Listárna svedomi.cz , došlo 25. června 2011
Jaroslav Cabal
Mnohokrát jsem před napsáním nějakého článku o aktuálním
dění v naší společnosti uvažoval, jak do něj inkorporovat alespoň trošku
optimismu. Pokud si někdo přečte soubor toho, čím se snažím přispět
do probíhajících diskusí, musí nabýt dojmu, že takto může přemýšlet jen
zatvrzelý skeptik a kverulantský kritik. Naději, že chyba nebude výhradně
v osobním pohledu na život kolem nás, vzbuzují vztahy v širokým okruhu mých
přátel. Mezi nimi bývám vnímán spíše jako člověk v rámci svých sil ochotný
k pomoci, a se smyslem pro humor, než jako nějaký zatrpklý škarohlíd.
Ale jak se zachovat k dalším dílům nekonečného seriálu
skandálů a afér kormidelníků naší společnosti? Poslední dva obrazy těchto velmi
smutných frašek opět nabraly na síle oproti těm, které jsme již považovali
za vyvrcholení jejich autorského díla. V obou případech se nejedná o nic
menšího, než je zásadní narušení nejdražších statků každého z nás: svobody,
rovnosti před zákony země a ochrany majetku.
Začněme tedy první aférou, která docela živě navazuje na
sledovací (odposlouchávací) skandály spojené s vrcholnými představiteli Věcí
veřejných. Pod palcovými titulky nám nyní české deníky přinášejí překvapivou
informaci: Inspekce ministra vnitra odhalila podivně povolené odposlechy
telefonní komunikace takových funkcionářů, jakými jsou například předseda
Ústavního soudu, tajemník presidenta republiky nebo třeba i šéf jeho kanceláře.
V seznamu sledovaných by se našlo i několik velmi vlivných osob z ekonomické
sféry.
Pro mne však není překvapením, že je možné v této zemi
sehnat si, asi za patřičný obnos, informace o telefonních číslech, na která
častěji než je zdrávo volává manželka žárlícího muže, nebo třeba konkurentů
z politického boje či hospodářského soupeření. Jen mi nebylo jasné, z jakých
zdrojů mohou tyto informace pocházet. Zákony upravující poskytování
telekomunikačních služeb, stejně jako zákony upravující podmínky legálních
odposlechů, jsou totiž tak přísné, že normálního smrtelníka ani nenapadne
pokusit se získat třeba jen výpisy z nich. Odrazovat nás mají také sdělení
elektronických mágů, kteří tvrdí že umí vystopovat v pamětech dokonalých
počítačů toho, kdo si citlivá data vyzvedl či osobu, která s nimi nakládala.
Protože nejsem příkladný skeptik a občas mívám dokonce
záchvaty optimismu, uvěřil jsem, že pokud se nějaké informace tohoto druhu
provalí k veřejnosti přes solidními zákony garantovanou ochranu, půjde o trestatelný
zkrat nějaké osoby.
Skutečnost, že je možné získat odposlechem informace
o ústavních činitelích, či jejich blízkých spolupracovnících, je šokující,
alarmující a vyvolává potřebu něco podstatného změnit na mechanismu (systému)
spolupráce policie a justice. Soudní moc přece nemůže, bez možnosti ověřit si,
zda se jedná o skutečné majitele telefonů, s páskou na očích dávat patřičné
štemply na žádosti policie o povolení odposlechů.
V tomto alarmujícím případě lze alespoň najít viníka a
pohnat jej k odpovědnosti. Je tedy možné, že nyní jeden z pilířů, běžný ve
vyspělé demokracii – ne tak u nás, konečně zafunguje i doma a potrestá viníka,
který nedodržuje Ústavou a zákony vymezené práva či svobody jiných.
Druhý případ považuji za mnohem závažnější, přestože se o
něm novináři nijak zvláště nerozepisují. Ukončení seriálu zvratů v kauze
„Drobil“ je tak „nestandardní“ že by na mediální a politické scéně mělo vyvolat
mnohem prudší reakci, než jaké jsme se dočkali.
Na první pohled nevinné „nedorozumění“ mezi odpovědnou
osobou ze Státního zastupitelství, které má dohlížet na korektní dovedení
obdobných případů před příslušné soudní instituce, a policie vyšetřující tuto
mega závažnou aféru, skončilo odložením věci... Téměř veřejně přistižení
„hlavouni“, připravující se k zneužití státních prostředků možná nejen
ve prospěch své politické strany, jsou zbaveni povinnosti zpovídat se z chystané
zlodějny před justiční mocí. Opět výrazně negativně zafungoval mechanismus
spolupráce složek v nejdůležitější oblasti zajišťující kterémukoliv občanovi,
nebo i cizinci, rovnost v prosazování spravedlnosti na území České republiky.
