Listárna svedomi.cz , došlo 23.  9. 2011

Dovolená bez intervencí politiky?

Jaroslav Cabal

Zapomeňte, nemožná věc. Každá fyzická činnost člověka nějakým způsobem prolíná do reje společenských dějů, aby se tak podílela svým malinkým dílem na úzce (a závisle) provázaném politicko-hospodářském komplexu dnešního světa. A tak i dny zaslouženého odpočinku od profesní činnosti musí každá taková osoba začít úvahami o kursech peněžních měn, cenách ubytování, nákladech na dopravu či stravování, a třeba o poplatcích za doprovodné služby. Běžný člověk, kamkoliv přijede, se navíc neubrání srovnávání životních podmínek nebo etnických specialit kultur v místech dovolenkových pobytů s těmi, které spoluvytváří ve svém domovském teritoriu.

Letošní hlavní dovolenou jsme s přáteli tradičně (po třiatřicáté) trávili u našich po všech stránkách nejbližších sousedů v úchvatných Vysokých Tatrách. Pro nás neodolatelnou krásu komplexu hlubokých lesů nad kterými se k obloze tyčí divoká skaliska docela vysokých štítů těchto mini velehor před několika léty rázně zjizvila obrovitá kalamita způsobená silnou vichřicí. Tato zlá rána však nemohla změnit náš nezničitelný hluboký vztah k těmto horám.

Scenérie neustále uspěchaných bystřin, neobyčejně barevných ples, ostrých hřebenů, četných vodopádů, hlubokých kamenitých údolí s pásy kosodřeviny, nebo jedinečný lidskými silami nespoutaný život v ní, nadále oprávněně a úspěšně přitahují nejen nás, ale i četné turisty či horolezce z různých koutů světa.

Služby poskytované místními podnikateli se v mnohém zlepšují, zejména ty poskytované náročnější a movitější (bohužel mnohdy i pohodlnější) klientele. Z rekreačních center teprve v posledních letech rychle mizí ruiny nedávno chátrajících hotelů. S obnovou těchto zajímavých staveb však nadmíru přibývá různých pouťových atrakcí, které vlastně odvádí jejich uživatele od pravé podstaty pobytu v horách, tedy od zdravého pohybu v čisté přírodě a od vnímání skutečných krás kamene, rostlin i živočichů.

Ve vyhlášených střediscích také mizí zázemí pro méně náročnou klientelu. Výsledkem těchto trendů je zatím mírně jiné složení rekreantů. Na úkor lidí sladěných s nádhernou přírodou se v těchto centrech objevují častěji ti, kteří sem míří zejména za módními atrakcemi, které jsou spíše vhodné do zábavních parků.

Naštěstí se správě Tatranského národního parku podařilo odolat značným tlakům na výstavbu nových obřích hotelových komplexů, sjezdovek a podobných zařízení, které by navždy negativně změnily současné civilizační, a zejména také přírodní poměry v této vzácné oblasti. Omezování nové výstavby je správným počinem TANAPu s ohledem na zbytný podnikateli plánovaný nárůst ubytovacích kapacit, který zřejmě neodpovídá dnešní realitě, protože hostů v Tatrách přibývá jen pozvolna a bylo by to na úkor oprávněných záměrů ochrany přírody. Nepodařilo se tedy do dnešních dnů zcela nahradit rapidní úbytek turistů, který následoval po zrušení „železné opony“ a rozumnější cestou jsou tedy rozsáhlé rekonstrukce dlouhodobě opuštěných zařízení.

Slovákům se zatím nepodařilo, ani za vydatné pomoci soukromých dárců a EU, náležitým způsobem zmírnit obrovité rány způsobené na jižních úpatích divokou vichřicí, kterou v ničivém díle v následujících letech vydatně novými polomy podpořily další, byť menší, lokální bouře. K tomu všemu byly zbytky jehličnatých lesů v posledních letech zasaženy mohutnou kůrovcovou kalamitou. Její ohromné rozměry jsou patrné zejména v povodí Studeného potoka, v okolí Hrebienku a kolem chodníku od Sliezkého domu do Smokovců. Lze v blízké budoucnosti očekávat, že jižní svahy těchto hor budou bezlesé.

