Z českého zahraničního časopisu Nový Polygon 5/2004

HRDINOVÉ A JIDÁŠOVÉ ROKU 1989 aneb VŠECHNO JE JINAK.
PRAVDA O 17. LISTOPADU 1989

Jiří Abraham

Disident a prezident Václav Havel, aparátník komunista Marián Čalfa, aparátník komunista Alexandr Dubček, generál StB Alojz Lorenc, poručík StB Ludvík Zifčák alias Mrtvý student, studenti 17. listopadu 1989 a KBG.

Alexandr Dubček: „Raz poviem, ako to bolo..."

Osudová nemocnice Na Homolce Václava Havla a Alexandra Dubčeka.

Den 28. říjen 1989 byl „Generálkou" na 17. listopad 1989.

Doslov.

Začalo vydatně sněžit a Nový rok 2004, u nás v Mnichovicích u Prahy, se vykutálel jako do pohádky. Sněhová peřina pokryla stromy a nízké keře se téměř ztratily. Takovou sněhovou krásu tu nepamatuji. Jsme jako u Broučků. To ovšem nebrání, tak jako každý rok, mému rozjímání. Naopak. Napadlo mě hned po prvním nadechnutí Nového roku.

Hned po půlnočním novoročním přípitku: že by to byla ta pravá chvíle pro Václava Havla? Na druhé straně, byl ještě pár dnů prezidentem v právě uplynulém roce, a když chtěl národu něco říci, i když „minutu po dvanácté", tak se to hodilo, po Silvestrovském programu, který byl, jak jsem slyšel, pro individua mdlého rozumu. Václav Havel ale zase neměl odvahu říci národu skutečnou pravdu. Zase to neřekl. Měl by říci: Naše země nevzkvétá tak, jak jsem si představoval, když jsem před vás předstupoval s prvním novoročním projevem prvního ledna 1990. Příčina je v tom, že nebyla odkryta pravda 17. listopadu 1989. To jsem vám povinen sdělit, když již nejsem vázán funkcí jako prezident, ale Václav Havel. Odpusťte mi to. Ale dějinná skutečnost je jiná... Já jako disident jsem netušil, že 17. listopad 1989 také bude datem, kdy vybraná skupina spustí akce, kterými předběhnou naše plány ke dni Lidských prá. Akce, jejichž viditelnými hráči byla dvojice agentů Zifčáka a Dražské. Ti, mimo jiné, přivedli studenty na jatka k Národnímu divadlu na Národní třídu.

17. listopad 1989 byla promyšlená detailní konspirační operace v režii, v níž hlavní úlohu hrála Státní bezpečnost kolem generála Lorence, tehdejšího prvního náměstka federálního ministra vnitra. Cílem bylo dosazení nových komunistických funkcionářů Gorbačovského typu. Říká se mi to těžko, ale ve svém prvním novoročním projevu roku 1990 jsem řekl, že poprvé v dějinách nemusíme za svou svobodu nikomu děkovat, že jsme si ji vydobyli sami. Tenkrát jsem tomu věřil.

Ale skutečnost je taková, že já jsem byl 17. listopadu 1989 na Hrádečku, zatímco generálporučík Alojz Lorenc byl v Praze. Jeho podřízený Ludvík Zifčák, poručík, dlouhodobě nastrčený jako falešný student „Růžička", byl „zaúkolován" dovést studeny do připraveného „pytle" k Národnímu divadlu. Já jsem první jakousi zprávu dostal ze vzkazu Johna Boka, než ho odvezlo policejní auto, a v době, kdy průvod studentů a dalších změnil směr, místo na Václavák k Národnímu divadlu: „Řekněte to Vaškovi… Vzkažte mu na Hrádeček!…. Řekněte mu, co se děje!... Rychle! Něco se změnilo!"

Součástí plánu bylo zmlácení studentů právě tam! Na Národní třídě. Moc široké Václavské náměstí se k tomu nehodilo! Pak Zifčák hrál další úlohu mrtvého studenta „Šmída" před Jazykovou školou, aby mohla být rozšířena falešná zpráva agentky Drahomíry Dražské o zavraždění studenta Šmída při zákroku policie. Tím se vyvolají emoce a konečně to lidmi pohne. Nová garnitura potřebovala probudit národ z letargie a vyvolat občanskou nespokojenost, která by konečně definitivně zatřásla Miloušem Jakešem a jeho přívrženci. Předchozí nepovolené demonstrace sice ukázaly jasně, co si lidi myslí, že se s nimi dá počítat, ale Jakeš byl ještě pořádně zahryznut a jeho trůn nepřekotily. A už před devíti dny padla zeď v Berlíně.

