• Ve středu 23. dubna 2003 od 17:00 hod. v Brně v budově ombudsmana (Údolní 39) beseda se Zdenou Mašínovou, Janem Benešem a Vladimírem Hučínem na téma "protikomunistický odboj od r.1945". Pořádá Konzervativní strana. Kontakt: Městské sdružení Konzervativní strany Brno, Tel.: 549 252 522, www.skos.cz, msbrno@skos.cz

• Pravá alternativa pořádá prvomájovou demonstraci proti levicovému extremismu, státní šikanování přitom očekává. Sraz 1.5.2003 ve 12:50 na pražském Jungmannově náměstí (cca 200 m od dolního konce Václavského náměstí).

• Sdružení bývalých politických vězňů ČR 1948 – 1989 Znojmo a Sdružení bývalých politických vězňů ČR 1948 – 1989 Praha srdečně zvou na sobotu 24. května 2003 na MUKLOVSKOU MARIÁNSKOU POBOŽNOST do chrámu Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava ve Znojmě Louce. Mši svatou bude sloužit bývalý mukl Mons. ThDr. Antonín Huvar, papežský prelát.

• Bohoslužby kněžského bratrstva sv. Pia X (info www.volny.cz/fsspx)

Praha Kaple sv. Anežky České, Žitná 50

19.04. 18:00 Bohoslužba Bílé soboty a slavné vzkříšení

20.04. 10:00 Mše sv. a po ní Svátostné požehnání - Boží hod velikonoční

27.04. 10:00 Mše sv. (chorální) a po ní katechese

28.04. 08:00 Mše sv.

Brno - Černovice Faměrovo nám. 26

20.04. 17:30 Mše sv. a po ní Svátostné požehnání - Boží hod velikonoční

21.04. 10:00 Mše sv. a svěcení pokrmů - Velikonoční pondělí

22.04. 08:00 Mše sv.

Frýdek-Místek Zámecké nám. 1251

vchod - Internetová kavárna E-SURF sál 1. patro

06.04. 10:00 Mše sv. (chorální)

04.05. 10:00 Mše sv. (chorální)

• Vyšlo 2.letošní číslo Obrany národa. Z obsahu: Trvalá svoboda - o tom, že kampaň podobnou té propagující vstup ČR do EU už jsme zažili před Únorem 1948 (tehdy byla označena za teror). Moderní otroctví pro XXI. století - závěr seriálu L.Svobody. Ekonomika v Evropské unii: fakta proti mýtům (Jiří Zahrádka, www.euroskeptik.cz, pro ON). Úvahy Hanobení vlastní identity pod pláštíkem "pravdy a lásky" - nekonečný jev (Josef Klas) a Kontrakultura (Milan Špinka). Z historie: Období klidného vývoje armády 1.republiky (Doc. Tomáš Pavlica), Věřil v Boha a ve své pistole (Marek Skřipský), Václav Hanka či První mince první republiky (Miroslav Hlinka), Putování po zemích českých se zastavuje na pražském Vyšehradě. Informace a objednávky mj. informace@svedomi.cz

Zpracovali František Rozhoň a Milo Komínek

Stalo se ... (a naše glosy)

„Krátce“ ze stránek Národní myšlenky“

5. 4. 2003 - Cítí se ti, kdož v naší zemi především vytvářejí společenské klima Francie a Německo předvedly svým názorovým veletočem ve vztahu k válce v Iráku typickou ukázku politické bezcharakternosti. Takto vypadá hodnověrná a důvěryhodná zahraničně politická koncepce EU? Do společenství jakých zemí se nás to naše politická elita snaží zatáhnout? Jaký je spoleh na takovéto nestoudné konjunkturalisty?

7. 4. 2003 - Pouze gratulovat můžeme maďarským odpůrcům vstupu své země do EU k několikatisícové účasti na jejich manifestaci.

11. 4. 2003 - I když maďarské referendum skončilo vítězstvím eurooptimistů, výsledek hlasování dává jasně najevo, že velká většina Maďarů nedala souhlas k odevzdání vlastní suverenity do rukou jakýchsi stovky kilometrů vzdálených byrokratů. Účast necelých 46 % je skutečně úsměvná a dává Maďarům plné právo prohlašovat, že oni vstup do EU nikdy neodsouhlasili.

15. 4. 2003 - Vrah Pima Fortuyna dostal 18 let vězení. V našich médiích jaksi pozapadlo jeho ve světě široce komentované prohlášení, že vraždil pro své muslimské spoluobčany. Na lavici obžalovaných by tak měl zasednout spolu s vrahem i multikulturalismus, jenž tak často tiskne šílencům do rukou zbraně.

http://www.narmyslenka.cz/

Ze zdivočelé země

• Tři americké jeptišky loni v říjnu na protest proti chystanému tažení do Iráku vlastní krví napsaly na raketové silo ve státě Colorado křesťanské kříže. Letos v dubnu federální soud v Denveru rozhodl, že jsou vinny z „ohrožení národní bezpečnosti“. Hrozí jim 30 let vězení!!! Už se nedivím, proč si aktéři Února navrátivší se po Sametu k moci tak rozumí s elitou dnešní americké demokracie. Nejsou oni jedni za osmnáct, druzí bez dvou za dvacet?

• Právníci celého světa se až dosud nedokázali shodnout, jak vymezit samotnou podstatu terorismu, tj. také, kdo je terorista a co je vlastně náplní jeho aktivit. O definici terorismu se nyní pokusili v americkém státě Oregon – návrh zákona vymezuje terorismus jako "plánování nebo spoluúčast na akci směřující k ochromení obchodů, dopravy, škol, vlády a svobodného pohybu", neurčitost této definice může způsobit, že zákon bude velmi snadné použít i proti pokojným demonstracím. Tresty vyměřené soudy podle předloženého návrhu zákona by umožnily potrestat teroristy i neposlušné občany tzv. "teroristy" v rozsahu od 25 let až doživotním pobytem za mřížemi.

• V době vrcholícího rabování a násilností v Baghdádu prohlásil v rozhlasovém projevu G.W.Bush: „celý Irák oslavuje příchod svobody do Iráku a Amerika oslavuje s ním“. Šílenství mocných nemá chodit bez dozoru. Tak nějak je to přeci v Hamletovi, ne?

• Tradiční omyly nebo válka proti informacím? Válka studená: v pátek mluvčí britských jednotek v Kuvajtu Chris Vernon ujišťoval, že invazní armáda rozhodně nepoužívá tříštivých pum (střely, z nichž jedna každá obsahuje více než šest stovek bomb, které se nad cílem rozletí v hejna bomb ještě menších; schopných pozabíjet vše živé na ploše tří fotbalových hřišť), v úterý však americko-britské štáby přiznaly, že tyto bomby – používají; jak přiznal britský ministr obrany Geoffrey Hoon, i v Basře plné lidí. Válka horká: americký tank vypálil z kanónu do oken hotelu Palestine, od počátku války plného západních reportérů a kameramanů, a zabil tam dva novináře. V Bagdádu bylo ostřelováno sídlo katarské televize Al-Džazíra (jeden mrtvý), které prý - podle státního tajemníka USA Colina Powella - líčilo osvoboditelskou misi v příliš černých barvách. Přeživší reportéři Al-Džazíry uprchli ke štábu televize z Abú Zabí, i ten obklíčily tanky...

• Přepad Iráku byl odůvodňován hledání utajovaných zbraní hromadného ničení. V tomto smyslu tažení skončilo skutečně úspěšně. Iráčané už ví, že hromadné ničení přinesly s sebou zbraně „spojenců“. My už zase víme, že USA dneška se chovají jako SSSR po II.sv.válce u nás. Vyhradily pro sebe „suverénní právo“ odvézt občany dobyté země ke stíhání do země vítězů…

• Pouze dvě země v posledních měsících hrozily použitím jaderných zbraní: Izrael a Severní Korea. Zřejmě se žádná z nich hned tak nestane americkým terčem, protože jejich hrozba jadernou válkou je efektivní. Zdá se, že kdyby si Irák býval ponechal své jaderné zbraně, ani on by dnes nebyl cílem invaze. Z toho plyne poučení pro všechny státy, které se neshodují s Bushem a Blairem - rychle se ozbrojte jadernými zbraněmi. To je vskutku nedobrý přínos operace která měla lidstvu přinést dobro...

• „Nemohlo se stát nic lepšího“ pravil k přepadu Iráku Michal Simkanič, předseda České pravice. Taky „jsme šťastni, že jsme se Spojenými státy na jedné lodi a uděláme vše pro to, aby tomu tak bylo navždy.“ Česká politická scéna vydala dalšího mluvku rodu Emanuela Moravce, volajícího s protektory na věčné časy a nikdy jinak…

• Tak dlouho nás politici ujišťovali, že naši vojáci vejdou do Iráku jen tehdy, použije-li Irák chemické zbraně, až je tam poslali i bez toho. Občane trhni si nohou, my si děláme co chceme...

• Trhněte si nohou občané i se svým ústavou zaručeným právem na informace, vzkázali ministři poslancům i občanům poté, co se provalilo utajené vyplacení 327 milionů firmě Diag Human. My ministři jsme nad ústavou, my jsme totiž kýmsi zavázáni mlčenlivostí…

• „Ať si trhnou nohou“ vzkázal doopravdy nejoblíbenější ministr Gross opozici. Ta poté co vláda sama rozhodla, že smlouva s H&C je špatná a zrušila ji, navrhla aby za to nesli odpovědnost ministři, kteří byli členy i vlády, která špatnou smlouvu uzavřela…

• Ať si poslanci trhnou nohou, tak lze charakterizovat postoj ministra Rychetského. Sněmovna neschválila novelu zákona o soudech a soudcích, protože „neřeší některé problémy českého soudnictví jako kvalitu a rychlost rozhodování“. Rychetský jen oznámil, že novelu beze změn podá znovu a požádá exčichače toluenu o vyhlášení stavu legislativní nouze. Podobně Dostálovi neprošel mediální zákon, a také jej hodlá „předložit znovu“. Místo hledání konsensu trucování kdo s koho…

• V rámci politiky nevím co chci ale chci to hned nejprve vláda nabídla lidu jako základ pro řešení bytové otázky stavební spoření, a již dlouho se jej chystá znevýhodnit. Nyní došlo i na penzijní připojištění jako jeden z pilířů penzijní reformy – nám. ministra financí Jaroslav Šulc potvrdil, že se chystá návrh na snížení podpory penzijního a životního pojištění. Opět podle hesla – jen ten, kdo se nestará a spoléhá jen na stát, o nic nepřijde…

• „Tato vláda je spíše udržovací“, pro ni jsou „pevná a zásadní rozhodnutí velmi obtížná“, říká už v prvním roce vládnutí o špidlovládě Ivan Pilip. Potřebujeme vůbec takovou „vládu“?

• Sponzorské skandály zatím pokračují v řadách koalice. ČSSD fiktivní dary popírá, UD-DEU je sice ochotna pochybný dar vrátit, Jan Ruml popírá alespoň vyjádření pochybného sponzora…

• Snad jediné, co nás ještě spojuje s demokracií, je to, že se pravidelně konají volby. Těm však již dlouho říkám „průzkum úspěšnosti reklamních agentur“. Nyní se na moji stranu v Luhačovicích přidal i ombudsman O.Motelj. V debatě o volbách (prezidenta) občany prohlásil: „Průběh voleb při přímé volbě může být určitým způsobem zmanipulován a ovlivněn například neúměrnou kampaní“.

