Stejně jako Miloš Jakeš, který vystřídal koncem roku 1987 Gustáva
Husáka ve funkci generálního tajemníka KSČ především kvůli vazbám na toto
„gottwaldovské“ prostředí. Již v sedmdesátých letech jsem zde měl příležitost
pozorovat výběr talentů, jejich výcvik a „úpravu“ k použitelnosti. Po „Revoluci“
jsem totéž pozoroval na úrovni celého státu.
Naše Státní bezpečnost i sovětský KGB si nejpozději
v sedmdesátých letech uvědomili, jak se dá „bič“ Lidských práv – používaný
v mezinárodních vztazích ke kritice zacházení komunistických režimů s vlastními
poddanými – použít proti samotnému nepřátelskému Západu. Normy mezilidského
chování, které se v evropské civilizaci vyvinuly z křesťanských zásad: „nečiň
druhému, co nechceš, aby činili tobě“ nebo „miluj bližního svého, jako sebe
samého“ se staly během staletí zvykovými zásadami slušného chování.
Osvícenci „Nové doby“ popírali náboženský základ těchto norem a nahradili jej
formální terminologií pod označením „Práva člověka a občana“. Bez náboženské
podstaty, bez náboženského chápání přijetí těchto tezí se z nich staly jen
formální libovolně interpretovatelné a nevymahatelné floskule, podle potřeby i
jinak zneužitelné.
Komunistické „zvláštní služby“ poznaly duchovní rozklad
Západu a ztrátu obsahu jeho intelektuálních elit také proto, na něm že léta
spolupracovaly. Téma Lidských práv se stalo v procesu transformace komunismu
proletářského v komunismus podnikatelský mimořádně využitelnou technikou.
Ústředním motivem disidentského „protikomunistického odboje“ se stalo dožadování
se lidských práv. Všeobecné floskule, za kterými si bylo možno podle potřeby a
podle místa ve společenském spektru představovat cokoliv. Státní bezpečnost si
s účastníky protestů pohrávala tak jak považovala za potřebné. Na roky se jí
podařilo odvést pozornost od jiných důležitých problémů. Zejména se podařilo
zabránit vzniku organizovaných skupin skutečných odpůrců režimu, které by byly
schopny formulovat vlastní politický program pro období po změně režim.
Občanské fórum vytvořili sami „kormidelníci“. Také obsadili
svými lidmi všechny potenciálně nebezpečné politické značky na vznikající scéně.
Byl jsem při vzniku Občanské demokratické aliance a tvrdím, že i „nás“ založili.
Znám „Otce zakladatele“ a viděl jsem jejich chování i jednání.
„Nebyli jsme jako oni.“ Mocenská základna starého režimu
zůstala zachována v celistvosti. Změnily se pouze formálně vnější symboly.
Jejich lidé zůstali ve všech centrálních úřadech. „Oni“ neformálně určovali
jejich běh. Pouze „oni“ měli peníze na politiku a rozhodovali, která „politická
strana“ dostane na činnost a která půjde z kola ven. Podle toho se ustavilo
parlamentní politické spektrum. Od samého počátku bylo rozdělení parlamentních
stran na vládní a na opozici fiktivní. Rozhodovalo se jinde. O tom, co
v parlamentu projde nebo neprojde, rozhodovali duchovní otcové přeměny
proletářského komunismu na komunismus podnikatelský. Oni platili účet a výživu
celého cirkusu. Mohli jsme se snažit jak chtěli – neměli jsme šanci, protože nás
bylo málo a obyvatelstvo nemělo ponětí, o co jde. Milovníci lidských práv na
čele byli buď jejich lidé anebo prostí hlupáci, kteří netušili, která bije.
Tak jako v polovině devatenáctého století neměla naše země
odpovědnou politickou reprezentaci – zemskou šlechtu, tak v konci dvacátého
století, v době humanizace proletářského komunismu, zde neexistovala odpovědná
vzdělanecká elita, ukotvená morálně a politicky v tomto prostoru, vědomá si
toho, co se děje, jaká je její úloha a její povinnost. Po prvních popřevratových
volbách na jaře 1990 jsem se stal poslancem České národní rady, v roce 1992
znovu budoucí Poslanecké sněmovny. Po téměř celá devadesátá léta jsem měl
příležitost vidět zevnitř scény vývoj politiky i to, co a jak se hrálo. Základní
vládní kádr v samém počátku vytvořili lidé vycvičení a zaúkolovaní
v Prognostickém ústavu ČSAV řízeném ÚV KSČ. Od toho se odvíjel celý další postup
„revoluční“ přeměny země.
Lidé, které jako mě vynesl do politiky moment změny, měli
určitý větší vliv jen v období roku 1991, po změnách ve složení Předsednictva
České národní rady v prosinci 199o v důsledku krize s odměnami členů tohoto
orgánu. Osm let jsem byl členem Zemědělského výboru a Výboru pro životní
prostředí. V těchto dvou odvětvích jsem měl možnost vidět do podrobností o co se
hrálo, a jaký byl cílený záměr. V zemědělství – ač především Josef Lux rád
řečnil o restitucích a kázal: „Co bylo ukradeno, musí být vráceno.“, nikdy neměl
v úmyslu na obnově vlastnických poměrů k půdě důsledně trvat. Josef Lux byl
celou duší kolchozník a připravil půdu pro své nástupce Fencla, Palase a další.