Kdo o tom věděl? Skutečně zasvěcených bylo málo, méně než prstů na jedné ruce. A pravý cíl znali generál Lorenc a dva náčelníci. Několik ostatních znalo dílčí informace.

Bez emocí je nutno přiznat, že generál Lorenc se svými společníky to provedl dokonale. Operace 17. listopad 1989, jak byla dopodrobna připravena, vyšla, a ani dohlížející rutinéři z KGB nemohli nic namítat. KGB sice měla přehled, monitorovala, ale nebyla sama. Praha byla na pořadu dne, i západní hoši měli oči na stopkách. Překvapili jak Jakešovské vedení, tak nové plánované reformní a samozřejmě i převážně mimo Prahu „vyjeté" disidenty. Včetně Václava Havla.

Tak nějak to měl říci. Ten Václav Havel, který vracel smysl dějinám a byl Hrdina národa. Ale z Havla zbyla jen dramatická figurína exprezidenta. Havel disident byl vytěsněn a exprezident zůstal.

Jak to bylo dál? Dohaduji se a dopovím sám.

18. listopadu 1989, první den po zásahu u Národního divadla na Národní třídě, se lidé skutečně probrali z letargie. Ale až moc. Zahřátá voda přetekla.

Desítky let poslušnosti se změnily v neposlušnost A nejen to. Dokonce protestující byli skoro revoluční a i pro novokomunisty to byla nová a komplikující i nebezpečná aktivita. Takže „Lorencovi lidé" museli přeřadit na taktiku politického řešení. Na koncepci dialogu, kterou nabízela opozice rychle se formující v OF „Občanském fóru".

Sice by bylo hračkou opozici „OF" pozatýkat, rozbít. Ale opozice byla také v plánu. Naopak potřebovali ji. Měli ji dávno přečtenou. Mnozí z nich byli staří známí. Byli jejich.

„Lorencovi lidé" rámcově předvídali, co přijde, a měli několik variant. Bylo ve hře víc než jen Československo. To byl jen jeden z balvanů, které visely na krku Moskvy. A Gorbačovovi se nehodilo, aby při setkání na Maltě s prezidentem USA Georgem Bushem mu někdo předhazoval, že „ČSSR" si spletl s Náměstím nebeského klidu v Číně. Povedlo se to v Berlíně, musí to vyjít i v Praze.

„Říše zla" od Reaganových dnů klouzala s kopce a „Ruský medvěd" byl vysílen a v rozkladu. Nekompromisní strategie západu, v čele s USA, donutila Gorbačova připustit neúnosnost nadvlády nad svými vazaly. Tak se Československo dostalo z poddanství SSSR.

Kromě toho, sama KSČ byla dávno rozložená. Různé skupiny proti sobě intrikovaly. Ve vedení, zvláště „Kůl v plotě a spol.", byli na odepsání nejen pro tupost mysli, ale byli brzdou i pro změny, které by budily alespoň nějaké reformní zdání nové dynamiky vývoje k demokracii. Kromě toho „Kůl v plotě" Milouš Jakeš přesto lehko neopouštěl své vyhřáté místo. Vnitřní boj trval celý týden. Generála Václavíka museli dokonce umravnit až z Moskvy.

Během toho týdne byli „Havlovi lidé" plánovitě ponecháni sami sobě. Ale hoši od StB nezaháleli, sice měli „vše" pod kontrolou, ale nezasáhli. Dali jim šanci. Václav Havel byl pro své světové renomé předurčen pro vedení. Pro Západ byl jedničkou. Ale byl vhodný i pro „Lorencovi lidi". Vždyť pod jejich starostlivým dozorem žil jako v hospůdce s nepřetržitým provozem. Což se pro neabstinenta hodí. Tak kdoví, zda pod tou „mukou", nevypiplali z autora „bezmocných" pseudoschizofrenickou identitu, osobnost s ambicemi být slavný, velký, silný, již za svého života. Protože jak jinak by mohlo dopadnou drama dramaticky? V opačném případě je z dramatu komedie.