• Ministr Cyril Svoboda „se znepokojením sleduje zprávy o politicky motivovaných soudních procesech“ na Kubě. Podobné vyhlášení vydal i prezident a Senát. Dokonce i panstvo z dávno umlčené Charty promluvilo v tomto duchu ve jménu Charty 77… Ale soudruzi, pod svícnem máte tmu, zbavte se napřed ostudy ze zjevně politických procesů doma (př. Hučín)!!!

• Komunisté jazýčkem na váze? Nové oficiální významné dny navrhují poslanci koalice i ODS. 27.leden jako den obětí nacismu – s tím dnešní komunisté souhlasí, připomíná to čin jejich slavné Rudé armády, která vstoupila do osvětimského tábora (jiné dny připomínající české oběti nacismu bych osobně upřednostnil před připomínkou činu Rudé armády uchvatitelky). 27.červen jako den obětí komunismu (výročí popravy Milady Horákové) komunisté odmítají. Podle místopředsedy Sněmovny Vojtěcha Filipa by toto období měli zpracovat historici (arogance následovníků komunistických vrahounů je neskonalá). Poslanecký klub zato schválil poslanecký návrh zákona se zněním: „Edvard Beneš – zasloužil se o stát“ (výstižnější by bylo „Edvard Beneš – zasloužil se o komunistický stát“)…

• V Británii vstoupil v platnost zákon, umožňující zbavit britského občanství každého, kdo „představuje hrozbu pro Británii“. Všeobecná deklarace lidských práv v článku 15, odst.2 toto zakazuje. Nenadešel i u nás čas na diskusi o „lidských právech“ těch, kteří odmítají přijmout povinnost uloženou touže deklarací (čl. 29): 1) Každý má povinnost vůči společnosti, v níž jediné může volně a plně rozvinout svou osobnost.

• PRÁVO 7.dubna 2003 pod palcovým titulkem zveřejnilo ujištění ministra zahraničí USA Colina Powella: Irán a Sýrii nenapadneme (Jak dlouho to bude platit, když už dnes slyšíme Ariela Šarona či Donalda Rumsfelda zvedat prst nad Íránem a Sýrií, dalšími "darebáckými státy", které by mohly čelit "vážným následkům"?) „Zdá se, že existuje něčí snaha obviňovat nás z invazních operací. Není to tak a nebude to tak.“ řekl také Powell. Že už tomu tak ale je, už jsme zveřejnili ve Zpravodaji z 21.3.2003 (Nejmilitantnější národ světa)… (rof)

• Tak se tahle zase jednou vydal ministr vnitra jedné nejmenované středoevropské země Standa Ambiciózní na výlet do jedné ze svých oblíbených restaurací. Když k ní přijel, nepovažoval za důležité zajistit bezpečné zaparkování svého vozidla, které po jeho příchodu do restaurace stálo div že ne uprostřed vozovky. I jel okolo šéf asociace autoškol, člověk silničních předpisů znalý, jako znalec své profese se zhrozil, když uviděl vozidlo stojící ve vozovce, kvůli zabezpečení bezpečného provozu v daném úseku tedy zavolal místní a posléze i státní policii, jenž však se prokázala jako veskrze nekompetentní neznajíc základní předpisy. Šéf asociace se cítil nemálo "nakrknut", proto uvažoval o stížnosti na tyto orgány jejich nadřízenému, kterým však není nikdo jiný než sám Standa Ambiciózní. Konsternace šéfa asociace dosáhla vrcholu, když uviděl velkého Standu, jak důstojně kráčí ke svému překážejícímu vozidlu a následně odjíždí. Na závěr jedna kvízová otázka: Omluvil se Standa poté, co byl upozorněn na svůj nonsens? Pokud jste toho názoru, že ne, máte pravdu. Namísto omluvy za sebe a svého řidiče vše vztekle odbyl dvěma větami ve stylu Co to po mně chcete, já nic, já muzikant. Mají to ale tedy v oné zemi ministra, jen co je pravda...

• Konečně je u konce podle slov ministra Rychetského "otřesný případ fungování české justice", když pražský vrchní soud odsoudil na 8 a půl roku do vězení Martina Ježka za ublížení na zdraví s následkem smrti své nevlastní čtyřleté dcery Lucie. V noci na 13. září 1993 vypila Lucie mléko Martině, dceři Ježka a své matky Zdeny Jenšíkové. Za to ji muž ráno bil rukou a vodítkem na psa, kopal ji a donutil ji vypít nápoj namíchaný z octa, alkoholu a různého koření. Pak dívku vložil do vany s ledovou vodou. Matka dítě později vytáhla a uložila do postele, kde zemřelo. Udusilo se po vdechnutí vody a zvratků. "Objektivně bylo zjištěno, že smrt nastala udušením a utopením,". Trest je výsledkem odvolacího řízení, původní trest byl dvanáctiletý. Nízká výše trestu mě zaráží, vezměme si například paralelu s Vlastimilem Pechancem, který za dosud neprokázanou vraždu cikána dostal trest odnětí svobody v délce 17 let. Jedná se sice o jiné podřazení činu pod skutkovou podstatu, soud však mohl vzhledem k závažnosti činu zvolit nejvyšší sazbu, zřejmě však je zabití čtyřletého děvčete méně společensky nebezpečné než zabití cikána bez důkazů věrohodně svědčících proti pachateli. Nízký trest byl zdůvodněn faktem, že se proces nikoliv Ježkovým přičiněním táhl a obžalovaný využil možnosti a žil po celou dobu počestný život. Ten však není ani s tímto pro něj velice příznivým rozsudkem spokojen a prohlásil něco o Evropském soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Veřejnost je rozsudkem nepochybně rozhořčena, článek o procesu jsem četl na serveru LN a v komentářích k článku všichni do jednoho se vyjadřují v tom smyslu, že jde o nebetyčnou ostudu soudu.

• Asi s nejradikálnějším souhlasným názorem na válku v Iráku ze strany amerických jestřábů jsem se měl možnost seznámit v článku Jamese Woolseyho, bývalého ředitele CIA. Žádný z arabských států Blízkého východu prý není demokratický a proto je potřeba změnit celý Blízký východ, cituji:
"Válka proti teroru zřejmě nikdy neskončí, dokud nezměníme podobu Blízkého východu, a to je právě to, co začínáme dělat v Iráku." "Pro zajištění celosvětové bezpečnosti je nutné provést radikální změnu celé jedné části světa. Té části, která nikdy nepoznala demokracii a která zlostně reagovala na všechny vpády zvenčí - je třeba změnit arabský Blízký východ". Pro invazi hrdě používá termín čtvrtá světová válka (započítává i studenou válku). Slyšel jsem již mnoho obhajob války v Iráku, některé z nich vycházejí i z více méně logických argumentů, zde se však jedná o otevřenou halasnou podporu plánované agrese. Ještě, že není Woolsey americkým prezidentem, pak by nám zřejmě nezbylo nic jiného než bezmocně vykřiknout "God bless whole world."

• Vyhazov za přirovnání současné nálady v USA k té v Německu při nástupu Hitlera :
Vedení televize CBS vyhodilo z práce svého výkonného producenta Eda Gernona za poznámku, kterou učinil v TV Guide.
Ed Gernon pracoval na přípravě historického filmu o vzestupu a pádu Adolfa Hitlera. Film by měl být vysílán v květnu, ale už delší dobu existují silné tlaky, vedoucí ke snaze jej nevysílat.
"Vzestup Hitlera k moci je pro Státy poučný příběh, protože podusí celý národ sevřený strachem, který se nakonec vzdá svých občanských svobod a uvrhne celý svět do války. Nedokážu si představit vhodnější chvilku k uvedení tohoto dokumentu", uvedl Gernon v TV Guide.
Prezidentka CBS Leslie Moonves se od výroku veřejně distancovala, ale není jasné, zda to byla ona, kdo vyvinul tlak na torontskou společnost Atlantis Alliance, aby propustila svého producenta. (Zdroj: New York News Day, převzato ze serveru www.zvedavec.org) (Josef Klas)

O čem se nemluví

• Kampaň, t.č. proti Iráku

Je „válka proti Iráku“ válkou pravice? Opakovaně to vnucuje čtenářům PRÁVA Martin Hekrdla, tezi podporují i stanoviska šéfa České pravice Simkaniče. Michal Semín, ředitel Občanského institutu, se naproti tomu odvolává na slova Petera Hitchinse z britského týdeníku The Spectator, že jde o „válku levicovou“. A dodává: „Mnozí američtí neokonzervativci, jejichž malý počet nekoresponduje s vlivem, který dnes v americké politice mají, se rekrutují z řad bývalých trockistů“ … , „Neokonzervativci jsou většinou wilsoniánští internacionalisté, kteří považují liberální demokracii amerického střihu za nejvyšší a nejdokonalejší formu společenského uspořádání. Nedojdou spočinutí, dokud se „americkým životním stylem“ nebudou řídit národy po celém světě.“ Je-li potřeba škatulkovat, pak já se přikláním k pojmu „válka levičácká“, jak ji před 4 lety popsal Václav Bělohradský (zde) . Bělohradského definice levičáctví jsou naplněny. Průběh „války“ je trestem, k němuž Irák odsoudilo mezinárodní pidispolečenství, i když oficiálně jeho cílem byla náprava. Překrývání nezamýšlených důsledků vlastního jednání démonizací nepřítele, kampaně nutící veřejnost „správně pochopit" že avantgarda lidstva nemůže jednat jinak, i projevy selektivního hněvu (levičáci nebouří proti diktátoru Castrovi) jsou splněny též.

O euroamerických levičácích se v sedmdesátých letech říkalo, že nevědí, co chtějí, ale chtějí to hned. Dnes, když jsou u moci, dokazují, že nezmoudřeli. I když za jediné koncentrované zlo lidských dějin vydávají nacismus, představují koncentrované zlo právě oni. Proč? R.1946 odmítl norimberský tribunál německé argumenty, že bylo „nutné“ vést preventivní útoky – „zahájit agresivní válku,“ konstatuje verdikt tribunálu, „není jen mezinárodní zločin, je to nejhorší mezinárodní zločin, který se odlišuje od ostatních válečných zločinů jen tím, že v sobě obsahuje zkoncentrované zlo celku." Hitler nedokázal mocensky prosadit své plány, a jeho levičáčtí následovníci, soudě podle dvou prologů (Kosovo, Afghánistán) a prvních třech dějství kampaně proti Iráku nejsou úspěšnější.

První dějství kampaně proti Iráku se neslo ve znamení nesporných zjištění tajných služeb (které zklamaly 11.září), že Irák má zbraně hromadného ničení. Inspektoři je měli najít a svět měl odsouhlasit odzbrojení Iráku. Představení bylo vypískáno jako nevěrohodné, smrsklé mezinárodní společenství se však nenechalo odradit.

Dějství druhé trvalo krátce: Irák byl přepaden a tvrdě se bojovalo. Šok a strach měl zlomit Iráčany, uhnízdil se však v řadách útočníků. Iráčané je nevítali jako osvoboditele, jejich chytré zbraně ničily vlastní vojáky, dokonce i cvičený delfín Tacoma desertoval. Dva britští vojáci stojí před vojenským soudem, protože použili svého práva, které definovaly norimberské procesy, a odmítli bojovat ve zločinecké válce, která zabíjí civilisty.Toto dějství skončilo téměř nekomentovanou přestávkou v útocích „koalice“. Proč, to se snad dozvíme později.