Zemědělství a lesnictví jsou přitom strategická odvětví. Ten, kdo je ovládá,
může diktovat politiku. Převažujícím způsobem podnikání jsou nástupnické podniky
a právnické osoby bývalých družstev. Lehce je lze ovládat nastaveným způsobem
dotací. Původní „revoluční“ úmysly dnes dokazují zemědělská a potravinářská
impéria Andreje Babiše a „rodiny“ Tomanů. Původní úmysly dokumentuje i famosní
tunel „reformního“ způsobu hospodaření se státními lesy. „Hospodaření“ i prodej
dřeva odporující všem zásadám odpovědného hospodaření s lesem. I kdybych nic
neviděl a viděl jen tuto malou část naší „revoluční“ změny, která již dvacet let
trvá, musím říci jediné – tento režim je zločinný.
Na dokreslení tohoto případu „reformy“ v jednom odvětví je
případné uvést, že letos na jaře jsem se zúčastnil semináře pořádaného Jiřím
Olivou v Poslanecké sněmovně na téma „Dřevěná kniha“ aneb navržený způsob
hospodaření ve státním podniku Lesy ČR. Hlavní referát měl lesní náměstek Novák
a ředitel Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů Vašíček, dva nejvyšší lesní
úředníci. Na můj dotaz v diskusi – zda se dožiju toho, že v této zemi bude
platit, že jedna a jedna jsou dvě a na druhý dotaz – jak dlouho ještě budete ty
blbé dialektické kváky vyprávět, mi oba pánové odpověděli: „Před dvaceti lety se
politické síly dohodly, že se to tak bude dělat a tak se to dělá a dělat bude.“
Doufám, že i intelektuálně méněcennému netřeba dále rozprávět.
K životnímu prostředí mohu říci – u všeho co začínalo na eko-,
tedy ekologie či ekonomie, bylo neobvykle přehuštěno lidmi zapsanými
v registrech Státní bezpečnosti. Ještě za „legálního proletářského komunismu“,
ač byly ochranářské organizace promořeny lidmi, kteří spolupracovali se Státní
bezpečností, šlo většině skutečně o ochranu přírody. Tvrdím, že po Sametové
revoluci špičkoví reprezentanti těchto aktivit byli úkolováni ke zcela něčemu
jinému, než byla ochrana životního prostředí. Anebo to byli lidé se všemi svými
hodnotami odkojení komunismem, kteří nebyli schopni chápat souvislosti.
Na počátku proletářského komunismu ve jménu „ideálů“
rovnosti a spravedlnosti bylo zničeno vše, co předchozí generace s úsilím
vytvořily. Kriminalizována a ničena byla duchovní a profesní elita země. Při
sametové transformaci na podnikatelský komunismus byla ve jménu „ideálů“ ochrany
přírody a jejich práv zdevastována Šumava. Stalo se tak proto, že modernizátoři
„technologie“ komunismu měli s tímto územím jiné záměry. Fungovalo to tak
obecně. U většiny velkých aktivit ekologistů bylo v pozadí něco zcela jiného než
zájmy ochrany přírody. Zanícenost pro jednu věc a pohled bez schopnosti vidět a
chápat věci a svět kolem sebe v souvislostech je jako zanícený vřed – výsledkem
je absces.
Roky je mi vyčítáno, že ve svých textech jen kritizuji a
neříkám, jak z toho ven. Nekritizuji, snažím se popisovat svou zkušenost: co
jsem viděl, příčiny a důsledky. Kdo si doposud neuvědomil, co se kolem nás stalo
v posledních sedmdesáti letech, a především, jak a čím byla završena celá ta
degenerace v posledních dvaceti letech, nemá vůbec naději myslet si, že se něco
může začít měnit.
Hlavním a základním signálem Sametové revoluce bylo, že
zločin a zneužití moci se v českém státě nebude trestat. Mocenská skupina, která
zemi ovládala již v sedmdesátých a osmdesátých letech, si ponechala ve svých
rukou rozhodující zdroje a páky. Zorganizovala vytvoření formálních
demokratických struktur a institucí a do jejich vedení si dosadila a
naorganizovala své poddajné lidi. Od počátku to bylo fakticky loutkové divadlo.
I proto se stal prvním „demokratickým“ prezidentem divadelník, který se
zanícením sehrál svoji roli. Systém, jak byl od počátku nastaven na
neodpovědnost, se přirozeně v tomto směru vyvíjel. Rozhodovací pravomoci a
finanční zdroje zůstaly v rukou mocenských skupin za scénou, které nenesly
žádnou odpovědnost a podle toho se také chovaly. Cílem privatizace bylo převést
rozhodující majetek do těchto „správných rukou“. To se jim podařilo přes banky,
fiktivní společnosti a bílé koně mladých lepých miliardářů. I do rolí politiků
si vybrali mladé již méně lepé chlapce – viděl jsem v devadesátých letech výrobu
některých z nich. Tento modernizovaný způsob komunistického vládnutí již nemůže
fungovat podle jednoduchých direktiv – příkazů, zákazů apod. Hlavním mechanismem
ovládání takovéhoto politického systému jsou mnohem sofistikovanější korupce a
klientelismus. Má-li toto „zřízení“ delší čas úspěšně fungovat, musí mít
společnost korupční chování do mrtě zažité.
Všechno, co kolem sebe dnes vidíme se odehrávat, je logický
důsledek „Pravdy a lásky“, která se většině tak líbila. A cesta ven? Uvědomit
si, co se stalo, co jsme zač. Začít pracovat na sobě a změnit se. Pak teprve
pracovat na změně.
Čestmír Hofhanzl, člen Konzervativní strany
zpět na hlavní stranu zpět na archiv aktualit