Aktuality www.svedomi.cz, 1.10.2009

Frajer mons. ThDr. Antonín Huvar, Fam. OT, papežský prelát

František Rozhoň

Žít, přežít a pomáhat, aby i jiní dovedli stejně statečně ba frajersky prožít dobu jim Pánem Bohem danou - třeba i s rozbitými údy.
Antonín Huvar

Antonín Huvar se narodil 23. července 1922 v Albrechtičkách nedaleko Studénky jako sedmé dítě v katolické rodině. Když jeho rodiště v roce 1938 zabrali Němci jako Sudety, na bicyklu s úsměvem a znalostí němčiny dokázal přes hranice vozit co bylo třeba, dokonce i věno, které rodiče poslali dětem na druhou stranu hranice.

Reálné gymnázium studoval v Příboře, který také zabral Hitler a studenti se pak rozprchli po světě. Od kvinty tedy studoval v Ostravě, tři roky strávil v Salesiánském učilišti ve Vítkovicích a maturitu skládal v době Heydrichiády.

Bohoslovecká studia začal ve Vidnavě, kde bylo za války 23 bohoslovců a 7 profesorů, jejichž obětavost vtiskla studentům rys nutnosti pomáhat za všech okolností a ve všech dobách. Ke konci války poznal krutost hnědého režimu, když Němci hnali před sebou tisíce zajatců, koncentráčníků, uprchlíků, příkopy byly plné mrtvých zastřelených i dobitých pažbou. Posledním možným vlakem odsud odjeli do Olomouce. Zde se zapojil do obnovovaného skautského hnutí, dokončil studia a přijal svátost kněžství 5. července 1947.

Kněžskou službu začal jako kaplan ve farnosti Vizovice a Pozděchov. Jeho první představený otec Bezděk měl rád klid, ale Huvar byl skautem, který vybíral, hledal a nacházel hejno synků, až jich bylo u oltáře i padesát, věnoval jim všechen volný čas. Při denních večerních modlitbách reagoval na všechno, co se dělo kolem, i mnoho soudruhů s nimi klečelo. V neděli každý týden chodil s dětmi na jiný kopec krásných Vizovických vrchů, spolu zpívali, vyprávěli, řádili, byli veselí, jen dívčinky občas lamentovaly, že se věnuje synkům a ne též rovným dílem i jim. Rok tak proběhl v tempu a zbožnosti, pak proběhl „únorový převrat“.

Rázem bylo mnohé jinak, moc lidí se začalo bát, jiní se rychle naučili žalovat. V dubnu 1948 byl Huvar volán před obecní radu, kde ho chtěli soudit za práci s mládeží. Byli tam však i lidé, kteří věděli, že je dobré, když jejich děti mají někoho, kdo o ně pečuje, kdo je baví, kdo jim vyplňuje volný čas dílem dobrým, aby neměly příležitost se zkazit.

Rozmnožovací stroje dál pracovaly naplno a synci rozváželi čtivo zábavné i ostré. I proti soudruhům – ti je asi neměli rádi za letáky „Komunisté - ráj na zemi" nebo „Ať žije cirkus", při nichž lidé posmutněli i se smáli. V září 1948 si pro Huvara přijelo osm estébáků. V šatlavě ve Zlíně-Gottwaldově ještě měl z palandy výhled do parku a zadržení mohli hulákat na lidi, vypadalo to jako psina, z níž se snadno dostanou. Další lapák v Uherském Hradišti byl už svinský.

V něm estébáci nevěděli, co jsou kroužky eucharistické, ministrantské, nač je soutěž biblická, ale budovali si dobré bydlo mlácením a frázemi „My už máme všechny, my vás všechny pověsíme nebo pověsíme jenom faráře, kteří nám chtějí bourat ze zášti všechno to, co naši dělníci vybudovali. Ale my se nedáme, my vás rozdrtíme." Zavolali i Huvarovu matku, prý aby mu přinesla osobní prádlo; pak jí namlouvali, že syna za spáchané zločiny pověsí, a synovi tvrdili, že matku museli také zatknout, protože mu do lapáku přinesla všechny nejhorší letáky. Přestože bylo pouze sedm těch, kteří s Huvarem pracovali, estébáci jich „odhalili“ čtyřicet a všichni byli souzeni jako „skupina“.