Dějství třetí: Hlavním cílem operace přestaly být zbraně hromadného ničení, tajné služby oznámily, že již dávno, před příjezdem inspektorů, byly přesunuty do Sýrie. Ještě několikrát sice byl oznámen nález čehosi nebezpečného, ale poté co zpráva zapůsobila, byla potichu dementována. Cílem kampaně se stalo osvobození Iráku od nedávného spojence útočníků S.Hussajna. Irácká armáda prakticky přestala klást odpor a "koalice" snadno vstoupila do Bagdádu - Basru hájili lidé 14 dní a Bagdád padl za 2 dny. Zbraně osvoboditelů zabíjejí novináře, Červený kříž vždy ve válkách chráněný suspenduje své působení v Bagdádu, dlouho dojednávaná koaliční vláda „svobodného Iráku“ nepřebírá moc v zemi, „vítězná vojska“ nevyhlašují mimořádný stav ani zákaz vycházení. Svět oblétají záběry, jak americký tank strhává k zemi první sochu (byť Hussajnovu) a jen málokdo si v té době uvědomuje, že sochoborectví Tálibánu bylo jední z argumentů k přepadu Afghánistánu. Nastává obvyklý důsledek operací trockistických teoretiků - chaos. K rabování a násilí televize vysílá záběr komentáře usměvavého koaličního důstojníka – musíme prý to pochopit, Iráčané dlouho žili v nesvobodě. Hromadné ničení nemocnic i nenahraditelných historických památek doprovázející Bush-Blairovské „osvobozování Iráku“ lze v moderní době srovnat jen s Pol-Potovským „osvobozováním“ Kambodže. Šíření hodnot naší civilizace, o kterém tak rád mluvil Václav Havel, se ukázalo být rovné Pol-Potovskému barbarství. Není se ale co divit, vždyť USA i Británie jsou mezi několika málo státy, které nikdy nepodepsaly Haagské konvence z r. 1954 o povinnosti ochránit kulturní památky v případě válečného konfliktu.

Jak bude pokračovat mezinárodní levičácká kampaň, nevím. Vím ale, že levičácké zrůdnosti nenajdeme jen „daleko“ v Kosovu či Iráku. I u nás najdeme borce, kteří se tváří pravicově, hovoří o nutnosti návratu k tradičním hodnotám, národním sjednocení či národní obnově, ale naplňují Bělohradského kritéria a pěkně po bolševicku se vrhají po krku tomu, kdo mi jim ideově nejblíže, neboť je jim konkurentem v ovlivňování stejného okruhu lidí. Úspěšně tak vnášejí chaos do řad znechucených Čechů. Současných protiválečných demonstrací levice se neúčastním, ale začínám být hrdý na to, že jako první u nás jsem uspořádal již před pár lety demonstraci proti „levičáctví“. (rof)

• Je občanská neposlušnost na místě?

V dané chvíli žiji v duševním rozporu své osobnosti. Sleduji (snad asi jako každý) spor z americkým investorem vs. Český stát (o televizi NOVA) a jsem znechucen nejen reakcí mluvčího NOVY („jich se to netýká“), arogancí Rady pro rozhlasové vysílání („že jsou obětí“) a parlamentu (zloděj volá „chyťte zloděje“), ale především servilitou a poddaností národa. Mé pronárodní cítění je rozpolceno…

Nepotřebuji důkazy na to, abych mohl označit viníky. K čemu, když v mnohem jednodušších kauzách (zasahujících do Parlamentu ČR) nejsou viníci označeni skoro nikdy. Ti, kteří pravděpodobně za úplatu, ze známosti a z prospěchu (televize je přeci jen mocná zbraň) ušetřili Vladimíru Železnému několik miliard jsou stále na svých místech. Jejich vina je zřejmá (schválené zákony a zvýhodňování Železného), ale úmysl (jak moudře promyšleno) je takřka neprokazatelný. K čemu zfalšované důkazy, je to naše zem, naše peníze a naše právo.

Nyní se neděje nic, zástupci stran, kteří nesou minimálně polovinu viny, se v parlamentu dohadují a postupně tak ubíjí zájem veřejnosti (včerejší navržení odvolání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání je jen snahou o likvidací spoluviníka). Rada hází vinu na stát a Železný obvinil švédský soud z nadržování Američanům.

Máme tady viníky, viníky na které nemusíme čekat v dlouhých soudních řízeních. Viníky, kteří zaslouží trest. A co lid? Lid mlčí. Železný (který je mj. stíhán pro několik trestných činů) se tomu někde v klidu své přepychové vily směje a my zase zaplatíme.

Co je s naším národem? Copak už úplně zhasnul plamen naší hrdosti. Kde jsou selské rebelie, povstání a revoluce, které šly proti silnějšímu nepříteli pro mnoho méně než 11 miliard? Historie se psala i pro menší sumy a menší křivdy!

Připomínám si také slova jednoho politického vězně – tito lidé zaslouží trest smrti (nebo nejvyšší trest). Ano, copak 11 miliard nezahubí spoustu lidských životů – chybějící lékařské vybavení, poškozené komunikace a další nedostatky zabijí více z nás občanů než kdejaký masový vrah. Jedinou adekvátní odpovědí je provaz.

Lidé jsou sice naštvaní, nadávají a nelíbí se jim, že musí platit, ale to nestačí. Čekal bych „alespoň“ davy v ulicích, defenestrace, rozbité vily zkorumpovaných zbohatlíků, ale kde nic tu nic. Jasně byly by to trestné činy (a jako takové je musím odsoudit :), ale byla by to reakce národa. Ne banda anarchistů, ale český lid, který by vyšel do ulic a vynutil si pozornost. Ale nic – exkomunisté musí být hrdí na své předchůdce, kteří v nás ubili poslední plamen odporu. Nenechme si „s… na hlavu“!

Jediná iniciativa vznikla na internetu – ta údajně vyzývá k občanské neposlušnosti. Opět se internet stává jediným demokratickým vox populi – ovšem pohodlně z křesel domova či kanceláří. Co by se proboha muselo stát, aby se národ probudil a projevil svůj hlas i mimo (poměrně zbytečné) hlasování v parlamentních volbách.

Jsem smutný a zklamán. Čekám jen co nám stát vezme příště? Třeba by mohli zavést na naše ženy Právo první noci… Petr Tryščuk

Čím se bavíme?

● Přijde babka na obecní ouřad a povídá: „Čest práci, soudruzi, chtěla bych ....“
“Ale babičko,“ zarazí ji ouřada, „kdepak to žijete, vždyť už máme 13 roků demokracii, tak jaképak čest práci, soudruzi ??!!“
„No jo,“ zamyslí se babka, „ale vy tu furt sedíte , soudruhu tajemníku....“ (zaslal Milo Komínek)

● V Central Parku se prochází muž. Najednou vidí, jak se na malou holčičku řítí pitbul. Vystartuje, začne se psem bojovat a nakonec ho zabije, čímž zachrání holčičce život. Všechno vidí policajt a říká : "Jste hrdina! Zítra si všichni v novinách přečtou: Statečný Newyorčan zachránil život malého děvčátka". "Ale já nejsem Newyorčan," říká muž. "Tak bude v novinách :Statečný Američan zachránil život malého děvčátka", odpoví policajt. "Ale já nejsem ani Američan", protestuje muž. "A odkud jste?" "Já jsem Pákistánec," říká muž. Tak druhý den vyjde v novinách: "Islámský extremista zabil amerického psa. Možnost spojení s teroristickou sítí." (zaslal Ladislav Svoboda)

Zpracovali František Rozhoň (rof), Josef Klas, Milo Komínek, Ladislav Svoboda a Petr Tryščuk (pam)

Projekt Evropa

• V minulém vydání Zpravodaje jsem čtenáře neúmyslně mystifikoval faktem, že v případě záporného výsledku referenda o přistoupení ČR do EU se může toto referendum opakovat prakticky okamžitě. Není to pravda, zákon o referendu uvádí, že opakování je možno nejdříve po dvou letech. Omlouvám se za chybu, byl jsem uveden v omyl přednášející na jedné z cyklu brněnských přednášek o EU. Pro posílení právního vědomí připojuji celý text zmíněného zákona. (Josef Klas)

• Představovali jej všem jako věcného kritika Evropské unie, který když měl tu možnost, neváhal si rýpnout tak, až nám z Unie vzkazovali, že pokud vyhraje jeho strana ve volbách, vstupní dveře se nám zase o něco přivřou. Nečekali jsme ale, jak člověka může změnit funkce. Sotva se Klaus uvelebil v úřadu prezidenta, už v Polsku horoval a jednoznačně se vyslovil pro přičlenění ČR do Evropské unie. „Nevidím žádnou alternativní cestu, po které by Česká republika mohla jít,“ řekl po rozhovoru se svým protějškem Aleksandrem Kwaśniewským. Vašku, Vašku, to tvoje prezidentování nám nezačíná dobře. (Jan Hlaváč)

• Cyril Svoboda zaútočil na prezidenta Klause, že nerozumí evropské politice. Podpořil jej „stalinista“ Špidla a sdělil, že zahraniční politiku určuje vláda. Snad by už někdo měl těmto soudruhům říci, že doma ze zákona v otázce EU rozhoduje lid v referendu a ne „vláda“…

• Oficiální statistiky Eurostatu (za r.1991) uvádí, že v EU byla zcela bez zaměstnání každá osmá domácnost, každý čtvrtý nezaměstnaný je bez práce déle než dva roky. 56 milionům lidí hrozí chudoba. 33 milionům z nich trvale. Přes všeliké přerozdělování je to jinak, než uvádí česká Eupropaganda, že? Že by Eufanatici typu Cyrila Svobody nerozuměli evropské politice?

• Inflace v eurozóně je nyní nejrychlejší za dva roky, již osmý měsíc za sebou byla inflace nad dvouprocentním limitem stanoveným jako strop cenové stability...

• Spolupráce Eupotentátů, toužících začlenit nás do EU, s představiteli sudetoněmeckého landsmanšaftu, otevřeně pokračuje. Velvyslanec Evropské komise Ramiro Cibrián se zúčastnil otevření pražské kanceláře Sudetoněmeckého landsmanšaftu spolu s jeho šéfem Berndem Posseltem. Jan Ruml (US-DEU), místopředseda Senátu a tedy jeden z nejvyšších představitelů státu, se spolu s dalším senátorem Františkem Mezihorákem (ČSSD), sešli s Posseltem při této příležitosti také. Ostrou kritiku, že jako vysoký představitel státu, jehož poválečná státnost je založena na zákonech, proti kterým SL útočí, by se neměl s představiteli takového spolku setkávat, označil Jan Ruml za „hanebnou nacionalistickou a protiněmeckou kampaň…

• „Po celé desetiletí jsem si přál, abychom se co nejvíce vzdálili na Západ. Nyní ale stojím před dilematem, protože po petrohradské schůzce Schroder - Chirack - Putin jsem nabyl dojmu,že se opět po pár létech vracíme zpět na Východ!“, zjistil až teď MUDr. Miroslav Beňo, místopředseda Konzervativní strany.
Kdyby četl Zpravodaj z 29.11.2002, věděl by od exsovětského disidenta V.Bukovského, že idea “společného evropského domu” je společný projekt evropské sociální demokracie a ještě komunistické Moskvy. To, co Bukovskij říká, se zakládá na dokumentech, které studoval v archívu Ústředního výboru (ÚV) a Politbyra… (rof)

• Benjamin Kuras: Euroskeptici a ufologové

Euroskeptici jsou stejná kategorie jako ufologové a hledači štěchovického pokladu, sdělil mně nedávno jeden český novinářský kolega. Nenabízejí prý ke vstupu do EU žádnou realistickou alternativu, která by Čechům dlouhodobě zajistila bezpečnost a prosperitu. Moje vlastní euroskeptické argumenty že jsou „sofistikovaná intelektuální polemická hra“. Tož, jsou, pravdaže jsou. A je to taky dost přesná definice politické žurnalistiky jako řemesla. Já bych to nazval ještě přesněji „žonglování s fakty“. Dělají to zcela přirozeně a někdy nevědomky všichni novináři, jen s tím rozdílem, že jim při tom žonglování upadnou každému nějaká jiná fakta. Tak si trochu zažonglujme s několika fakty, které soustavně upadávají českým novinářům, kteří za jedinou alternativu nevstoupení do EU pokládají pád na úroveň Ukrajiny a Balkánu a ohrožení bezpečnosti či dokonce samotné existence českého národa.