Takže OF v čele s Václavem Havlem jednalo s premiérem Adamcem, komunistou sice údajně proreformním, ale svým myšlením a satelitní náchylností pro budoucí děje, jak se ukázalo, nevyhovujícím. Byla potřeba najít dokonalejšího komunistu pragmatika s praxí vysoké politiky, vzdělaného v legislativě a i dalším: prohnaného politika na „úrovni".

Mají „Lorencovi lidé" takového muže? Kdo to je?

Jeho jméno je Marián Čalfa! Marián Čalfa byl jako komunistický právník pověřen přípravou nové komunistické ústavy. Staří komunisté chtěli vzbudit dojem i v zahraničí, že jsou pro reformy. Přičemž se nová ústava příliš nelišila od té z roku 1960. Nepřinášela žádné podstatné změny v liberalizaci: zůstávala ústavní kontinuita, vedoucí úloha komunistů a tak dále.

Čalfa byl ve vládě premiéra Adamce ministrem. Adamec pověřil Čalfu vyjednáváním se studenty a zařadil ho do svého vyjednávacího týmu. Tak se stal z neznámého Čalfy jeden z důležitých při vyjednávání s OF - s opozicí.

Dne 5. prosince 1989 premiér Adamec navrhl Čalfu na předsedu federální vlády! Sám Adamec, pravděpodobně s pomocí Čalfy, se chtěl ucházet o prezidentský úřad.

Tak Čalfa postupně vývojem událostí získal všechnu státní moc. Po demisi prezidenta Husáka převzal jeho funkci. A nyní se bývalému premiérovi Adamcovi, který ho vytáhl nahoru, „odvděčil"! Zařídil prezidentování Václavu Havlovi!

Prosazení Havla na prezidenta se z různých důvodů setkalo u mnohých s nesouhlasem! Největší překážkou však byl Alexandr Dubček. Ve všech parametrech byl před Havlem. I v parlamentu se předpokládalo, že Dubček bude mít jednoznačnou podporu. Zato Havel neměl podporu ani v rodině, manželka Olga byla proti a švagrová Dagmar mu otevřeně řekla, že podporuje Dubčeka. Sám Dubček si přál být prezidentem z mnoha důvodů, mimo jiné i ze satisfakce. Pro formu se na kandidátce na chvíli ocitlo i jméno komunisty Císaře.

Havel sám prohlašoval, že samozřejmě prezidentem být nechce, ale... pakliže se situace vyhrotí, tak... Věru jak opsáno z Richarda III., který také musil být ke kralování donucen...

Jenže Havel si velmi přál být prezidentem, ale bál se to přiznat Nakonec se tajně sešel s Čalfou, a ten mu slíbil, že zařídí, že bude zvolen. A byl skutečně zvolen, dokonce jednomyslně.

Napadlo mne, po tom půlnočním příspěvku počínajícího roku 2004 Václava Havla, teď již exprezidenta, co by tomu řekl Dubček, kdyby žil. Jo, kdyby žil...

Pořád si opakuji při takových příležitostech slova, která Alexandr Dubček před svou smrtí řekl: „...raz poviem, ako to bolo...". Bylo to v době, kdy Alexandra Dubčeka přivezli do nemocnice Na Homolce, kde jsem pracoval na rentgenu. Při jedné kontrole jsem ho vyšetřoval na CT Když jsem skončil jeho vyšetření, šel jsem do vyšetřovny a on se hned zeptal: „Doktor, ako to?"

„Bude to dobré," reagoval jsem, překvapen jeho duševní čilostí. Bylo to celkem neutrální, věděl jsem o jeho vážném stavu. „To potrebujem ...raz poviem, ako to bolo…"

Tak jsem jen tak nechápavě, ale povzbudivě, přikývl. Pár dnů nato zemřel.

Nabízela se asociace s Janem Masarykem... Jan Masaryk tenkrát (1947) přijel ze Sovětského svazu, kam se naše vládní delegace dostavila na Stalinovu žádost, respektive příkaz. Měli projednat situaci, která nastala tím, že jsme chtěli přijmout „Marshallúv plán". Když se vrátil, na vlastní uši jsem ho slyšel: „Přijel jsem tam jako ministr zahraničních věcí a vracím se domů jako Stalinův pacholek. Jednou povím, jak to skutečně bylo." Jenže Jan Masaryk byl zavražděn. Již nic nepověděl. Zde je asi vhodné pro mladší generaci říci, že Marshallův plán byl program obnovy a rozvoje Evropy po 2. světové válce, iniciovaný a prováděný Amerikou, a dostal jméno podle tehdejšího amerického státního tajemníka C. Marshalla. Podílelo se na něm 17 západních zemí. Za příklad stojí Německo, tehdy „západní", které se díky tomu stalo brzy po válce premiantem blahobytu a demokracie v Evropě.