Slováci tedy musí řešit obdobné problémy jako Češi na Šumavě a zažívají proto obdobně těžké boje mezi ekonomickými skupinami. Z mého pohledu jsou ochranáři zneužíváni jednou profitní skupinou stojící v lítém boji proti jiné. Jedni mají užitek z vytěženého kalamitního dřeva (a lidé práci, o kterou je v této zemi velká nouze) a ti druzí, zřejmě vlastníci zdravých lesů z jiných lokalit, zase brání ceny tohoto materiálu na trzích před přívalem levnějšího zboží z postižených oblastí.

Místo aby se všechny síly soustředily na cílový stav těchto zvláště chráněných území, vyčerpávají svou energii v mediálních válkách a organizaci nic nepřinášejících lokálních protestních akcí.

Pokud prostý občan dobře sleduje odborné diskuse, musí nabýt přesvědčení, že obě strany nachází společnou řeč v tom, jakou druhovou skladbu by měly Tatranské (i Šumavské) lesy v budoucnosti mít. Mluví se ve shodě o obnově většího podílu původních smíšených lesů a likvidaci monokulturního hospodaření. K tomu, jak tohoto nesporně společného cíle dosáhnout, je třeba hledat patřičné cesty a dlouhodobě po nich společně postupovat.

Jen těžko najdeme v obou zemích odborníky, kteří budou trvat na tom, že v mělkých horských půdách po dvě století přežil dostatečný počet vitálních semen původních nosných jehličnatých i listnatých kultur v takové míře, že je nepřeválcují při přirozené obnově náletové dřeviny a ty, které zde rostly v poslední době, než je postihly nynější pohromy. Tento trend samovolné obnovy je patrný v rozsáhlých plochách pod Tatrami, na kterých se drtivě uplatňuje neproniknutelná podřadná změť zejména jeřabin, různých druhů křovin, vysokých bylin a jen někde s řídce rozhozenými břízkami. Mladé jehličnany nad touto spouští nesměle vykukují velmi ojediněle. Troufám si tvrdit, že tito ojedinělí samotáři vyrostli spíše ze semen nepůvodních kultivarů, které na těchto stanovištích byly vysazeny člověkem.

Příroda v těchto postižených lokalitách se jistě po tisíci letech vzpamatuje z lidských zásahů a kalamit i bez přispění člověka. Nebylo by však vhodnější podat jí pomocnou ruku a využít energie ochranářů, dobrovolníků a ostatních zdrojů obou bojujících ekonomických skupin? Vždyť pro rychlejší sukcesi zraněné krajiny by zřejmě hodně pomohla rozsáhlejší výsadba původních druhů jehličnanů a zcela absentujících listnatých kultur. Bezpečně sázet se však nedá na pozemcích, na kterých vratce leží přes sebe neodklizené těžké mrtvé kmeny a bez zdrojů, které by jejich dřevo mohlo přinést.

Je také jasné, že nelze osázet celé poničené plochy. K obnově přirozenějších lesních společenstev by velkou měrou přispělo vytvoření „ostrůvků“ původních kultur, ze kterých by se poté původní druhy samovolně šířily do svého okolí.

Ve Slovenské i České republice tedy zůstává řešení uvedených ošklivých problémů v zarputilých válkách, ve kterých se vždy jedna ze stran probojuje na půl cesty ke společnému (a žádoucímu) cíli a tam se, ke škodě přírody a krajiny, trestuhodně zastaví…

A ochranáři se, bohužel, zaměřují pouze na podporu těch ekonomických skupin, které mají zájem na vyšších tržních cenách dřeva, tedy nevyklízení padlých kmenů. V České republice do této lobyistické skupiny můžeme směle přiřadit současného ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga. Zájmy skutečné ochrany přírody a krajiny v obou zemích tedy, podle mého názoru, nejsou naplňovány v potřené míře. Důvodem je přílišná soustředěnost jednotlivých zájmových skupin na vzájemné boje a zmatené jednání těch, kteří se identifikují jako ochránci zbylých, velmi ohrožených přírodních pokladů.

Jaroslav Cabal, Konzervativní strana

 zpět na hlavní stranu               zpět na archiv aktualit