Upadlý fakt 1: Bezpečnost se řeší členstvím v NATO. Evropská unie nemá s bezpečností Evropy naprosto nic společného. Jednak téměř třetina jejích členů je neutrální, takže se na obraně Evropy nepodílí. A jednak v posledních několika letech EU naopak vyvíjí politiku, která soudržnost a obranyschopnost NATO podrývá. Mistři jsou na to Němci a Francouzi, kteří jsou shodou okolností hlavními tažnými koni totální evropské integrace. Češi by samozřejmě ke své bezpečnosti mohli ještě přispět lepší vlastní vojenskou připraveností, ale to už bychom toho od nich chtěli moc.

Upadlý fakt 2: Ekonomickou alternativu ve svých článcích doporučuji už několik let a nedovedu si vysvětlit, jak to, že si ji nikdo z politicky či mediálně aktivních osobností nevzal alespoň za námět k teoretické debatě, aby dokázal její pomýlenost. Vedle EU totiž v západní Evropě existuje druhá ekonomická organizace zvaná Evropské sdružení volného obchodu (EFTA). Do poloviny 70. let k ní patřilo víc než 10 států (včetně Británie, Rakouska a celé Skandinávie), dnes jen Švýcarsko, Norsko, Island a Lichtenštejnsko. Ty vedou otevřený a vzájemně výhodný ochod nejen mezi sebou, nýbrž i s EU, s nímž mají uzavřené vzájemné dohody pod názvem Evropská ekonomická oblast (EEA). Mají do značné míry otevřený trh EU, aniž by musely přijímat společné byrokratické struktury, společnou fiskální politiku, společné zákony a podobná omezování státní suverenity. Už před deseti roky se mohla do tohoto klubu pokusit vstoupit celá Visegrádská čtyřka. Dnes by jeho prostřednictvím mohla mít volný obchod s celým evropským trhem, a to možná za lepších podmínek, než které se jí nabízejí jako členovi.

Upadlý fakt 3: I kdyby EFTA o Česko nestála, málokdo pochybuje o tom, že česká ekonomika a životní úroveň je od pádu komunismu na pomalém ale jistém vzestupu, který si udržuje především tím, že dokáže konkurovat nižšími výrobními náklady. Ty se vstupem do EU budou zvyšovat rychleji, než kvalita, a Česko obchodní a investiční výhody ztratí ve prospěch ještě levnějších zemí.

Upadlý fakt 4: EU dosáhlo svého ekonomického vrcholu někdy před pěti roky a nachází se na ostrém svahu ekonomického poklesu. Ten je způsoben rostoucí byrokratizací, která škrtí podnikání a svobodný obchod. Rostoucí nezaměstnanost se v EU řeší zvyšováním daní zaměstnavatelům a státní podporou vzniku pracovních příležitostí v neproduktivním subvencovaném sektoru. Na ten se pak musí ždímat další daně, nastává opětné zadlužení státu a úpadek produktivního ekonomického sektoru. Stručně řečeno, z EU se stává ekonomicky a politicky struktura „socialističtější“, než některé státy postkomunistické. Jestliže se Češi domnívají, že ostatní Evropané se postarají o jejich prosperitu, čeká je bolestivé zklamání.

Upadlý fakt 5: V argumentech pro EU chybějí propočty, či alespoň odhady, jak se česká ekonomika bude přizpůsobovat kritériím Evropské měnové unie. Příklady: Jak se bude státní rozpočet upravovat, aby vyhovoval kritériím EMU. Kolik bude stát stažení koruny a nahrazení eurem. Nekonečné překládání a vykládání průběžných nových direktiv, kterých vychází tisíc za rok. Kolik překladatelů, právníků a úředníků se musí vyčlenit jen na tuto práci, subvencovanou státem a nevytvářející žádné bohatství. Kolik inspektorů bude muset dohlížet na provádění evropských direktiv. Kolik pracovního času se promrhá jejich zaváděním. Kolik se na to bude muset vybrat extra na daních. Kolik firmy prodělají na zavádění direktiv EU o pracovních podmínkách a prostředí, minimální mzdě, maximální pracovní době, extra zaměstnaneckých daních. Kolik reálné hodnoty svých peněz průměrný občan ztratí na fixní nízké úrokové míře, kterou vysoce předežene růst cen. Jaký dopad to bude mít na českou ekonomiku, až Češi jako všichni ostatní Evropané přejdou ze spoření na zadlužování. Jak české potravinářství, které patří mezi tři největší česká průmyslová odvětví, přežije zemědělskou politiku.

Upadlý fakt 6: Stoupenci členství v EU stále neuvádějí jasně dokumentované a propočtené důkazy, čím přesně bude pro Česko členství v EU výhodnější než stav současný. Co tím získá a za jakou cenu. Přesto už dokázali většině národa vhypnotizovat klišé, že členství je nejlepší a jediná reálná alternativa.

Upadlý fakt 7: Naopak, důvodů, proč do EU nevstupovat - alespoň za nynějšího stavu, je už přibližně 30.000. To je kompletní soubor direktiv, které Česko vstupem přijímá bez výjimky. Dosud je nikdo nestačil ani přečíst, ale ode dne členství se stanou platnými českými zákony. Za každý pracovní den institucí EU jich vzniká dalších deset.

Upadlý fakt 8: EU se již deset let (od Maastrichtské smlouvy) vyvíjí z původního dobrovolného sdružení svobodných demokratických států v totalitní byrokratický kolos, v němž občan ztrácí možnost ovlivňovat svůj osud, protože politici, které zvolí, nemohou jeho přání vykonávat.

Upadlý fakt 9: Nikdo se neptá, jak direktivy EU vznikají. O tom před několika lety napsal podrobný článek dánský europoslanec Jens Peter Bonde, z něhož se pak stal jeden z předních eurokritiků v europarlamentu. Ten si totiž chtěl jednou nechat objasnit nějakou direktivu od jejích autorů, než ji měl schvalovat, a zjistil, že jejich totožnost je přísně tajná. Nikde nenašel jejich seznam a kontaktní čísla a když se obrátil na Evropskou komisi, bylo mu sděleno, že na tuto informaci nemá veřejnost - rozumějme řádně zvolený poslanec - právo. Stejně tak mu byly odmítnuty záznamy z jednání Evropské komise a Rady ministrů, které direktivy v konečné formě vydávají. Bylo to poprvé, kdy to nějakého poslance napadlo, většina z nich schvaluje direktivy bez přečtení a bez debaty, protože na to tak jako tak není čas a v budově europarlamentu je vedle toho taky kantýna s husími játry na lanýžích a prvotřídním burgundským.

Upadlý fakt 10: Smlouvy Maastrichská a Amsterdamská zaručují eurobyrokratickému centru trvalou moc nad vydáváním zákonů a direktiv. Maastrichtská smlouva do evropského práva zavádí tuto pozoruhodnou klauzuli:

"V oblastech, které nespadají do výlučné kompetence Komunity, podnikne Komunita akci v souladu s principem subsidiarity jen tehdy a do té míry, pokud záměrů navrhované akce nemohou dostatečně docílit členské státy, takže je může z důvodů stupně nebo dopadu navrhované akce lépe plnit Komunita."

Když si tu formulaci přečteme pozorněji, rychle nám dojde, že do výlučné kompetence Komunity už patří všech těch 30.000 direktiv, a že tedy mimo její výlučnou kompetenci je jen to, nač ještě direktivu nezavedla. Na to se pak snaží nějakou direktivu co nejdříve zavést, jakmile zjistí, že se jí něco z té výlučné kompetence vymyká. Tak do výlučné kompetence Komunity postupně přechází cokoli, co si Komunita přeje, aby tam přešlo. Stačí, aby vysvětlila, že může nějakou akci lépe řešit než státní vláda. Dělá se to pořád a Komunita to nad státními vládami vždy vyhrává, protože je na to cvičená, má na to víc peněz a času.

Upadlý fakt 11. Princip subsidiarity je vykutálená metoda upevňování moci centrální nad národními vládami. Podle ní může nižší správní jednotka, dejme tomu municipální správa, žádat přímo o podporu EU (Bruselu), je-li se státní vládou v konfliktu. A samozřejmě EU může kdykoli kterékoli nižší správní jednotce, firmě, nebo občanskému sdružení doporučit, aby se na ni obracely přes hlavu své národní vlády. Doporučuje jim to tím, že jim nabízí všelijaké subvence. Tedy úplatky. Podobně se ve věcech právních může kterýkoli občan kteréhokoli členského státu odvolávat k právnímu systému Evropské unie proti právnímu systému vlastní země. Rozhodnutí evropských institucí pak převyšuje nad všemi stupni práva místního a státního. Evropský soud má veškeré pravomoci výkladu zákonů a direktiv, proti němuž není odvolání

Upadlý fakt 12: Jakmile se jednou v některé věci vydá rozhodnutí na nejvyšší úrovni Komunity, pak podle Amsterdamské smlouvy členský stát nemůže věc podobného typu už nikdy řešit sám, protože věc tím automaticky přechází do výlučné kompetence Komunity. Tak vzniká komplexní právní systém vytvářející nejen konkrétní zákony, direktivy a precedenty, nýbrž i "všeobecné principy zakotvené v Dohodě o EU" (Maastrichtská smlouva). Podle těch pak Evropský soud (Štrasburk) nastoluje "základní principy komunitního práva", které jsou nejvyšší a poslední odvolací právní instancí.

Tak se státní, regionální, municipální a občanské pravomoci převádějí nezvratně z domény demokratické kontroly do rukou nadnárodní byrokracie. Znemožňuje to občanům povolávat k odpovědnosti za konkrétní činy konkrétní politiky a zároveň to znemožňuje voleným politikům vůli občanů plnit. Z demokratických voleb se tím stává fraška a z volených politiků tajtrlíci poskakující podle choreografie vzdálených a neznámých byrokratů.

Upadlý fakt 13: Druhá věta výše citované maastrichtské pasáže zní takto:

"Žádná akce Komunity nebude přesahovat, co je nutné k dosažení záměrů Smlouvy." (tj. Maastrichtské)

A ta je ještě fištrónštější, protože když ji obrátíme naruby, znamená toto:

"Každá akce Komunity může zahrnovat všechno, co je nutné k dosažení záměrů Smlouvy."