My jsme museli přijmout diktát z Moskvy. Marshallův plán jsme ještě před únorem 1948 odmítli, a tím se definitivně na 40 let stali otrokem Moskvy.

Jan Masaryk byl klíčovou osobností v Gottwaldově vládě „obrozené národní fronty" a naši komunisté ho jistě nechtěli ztratit. Kdo tedy vraždil? Kdo nemohl připustit, aby se jeho čin neobrátil proti jejich plánům? Uchvatitelům. Masaryk by jistě, ve vhodnou chvíli, „svému" národu pověděl. V emigraci. To nemohli připustit.

Také Alexandr Dubček byl klíčovou osobností Pražského jara. Byl prvním tajemníkem KSČ. Po okupaci odvlečen do Moskvy, ale pro mezinárodní a i domácí situaci, která se nevyvíjela pro zrádce a okupanty příznivě, byl postupně vytěsňován jako předseda Federálního shromáždění (FS), až v 1970 vyloučen z KSČ.

Dubček byl, podle dohody Čalfa-Havel, také odklizen na místo předsedy Federálního shromáždění. Přesně tak jako v roce 1969 po pádu z místa šéfa KSČ, což jistě byl od Havla a komunisty Čalfy buď geniální trik, nebo tupost a nevkus. Nedivím se, že Dubček plakal. Nová politická moc ho zase posadila tam, kam ho odklidila komunistická normalizační. Pro něho to bylo ponížení, již neměl sílu pohrdat jen plakat

A proč by Dubček neplakal? Již proto, že byl politik s lidskou tváří. Ale byl i komunista. Tedy člověk nemocný chorobou ideologickou, kterou podědil. Zřejmě nákazou trvale znehodnocen. Ale nebyl svině.

Václav Havel byl vhodným mírným pobytem v base po Palachově týdnu a díky zahraničním kampaním politickou osobností. Sám o sobě šikovně prohlašoval, že je jen spisovatel a dramatik, až tomu asi sám uvěřil. Doma byl prakticky znám jen v malém prostoru. Po 17. listopadu nastal obrat. Ale doma byl Alexandr Dubček znám daleko více než Havel a v zahraničí byl rovněž symbolem československého roku 1968.

Čalfa bedlivě sledoval boj o volbu prezidenta. Poznal, že nadešla chvíle důkazu ochoty, a přešel k druhé straně. Vyzval Havla ke zmíněné schůzce mezi „čtyřma očima", kde se zřejmě Čalfovi podařilo:

1. Dohoda, že prezidentem bude Václav Havel.

2. Podmínky předání moci politicky naivnímu, nepřipravenému, živelnému a bezkoncepčnímu Občanskému fóru (OF).

3. Východiskem je převzetí právní kontinuity komunistické legislativy, podle níž bude Václav Havel zvolen prezidentem - tím, že ústavní a právní komunistický systém zvolí prezidenta, stane se tento komunisticky parlament součástí nové moci.

4. To znamená:

a) sametový prezident bude zvolený podle komunistů,

b) beztrestnost komunistům a dopřání politického života,

c) rovnoprávnost v ekonomickém podnikání (prakticky zvýhodnění, vzhledem k nakradenému majetku a dalšímu).

Tím, že nebyla přerušena kontinuita s komunistickým režimem a komunistický kozel se stal v nové vládě zahradníkem jen s malou úpravou kožichu, měli „Lorencovi lidé" a jim podobní vyhráno. Také nejdůležitější ministerstvo vnitra zůstalo bez kontroly a prakticky jej řídili představitelé předlistopadoví, především generál Alojz Lorenc! Byť tam byl pro forma dosazen spolehlivý souputník Sacher.

Neprovedla se restrukturalizace ústavního systému, to vedlo k rozdělení státu. Kdyby byl prezidentem Slovák Dubček, pravděpodobně by k rozpadu Československa nedošlo.