Policii stačil nejasný telefonát jedné státní zástupkyně
k tak razantnímu kroku jakým je definitivní zastavení šetření věci! Až poté se
její vedení odhodlalo presentovat svůj „odlišný pohled“ na případ s tím, že by
policie nejraděj vedla vyšetřování a předložila jej soudu k rozhodnutí.
Zafungovala tedy „chobotnice“ chránící vysoké funkcionáře před možným
popotahováním či dokonce před zaslouženým trestem? Má naše spravedlnost
pro Grosse, Čunky, Knetigy, Drobily, Vondry, Wolfy, vlivné bankéře, průmyslníky
stejný metr jakým měří obyčejnému človíčkovi postrádajícímu týmy úředníků,
právníků, loajálních kolegů a solidní finanční zdroje? Výsledky dosavadních
šetření a souzení uvedených osob jasně naznačují, že měřítek míry viny může být
mnohem více, a že u nás nejen socha spravedlnosti má zavázané oči, snad aby
neviděla, jak se misky vah, které drží ve své ruce, vychylují na jednu stranu
nikoliv pod vahou důkazů, ale pod tíhou funkce či peněz.
Nejhorší na aféře „Drobil“ je skutečnost, že v tomto případě již nemůže
spravedlnost zafungovat. Případ definitivně zapadl pod silný a prostorný
koberec, který společně položily předcházející politické garnitury levice i pseudopravice.
Ten nyní, de facto, pokrývá téměř celou naši zemi (s výjimkou míst podobných
brněnským Žabovřeskám).
Straničtí kolegové bývalého ministra se k věci staví tak, že
jej ponechávají v důležitých funkcích, Knetig zmizel neznámo kam, a selhání
těchto lidí vnímají jen jako „docela hloupé přistižení“ v jinak normálním běhu
věcí a toků erárních peněz. Jako jediný jejich myšlenkový závěr se jeví
ponaučení: „Příště musíme být opatrnější a musíme svěřovat podobné záležitosti
související s financováním strany (a možná i vlastních kapes) lidem, kteří jsou
chytřejší.“. Poctivému panu Michálkovi se snaží ušít z ostudy kabát a znemožnit
mu další jeho působení ve vrcholných pozicích správy státu.
Vláda práva a rovnost před ním pro
všechny pobývající na území demokratického státu, je nejzákladnějším atributem
tohoto společenského systému. Je také garantem svobod každého jedince. Nerovná
pozice před zákonem naopak narušuje zásadní pilíř zdravě fungující, skutečně
svobodné společnosti, a tím i její dlouhodobou stabilitu. Z politiky, či
z hospodaření s veřejným
majetkem, pak vyrábí jen špínu a odporný hnůj,
který nelze nijak užitečně (oproti tomu ze stájí) využít.
Dlouhodobé podkopávání právního státu v naší zemi vytváří ty
nejpříznivější podmínky pro návrat k větší míře regulací, a tím i k nadměrnému
růstu moci těch, na které jsme ji delegovali. Stěží kontrolovatelná moc je pak
často zdrojem nadměrné pýchy, arogance, přehlížení a směřuje častěji
k zneužívání. V nedávné minulosti dorůstala do obludných rozměrů a zadusila i
vyzrálé demokracie (nebo tolerantní monarchie), umožnila dokonce i nástup
krvavých totalitních režimů. Nenechejme tedy u moci v naší zemi volně řádit
neodpovědné politiky dle jejich osobité omezené libosti.
Podkopávání základů právního státu, výrazně naznačenou
možností existence „chobotnic“ ve strukturách „garantujících“ rovnost všech před
zákony této země, proto považuji za zločin proti slušným lidem a jejich státu.
Parlamentní strany (snad jen s výjimkou VV) proti tomuto demokracii smrtelnému
trendu nepodnikají vůbec nic, protože jim takový stav žel Bohu vyhovuje.
Za každou cenu totiž potřebují vydolovat peníze k rozmařilému financování svých
stran.
Jaroslav Cabal, Konzervativní strana
zpět na hlavní stranu zpět na archiv aktualit