Tím se Amsterdamská smlouva už ani netají, když v článku 5 říká doslova:

"Akce Komunity je oprávněná, jestliže záměrů navrhované akce nelze dostatečně dosáhnout akcí členských států v rámci jejich ústavních systémů a lze jich proto lépe dosáhnout akcí Komunity."

A protože víme, že záměrem každé navrhované akce podle smluv Maastrichtské a Amsterdamské je kompletní unifikace v jeden stát s jednotnými zákony, jednotnou měnou, jednou cedulovou bankou, jednotnými daněmi, jednou vládou, jednotným soudnictvím, jednotnou policií, společnou armádou, a jednotným vším možným, nemůžeme než dospět k tomuto objevu: Evropská unie, řízená nevolenými a neodvolatelnými anonymy, si od demokraticky volených politiků členských států dala předem schválit jakékoli představitelné i dosud nepředstavitelné postupy a akce nutné k nastolení všemocného byrokratického superstátu, jemuž členské státy odevzdávají správu nad vším, co mají.

Upadlý fakt 13: Aby to nevypadalo jako úplná cvokárna, říká se tomu odborně "pooling of sovereignty", což doslova znamená odevzdávání suverenity do společné nádrže. V původní formě společné suverenity měly všechny státy rovnoprávnost díky všeobecnému právu veta bez ohledu na velikost. Od Maastrichtu se nahrazuje systémem vetšinovým, který právo veta postupně odbourává. Ten navíc nejnověji dává větším státům proporčně větší počet hlasů než státům menším podle počtu státních příslušníků. Někde jsem to četl spočítáno, že Česká republika odevzdává 100% své suverenity výměnou za 3% vlivu v rozhodování o věcech celoevropských.

Upadlý fakt 14: Další metodě demontáže státní suverenity a pravomocí volených státních parlamentů a vlád se říká „regionalizace“. Ta probíhá podle Evropské charty regionální samosprávy, kterou přijaly všechny členské státy v roce 1997. Regionům dává pravomoc provádět specifickou regionální politiku a přebírat k tomu kompetence od státních vlád (Článek 4) a rozhodovat o vlastních postupech podle specifických regionálních potřeb (Článek 5). Regiony se mohou zabývat jakýmikoli věcmi regionálního zájmu, které nespadají už do kompetence jiné správy (Článek 6). Protože ale víme, že prakticky všechno, nač si vzpomeneme, může spadat do výlučné kompetence centrálních orgánů EU, mohou ty rozhodovat přímo, co je v zájmu kterého regionu. Přímou reprezentaci regionů v orgánech EU - a tudíž obcházení národních volených parlamentů a vlád - zaručuje Článek 10. Regiony navíc přesahují státní hranice, které postupně přestanou mít mezinárodně právní váhu - existují už regiony jako Alsasko-Badensko a dokonce Normandie-Essex. Nějaké to novosudetské Norimbersko-Chebsko už Čechy asi nemine.

Upadlý fakt 15: Začátkem února zveřejnila bruselská ústavní komise navrhovaný text „Dohody o nastolení ústavy pro Evropu“, jejíž první článek zní: „Tato ústava nastoluje Unii, v níž se politika členských států bude koordinovat, a která bude vykonávat určité společné pravomoci na federální bázi.“ Ústava bude „převládat nad zákony členských států“. Z šestnáctičlánkového textu vyplývá, že byrokracie EU si chystá uzákonit „výlučnou“ nebo „společnou“ pravomoc v obraně, zahraniční politice, zdravotnictví, sociální politice, soudnictví, zemědělství a rybolovu, energetice, životním prostředí, vnitřním a mezinárodním obchodě, ochraně zákazníků a čemsi, čemu říká „ekonomická a sociální koheze“. Jednotlivé vlády budou mít zákaz v těchto věcech samy legislovat, pokud se v tom či onom bodě EU výslovně nevzdá své výlučné či společné pravomoci.

Snad vám i toto postačí k vysvětlení, proč mě z EU jímá paranoia a údiv, že vás ne. Ale aby to nebylo všecko jen samá deprese, zde jen dvě z nejnovějších direktiv, od příštího roku závazných zákonů.

Jedna je dobrou zprávou pro výrobce tiskacího zařízení a nařizuje drůbežím farmám razítkovat každé vajíčko s podrobnostmi adresy farmy a slepice, která je snesla. Taková tiskárna splňující předpisy EU stojí okolo 7.500 eur.

Druhá potěší hračkáře. Podle ní musí farmáři vybavit prasata měkkými hračkami, nejlépe míči, aby byla šťastnější a spokojenější. Chovatel, který svým prasatům žádné hračky nedá, se vystavuje pokutě 1.500 eur nebo vězení až do tří měsíců. Zato tím ale vznikají nové pracovní příležitosti pro další inspektory, kteří ta prasata musí jezdit kontrolovat, jak vesele čutají mičudu.

Benjamin Kuras; psáno pro Reflex. Převzato z AAAWebPages tam přidáno 10.4.2003

• Benjamin Kuras: I Portugalsko je z Evropy nervózní

Milostná aféra Portugalců s evropskou byrokracií se chýlí ke konci. Euronadšenci Portugalsko rádi uvádějí jako ideální příklad úspěšné integrace malého státu, který na členství vydělává a nikdy se mu nedařilo tak dobře jako dnes v EU. A tudíž jako důkaz, že EU bude pro Čechy jednoznačně prospěšné. I Portugalcům ale dochází trpělivost, jak jim EU nařizuje, co smějí a co nesmějí dělat se svou krajinou.

Jednou z nejdrastičtějších změn krajiny, kterou provádějí projekty EU, je odvádění vody do nových luxusních prázdninových center s neustále postřikovanými golfovými hřišti, na úkor vesnic, kde v létě voda vysychá a musí se tam dovážet v cisternách. Druhou je zahájená razie na velké korkové a olivové háje, které po staletí patří mezi základní zdroje portugalské ekonomiky, a proti níž se Portugalci začínají bouřit, v naději, že jí ještě zabrání. Korek - kůra korkových dubů, které v Portugalsku rostou ve velkém - totiž odedávna patří mezi nejdůležitější portugalské vývozní artikly.

Portugalsko nemá žádné podstatné zdroje surovin a díky poměrné ekonomické zaostalosti ve 20. století se tam nerozvinul velký ekologicky škodlivý průmysl, kromě těch přírodních: textilního, kožedělného, keramického, potravinářského - a korkového. Portugalci si dodnes potrpí na přírodně pěstované potraviny bez chemických postřiků a konzervantů. Pěstují znamenitá biologicky čistá vína a pálí prvotřídní lahodné pálenky jménem acquardente čili „žhavá voda“, které mimochodem nesmějí do ostatních zemí EU vyvážet, aby nekonkurovaly francouzským.

Rozsáhlé korkovníkové háje, v nichž se korkové duby mísí s olivovníky a hustými porosty křoví, jsou zdrojem nejen korku a oliv, ale také nepřeberných druhů lesních plodin, léčivých bylin, hub a včelího medu, a divoké zvěře jako lesní holubi, bažanti, koroptve, křepelky, tetřevi, králíci a divočáci. To vše jsou tradiční ingredience rozmanité a lahodné portugalské kuchyně, kterou Portugalci berou jako samozřejmost a dělají vše pro to, aby si ji udrželi sami pro sebe poměrně levnou. V turistických centrech se s ní nesetkáte, musíte si za ní vyjet na vesnici nebo do středověkých měst, která Portugalci před běžnými přímořskými turisty zatajují.

Restaurace si Portugalci dokáží udržovat levné částečně díky nekontrolovatelným a tudíž nezdanitelným zdrojům přírodních potravin. Jak chcete venkovskému lovci a sběrači zdanit křepelku, holuba, borůvky nebo hřib? A cokoli se nedá zdanit, je evropským byrokratům proti srsti. Takže v Bruselu rozhodli, že tyto háje jsou „neproduktivní“ a musí se nahradit něčím produktivnějším. A tak portugalským farmářům dávají takovéto rozkazy:

Najmout si buldozéry a korkové a olivové háje likvidovat. Nahradit je lesy na výrobu stavebního dřeva a papíru pro evropský trh. Zrušit tradiční dubové tlačírny olivového oleje, které ostatně tak jako tak neodpovídají regulacím EU. Zavést nové tlačírny z nerez oceli a velkou spotřebou elektřiny, které se musí nakoupit z Francie. Opětně vysázet olivovníky do přehledných a draze zavlažovaných řad, pod nimiž neporoste nic jiného. To aby se z nich mohl vyrábět průmyslovým tempem olivový olej ve velkém, aby se každý strom a každá oliva daly spočítat, odhadnout a zdanit, a aby se nic nedalo před berňákem zatajit. Nic na tom, že ekologové to pokládají za jednu z největších potenciálních ekologických katastrof, jaké kdy Portugalsko postihly.

Na tyto projekty Brusel portugalským farmářům nabízí velké subvence a úhrady, které mnozí nedokáží odmítnout a s těžkým srdcem likvidují svůj tradiční svět. Místo holubů a křepelek začnou jíst průmyslově pěstované slepice z Německa jako celá Evropa. Místo lesních plodin uniformní jablka pěstovaná po milionech a chemicky ve francouzských jabloňových sadech. Místo korkových špuntů budou svá vína zátkovat válečky z plastiku, jak v posledních pár letech čím dál víc dělají všichni ostatní.

A budou se, jako všechny ostatní malé národy, ptát, co si vlastně ta Evropská unie představuje pod pojmem národní a regionální kultura, kterou podle své chystané ústavy slibuje zachovávat a chránit.

Benjamin Kuras; psáno pro týdeník Profit. Převzato z AAAWebPages tam přidáno 31.3.2003.