Dne 23. ledna 1990 FS potvrdilo, že KSČM je řádná a legální strana! Nový stát selhal i v majetkovém vypořádání KSČ a SSM. Václav Havel se snadno dal zlákat, předčasně, do funkce prezidenta a „své" OF nechal napospas. Dal příklad bratříčkování s komunisty i vysokými aparátníky, a tím devalvoval ty, kteří vydrželi zůstat i za komunismu slušní, poctiví. Zradil ty, kteří zůstali věrní, jak zákony mravnosti „kázaly nám"!

Dubčeka uklidnili. Havel bude prezidentovat jen do voleb, pak přijdeš na řadu ty.

Takže „Život v pravdě a lásce" vzal za své zřejmě hned toho 15. prosince 1989, v pátek na oné tajné schůzce Čalfa-Havel. A kde nakonec Čalfa, jak ďábel Ježíšovi, nabídl Havlovi vějičku slovy: Pane prezidente, představ si, že už 1. ledna 1990 v poledne předstoupíš na Nový rok před svůj národ a proneseš svůj projev!

Ježíš by Čalfu poslal k čertu. Havel ne: jmenoval ho premiérem! Pronesl projev a slíbil naplnit ten dějinný úkol, který vlastně proti své vůli převzal, dovést zemi ke svobodným volbám a pak se vrátit ke psaní svých her.

Za krátkou dobu bylo po svobodných volbách. Alexandr Dubček se nedočkal slibu ze strany Havla, ohledně své prezidentské kandidatury. Tak asi povinnost „bdít nad tím, aby tomu Slovákovi nebyl uzavřen přístup k té funkci nejvyšší" musela ustoupit jiným povinnostem. Člověku zbývá jen domýšlet, kde tu velcí tohoto světa šlapali přes naše hlavy, když z „Versailleské Evropy" muselo zmizet Československo i jiné dítko onoho systému, Jugoslávie.

Nemocnice Na Homolce se stala pro Alexandra Dubčeka osudovou. Dopravili ho tam po těžké havárii a tam zemřel.

Také pro Václava Havla byla nemocnice Na Homolce osudová. Když tam tajně služebným vchodem vešel, byl až na běžné nachlazení zdráv. Když odcházel, byl ohrožen celý stát. Byla u něho zjištěna rakovina.

Dva lidé. Oba pro svůj národ významní. Ale bohužel poznamenaní komunismem. Oba docela jinak. Zda by byl Alexandr Dubček jako prezident lepší, je otázka. Je velmi pravděpodobné, že by chtěl ty nejzávažnější přečiny komunismu odkrýt a odsoudit již jenom pro svoji satisfakci.

Václav Havel asi měl po té dohodě s Čalfou „holé ruce". Zůstal nejen Dubčekovi dlužen svou polovinu slibu, ale rovněž sobě. Také odešel od svého díla: Před OF ležely jasné úkoly, které mělo systematicky řešit On, jeho zakladatel, dílo zanechává v problémech a vrhá se do prezidentování. Miloš Forman říká, že se Havel nezměnil od doby, kdy se s ním poprvé setkal: „Když se hrál fotbal, měl utkvělou představu, že dobrej fotbalista je vždycky tam, kde je balón. Výsledek byl, že si musel jít za deset minut lehnout, protože byl úplně schvácený. Za tou mičudou furt běhal. Nebo ho posadili na kolo a on neuměl ani zastavit, ani zatočit, tak zdánlivě pořád prchal!"

Moje zkušenost. O 17. listopadu 1989 bylo hodně napsáno. Ale pořád zamženě. Zúčastnil jsem se téměř všech demonstrací. Viditelnou přípravou na den „D" lze vystopovat přinejmenším již v lednu 1989, při výročí smrti Jana Palacha. Komunistická policie (SNB) začala nově! Jako by si na něco hrála. Něco nacvičovala: stříkali po lidech z jednoho konce chodníku na protější. Na hloučky kolem svatého Václava, ale i na nic netušící kolemjdoucí. Zdálo se mi, že tím něco sledují. Říkalo se, že SNB někde za Prahou tajně cvičí na „hasiče"! Kolem sv. Václava se dá vždy vyvolat srocení lidí. To se sporadicky opakovalo až do 28. října 1989.

Za položení květů (v lednu 1989) na místo, kde se upálil Jan Palach, byl Havel odsouzen.