Přes 10 let pak převychovávali Huvara v šachtách na Mostecku (Centrum, Pluto, Koh-i-nor, Nejedlý), na Borech (samotky, izolační oddělení D1, korekce, společné ubikace), na Mírově (košíkařina), v Mladé Boleslavi, Kartouzech, Leopoldově, v Tmavém dole na uranu se hlásil jako první k záchranné akci a znovu zažil samotky sing-sing, společné cely. I nešikovnost byla vydávána za poloviční vzpouru - nemusel přežít, kdo se netrefil při hygieně do stále menšího kýble nahrazujícího latrínu. Na Borech dostával za to, že se neustále „tlemil“. Měl však i štěstí. Chtěl studovat mezinárodní právo, největší odborník doktor Krejčí, ministerský předseda z doby protektorátu, seděl na Borech a Huvar se dostal s ním na celu. Dr. Krejčí pak cítil, že mládne, když mohl být spoluvězňům profesorem, společně rošťácky živili v sobě, co bylo režimu protivné. Huvarův představený z Vizovic p. Bezděk přinesl do vězení od svatého Otce Huvarovi růženec a požehnání všem, kdo jsou s ním, na růženci modlili se i generálové Mrázek, Píka. Naproti tomu bachařům manželky dodávaly odvahu ke krutosti „jen se nebojte, zabijte ty svině, které nám závidí naši lidově demokratickou blahobytnou republiku“.

Huvar říkal, že věznění pro něj byly cenná zkušenost. Například po záchranné akci při důlním neštěstí poznal, že lidé v neštěstí stále prosí o pomoc Boha a ne soudruhy…

Po propuštění mu stát dlouho zkoušel odpírat „souhlas“ k výkonu kněžského povolání, on však s rizikem postihu dál pracoval s mládeží. Nakonec začal učit na bohoslovecké fakultě v Olomouci a stal se mluvčím bývalých politických vězňů. Svatý Otec Jan Pavel II ho poctil titulem papežský prelát, prezident Havel řádem T. G Masaryka, rektor olomoucké univerzity pamětní medailí k 60. výročí obnovení univerzity. V prosinci 2008 jako první obdržel cenu Jaromíra Šavrdy určenou těm, kteří podávají svědectví o době totality, Huvarovo vyprávění na dole Michal napjatě poslouchali i ti mladí, kteří chvíli předtím vypadali jen jako frajeři. Protože duch žalobnictví, estébáků a bachařských manželek přežívá v naší společnosti, ještě před vánoci 2008 se dostala na internet „zpráva“, že kolem Huvara se „vytváří podivná skupina lidí poplatných starým strukturám“.

Zaopatřen svátostmi zemřel A. Huvar v úterý 22. září 2009 v nemocnici v Novém Jičíně. 1. října 2009 byly jeho ostatky uloženy do kněžského hrobu v rodných Albrechtičkách. Doufám však, že dál žít bude jeho odkaz, že lepší než huráakce k likvidaci zlého je s úsměvem demaskovat podoby zla, pomáhat a vůbec uvádět v život dobré. Vždy budou nějaké možnosti naplnit Huvarova slova „žít, přežít a pomáhat, aby i jiní dovedli stejně statečně ba frajersky prožít dobu jim Pánem Bohem danou - třeba i s rozbitými údy“.

František Rozhoň, 1.10.2009

Související text:
Pohled ThDr. Antonína Huvara na poválečné dění a jeho příčiny

 zpět na hlavní stranu               zpět na archiv aktualit