Zpracovali František Rozhoň (rof) a Jan Hlaváč

Výročí

19.4.1793 se ve Vídni narodil FERDINAND V. zvaný Dobrotivý, poslední Habsburk, který se dal korunovat českým králem (7.9.1836). Nastoupil na trůn 2.3.1835. Téměř 14 let vystupoval při různých veřejných slavnostech jako první muž monarchie, poskytoval audience - ale nevládl. Skutečná vládní moc byla v rukou dvou nejvlivnějších politiků té doby a velkých rivalů, knížete Metternicha a hraběte Kolowrata; Ferdinand jen podepisoval vše, co mu předložili. 2.12.1848 odstoupil a předal vládu synovci Františku Josefovi I. a dalších 27 let pak žil na Pražském hradě, který dostal k celoživotnímu užívání. + 29. 6. 1875 Praha;

19.4.1945, den před 56. narozeninami Vůdce, byla nacisty vypálena osada Ploština na Vizovicku, podobný osud stihl o 4 dny později osadu Prlov u Vsetína;

20.4.1423 v bitvě u sv.Gotharda nad Hořicemi Jan Žižka porazil panské vojsko vedené Čeňkem z Vartemberka "; přibližně v téže době zaútočili Pražané proti táborské tvrzi Kříženec, tento konflikt skončil smírem;

20.4.1908 vznikla Česká strana státoprávně pokroková sloučením Radikálně pokrokové strany a části Státoprávně radikální strany; svůj hlavní cíl viděla v "úplném provedení státní samostatnosti zemí českých na základě českého státního práva"; jejími vedoucími představiteli byli K. Baxa, L. Borský, V. Dyk, A. Hajn, K. S. Sokol, tiskovým orgánem Samostatnost;

20.4.1913 se Vídni narodil Jan Anastáz Opasek, český básník a duchovní. Jeho básnické začátky spadají do 40.let, než se jeho tvorba stačila rozvinout, stal se obětí komunistické justice. Po vysvěcení v Římě se r. 1939 vrátil do vlasti a stal se převorem břevnovského kláštera, kde za okupace docházelo ke konspirativním schůzkám. Od r. 1947 byl opatem téhož kláštera, v září 1949 byl zatčen a na počátku prosince 1950 odsouzen na doživotí pro "velezradu a špionáž". Propuštěn 1960. Od r. 1969 žil v benediktinském opatství v bavorském Rohru. Zde vedl „Opus bonum“, organizaci, která vydala na 30 titulů nejen náboženské literatury a připravovala semináře a každoroční setkání exilových intelektuálů ve Frankenu. R.1990 se Opasek vrátil do Československa, zasloužil se o navrácení břevnovského kláštera řádu a významně se jako opat podílel na obnově kláštera k jeho mileniu v roce 1993. U příležitosti 80. narozenin jej papež Jan Pavel II. jmenoval arciopatem. V duchu svých frankenských snah podepsal počátkem roku 1995 petici Smíření 95. + 24. 8. 1999 klášter Rohr Bavorsko;

21.4.1783 bylo poprvé hráno ve Stavovském divadle, v počátcích zvaném Nosticovo nebo Národní;

21.4.1918 byla v Římě podepsána M.R.Štefánikem smlouva s italskou vládou o formování pravidelných čs. vojenských jednotek v Itálii (dosud jen výzvědné oddíly). Smlouva bývá označována jako první faktické uznání budoucího Československa ze strany některé z dohodových mocností;

22.4.1418 byl ukončen kostnický koncil, na němž byli odsouzeni Jan Hus a Jeronym Pražský. Pozdější sněm basilejský již přinesl rehabilitaci Čechům bojujícím za kalich a „pravdu Husovu“;

22.4.1948 Ústřední výbor Národní fronty svolal konferenci kněží (po ní následovaly obdobné konference v okresech) s cílem získat je pro spolupráci s novým režimem; přesvědčit se dalo 180 kněží;

23.4.997 byl u městečka Fišhausu v Prusích od tamních krutých "pohanů" zavražděn sv.Vojtěch;

23.4.1318 na sněmu v Domažlicích byl uzavřen smír mezi králem Janem Lucemburským a českou šlechtou. Král potvrdil své závazky z roku 1310, slíbil propuštění všech německých rytířů ze svého vojska a znovu se výslovně zaručil, že nebude cizincům udělovat žádné úřady. Nekorunovanou hlavou ve státě (královským podkomořím) se stal Jindřich z Lipé (až do své smrti roku 1329). Král Jan se přestal zajímat o věci státní správy a většinu času trávil v cizině (pokud se vracel, tak pro peníze); zcela se soustředil na říšskou a evropskou politiku;

23.4.1836 vyšla báseň K. H. Máchy Máj;

23.4.1988 vydal arcibiskup pražský kardinál F. Tomášek pastýřský list, kterým žádal nevměšování státu do vnitřního života církve;

24.4.1938 v Praze zemřel účastník protirakouského odboje, agrární politik a předseda čs. vlády František Udržal. Vznik ČSR ho zastihl ve Vídni, ale ještě týž den dorazil do Prahy. V Národním výboru měl významnou funkci předsedy prozatímního branného výboru. Ihned a energicky začal plnit své povinnosti. Pacifikoval rumunské vojáky a potom s F. Soukupem, J. Stříbrným a J. Scheinerem i dosavadní velitelství c. a k. armády v Praze v čele s podmaršálkem Kestrankem. Zlikvidoval pak odpor vojenského velitele v Litoměřicích, který hodlal zakročit proti "vzbouřencům" v Praze. Také díky Udržalovi proběhl říjnový "převrat" tak klidně a nenásilně. Po vzniku Československa bylo jeho snahou vybudovat silnou, demokratickou armádu. Věděl, co říká, když tvrdil: Nikomu neděkujeme za své probuzení, ani za svůj stát než sami sobě. A nikdo nás nebude bránit než zase my sami sebe.
Udržal byl od počátku až do své smrti poslancem, několikrát ministrem národní obrany, v l.1929-32 ministerským předsedou. O jeho povahových rysech vypovídá i jeho reakce na nabídnutý čestný doktorát Univerzity Karlovy v roce 1930. Poděkoval za čest, ale prosil o odklad, neboť vede těžký zápas, jak provést stát velkou světovou krizí. V soukromí pak řekl: Mám v rodině tři doktory. Všichni své tituly získali velkou prací, zdálo se mně nesprávné, abych titul přijal.
Nebezpečí pro demokracii nacházel i v přeceňování partajních legitimací - svou vlastní stranu nevyjímaje. V poslanecké sněmovně prohlásil: Žádné ozdravění nenastane, dokud se nám nepodaří usměrnit alespoň základní názory na národ, stát a strany, tj. dokud nebudou národ a stát ceněny výše než stranické legitimace. Jeho heslo v roce 1932, kdy ho vlastní strana chtěla sesadit z funkce ministerského předsedy, protože podporoval hradní politiku, znělo: Buď budeme mít partaje, nebo republiku!
Jeho poslední slova před smrtí v dubnu 1938 zněla prorocky: Nedovedeme-li se bránit na bojišti, budou zase nejlepší z nás umírat na popravištích nebo ve vyhnanství. (* 3. 1. 1866 Dolní Roveň u Pardubic);

24.4.1938 Na sjezdu Sudetendeutsche Partei v Karlových Varech K. Henlein vyhlásil osm požadavků své strany; karlovarské požadavky obsahovaly mj. uznání úplné rovnoprávnosti německé národní skupiny s českým národem, vytvoření uzavřeného německého národního území s německou samosprávou, zákonnou ochranu všech Němců žijících v ČSR, úplnou svobodu přihlásit se k nacistické ideologii. Henlein prohlásil tento program za minimální;

25.4.1945 anglo-americké letectvo náletem ze 70% zničilo plzeňskou Škodovku;

26.41986 došlo k havárii jaderné elektrárny v Černobylu na Ukrajině; důsledky pocítily i okolní země včetně Československa; sdělení československé vlády z 30. dubna však uvádělo, že "nebylo zjištěno na našem území žádné zvýšení radioaktivity", úřady a média uklidňovaly obyvatelstvo, že "situace je normální";

28.4.1948 Od tohoto dne až do konce roku 1948 přijalo Národní shromáždění sérii znárodňovacích zákonů; byly zestátněny průmyslové a potravinářské závody nad 50 zaměstnanců (někdy i pod touto hranicí), podniky stavební, dopravní, polygrafické, velkoobchod a zahraniční obchod, cestovní kanceláře a léčebné ústavy. Jednalo se celkem o více jak 5 tisíc podniků;

29.4.1656 bylo dobyto a vypáleno polské město Lešno, při požáru shořela bibliotéka J.A.Komenského a četné jeho materiály;

30.4.1935 se Henleinova Sudetendeutsche Heimatsfront přejmenovala na Sudetendeutsche Partei (Sudetoněmeckou stranu), její bratrská strana na Slovensku nesla název Karpatendeutsche Partei (Karpatoněmecká strana). Hlavním představitelem byl vedle K. Henleina i K. H. Frank a ústředním tiskovým orgánem Die Zeit. Zpočátku působila mezi německým obyvatelstvem Sudet loajálně vůči ČSR;

V květnu 1918 ministerský předseda E. von Seidler ohlásil rozdělení Čech na regiony v čele s tzv. krajskými vládami přímo podléhajícím Vídni, kompetence pražských orgánů byly redukovány na minimum;

1.-2.5.1848 došlo k rabování krámků židovských obchodníků v Praze na tzv. tandlmarku, proti rabující chudině zasáhla národní garda, studentská legie i vojsko; přesto se dnes o této události mluví jako o protižidovském pogromu;

1.5.1953 zahájilo zkušební provoz první čs. televizní studio (Praha; 31.12. pak i Ostrava);

1.5.1999 došlo v Praze došlo k ostrému střetu anarchistů s policií; na 500 anarchistů vydávajících se za stranu dobra se rozhodlo napadnout pokojné shromáždění "zlých" vyhlášených účelově za skinheady. Jelikož jim policie v útoku bránila, porvali se anarchisté po vzoru fotbalových hool's s policisty;

2.5.1945 se na příkaz K. H. Franka konala v terezínské Malé pevnosti poslední poprava 51 vězňů, mezi nimi i skupiny členů organizace Předvoj;

Zpracovali: František Rozhoň a Miroslav Hlinka

Vybrali jsme pro Vás

Připravte si drobné, jízda ještě nekončí

Příběh téměř zpravodajský aneb Jak přijít k 10 miliardám

Kauza OSN: OSN je zákeřná zbraň

Martin Hekrdla: Tisíc a jedna tyranie

Tomáš Haas: Připravte si drobné, jízda ještě nekončí

Pokud by jediným arbitrážním výnosem, který ukládá České republise zaplatit velkou finanční částku bylo jen rozhodnutí Stockholmské arbitráže, pokud by státní rozpočet byl zatížen jen jednoou, byť i značně velkou sumou, a pokud by se prohra mohla jednoznačně přisoudit soukromému subjektu, nebo jednomu správnímu orgánu, nebylo by o čem mluvit. Cynik by mohl říci, že je to nepříjemné, ale vzhledem k astronomickému zadlužení státního rozpočtu je deset miliard sumou, která vyčnívá z řady jen proto, že více viditelná vzhledem k tomu, že v jejím pozadí je spor o kontrolu medií, a že tento spor je svým charakterem politický.

Je tomu ale skutečně tak?

Zdá se, že to tak jednoduché není. Odvolací soud ve Stockholmu ještě nevynesl konečné rozhodnutí o odvolání v případě CME, a již se začíná rýsovat fronta dalších potencionálních žalobců a čekatelů na náhradu ztracených investic a ušlých zisků.

Je zde italský Invesmart, který se cítí poškozen postupem ministerstva financí a centrální banky, a jednáním soudce v Ústí nad Labem (za neobvyklých okolností a na základě falešných dokumentů poslal banku do konkursu, po několika dnech jej musel zrušit). Pokud k arbitráži dojde, což je vzhledem k vývoji této aféry (zatčení Ústeckého soudce Berky obviněného ze zneužití pravomocí při konkurzu na Union banku.) bude se zřejmě opět jednat o miliardy korun.

Další zahraniční firma, Konsorcium Housing&Construction CZ, by měla dostat asi tři čtvrti miliardy korun za vypovězení smlouvy o dálnici D47. Firma dostala od vlády rozhodnutí o odstoupení od smlouvy a nyní analyzuje, jaké z něj vyvodí důsledky. Arbitráž bude podle slov předsedy dozorčí rady společnosti, Jiřího Šedivého, přicházet v úvahu poté, co by stát nesplnil smluvní závazky.

Otázkou je, zda pokud k arbitrážnímu řízení dojde, se požadavky investora omezí jen na tři čtvrti miliardy korun. CME též nežádala jen o proplacení skutečně investovaných peněz, většinu sumy deseti miliard činí "ušlé zisky", tedy hypotetická kalkulovaná suma, dokonce nižší než ta kterou původně požadovala.