V květnu 1989 požádal o podmíněné propuštění a bylo mu vyhověno. Milouš Jakeš měl po starosti. (Když se tenkrát v lednu objevil nedaleko sochy sv. Václava, v den výročí Jana Palacha, tak ho hned „balili". Hrdina, plán nebo naivita?)

Ještě před 28. říjnem 1989 tu byly poprvé od roku 1939 svobodné volby v Polsku, zrušení železné opony na maďarských hranicích, exodus východních Němců přes Maďarsko a pak i přes nás. Ale s námi to nepohnulo. To jen sběrači trabantů měli plné ruce práce. Předem byl odpískán „Den zrady", 21. srpen. Václav Havel varoval národ, aby se nedal vyprovokovat !

Nebýt dvou Maďarů, tak by si hoši ze SNB ani nepískli. Svobodná Evropa opakovala varování Václava Havla. Bylo vidět, že na to nemáme. Máme Ludvíka Vaculíka, ale nemáme polského Walesu. Chartisté jsou evidovaní pod drobnohledem, prolezlí agenty StB a jen izolovanou skupinkou, která se hodí...

Kdo, safraporte, bude dělat revoluci? Napoví nám něco 28. říjen 1989?

Na Václaváku bylo dost plno. Ale co to! Policie nebyla skoro vidět Čekal jsem projev nebo reprízu předchozích policejních akcí. Vůbec nic. Před rokem to bylo sice hlavně na Staroměstském náměstí, ale zato dost divoké.

Tohoto 28. října 1989 odpoledne nebylo projevů, ale začal průvod od svatého Václava dolů. Nepokračoval však až na Můstek, ale zahnul do Vodičkovy a pak ulicí Palackého a směřoval k Národní třídě a Národnímu divadlu! Jen ojediněle, aby se neřeklo, se vynořili dva až tři příslušníci. Jediný „anton" stál uprostřed, napříč mezi Vodičkovou a Jindřišskou ulicí. Žádná vodní děla, žádní obrněnci. Strážci pořádku pouze regulují průvod, stojí na rozích ulic.

Nebyl to obraz prvomájových průvodů, ale co do mohutnosti a šíře záběru, byla pohybující se masa ulicemi Vodičkovou a Palackého srovnatelná.

Na rozdíl od prvních májů se nekřičelo: Ať žije KSČ! Ale naopak: Pryč s KSČ! Pryč s vládou jedné strany! Nechceme Kůl v plotě! Štěpáne, jsi na ráně. A další... Hesla odpovídala přání lidí. Technická úroveň byla dokonalá. Náhodný účastník mohl podlehnout dojmu, že už je to tady! Směřovali k Národnímu divadlu na Národní třídu. Že by měli den otevřených dveří nebo zeje naproti hospoda a hostí zadarmo?

Generálka.

„Lorencovi lidé" si potřebovali vyzkoušet nanečisto přímo to místo střetu, kde bude „mlátička na studenty". Přímo před naplánovaný střet „listopadové nadílky"! Zamýšlený prostor Národní třídy se dal nejlépe pro tento účel „uzamknout"! Dlouhodobé přípravy na den „D", to je 17. listopad 1989, tím končily.

Potřebovali GENERÁLKU. Tou byl 28. říjen 1989! Vše vyšlo. Generál Alojz Lorenc se zhostil úkolu perfektně. I poručík Ludvík Zifčák. I studenti ze 17. listopadu 1989. I Marián Čalfa.

DOSLOV

V prvním novoročním projevu k národu měl Václav Havel pravdu, ale myslel to jinak. To, že nemusíme nikomu děkovat. Ani StB. Rozbili komunistický neřád především sami pro sebe! Sami se zachraňovali před sebou! Vskutku kavkovské! Všechno je jinak.

Přece si neudělali Lorencovi lidé „revoluci" pro nic za nic. Udělali to proto, že byla pro ně nutná. Původně zamýšlená výměna se neuskutečnila, protože se ukázalo, že nestačí. Že je potřeba vyměnit nejen celý dopravní prostředek socialismu, ale že události vyžadují zcela novou variantu: náš český kapitalismus! Po okupaci - vstupu vojsk - se starý komunismus transformoval na komunistický pragmatismus: zůstali jen všehoschopní kariéristé a přibrali nové, sobě podobné. Pro svou kariéru, svůj žlab, udělají vše. Samozřejmě, pod státní ochranou, nejsou hrdinové, ale pragmatici.