Je zde též skutečný finanční gigant, Investiční banka Nomura, a její pohledávky vzniklé v souvislosti se spory které se týkají pádu a následného prodeje bývalé IPB. Nomura chce jednat s českým státem o mimosoudním vyrovnání, ministerstvo financí se připravuje na dvě arbitráže, v jedné je žalobcem a ve druhé naopak Nomuru žaluje. Nomura jako bývalý majoritní vlastník již dříve zažalovala český stát o 40 miliard korun. Česká republika později žalovala Nomuru o 103 až 263 miliard korun.

Zdá se, že se roztáčí kolotoč arbitráží, které hrozí škodou mnoha miliard korun.

Arbitrážní spory mají různé příčiny, ale mají jeden společný důsledek, možnou škodu několikanásobně převyšující tu první, ke které byl již stát odsouzen. Již v té první se ale projevila otázka, zda existující soustava mezinárodních smluv o ochraně investic skutečně slouží potřebám a zájmům českého státu a jeho občanů. Další otázkou je nevymahatelnost práva, ještě dnes nejsou našimi soudy dořešeny spory, které stály u začátku Stockholmské arbitráže, ještě dnes nejsou vyřešeny otázky spojené se zápisy do obchodním rejstříkem.

Dalo by se očekávat, že se vláda začne zabývat nějakým systémovým řešením, revizí mezinárodních smluv, novelizací nepřehledné džungle zákonů, které vedou k nejistotě jak domácích, tak zahraničních investorů, a díky jimž se spory přesouvají z kompetence českého právního řádu, kde by měly být řešeny předtím, než se rozhodují v nejistých mezinárodních arbitrážích, a reformou soudnictví, která by vedla k vymahatelnosti práva, stabilitě a právní jistotě.

Celkový součet hrozících, nebo již proti České republice nárokovaných, sum, činí něco mezi padesáti až sto miliardami korun. Suma, rovná zhruba pětině a možná až čtvrtině celkových příjmů státního rozpočtu,.je mimo kontrolu vlády a parlamentu, je závislá na rozhodnutí arbitrů, z nichž jen třetina je přímo jmenovaná Českou republikou.

Jaké řešení nabízí vláda a koaliční partneři?

Zatím jsme viděli dva pokusy o "systémové řešení." Jedním z nich je populistický výkřik paní poslankyně Marvanové, která chce vzniklé škody "vymáhat" na českých subjektech, které se na nich "podílely." I když si odmyslíme ústavnost kroku, který by umožňoval retroaktivní uplatnění zákona na vymáhání škod vzniklých před jeho vznikem, je jasné, že je to jen pokus o obcházení skutečných příčin problému, a že státní pokladně nepřinese téměř nic. Neumím si představit, jak chce paní poslankyně vymáhat sumy v řádu stovek milionů až desítek miliard korun na jednotlivci, nebo na firmě, která někdy může být už v době samotného původního sporu v platební neschopnosti.

Paní poslankyně chce věc d8le napravit ještě jedním originálním způsobem.

Již dříve vyslovila názor, že stát by měl nabídnout společnosti CME návrat do televize Nova. "Tak jako v minulosti i nyní může Rada pro televizní a rozhlasové vysílání změnit podmínky licence v případě, že je to nezbytné k dodržení mezinárodních závazků," řekla 20. března novinářům. A tak navíc k deseti miliardám, chce paní poslankyně Marvanová ještě darovat společnosti CME televizi NOVA, kterou by, zřejmě na základě jí navrženého zákona napřed zabavila společnosti CET 21. Velmi systémové, můžeme se těšit na další právní spory a vzniklé škody.

Vláda nám předvedla ještě jiný způsob, jak věc řešit.

V minulých dnech vláda v tichosti vyplatila 327 milionů korun odškodného firmě Diag Human. Jednalo se vyrovnání za škodu, která firmě údajně vznikla výrokem bývalého ministra zdravotnictví Bojara, že se jedná o "pochybnou firmu."

Diag Human požadovala od státu finanční náhradu jako odškodnění. Ministerští úředníci se zřejmně domnívali, že výhodnější kauzu řešit u rozhodčího soudu, spíše než normálním soudním projednáním. Rozhodčí soud ale rozhodl jinak, jeho rozhodnutí bylo nepříjemným překvapením. Vláda věc řešila po svém, na uzavřeném jednání se rozhodla částku vyplatit, a před parlamentem i veřejností své rozhodnutí tajila.

Odškodné, vyplacené v mimosoudním vyrovnání z rozpočtové rezervy, nemusí ale být konečné. Diag Human žádá nejen 327 milionů, ale i úroky z prodlení, údajně čtyři až šest miliard korun.

Systémová řešení, otevřenost, poctivé jednání, čisté ruce.

A tak si připravme peněženky. Zdá se, že před touto koaliční vládou nás může zachránit jen její nepravidelná docházka do sněmovny, ačkoliv, jak je vidět v případě těch potají zaplacených 327 milionů, ani to není zárukou. Přesto prosím pana poslance Langera, aby už nechození do práce vládě a koalici nevyčítal. Zdá se, že udělají daleko méně škody, než když se do práce dostaví v plném počtu.

Tomáš Haas thaas@rogers.com, http://www.virtually.cz/clanky2/3118.html

Petr Štěpánek: Příběh téměř zpravodajský aneb Jak přijít k 10 miliardám

(Tento článek odmítla minulý týden MF Dnes s odůvodněním, že se nehodí na názorovou stránku, protože komentuje informace, které předtím MF Dnes nezaznamenala (!!!) na zpravodajských stránkách. Odpovědný redaktor mi doporučil, abych si o tom napřed popovídal se zpravodajci. Měl na mysli umanutého „protinováckého“ Jindřicha Šídla, který již řadu měsíců pracuje na tom, aby se ke čtenářům MF Dnes dostaly jenom ty „správné“ informace. Vypadá to sice jako špatný vtip, ale bylo to opravdu míněno vážně.)

Stará poučka protřelých profesionálů zpravodajských služeb zní: Chcete-li ovlivnit běh událostí směrem, který potřebujete, nevymýšlejte velké lži. Vymyslete lež malou a tu pak nenápadně vložte do jinak pravdivých materiálů. I postup Ronalda Laudera a CME v kauze arbitráží vykazuje všechny znaky dobře vedené zpravodajské hry včetně manipulace veřejného mínění. A proč by také ne, když cílem je několik miliard korun. Vše je dovoleno.

V tzv. londýnské arbitráži Lauder ještě soustředil všechny své síly, aby arbitry přesvědčil, že jej Rada pro rozhlasové a televizní vysílání poškodila během správního řízení s jeho servisní ČNTS v letech 96 – 97. Nepodařilo se. Arbitráž naopak konstatovala, že zajistit dodržování mediálního zákona bylo povinností rady. O několik měsíců později ve Stockholmu proto Lauder už svoji taktiku pozměnil. Klíčový okamžik údajného „zničení“ své investice přesunul na březen 99. A tady začíná ona zpravodajská hra.

Jedním z důkazů stockholmské arbitráže je „zápis“ z jednání (v podání některých novinářů dokonce tajného jednání) rady s Vladimírem Železným dne 2.3.1999. Na této schůzce prý bylo dohodnuto, že rada Železného podpoří při jeho zničení investice CME. A skutečnost? Schůzka se Železným se toho dne opravdu uskutečnila, jenže nebyla ani tajná, ani inspekční, jak pro změnu uvádějí arbitři. Šlo o standardní informativní schůzku v režimu tzv. návštěvního dne. Takových schůzek rada absolvuje desítky, stovky. A co je důležité, žádný zápis se z nich nikdy nepořizuje. Do spisu CET 21 však posléze někdo vložil dokument, který se vydává za zápis rady z jednání se Železným. Řada věcí v něm souhlasí, ale obsahuje také klíčovou větu, že Železný požádal radu o podporu při poškozování zájmů ČNTS (CME). A to je ta „malá“ zpravodajská lež. Na jejím konci je škoda za 10 miliard.

A nyní přičítejme další fakta. Arbitrážní nález se zmiňuje také o tom, že CME mělo na radě svého informátora, agenta nazývaného Gazela. Jeho identita arbitry kupodivu vůbec nezajímala!!! (Únik informací z rady byl v roce 1999 předmětem šetření policie, která však nic konkrétního nevypátrala.) Dále: Materiály pro ministerstvo financí, které republiku v arbitráži zastupovalo, kompletovala nikoli rada (ta se spisem nepřijde vůbec do styku), nýbrž úředník. Táž osoba vypovídala před arbitrážním tribunálem. A perlička nakonec: Úředník krátce poté odjel na dlouhodobou stáž do USA. Asi nejsem jediný, koho napadne myšlenka, zda Gazela, tedy onen od CME placený informátor, autor „zápisu“, ten, kdo jej vložil do spisu, a nakonec i ten, kdo poté svědčil o jeho pravosti, není stále jedna a tatáž osoba. Záhadou přesto zůstává, proč právní zástupci ČR takovýhle „důkaz“ vůbec připustili a arbitři jej akceptovali jako hodnověrný materiál.

O co šlo na jednání 2.3.1999? Železný informoval o vážných finančních problémech CME v okolních zemích a zároveň radu požádal, zda by mohla zrekapitulovat (Toto slovo si zapamatujme!) výsledky správního řízení z let 96 – 97. O totéž druhý den dle dohody požádal také oficiálním dopisem CET 21. Šlo o rekapitulaci několika zásad, jak mají být upraveny vztahy mezi licencovanou společností a její serviskou. Teze vycházely z odborných expertíz Ústavu státu a práva, přičemž všechny měly svůj základ přímo v zákoně. Stejné věci rada požadovala i po ostatních provozovatelích, domácích i zahraničních (Prima, Alfa). A tady opět přichází ke slovu onen „malý“ zpravodajský podvrh. CME s obrovským humbukem vypustila informaci, že podobné teze, nalezli i v počítači Železného. Bomba? Ale vůbec ne. Vždyť jsme se o ty teze, o každou větu, se Železným během správního řízení (96 – 97) handrkovali více než rok. Kdyby Lauderovi „detektivové“ pátrali i jinde, našli by obdobné věty také v počítačích Ústavu státu a práva, který pro radu vypracoval několik právních expertíz, ba dokonce přímo v zákoně.

Chápu, že to pro nezasvěcené zní naprosto neuvěřitelně a že budu podezříván, že si vymýšlím, že mlžím, že se vymlouvám. Ale je to opravdu tak: Podle stockholmských arbitrů, pánů Kühna a Schwebela, jsme Lauderovu investici zničili tím, že jsme si dovolili žádat jeho CME, aby dodržovala naše zákony. Přičemž hlavní předmět doličný je podvržený nepodepsaný cár papíru z počítače vydávaný za zápis a „korunní svědek“ je anonymní placený informátor jménem Gazela. Lauderův mediální zástupce Michal Donath, dle oficiálních stránek ministerstva vnitra několikanásobný agent StB, odvádí vskutku dobrou práci.

Aktuální poznámka č. 1: Onen trojjediný úředník se nyní objevuje mezi adepty na členství v nové RRTV. Bravo!

Aktuální poznámka č. 2: Pan Donath se nedávno v jednom pořadu ČT pochlubil, že pracuje za 250 dolarů na hodinu a že těch hodin odpracovaných pro CME bylo už více než sedm tisíc. Budiž mu ty peníze přány. Zaslouží si je. Ve srovnání s 10 miliardami je to stále jenom pakatel.

Převzato z http://www.virtually.cz/clanky2/3086.html

Přemysl Čech: Kauza OSN: OSN je zákeřná zbraň

Mohlo by se zdát, že současný útok USA na Irák je koncem OSN. Určitě tomu tak není, staré OSN (včetně jeho poslání) totiž již dávno zemřelo a nové OSN plní precizně svůj úkol - být bičem na malé státy. Irák i Jugoslávie jsou toho zářným příkladem.

Jak funguje vlastně tato nová zbraň? Nejprve je některý z malých států označen za problémový a rezolucí OSN je na něj uvaleno embargo. Zatímco stát ekonomicky chřadne a vojensky se nemůže zabezpečovat proti budoucímu agresorovi (zejména protivzdušnou obranou), některá z mocností (většinou USA), která takové kroky vyvolala, může ekonomicky růst a vojensky se vyzbrojovat. Ještě své nové objevy a vynalezené způsoby zabíjení arogantně předvádí svým obětem.

Zákeřná zbraň funguje velmi efektivně. Diplomatickým tlakem, doplněným vyhrožováním, donutí oběť dokonce k tomu, že v předvečer války začne odzbrojovat. Nakonec se dá nějaký nesplnitelný požadavek a vše je dokonáno. Malé státy se OSN samozřejmě bojí. Rezoluce Rady bezpečnosti mohou na stát uvalit embargo nebo nakonec legalizovat útok. Velmoc vyzbrojena mandátem OSN bez větších problémů realizuje své záměry. Naopak velmoci z OSN velký strach nemají. Každý pokus o jejich odsouzení nebo zpochybnění jejich kroků okamžitě budou vetovat.

Nedovolené použití ozbrojené síly je sice dle mezinárodního práva mezinárodním zločinem, ale velmoci si nedělají s právem (kromě práva silnějšího) moc starostí. Jejich právo veta v Radě bezpečnosti je dostatečně ochraňuje, zvláště když zcela účelně nepřistoupily ani k Mezinárodnímu tribunálu pro válečné zločiny (jak to učinilo USA a vědělo dobře proč). Malý stát však musí mít z Charty OSN a mezinárodních válečných tribunálů přímo hrůzu. Jejich představitelé a velitelé jsou souzeni a odsuzováni v politických procesech, kde jsou nově definovány skutkové podstaty trestných činů nikde nezachycených, kdežto jejich protivníci z válečnické velmoci vedou další "spravedlivou" válku.

Je zřejmě zcela legitimní uvažovat o rozpuštění OSN. Tato iniciativa by měla vzejít ze strany malých států, pro které OSN znamená větší nebezpečí než život bez této organizace. OSN však nezklamalo jen v oblasti bezpečnosti, také celosvětovou ochranu životního prostředí a další cíle nedokáže efektivně řešit. Česká republika jako jeden z mnoha malých států by měla začít hledat nějaké kvalitní řešení své budoucí bezpečnostní situace. Lze se samozřejmě spoléhat na některou velmoc (proč ne na tu největší?) a skákat dle hvizdu protektora, jen dávejme pozor, abychom jednou v porovnání s jiným příjmem pro velmoc svůj boj neprohrály. Lze samozřejmě spoléhat na vlastní síly, na naše lesy a hory a doufat, že až nás bude nějaká velmoc bombardovat kvůli uhlí, dřevu, výrobě Tamary, faktu, že máme socialistický kabinet, špatnému bonmotu nějakého politika nebo jinému spravedlivému důvodu, tak bude tak kulturní, že nechá centrum Prahy a valné většiny našich překrásných měst bez povšimnutí.

Na závěr jedno uklidnění. Česká republika je spolehlivým a demokratickým vazalem a nemusí se tudíž obávat v blízké budoucnosti napadení ze strany USA. Pokud by však lidé v ČR nedej bože začali být hrdými, sebevědomými a přemýšlivými bytostmi (a podle toho si snad dokonce zvolili i své nové politiky), pak samozřejmě nelze garantovat bezproblémový postoj jednotlivých velmocí. Kromě toho si dovoluji ještě požádat všechny občany ČR, kterým na jejich zemi záleží, aby při nálezu vydatného ropného naleziště jej okamžitě zaházeli a postarali se o jeho utajení.

Přemysl Čech, převzato z internetových stránek SPONH

Martin Hekrdla: Tisíc a jedna tyranie

Ve všech těch současných "válkách "v přímém přenosu" se vždycky zdá, že nejdůležitější jsou čerstvé zprávy z fronty, která se v Iráku už přenesla do samotného Bagdádu. Obyvatel vítajících cizí vojska není zatím dost pro režiséry předem napsaných scénářů. Ale jsou. Tu se usmívá a mává celý zástup, tam dva "odchycení" muži, tuhle zas nesměle malá holčička. Možná se už zbavili strachu z režimních fidajínů, možná jen mají radost z blížících se potravin a vody, možná úsměvem zklidňují vojákův nervózní prst na spoušti.

Málo se dá vyčíst z televize, málo se dá před ní podumat. Jen frankofonní kanál TVS se při záběrech, v nichž vojáci ženou na dvůr iráckou rodinku (se dvěma malými plačícími chlapci s rukama nad hlavou), krajně nevhodně zeptal: "Proč osvoboditelé terorizují osvobozené?" Nechme klidně televize vypnuté, ocas tam občas vrtí psem...

Daleko důležitější a nadčasové svědectví nám již nyní zanechává psané slovo významných osobností. Zatímco se Bush s Blairem v Irsku přou, co bude s poválečným Irákem (a k čemu je ještě vůbec dobrá OSN), zatímco u nás střídavě chválíme a zatracujeme vůli české vlády poslat 7. polní nemocnici do zakrváceného terénu, exředitel CIA James Woolsey se konečně rozepsal, o co tu jde: "ocitáme se ve čtvrté světové válce"!

Je to plagiát, ano, Woolsey opisuje. Už před pěti lety totiž otiskl v Le Monde diplomatique levicový vůdce mexických zapatistů Rafael Sebastián Guillén, zvaný subcomandante Marcos, článek s názvem "Čtvrtá světová válka začala". Stejně jako Woolsey i Marcos za třetí světovou označil válku studenou. Tehdy byl ovšem divý lídr Indiánů z pralesa Lacadone ze všech stran napadán coby nesnesitelný dogmatik, když čtvrtou světovou válku pojal jako nynější boj USA za globální nadvládu. Ale pan Woolsey mu teď přitakal.

Ovšemže s opačným znaménkem. Ve stati, kolportované už i v češtině přes Global Viewpoint, jmenuje Woolsey vedle Iráku další tři země (Sýrii, Súdán a Libyi), které prý podporují terorismus a snaží se získat zbraně hromadného ničení. Irák je jenom začátek, a "válka proti teroru zřejmě nikdy neskončí", dokud se nepodaří překopat Střední východ. Jen Střední východ? Asi těžko, míní-li bývalý šéf CIA, že "spíše než válka proti terorismu je to válka za rozšíření demokracie...". Copak ta úpí jen v muslimském světě? Konečně svou hlavní tezí - "Není to válka mezi státy. Je to válka svobody proti tyranii." - odstavuje Woolsey s konečnou platností mezinárodní (nadstátní) právo. A zaostřuje dovnitř států...

Začíná kromě čtvrté světové také první světová občanská válka? Kvetla kdy svoboda a demokracie v podobných válkách anebo byly spíše ohroženy? A bylo přitom vždy snadné rozlišit, odkud přesně na nás stříli tyranie a kde má kulometné hnízdo svoboda?

Před vypnutou televizí si pro zklidnění čtu v italském listu Corriere della Sera lednový rozhovor s kreslířem nekonformních komiks Artem Spiegelmanem, který bydli v New Yorku, nedaleko zřícených Dvojčat. Nakreslil komiks nadčasových osobních vzpomínek na 11. září, Goerge W. Bushe nijak nešetřil a může doložit, kde je svoboda.

Doložil: odešel z redakce týdeníku The New Yorker, pro jeho - tak to řekl - "neuvěřitelné patolízalství vůči současnému režimu". A proto, že "žijeme v nebezpečných časech a já už nechci dělat kompromisy". Od 11. září 2001 žije v USA podle vlastních slov ve "vnitřním exilu jako politický disident, vypovězený do vyhnanství na nějaký ostrov". Nepociťuje už soulad s americkou kulturou od chvíle, kdy "všechna média se stala konzervativními a bojácnými".

Spiegelman říká, že v USA velká média jsou v rukou úzké skupiny extrémně bohatých vlastníků, jejichž zájmy už vůbec nekorespondují se zájmy obecnými. Oficiální tisk, vycházející v miliónových nákladech, tam zamlčuje významné události ("Kdybych neměl internet, můj pohled na svět by byl zcela omezený.") Říká, že úplně zmizel alternativní tisk, který ve velkém existoval v době války ve Vietnamu. Že jediný odvážný titul, týdeník The Nation má - v takřka třistamiliónové zemi - pouhých padesát tisíc čtenářů! A že jako nikdy v minulosti kraluje dnes americkým debatám ultrakonzervativní pravice.

Kdo se to teď vlastně prodírá do centra Bagdádu, do kulis pohádek Tisíce a jedné noci?

PRÁVO 8.4.2003

Zpracovali: František Rozhoň , Petr Tryščuk a Ladislav Svoboda

Odkazy :

• Něco o velikonočních svátcích: http://www.ceske-tradice.cz/Velikonoce/index.htm

• Evropská unie bez růžových brýlí na internetu :

www.euroskeptik.cz

Euroskeptické downloadCentrum http://www.sweb.cz/euro-download/

Stránky na podporu euroskeptického hnutí, snaží se shromažďovat veškeré euroskeptické materiály, abychom pomohli jejich dalšímu šíření. V jednotlivých sekcích najdete grafický materiál, který můžete umístit na své internetové stránky, popřípadě dále rozšiřovat.

www.petrmach.cz

Stránka člena Liberálního institutu, na stránkách vychází i online verze časopisu Laissez faire, kde je kritizována EU z liberálněekonomického úhlu pohledu. Poslední dostupné číslo věnováno čistě EU.

• http://www.zvedavec.org/zpravySQL.php?clanek_id=560&rok=2003&sort=datum&tema_id=0

Krátká procházka nedávno přijatými zákony údajně nejdemokratičtější země světa - článek Vladimíra Stwory nese název Americký fašismus sílí.

• Michal Semín: Zbraně hromadného mlžení http://www.aaawebpages.cz/Irak_2.htm

• Vidíme příliš mnoho z této války. To je naší nejlepší obranou http://www.blisty.cz/txt.php?id=13628&iid=1268

Zpracovali František Rozhoň a Josef Klas

Zaujala Vás fakta? Šiřte je, prosíme, dál !!!

Redakčně zpracovali k 19.dubnu 2003 : František Rozhoň, Josef Klas, Jan Hlaváč a Petr Tryščuk .

Přispěli Milo Komínek a Ladislav Svoboda .

Další Zpravodaj pro Vás připravíme k 3.květnu 2003.

Adresa pro Vaše připomínky a příspěvky : informace@svedomi.cz