K nutnému ideologickému kotrmelci bylo třeba hesel jako: „Nejsme jako oni" nebo „Pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí". Byl vhodný „samet". Hodil se sametový prezident. A nebyl vhodný Dubček, který chtěl začít tím, že všem vyloučeným (z KSČ) bude vráceno členství ve straně.

Co dál? K tomu měli připravené lidi. Kde? Především v Prognostickém ústavu!

Ten, na podnět Gorbačova*), dal vybudovat již v předstihu tehdejší premiér Štrougal. Byla jich celá kupa, komunistů-pragmatiků, mimo jiné Ježek, Dyba, Dlouhý, Kočárník, v čele s Komárkem, Klausem a Třískou - ti dva byli propagátoři nevětšího zla, privatizace pod zhasnutým světlem (Dušan Tříska komunista a agent, Václav Klaus nebyl dobrý ani za člena KSČ, ale zato se vytáhl jako ministr financí: dal zelenou všem tunelářům a špinavým penězům, tedy zlodějům a podvodníkům všeho druhu. Tříska byl prakticky autorem privatizace, kterou ale hlásal Klaus).

Nakonec se všichni shodli na sametové tlusté čáře. Hrdinové i Jidášové.

Na čáře a na hříšti bez mantinelů. Na tlusté čáře pro komunisty (s majetkem, který jim zůstal, včetně valut v zahraničí), veksláky, šidící zelináře a další, jim podobnými, a velkou části národa, která měla jen „holé ruce". Zásadní bylo (pro začátek) dohodnout se na pokračování komunistické právní kontinuity a legitimity, Čalfa pro to udělal vše. Díky důvěře, kterou u Havla získal, a své pružnosti to nebylo tak těžké. Potřebovali, aby Václav Havel jako symbol změny zaštítil český ekonomicko-komunisticko-pragmatický kapitalismus, naše odborníky a politické vězně. Vyrovnání s komunismem tak bylo, hned od počátku, znemožněno.

K tomu všemu byl tou nejlepší investicí Václav Havel; žil v jiném světě. Dlouho pěstovaný a natolik nedospělý, že byl lehce použitelný ve své pseudoschizofrenické identitě a své slabosti intelektuála, s touhou být velký, slavný a historický již za svého života.

Měli jsme jen jednoho vzdělaného prezidenta, který nelhal. Měl ducha zdravého, nepil, do pozdních let „sokoloval", jezdil na koni. Byl nám vzorem: TGM.

Václav Havel neuměl na kole ani na koni, zato pil. A dal lavinovitý příklad prostituování s komunisty, s Čalfou. Na něho se pak odvolávali všichni, i nekomunističtí „pragmatici"!

Dal facku těm, kteří si s komunisty nezadali, včetně politických vězňů.

Jiní jsou hrdinové i Jidášové ze 17. listopadu 1989. Pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí, ale nesmí být v rukou zločinů. Komunisté patří ke zlu. A stále platí: pravda vítězí, ale dá to fušku.

Musí se ovšem chtít tu pravdu vyjevit. Jinak je všechno jinak.

Ve skutečnosti však pravda nevítězí, pravda zbývá!

Jak říkávala moje maminka: pravda podobna je soli, pálí, bolí, sype-li se do očí. Tak je to i s pravdou 17. listopadu 1989.

Použitá literatura:

1. Bartuška Václav: Polojasno. Exlibris, Praha,1990

2. Keane John: Václav Havel. Politická tragedie v šesti dějstvích.Volvox Globator. Praha, 1999

3. Kriseová Eda: Václav Havel. Životopis. Atlantis, Brno, 1991

4. Měchýř Jan: Velký převrat či snad revoluce sametová? Progetto, Praha, 1999

5. Pehe Jiří: Vytunelovaná demokracie. Academia, Praha, 2002

6. Husák Petr: Budování kapitalismu v Čechách. Volvox Globator, Praha, 1997

7. Husák Petr: Česká cesta ke svobodě. Revoluce či co? Volvox Globator, Praha, 2002

8. Suk Jiří: Labyrintem revoluce. Prostor, Praha, 2003

Jiří Abraham v českém zahraničním časopise Nový Polygon 5/2004

 zpět na hlavní stranu                zpět na archiv aktualit